Článek
Patrně nejstrašidelnějším hřbitovem na Šumavě, možná i v celých Čechách, je ten u kostela sv. Mikuláše na Kašperských Horách. Chrám sv. Mikuláše se sousední kaplí sv. Anny a hřbitovem patří k nejzajímavějším památkám Kašperských Hor. Obě stavby pocházejí ze středověku a leží na odlehlém místě, přibližně 1,5 kilometru od města. Na staré části hřbitova se doposud zachovala řada cenných náhrobků. Kamenné náhrobníky tu dodnes kryjí původní hrobové jámy. Budete si tu připadat, jako byste se ocitli o pár staletí zpátky. Snad právě osamocená poloha horského kostela a jistá magická atmosféra přispěly k tomu, že místo je opředeno řadou temných pověstí.
Noční mše duchů
Přímo v kostele sv. Mikuláše sloužívají mrtví svoji mši. Kdysi sem prý zašel jeden mladík, aby se pomodlil. Usedl do lavice a usnul únavou. Ani nevěděl, jak dlouho spal, když jej probudilo cinkání zvonku u oltáře. Za okny panovala noc, na oltáři hořely svíce. Přišel stařičký kněz ve zlatém rouše a postavil kalich na oltář. „Není tu nikdo, kdo by mi při mši svaté přisluhoval?“, zeptal se tiše. Když žádost potřetí opakoval, mladý muž se odhodlal, přišel k oltáři a ministroval. Ve chvíli, kdy knězi naléval vodu na ruce, všiml si, že jsou to pouhé kosti potažené kůží. Když pohlédl starci do tváře, spatřil holou lebku. Vydržel ale do konce. Mrtvý kněz mu pak řekl: „Sto let jsem čekal na tuhle chvíli, za to, že jsem jednou vzal peníze za mši, kterou jsem neodsloužil. Zaplať ti to Bůh, teď jsem vysvobozen.“ Pak zvolna odešel do potemnělé sakristie a svíce na oltáři pomalu dohořely.
Podobný zážitek měla jedna zbožná měšťanka. V čase adventu ji v noci probudilo měsíční světlo. Bylo tak jasné, že jej považovala za svítání. Rychle přes sebe přehodila kabát a chvátala na ranní bohoslužbu. V kostele se svítilo, varhany hrály a již zdálky byl slyšet chrámový zpěv. Žena se posadila na své místo v lavici, když se rozhlédla, viděla u oltáře neznámého kněze, i lidé v kostelních lavicích byli neznámí, oblečení ve starodávných šatech. Tu a tam poznala známou tvář, vždy patřila někomu dávno mrtvému. Všichni se na ni dívali cize a nepřátelsky. Tu k ní přistoupila její zemřelá kmotřička a pošeptala jí, ať pozpátku odejde z kostela a ve dveřích odhodí kabát. Vyděšená žena uposlechla. Jen došla ke dveřím, všichni se na ni vrhli. Shodila kabát a utíkala k domovu, co jí síly stačily. Ráno našli lidé na každém hrobě kus jejího roztrhaného kabátku.
Hřbitov u sv. Mikuláše
Noční hra v kuželky
Také ke zdejší kostnici se váže jeden ponurý příběh. Jedné noci chtěl jakýsi poberta ukrást z kostela monstranci. Tu náhle uslyšel z kostnice podivný chrastivý zvuk. Přikradl se k okénku a nahlédl dovnitř. Na podlaze seděli dva umrlci a dělili se o lebky. Chtěli s nimi hrát kuželky. Jeden byl chytřejší, vzal lebku do ruky a zaskřehotal: „Tady mám jednu a ty máš taky jednu, a protože už máš jednu, tak si vezmu taky jednu!“, a tak měl hned dvě lebky, hloupější dostal jen jednu. Pak začal znovu: „Tady mám jednu, a protože ty už jednu máš, tak já si vezmu taky jednu.“ Zloděj raději na nic dál nečekal, přelezl hřbitovní zeď a utekl. Na kostelní lup si jednou provždy nechal zajít chuť.
Jindy šla mladá děvečka z Kašperských Hor do Annína a vracela se až v noci. Na hřbitovní zdi spatřila stát jakousi bílou postavu. Poznala v ní dcerku svého souseda, která před dvěma dny umřela. Náhle to ve vzduchu zašumělo a postava se rozplynula. Dívka se později stala porodní bábou a až do smrti byla přesvědčená, že čerstvě pochovaná osoba musí na hřbitově držet stráž, dokud ji nevystřídá další zemřelý.
Hřbitovní dudák u sv. Anny
Za svitu měsíce vídali lidé sedět na hřbitovní zdi u kaple sv. Anny malého mužíčka. Vyhrával na dudy, nikoho si nevšímal. Jednoho dne byla ve městě taneční zábava, protáhla se do noci, hudebníci byli již unavení a odešli domů. Jeden z opilých tanečníků dostal nápad, že zahrát by jim mohl hřbitovní dudák. Ihned se našel odvážlivec, který se rozhodl, že přízrak k muzice dovede. Skutečně došel ke hřbitovu a dudáka slušně poprosil. Ten souhlasil za podmínky, že ho na místo donese na zádech. Chlapec si jej tedy naložil, ale již po chvilce poznal, že ten droboučký dudák je těžký, jako by byl z kamene. Byl také mrtvolně strnulý, neohnul ruce ani nohy. Vínem opojený tanečník se naštval a vykřikl: „Kdybys alespoň ty hnáty trochu ohnul, hajzle jeden!“ Jindy dobromyslný dudák vztekle odpověděl: „Já jsem u tebe hajzl? Na hajzl patříš ty, mizero jeden!“ Seskočil mladíkovi ze hřbetu, popadl jej za vlasy, několikrát jím ve vzduchu zamával do kola, a pak ho přehodil přes hřbitovní zeď rovnou na smetiště. Druhého dne jej zde jeho kamarádi našli se zlomeným vazem.
Kostnice na Mouřenci
Hřbitovy na Mouřenci a v Albrechticích
Neméně tajemným místem je kostel sv. Mořice s kostnicí a hřbitovem na Mouřenci u Annína. V dobách třicetileté války žil na samotě u kostela dřevař s překrásnou manželkou. Bál se o ni a přemýšlel, jak ji před nepřáteli uchránit. Nakonec okolo chalupy vyhloubil příkop, na dno umístil ostré kůly, mezi ně zapřel vidle a kosy. Vše zakryl chvojí. Jednoho dne se přihnala tlupa zdivočelých švédských vojáků. Vyplenili kostel a hnali se k chalupě. Chytili se do pasti, nabodli na kůly, vidle a kosy. Zbytek hrůzou utekl. Dřevař umírající vojáky zasypal zemí a ponechal je vlastnímu osudu. Od toho okamžiku nepoznal noční klid. Tmou kvíleli mrtví vojáci a proklínali vše živé. Manželé se raději odstěhovali, chalupa se po čase rozpadla a zarostla, švédští vojáci tu ale prý po nocích vyjí dodnes.
Albrechtice
Jiná hrůzostrašná pověst se váže ke hřbitovu u kostela v Albrechticích. Jednou prý zdejší hrobník kopal nový hrob na starém místě. Vykopal dávno pohřbeného a užasl. Mrtvý byl skoro jako živý. Vyprávěl o tom večer v hospodě a jeden výrostek se vsadil, že mrtvého přinese. Jak řekl, tak učinil. Když však chtěl mrtvého odnést zpět na hřbitov, nemohl jej zdvihnout ze země, ani nikdo z přítomných. Běželi proto pro radu ke kostelníkovi a ten je odkázal na jednu moudrou stařenku. Přišla, nad ostatky se sklonila a podle jizvy na noze poznala, že to byl kdysi její snoubenec: ,,Ano, to je on. Avšak nakonec si vzal jinou a já mu dodnes neodpustila!" Všichni se poděsili a ženu zapřísahali, aby své dávné lásce prominula. Ta se nejprve zdráhala, ale nakonec všechny vyhnala ven a tiše klekla vedle mrtvého. Vzala jeho kostlivou ruku do své a zašeptala: ,,Odpouštím ti a přeji věčný pokoj." Po té se tělo rozpadlo na prach.
Velhartický kostel sv. Maří Magdalény
Svatební košile od Velhartic
Za přízraky se ale nemusíte vydávat jen do hor. Tajemné a ponuré jsou i hřbitovy v Pošumaví. Asi nejproslulejší z nich se nachází u kostela sv. Máří Magdalény jihozápadně od městečka Velhartic. Právě tento hřbitov má být jednou z inspirací pro Erbenovy Svatební košile. Od příběhu známé balady se mírně liší. Z hrobu umrlce nevyvolá nešťastná milá, ale kamarád, který po vojákově smrti chtěl dívku získat pro sebe, byl ale odmítnut. Zhrzený nápadník proto pomocí kouzel mrtvého probudil a z pomstychtivosti ho poslal pro bývalou lásku, aby ji zahubil. Konec příběhu je stejný: když mrtvý unášel živou přes zeď velhartického hřbitova, zakokrhal kohout a hororu byl konec. Přízrak zabitého vojáka se tu údajně zjevuje dodnes. Kromě toho se ve štítu kostela objevuje podivná skvrna, která připomíná dívčí tvář. Podle jedné z místních pověstí je to tvář dívky, která zemřela při dopravní nehodě na nedaleké silnici, podle jiné tvář hrdinky z básně Svatební košile.
Zdroje:
Rausch, Antonín, Příběhy ze staré Šumavy, České Budějovice 1974.
