Článek
Jako jednu ze supermodelek Swinging Sixties ji fotograf Richard Avedon označil za nejkrásnější ženu na světě. Proslavil ji především melancholický výraz, který ani nemusela předstírat. Začátek jejího života byl velmi tragický. Narodila se dne 14. května 1939 jako Vera Gottliebe Anna von Lehndorff-Steinort v Königsbergu ve Východním Prusku. Dětství navzdory vznešenému původu neměla šťastné. Otec Heinrich hrabě von Lehndorff byl členem protinacistického odboje. Hrál důležitou roli v operaci Valkýra. Po tomto neúspěšném pokusu o atentát na Hitlera se pokusil dvakrát uniknout svým trýznitelům, ale byl zadržen a popraven dne 4. září 1944. „Pamatuji si, že mi bylo pět let – přivedl nás na nádraží a já viděla jeho tvář přitisknutou k oknu pomalu odjíždějícího vlaku – oči upřené na nás, jako kdyby věděl, že už nás nikdy neuvidí,“ popisovala před časem Veruschka poslední setkání se svým otcem. Zbývající mlhavé vzpomínky z dětství v ní naopak vyvolávají pocity něhy – pamatuje si, jak ji tatínek nesl v náručí kolem jezera nebo zámeckým parkem.
Památník hraběte Heinricha Lehndorffa u zámku Steinort
Nejprve ji o domov připravili Němci, posléze poválečné uspořádání Evropy
Matku a další příbuzné následně zatkli na základě příbuzenské zodpovědnosti a poslali do internačního tábora, kde záhy přišla na svět nejmladší dcera Catharina. Veruschka a její dvě sestry Nona a Gabriele skončily v dětském domově Borntal v Bad Sachsa, zřizovaném SS. Po válce si Východní Prusko rozdělilo Polsko a Rusko. Rodina přišla o zámek, zůstala bez vlastního domova a toulala se Německem po uprchlických táborech a různých známých. Veruschka při tomto putování navštívila mnoho různých základních škol, včetně Waldorfské školy v zámku Hamborn. Jakékoliv poznámky o okolnostech smrti jejího otce byly v poválečných letech tabu. Matka o nich raději nemluvila. Německo nebylo hned po válce denacifikováno, ještě v padesátých letech mnozí považovali Veru a její sourozence za děti zločince a zrádce národa. Učitel jí před celou třídou vynadal, že je dcerou vraha. Když si stěžovala své matce, ta jí pouze odpověděla, že její otec není vrah, ale hrdina. Co se ve skutečnosti stalo, se dozvěděla až ve čtrnácti letech.
Donekonečna kreslila jeden a ten samý kámen
V té době již dosahovala výšky 185 centimetrů a byla velice krásná, byť sama sebe považovala za šeredku. Vrstevníci ji pojmenovali Čáp. A ona této své přezdívce opravdu dostála, do dospělosti dorostla do výšky přesahující metr devadesát. Na konci padesátých se zapsala na Vysokou školu designu v Hamburku. „Bylo to fantastické! Celý semestr jsem dělala jednu kresbu kamene,“ svěřila se v novinovém rozhovoru s tím, že tuto činnost vůbec neshledávala jako nudnou, naopak pro ni byla velmi přínosná. „Naučila jsem se vidět a pozorovat – den za dnem objevovat ty nejmenší detaily, kterých jsem si předtím nevšimla. Byl to výlet do mikrokosmu kamene,“ řekla doslova. Po dvou šťastných letech, kdy mohla studovat malbu, se její studium zaměřilo na textilní design. Uvědomila si, že se ubrusům, závěsům a vzorovaným tapetám po zbytek života věnovat nechce. Sebrala se a utekla do Florencie studovat malbu. Bylo jí právě dvacet let, když jí jednoho dne na ulici oslovil umělecký fotograf Ugo Mulas a nabídl jí možnost stát se modelkou. Tehdy se zrodila Veruschka. Zpočátku pracovala v Evropě. V roce 1961 si sbalila kufry a odcestovala do New Yorku. „Jezte pouze vejce natvrdo a nikdy nejezděte taxíkem – vždy jděte pěšky!“ byla první věc, kterou jí řekli, když se upsala modelingové agentuře Ford. Město a jeho atmosféra ji ale okamžitě uchvátily. Příliš se jí ale nedařilo a vrátila se tak raději do Evropy.
Veruschka 1960
Neskutečně vysoká kráska s neskutečně dlouhými řasami
Liberální Amerika ji nakonec zlákala zpět již po pouhém jednom jediném roce. A tentokráte již uspěla. Přesvědčila Dianu Vreeland, šéfredaktorku amerického Vogue, aby s ní spolupracovala. Její první titulní fotografie pro časopis nafotili legendární Irving Penn a Bert Stern. Záhy se stala jednou z nejvíce, ne-li nejvíce, žádanou supermodelkou desetiletí. Pravidelně se objevovala na stránkách Vogue a před objektivem stála takovým velikánům jako David Bailey, Irving Penn a Richard Avedon. Byla neuvěřitelně vysoká a štíhlá, měla ocelově modré oči a až do pasu dlouhé blonďaté vlasy, které jednou ponechala rozpuštěné a vyfoukané, podruhé stočené do uzle nebo zapletené do copánků lemujících obličej. Typické pro ni byly také extrémně zvýrazněné řasy, barevné nebo prodloužené. Denně vydělávala deset tisíc dolarů. Stala se stylovým a módním vzorem pro novou, svobodnější generaci žen.
Ikonická scéna s fotoaparátem
V roce 1966 ji oslovil italský režisér a představitel neorealismu Michelangelo Antonioni, který se právě chystal natočit v Londýně svůj první anglicky mluvený film. Mysteriózní drama Zvětšenina pojednává o mladém cynickém módním fotografovi Thomasovi, znuděném krásnými modelkami, který jednoho dne v parku zaznamená objektivem vraždu. Snímek dokonale zachycuje atmosféru takzvaného swingujícího Londýna, kdy se mládež chtěla především bavit. Veruschka ve filmu představuje sama sebe. Byť se objeví pouze dvakrát a krátce, do světa kinematografie se nesmazatelně zapíše. A to díky krátké dráždivé scéně, která se stane doslova ikonickou. Právě ona je onou modelkou svíjející se na podlaze, nad níž klečí fotograf, představovaný Davidem Hemmingsem, povzbuzující ji k smyslnějším a smyslnějším gestům, aby ji ihned po dokončení práce bez povšimnutí ponechal svému osudu.
Japonský plakát k filmu Zvětšenina zachycující ikonickou scénu s Veruschkou
Zvětšenina zůstala její neznámější rolí na filmovém plátně. Následovalo několik dalších v evropských produkcích, například Veruschka – Poesia di una donna módního fotografa Franca Rubartelliho, který se stal i jejím prvním milencem. V roce 2006 se objevila v bondovce Casino Royale a o rok později v dokumentu ARD The Flight of Women, ve kterém referovala o svých zkušenostech z útěku z Východního Pruska.
Veruschka a Franco Rubartelli 1972
Sama sobě uměleckým předmětem
Svět modelingu opustila po neshodách s novou šéfredaktorkou Vogue v roce 1975. „Byla jsem pěkným kolečkem v mašinérii módního byznysu a v té době jsem si toho ani nevšimla,“ řekla později o své slavné kariéře. Nově se zaměřila na umění pod zkrácenou verzí svého rodného jména Vera Lehndorff. Ve své vlastní umělecké tvorbě se ponejvíce začala věnovat takzvanému bodypaintingu. Vlastně ji můžeme považovat za průkopnici v tomto uměleckém oboru. Již v šedesátých letech si nejprve začala dělat svůj vlastní, velice originální make-up, od kterého postoupila k malování na tělo, přičemž svou atletickou postavu použila jako plátno. Začala se malovat jako zvíře a se svým partnerem, známým sochařem a malířem Holgerem Trülzschem, vytvořila sérii avantgardních nahých autoportrétů. K vidění byla jako tygr, jindy jako leopard nebo jako šedý kámen, který lze jen stěží rozeznat od krajiny. V roce 2006 představila Nadace Helmuta Newtona výstavu Veruschka Autoportraits v berlínském Muzeu fotografie. Autoportréty tam vystavené vznikly ve spolupráci s fotografem Andreasem Hubertusem Ilsem.
V roce 2011 vydala Veruschka svou autobiografii, ve které přiznala, že se často ve svém životě necítila dobře, což okolí nechápalo. Přiznala dokonce několik sebevražedných pokusů a pobytů v psychiatrických léčebnách.
Stárnutí ji neděsí
Už dávno se vzdala svého uměleckého jména Veruschka. Nyní si říká jednoduše Vera Lehndorff. V roce 2005 se přestěhovala z New Yorku do Berlína-Weißensee. dodnes maluje obrazy ve svém malém bytě, fotí, natáčí videa a občas svou tvorbu prezentuje v berlínských galeriích.
Veruschka 2013
Byť svět modelingu dávno opustila, zcela na něj nezanevřela a čas od času se nechá přesvědčit k účasti na některé z módních přehlídek. Na London Fashion Weeku v září 2010 se objevila jako modelka módního návrháře Gilese Deacona, mimo jiné se záměrem upozornit na týrání zvířat v módním průmyslu. V roce 2018 se ve věku sedmdesáti devíti let stala tváří kampaně společnosti Acne Studios. Nedávno se také vrátila ke své herecké práci. V roce 2017 hrála v krátkém filmu Superhostitel a v roce 2020 v italském dramatu La vacanza. Stárnutí kdysi nejkrásnější ženu světa neděsí. „Připadá mi absurdní, že od sebe odsouváme stárnutí a smrt,“ přiznala před nedávnem. Nebojí se proto pohledu do zrcadla a je ochotná sledovat, jak její kdysi tolik fotografované tělo stárne. Ve stárnutí a dokonce i smrti se podle jejích slov nachází krása. S pomíjivostí se vypořádává umělecky.
Zdroje:
