Článek
Ačkoliv jeho jméno dnes již řada lidí nezná, vizuálně jej pozná snad každý. Byť hrál role spíše malého charakteru, byl v nich vždy nepřehlédnutelný. Jak hercovo jméno napovídá, jeho rodina pocházela z Ruska. Dědeček byl carským důstojníkem a utekl před bolševiky. „Na mě si dejte pozor a nevěřte mi, já jsem původem Asiat,“ žertoval na toto téma často sám Jegorov.
Zvítězil klarinet
On byl však již rodilý Pražák. Na svět přišel dne 9. října 1937. Ve šlépějích svého dědečka rozhodně jít nechtěl, vojenská kariéra nebyla nic pro něj. Od dětství projevoval mimořádný hudební talent, hrál na kytaru, klavír, saxofon i klarinet. Posledně jmenovaný nástroj u něj nakonec zvítězil a rozhodl se hru na něj vystudovat na pražské Státní konzervatoři. Po absolutoriu v roce 1958 se neúspěšně pokusil dostat na DAMU.
Nezbývalo mu tak nic jiného, než nastoupit do práce. Jeho prvním zaměstnavatelem se stalo Divadlo Rokoko, kde jako klarinetista a saxofonista působil až do roku 1964. Odsud jeho kroky zamířily do divadla Semafor, kde se stal saxofonistou v orchestru Ferdinanda Havlíka a v pozdějších létech se zde uplatnil i v malých hereckých kreacích. Tomuto souboru již zůstal věrný až do své předčasné smrti. Hře na saxofon tu učil i Jitku Molavcovou.
Muž mnoha talentů
Kromě svého nezpochybnitelného hudebního umu, vynikal i v řadě dalších profesí. Krásně například maloval. Ve filmu začínal jako člen komparzního rejstříku. Později hrál malé a střední roličky v několika desítkách filmů. Debutoval v polovině sedmdesátých let coby vězeň s klarinetem ve filmu Přežil jsem svou smrt. Z jeho dalších rolí lze jmenovat řidiče v Dámě na kolejích, kladenského brigádníka. Saxofonistu ve Skřiváncích na niti, zbrojnoše z Noci na Karlštejně, hajného z komedie Na samotě u lesa, drogistu ze Slavností sněženek, hrobníka Fanouše Brože z nesmrtelné komedie Vesničko má, středisková či hosta na honu ve filmu Konec starých časů.
Spolupracoval i s rozhlasem a televizí. Objevil se v seriálech Byli jednou dva písaři, Arabela, Lucie, postrach ulice, Návštěvníci, Panoptikum města pražského, Dobrodružství kriminalistiky či v dalším krimiseriálu Hříchy pro pátera Knoxe.
Byl mistrem recese
Kolegové jej měli velmi rádi, přezdívali mu Stavjaňa a vzpomínali na něj jako na člověka, který nezkazil žádnou legraci. Byl známým recesistou a pro srandu byl schopen neskutečných kousků. Třeba v noci přes celou Prahu stěhovat piano a postavit ho kamarádovi pod okno. Kromě manželky Marie a umění všeho druhu byly jeho velkou láskou automobily, dokonce jeden čas jezdil závody.
Na sklonku svého života začal bojovat s alkoholem, kvůli němuž si dokonce musel na jednu sezónu dát v divadle pauzu. Nastoupil na léčení, když se z léčebny vrátil, již to ale podle kolegů nebyl on. Byl posmutnělý, nebyl to starý Eugen, z někdejšího bonvivána zbyl náhle již jen jeho vlastní stín.
Smrt jej nakonec dostihla v pouhých padesáti pěti letech. Stalo se tak 28. prosince 1992 za volantem jeho milovaného automobilu. Jel tehdy manželce nakoupit a cestou ho postihl infarkt. Svůj vůz ještě stačil zastavit u cesty, vystoupit už ale nedokázal. Místo svého posledního odpočinku nalezl na pražských Olšanských hřbitovech.
Zdroje:
