Článek
Stanisław Mikulski se narodil do rodiny soustružníka Jana a jeho ženy Heleny na první májový den roku 1929 v Lodži. Dětství prožíval ve svérázné dělnické čtvrti Bałuty. Po vypuknutí války odešel s rodinou do Śródmieście. Gymnázium ale již opět navštěvoval v Lodži, kde roku 1950 také odmaturoval. Ještě během studia se vydal do Štětína, aby zde pomáhal odklízet trosky zničeného města. Plánoval další studium na zdejší polytechnice. Záhy jej ale zlákal svět divadla a filmu. Ve Štětíně se setkal se začínajícím režisérem Buczkovským, který právě hledal mladé protagonisty do svého filmu První start. Mikulski se tak místo plánovaného studia v roce 1951 poprvé postavil před kameru. Během práce padl do oka herci a pedagogovi z krakovské herecké školy Władysławu Woźnikovi, který mu nabídl externí studium a současně i angažmá v Katovicích. Mikulski nabídku přijal, v roce 1953 pak složil v Krakově dodatečnou hereckou zkoušku a nastoupil do divadla Juliusze Osterwy v Lublinu. První výraznou roli získal v roce 1957 ve filmu slavného Andrzeje Wajdy Kanály, jehož děj nás zavádí do doby Varšavského povstání.
První manželství mu nevyšlo
V té době byl Stanisław Mikulski již rok šťastným otcem malého synka. V roce 1954 se oženil s o šest let mladší primabalerínou Wandou. Syn Piotr přišel na svět o dva roky později. Zpočátku byl vztah zalitý sluncem, ale oba byli ještě příliš mladí a čekala na ně řada příležitostí. V roce 1964 se herec přestěhoval do Varšavy a již tehdy začalo být jasné, že to v jeho vztahu neklape. Rozvod přišel po dvou letech. O krachu prvního manželství o mnoho let později řekl, že nedokáže říct, na čí straně se stala chyba. Oba ale byli často mimo domov, což se na vztahu negativně podepsalo.
Ve Varšavě hrál Mikulski nejprve v Lidovém, později i v Národním divadle. Považoval se především za divadelního herce, opravdovou životní příležitost mu však nabídla televize. Již v roce 1965 vznikla série televizních inscenací S nasazením života, která dala o tři roky později vzniknout televiznímu seriálu u nás spíše známému pod názvem Kapitán Kloss. Hlavní postavou příběhu je Stanislav Kolicki, Polák, který utekl do Sovětského svazu, aby mohl bojovat s nacisty a osvobodit svoji zemi. Do spárů sovětské rozvědky ve stejném čase padl německý důstojník Hans Kloss, který se Kolickému podobá jako vejce vejci. Tato skutečnost se stane základem odvážného plánu. Kolicki se pod falešnou identitou Klosse vrací k Abwehru a jako špión J-23 spolupracuje na porážce Německa.
Hrdina Kolicki byl jakousi socialistickou obdobou Jamese Bonda. Rozdíl je v tom, že ve všech dílech seriálu, který se natáčel po dva roky, hraje agenta jeden a týž herec, zatímco jeho západní protějšek v průběhu doby mění podobu.
Kloss mu přinesl řadu příležitostí i za hranicemi Polska
Dodnes kultovní seriál se stal nesmírně populárním v řadě zemí, především samozřejmě těch socialistických. Sledovali jej diváci v Jižní Americe, Sovětském svazu, Československu, Německé demokratické republice, Jugoslávii, Albánii i Řecku. V SSSR se v době vysílání vylidňovaly ulice a mnoho nově narozených chlapců dostalo jméno Stanislav. Samotný Stanisław Mikulski byl pak často přizván na zahraniční natáčení, a to jak v Sovětském svazu, tak v Maďarsku, Německé demokratické republice či Československu. U nás si zahrál v kriminálním seriálu Duhový luk, odehrávajícím se na československo–polském pomezí mezi skalnatými štíty Vysokých Tater po skončení druhé světové války. Série vznikla v roce 1972 a hlavní ženskou postavu v ní ztvárnila Květa Fialová. O deset let později nabídla Československá televize polskému herci další příležitost v seriálu Dlouhá bílá stopa, který vypráví o přátelství třech českých chlapců a polské dívky, jejíhož otce ztvárnil právě Stanisław Mikulski.
Štěstí vystřídalo neštěstí
V rodném Polsku se ze Stanisława Mikulského rázem stal jeden z nejoblíbenějších herců. Filmy a inscenace s jeho účastí lámaly rekordy ve sledovanosti. Často byl také zván na setkání s veřejností. Při četných cestách ho doprovázela moderátorka Edyta Wojtczak, která pořádala jeho autorské večery. V jednu chvíli byli nerozluční. Ať byl kdekoli, byla tam i ona. Fanoušci si tak kladli otázku, zda mezi nimi není něco víc, než jen profesní spříznění. A ač si ti dva byli velice blízcí, nebylo tomu tak. Pohledný herec se během natáčení Klosse seznámil s o devět let mladší filmovou a divadelní kostýmní výtvarnicí Jadwigou Rutkiewicz. Oba v té době již měli ledacos za sebou. I Jadwiga byla rozvedená. S kostýmním výtvarníkem Janem Rutkiewiczem měla dceru Magdalenu Jadwigu. Se Stanisławem si okamžitě porozuměla. Svatba proběhla v červnu roku 1970. Herec byl přesvědčen, že našel ženu svého života, matku svých dětí. Štěstí partnerům ale osud nedopřál. Manželství se záhy proměnilo v jednu obrovskou tragédii. Herec o tom, co jej potkalo, nedokázal řadu let promluvit. Stalo se tak až na sklonku jeho života.
V březnu 1972 propagoval v Jugoslávii svoji slavnou seriálovou postavu. Právě tehdy se k němu donesla zpráva, že jeho manželka porodila a narodil se mu syn Bartek. Když o několik hodin později konečně zavolal do Polska, nikdo se s ním nechtěl podělit o další novinky. Syn zemřel několik hodin po narození. „Chci, abyste věděli, že v mém životopise, souběžně s obdobím nebývalé slávy, byl další, dosud neodhalený příběh… Srazil mě na zem a bolestně,“ napsal ve své autobiografii „Nerad o sobě“, vydané v roce 2012.
Tragédie na pokračování
Tím ale zlo rozhodně nebylo zažehnáno. Naopak, teprve začínalo. Manželé se znovu pokusili o dítě. V listopadu 1973 přišel na svět druhý syn Grzegorz. Historie se opakovala. Také on zemřel v den svého narození. Stanisław Mikulski požádal své přátele, aby nikoho neinformovali o tom, čím si on a jeho druhá manželka prošli. To nejhorší na něj ale teprve čekalo. Po nějaké době se ukázalo, že Jadwiga trpí Hodgkinovou chorobou, nádorovým onemocněním lymfatické tkáně. Nemoc se neprojevila hned a byla tak skutečnou příčinou předchozích tragédií. V sedmdesátých letech prakticky neexistovaly metody, které by dokázaly vývoj zvrátit. Lékaři předpovídali Jadwize maximálně tři roky života.
Osud manželům nakonec nadělil více času, než čekali. Hercova druhá manželka se ale každým dnem vytrácela, trpěla, měla ochrnuté nohy, nakonec přestala chodit a vyžadovala nepřetržitou péči. Mohla se naštěstí spolehnout na bezvýhradnou podporu svého manžela, který spoji profesi podřídil její péči. Postavil pro ni dům u Varšavy, který se stal jejich oázou a útočištěm. „Většinu času jsem musel skloubit práci s péčí o manželku, nemohl jsem jinak. Do divadla jsem běžel co nejpozději a po představení jsem se k ní co nejrychleji vrátil domů. Čekala na mě. Nemoc postupovala, bylo to vidět. Občas jsem měl chvilky slabosti. Vlastně to bylo nekontrolovatelné… V šatně, když jsem byl sám…“ vzpomínal po letech.
S Jadwigou zůstal až do absolutního konce. Zemřela v lednu 1985 ve věku pouhých čtyřiceti sedmi let. Smrt manželky byla pro něj velkou ranou. Jeho přátelé vzpomínali, že celé dny trávil na hřbitově u jejího hrobu. Nakonec se na nějakou dobu stáhl z veřejného života a prodal i dům, ve kterém bydleli. Jako by ztratil náplň svého života. V roce 1988 se rozhodl odjet natrvalo do Moskvy a hledat zde útěchu v práci.
Moskva mu přinesla štěstí
Již od druhé poloviny čtyřicátých let byl Stanisław Mikulski velmi politicky angažovaný v rámci různých komunistických organizací a stran. Nejprve působil v Polském svazu mládeže, následně v Polské sjednocené dělnické straně, v jejímž rámci zastával postupem času řadu klíčových funkcí. Byl rovněž zvolen do Národní rady Společnosti polsko-sovětského přátelství. Do Sovětského svazu odešel na post ředitele Polského informačního a kulturního centra na velvyslanectví Polské lidové republiky v Moskvě. Tento post zastával vzhledem k politickým změnám nakonec jen do roku 1990.
Pobyt v Moskvě, byť nečekaně krátký, vrátil do hercova života štěstí. Seznámil se tu s o dvacet tři let mladší muzikoložkou Małgorzatou Błoch-Wiśniewskou, která se stala jeho třetí a poslední manželkou. „Pro mě je to odměna za všechno špatné, co mě v životě potkalo. Pokud v mém životě byly nepříjemné chvíle, můj poslední vztah je odměnou za to všechno. Nádherná, úžasná, milá dívka,“ rozplýval se Stanisław Mikulski v jednom z televizních rozhovorů.
Při důchodu nadále pracoval pro televizi
Po návratu do Polska se rozhodl odejít do důchodu. Na divadelní desky se tak již nevrátil, ale získal řadu příležitostí především v televizi, kde hrál v celé řadě seriálů a moderoval různé soutěže. Film mu tolik příležitosti nenabízel. Přesto to byla právě filmová role, s níž se s věrnými diváky nakonec rozloučil. Jeho poslední sbohem bylo skutečně symbolické. Ve válečném akčním snímku z roku 2012 Hans Kloss – Stawka większa niż śmierć, se nepřevtělil do nikoho jiného, než právě do svého kultovního hrdiny.
Na konci života Stanisław Mikulski bojoval s rakovinou. A jeho třetí žena mu poskytovala podobnou péči, jako on kdysi poskytl Jadwize. Týden před smrtí byl herec hospitalizován, smrt ale přicházela pomalu a tak se s ním rodina ještě stačila rozloučit. Konec byl milosrdný, zemřel ve spánku nad ránem 27. listopadu 2014. Jeho blízcí byli v tu chvíli u něho. Je pochován na Vojenském hřbitově na Powazkach ve Varšavě.
Zdroje: