Článek
Střední postava, podlouhlé vlasy, jednoduché vzezření a chraplavý hlas, to byly atributy, kterými se vyznačoval Vladimír Hrabánek. Jako herce si jej diváci pamatují zejména z epizodních, ale výrazných rolí z filmů šedesátých až osmdesátých let. Jeho domovským divadlem byl Semafor, tady ale dělal vše možné, jako herec zaměstnaný nebyl.
Holka pro všechno
Rodištěm Vladimíra Hrabánka byla Praha, kde spatřil světlo světa dne 22. ledna 1938. Jeho otec se živil jako šofér a ani v případě Vladimíra dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že se vydá na uměleckou dráhu. Nastoupil do pražského ČKD Sokolovo, aby se vyučil frézařem a posléze zde nějaký čas i pracoval. Od školních let ale ochotničil a později spolupracoval i s s Malým avantgardním jevištěm, pozvolna v něm tak uzrála myšlenka, že by se herectví mohl věnovat profesionálně. V roce 1960 se proto přihlásil do konkurzu divadla Semafor. Neuspěl. Nakonec se vše ale přece jenom vyvinulo v jeho prospěch. Hercem se sice nestal, byl ale již v květnu téhož roku přijat jako technik a kulisák. Semaforu od té chvíle věrně sloužil až do smrti. Za téměř půlstoletí na této scéně se Hrabánek vypracoval. Zastával zde nakonec funkci inspicienta, tedy jakéhosi technického asistenta režie, intendanta – provozního správce, staral se o výpravu a dočkal se i malých hereckých rolí.
S Jiřím Suchým byl spolurežisérem hry Únos turecké houslistky. Suchý si k němu postupně vybudoval hodně blízký vztah. „Měl takový svůj selský rozum, selskou moudrost a já jsem se mu kolikrát svěřoval se svými problémy, se kterými jsem nešel ani za psychologem,“ svěřil se před časem v pořadu 7 pádů Honzy Dědka.
Každé divadlo musí mít svého Hrabánka
Dobrosrdečná povaha a smysl pro humor způsobily, že si ho zamiloval celý divadelní sbor. „Vláďa byl bezvadnej kluk. Miloval humor. Nikdy nezkazil žádnou legraci. Svoji práci, ať už to byl inspicient, nebo technik v divadle, vykonával vždy naplno a skvěle. S lidmi to uměl. Dokázal si získat každého, ale zároveň si dokázal získat i respekt. Byl hrozně lidský. I Jan Werich o něm říkával, že každé divadlo musí mít svého Hrabánka. On pro divadlo prostě žil,“ vzpomínal na něj po letech pro změnu herec Jiří Krampol. Oblíbili si ho však i divadelní návštěvníci. Mnozí dodnes vzpomínají, jak návštěvníky divadla sám osobně před představením vítal jen tak v papučích. Své vzpomínky na divadelní léta vtělil později do vzpomínkové knížky Sloužil jsem Semaforu.
Ze Semaforu již vedl jen krůček na stříbrné plátno, kde temperamentní Hrabánek našel vynikající uplatnění. I tady na něj sice čekaly jen vedlejší úlohy, diváci jej ale rozhodně nepřehlédli. Hrál různorodé floutky, vojáky, fízly, obyčejné lidi nebo vesničany a počet filmů, v nichž se objevil se blíží stovce. Poprvé si práci před kamerou vyzkoušel v roce 1962 ve válečném dramatu Transport z ráje, kde ztvárnil vězně Zrzka. Pak již přicházela jedna role za druhou. Objevil se ve filmech Cesta hlubokým lesem, Zločin v dívčí škole, Každý mladý muž, Ostře sledované vlaky, Svatba jako řemen, Slasti otce vlasti, Po stopách krve, Skřivánci na niti. Nechyběl samozřejmě ani ve snímcích Semaforu, jako byl Konkurs, Kdyby tisíc klarinetů, Zločin v šantánu nebo Nevěsta. V dalších dekádách na sebe upozornil nezapomenutelnými komickými etudami, jak mohli diváci vidět v Lipského komediích Adéla ještě nevečeřela, Tři veteráni nebo Marečku, podejte mi pero! Kdo by si nepamatoval na scénu, v níž radí Jiřímu Sovákovi: „Hrdobec, to je takovej brouk. To je takovej chrobák, kterej před sebou valí tu kuličku z toho trusu.“ Nezapomenutelný je i jeho školník Pavlíček v Menzelově komedii Vesničko má, středisková. Poslední filmovou roli mu poskytl režisér Václav Vorlíček v koprodukční komedii Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko.
Talentu Václava Hrabánka využila i televize. K vidění byl kupříkladu v Dobře placené procházce nebo Historkách z ražické bašty. Neminula jej ani účast na populárních seriálech. Stal se posilou hereckých týmů v F. L. Věkovi, Lucii, postrachu ulice, Třetím patře, Arabele, Létajícím Čestmírovi, Zdivočelé zemi či Nemocnici na kraji města po dvaceti letech.
Nenápadný milovník žen
Své osobní kouzlo Hrabánek nepředváděl jen na plátně a na obrazovce. Využíval jej i v osobním životě. Bylo o něm známo, že měl rád mladé ženy a měl u nich úspěch. Nesměly prý mít nikdy více než dvacet pět let. Na první pohled sice nepůsobil jako lamač dívčích srdcí. O krásné přítelkyně ale nikdy neměl nouzi. „Na zájezdě jsme se ráno probudili a často jsme se ptali partnerky: Jak ty se vlastně jmenuješ?“ uvedl ve své vzpomínkové knize Sloužil jsem Semaforu. Nevadilo mu ani to, že byl ženatým otcem od rodiny. „Jemu se líbila všechna děvčata a ke každé přistupoval tak, jak mu to ta děvčata dovolovala,“ prozradila o něm kdysi herečka Jitka Molavcová, která zároveň řekla, že byl i velkým gentlemanem. Jednoho dne si totiž na jevišti nešťastně zlomila nohu a byl to právě Hrabánek, který ji odnesl do sanitky. „Když jsem přišla do divadla Semafor, tak jsem se Hraboše docela bála, protože on používal takové hlasité povely, doslova na nás křičel jako na vojně. Ale později jsem zjistila, že pod tou hrubou skořápkou se skrývá citlivá duše, on mě mnohokrát překvapil,“ sdělila při té příležitosti novinářům.
Velkou Hrabánkovou neřestí bylo bohužel kouření. Nakonec šel do sebe a cigarety odložil, bylo již ale pozdě. Onemocněl rakovinou plic. Zákeřné nemoci kuřáků podlehl dne 21. srpna 2008 v Praze ve věku sedmdesáti let. Padesáté sezony v divadle Semafor se tak bohužel nedožil. „Třeba v tomto okamžiku, pluje i pro nás Noe v arše. Na tahací harmoniku, Anděl smrti hraje marše… To jsme zpívali v Semaforu tehdy v roce 1969 ve hře Poslední štace. Dnes si touto slokou připomínáme, že život člověka je dočasný a že jeden z našeho divadla přišel právě na řadu,“ stálo tehdy na smutečním parte na stránkách divadla Semafor, pod nímž byl podepsaný principál Jiří Suchý. Vladimír Hrabánek našel místo svého posledního odpočinku na zahradě svého domu.
Zdroje:
