Článek
Jméno Suzanne Marwille dnes již mnoha lidem nic neříká. Jednalo se spolu s Anny Ondrákovou ale o naši první velkou filmovou hvězdu. Prosadila se v éře němého filmu i za pomoci svých partnerů a do konce kariéry natočila více než čtyřicet filmů. Nástup zvuku bohužel její kariéru nakonec zcela pohřbil. Po zbytek života se starala o dům a rodinu, především svého manžela Martina Friče.
Marta ze Žižkova
Narodila se dne 11. července 1895 na Žižkově do rodiny rodiny poštovního oficiála Emericha Schölera. Její skutečné jméno znělo Marta Schölerová. O jejím dětství a dospívání se toho příliš mnoho neví. Je známo, že měla ještě tři sestry a měla talent na psaní. Zprvu se proto chtěla věnovat literatuře, dokonce posílala své příspěvky do časopisu Lípa. Již jako malá holčička ale začala hrát divadlo po boku známé pražské spisovatelky Popelky Biliánové. A divadlo u ní nakonec zvítězilo.
Suzanne Marwile
Ve svých devatenácti letech se poprvé vdala, dne 2. června 1914 si vzala tehdy dvacetiletého jednoročního dobrovolníka Gustava Schullenbauera. K sňatku z její strany došlo za pět minut dvanáct. Již 7. října 1914 totiž porodila dceru Martu, pozdější herečku a tanečnici. První manželství vydrželo deset let. Rozvedeno bylo v roce 1924 po předchozí rozluce od stolu a lože. Herečka se svým mužem tedy již nějakou dobu nežila. Do života jí totiž vstoupil režisér Václav Binovec, který se stal jejím novým životním partnerem.
Hvězda na americký způsob
Traduje se, že Binovec zahlédl mladou tvář paní Schulbauerové ve vídeňském divadle a ihned jej zaujala. Kontaktoval ji a nabídl jí filmovou kariéru. Mimořádně schopný a podnikavý Binovec byl majitelem filmové společnosti Weteb a snažil tak trochu o hollywoodský způsob práce, do něhož patřila i výroba filmových hvězd. Rozhodl se, že takovou superstar udělá i z Marty. Prvním krokem byla změna jména. Z Marty Schulbauerové se stala Suzanne Marwille. Pseudonym vznikl spojením počátečních slabik hereččina jména a jména, které používal Binovec sám v době svého pobytu v Americe, tedy Willy. K tomu bylo připojeno francouzsky znějící Suzanne. A hvězda byla na světě.
Václav Binovec
Mladá žena k tomu měla ostatně všechny předpoklady, kromě přitažlivosti a fyzické zdatnosti, uměla jako správná hvězda i žít. Byla ozdobou večírků a ani různé osobní skandálky jí nebyly cizí. S Binovcem, který se z pracovního partnera stal i tím životním, natočila více než dvacet filmů. Poprvé se před filmovou kameru postavila v roce 1918 v komedii Ošálená komtesa Zuzana. Nejlepším filmem, který z této spolupráce vyšel, jsou Plameny života z roku 1920. Do dnešních dnů se ale zachovaly pouze tři filmy, které s Binovcem vytvořila, všechny ostatní jsou považovány za ztracené. Těžko se tak jejich úroveň dá posuzovat.
Vztah skončil soudními tahanicemi
Suzanne Marwille neprošla žádným hereckým vzděláním, měla ale sex-appeal a jedinečnost, osobnost svých postav umocňovala černými vlasy a černýma očima. Byla také pracovitá a velmi univerzální. Netrvalo dlouho a ve firmě Weteb se začala věnovat i dramaturgii a psaní scénářů. Jako umělecká šéfová se starala rovněž o to, čemu se dnes říká casting. Vztah i spolupráce s Binovcem ale již v roce 1925 náhle skončily, a to pořádným skandálem a právními spory. Kvůli nezaplaceným honorářům Suzanne Marwille po svém bývalém partnerovy soudně vymáhala značný finanční obnos. Její kariéru to poškodilo, od rozchodu si pořádně nezahrála. Za zmínku snad stojí jen horor Svatební košile, vzniklý v roce 1925 pod režijní taktovkou Theodora Pištěka, ze kterého se dodnes zachoval pouhý čtyřminutový fragment. V té době se herečka podruhé vdala za stavebního inženýra Františka Hesse a v roce 1926 porodila další dceru Evu. Šťastná se ale necítila.
Osudové setkání a osudový zvuk
Zlom v její kariéře přinesl až rok 1928. Tehdy jí osud do cesty přivedl začínajícího režiséra Martina Friče a byla z toho láska jako trám. Suzanne Marwille bylo již sedmatřicet let, byla podruhé vdaná a měla dvě dcery, nic z toho o sedm let mladšímu Fričovi nevadilo. Následoval rozvod a dne 13. února 1932 nový, pro herečku již třetí sňatek. Obě dcery poté přijaly jméno svého otčíma. Vlastních dětí se ale pár již nedočkal.
Martin Frič
Frič se své manželce snažil znovu nastartovat filmovou kariéru, již v roce 1928 ji obsadil do své prvotiny, slavného němého filmu Páter Vojtěch. Zahrála si i v několika dalších jím režírovaných němých filmech. Do konce své kariéry již v podstatě netočila s nikým jiným. Jenže přišel zvukový film. Suzanne Marwille byla sice stále krásná a štíhlá, ale poslouchat se nedala. Měla zvláštní výslovnost, špatnou dikci a vůbec celkově nepříjemný hlas. Zvuk pro takovouto herečku představoval katastrofu. Objevila se tak pouze ve třech Fričových zvukových filmech. V roce 1932 se představila coby Karla v dramatu Sestra Angelika, o rok později si zahrála princeznu Annu Luisu v komedii Pobočník Jeho Výsosti a úplně naposledy se před kameru postavila v roce 1937 ve filmu Hordubalové. Jako nevěrná a mlčenlivá Polana Hordubalová se s filmovým divákem nadobro rozloučila.
Suzanne Marwile v roce 1940 (třetí zleva)
Frič pro ni postavil vilu
V dalších letech se věnovala především manželovi a dcerám a starala se o přenádhernou vilu se zahradou. Tu pro režiséra Martina Friče a jeho rodinu vyprojektoval ve funkcionalistickém stylu avantgardní architekt Ladislav Žák. Frič vilu stavěl především pro manželku, aby namísto filmování našla novou smysluplnou zábavu. Ona sama ve spolupráci se zahradním architektem navrhla zahradní úpravy a o zahradu se pečlivě starala.
Martin Frič ale nadále se svojí ženou, která měla spoustu zkušeností, diskutoval nad scénáři a radil se s ní o výběru herců. Stála tak v pozadí celé řady jeho skvostných filmů. Nadále byla velice společenská a oblíbená, ve vile pořádala večírky pro společenskou a intelektuální smetánku. Ústup ze slávy nesla ale velice těžce. Okolo padesátky navíc začala trpět zdravotními problémy a situaci častěji a častěji řešila alkoholem. Martin Frič jí v tom bohužel zdatně sekundoval. Když 14. ledna 1962 zemřela, těžko se s její smrtí smiřoval. Něco v tu chvíli zemřelo i v něm. Trpěl depresemi, více a více pil. Svoji Suzanne nakonec přežil o pouhých šest let, zemřel pár dní po srpnové okupaci v roce 1968. Dnes oba umělci spí svůj věčný sen na hřbitově v Přední Kopanině.
Zdroje:
