Článek
Vladimír Salač stojí někde na začátku celé dlouhé řady talentovaných českých dětských hereckých hvězd. Narodil se dne 17. července 1924 v Terezíně do rodiny s uměleckými geny. Jeho otec v městečku vedl ochotnický divadelní kroužek a o čtyři roky starší sestra Jiřina se později stala velmi populární zpěvačkou, mimo jiné byla členkou legendárního vokálního tria Sestry Allanovy.
Cesta k filmu vedla skrze Kühnův dětský sbor
Do školy začal Vladimír chodit již v Praze, kam se rodina Salačových přestěhovala. V prvním ročníku měšťanské školy, v roce 1935, když mu bylo jedenáct let, povšimla si učitelka jeho mimořádného talentu a doporučila jej do Kühnova dětského rozhlasového sboru. Sbor založený v roce 1932 patří dodnes k nejvýznamnějším českým uměleckým kolektivům, známým doslova po celém světe. Za dobu své existence vychoval tisíce talentovaných dětí, z řady z nich se stali významní umělci. Děti se zde nesetkaly pouze se zpěvem, ale získaly své první zkušenosti v celé řadě dalších činností. Mladičký Vladimír tak kromě zpěvu rovněž recitoval a hrál v rozhlasových besídkách, inscenacích a hrách. Členství v souboru mu tak dalo dobrý základ pro budoucí hereckou kariéru. V letech 1936 až 1937 působil v ochotnickém souboru Bozděch a poté se na dva roky stal členem Pražského dětského divadla Míly Mellanové. Tato scéna vzniklá v roce 1935 byla prvním profesionálním dětským divadlem u nás, založeným podle vzoru Moskevského divadla Natalie Iljičny Sacové.
Vladimír Salač
Na přelomu třicátých a čtyřicátých let hostoval mladík rovněž na dvou nejvýznamnějších českých scénách, Vinohradském a Národním divadle.
Od bezejmenného sekundána k José Ždimerovi
Fotogenické tváře a talentu Vladimíra Salače si brzy všimli i filmaři a mladičký herec se již na konci třicátých let stal vyhledávaným představitelem chlapeckých a studentských rolí. Poprvé se před kamerou objevil v roli sekundána v nesmrtelné komedii Škola základ života. V době vzniku filmu, tedy v roce 1938, mu bylo pouhých čtrnáct let. Filmoví tvůrci okamžitě pochopili, jaký potenciál se v roztomilém blonďáčkovi skrývá, a chtěli jej využít dokud nezestárne. Nabídky se tak začaly jen sypat. Hned další rok mladý objev hrál v osmi filmech, často opět studenty.
Divákům se mimo jiné představil v poměrně velké roli jednoho z ústřední trojice posluchačů obchodní akademie Ivana Javorského v komedii Studujeme za školou. Hereckými partnery mu tehdy byli Rudolf Hrušínský a Josef Kemr. Mezi začínajícími herci během natáčení vzniklo přátelství, které vydrželo celý život.
Vladimír Salač ve snímku Studujeme za školou
V roce 1939 získal také svoji asi nejznámější filmovou roli věčně vyrušujícího terciána Ždimery, který sám sebe podepisoval jako José Ždimera, v Cestě do hlubin študákovy duše. Podobné chlapecké postavy vytvořil ještě ve filmech Prosím, pane profesore, Venoušek a Stázička, Adam a Eva, Z českých mlýnů, Ulice zpívá, Madla zpívá Evropě nebo Příklady táhnou.
Měl nejen líbivou tvář ale i talent
Nehrál ale pouze chlapecké postavy ze školních lavic. Ve filmech jako Paličova dcera, Humoreska, Mlhy na blatech nebo Děvčica z Beskyd prokázal, že má skutečný herecký talent a nadání.
Za války Vladimír Salač pracoval jako úředník hudebního vydavatelství, nastoupil sem víceméně nedobrovolně a nuceně. Zaměstnání jen krylo jeho skutečný zájem, tedy film a divadlo. Během okupace si stačil zahrát v dvaceti filmech a v roce 1943 nakonec získal i stálé divadelní angažmá v Intimním divadle, kde zůstal až do roku 1945.
Po válce hrál rok v Realistickém divadle, následovalo angažmá v Divadle státního filmu, padesátá léta strávil v Pražské estrádě, až nakonec v roce 1959 zakotvil v Městských divadlech pražských, kterým již zůstal věrný až do smrti. Zájem režisérů o jeho osobu však bohužel postupem času více a více upadal. Ještě bezprostředně po válce pokračoval ve svých rolích mladíků, hrál kupříkladu ve filmu Nadlidé nebo Nikolova bratra Juraje ve snímku Nikola Šuhaj, jak ale pominula jeho chlapecká bezprostřednost a líbivá vizáž, jeho herecká kariéra navzdory nespornému talentu v podstatě skončila. Podobný osud bohužel postihl nejednoho dětského herce.
Matuška nezpíval Kristýnku jako první
Ještě v polovině padesátých let Vladimíra Salače pozorný divák mohl zaznamenat v malé roli zpívajícího rekreanta s kytarou v populární komedii Anděl na horách, pak už se ale deset let ve filmu až na vyslovené štěky neobjevil. V této době ale zanechal svoji nesmazatelnou stopu v populární hudbě. V jeho osobité interpretaci zazněla úplně poprvé slavná Píseň pro Kristýnku, později zpopularizovaná Waldemarem Matuškou. V letech 1955 až 1956 byla tato skladba v Salačově podání za doprovodu smyčcového orchestru Dalibora Brázdy na prvním místě v žebříčku nejprodávanějších desek, prodalo se jí více než sto tisíc kusů. V letech 1956 až 1957 se pak umístila na čtvrtém místě, když se jí prodalo téměř devadesát tisíc kusů.
Prvně zazněla Kristýnka v Salačově provedení v rozhlase. Zpíval ji pak také v kavárně Alfa při kytaře. Angažmá dostal v Alfě na základě ohoho rozhlasového vysílání. Večer co večer ji přišel zazpívat a po tomto jediném čísle zase ihned odešel. Sám později vzpomínal na jednu úsměvnou příhodu, která se mu díky populární písničce stala: „Jezdíval jsem v té době na motocyklu a jednou v noci jsem zajel obráceně do jednosměrky. Když už jsem v ní byl, řekl jsem si, že to snad nějak projedu. Na konci mne však chytil esenbák. Dal jsem mu tedy papíry, on si je dlouho projížděl a nakonec mi řekl: Pro tentokrát poděkujte Kristýnce, ale jestli vás chytím ještě jednou, tak to bude sakramentsky drahé.“
Znovu vyniknul jako odporný vrah
Před kameru se Vladimír Salač vrátil v druhé polovině šedesátých let, již ale jen v epizodních rolích. Zahrál si kupříkladu ženicha Františka ve filmu z roku 1966 Slečny přijdou později, exekutora Ženíška v Láskách mezi kapkami deště z roku 1979 nebo myslivce v komedii z roku 1981 Křtiny. Ojediněle spolupracoval Salač také s televizí a právě díky ní se mohl do paměti diváků ještě jednou výrazněji zapsat. V normalizačním seriálu 30 případů majora Zemana si v díle s názvem Kvadratura ženy střihnul úlohu vraždícího účetního, který pro peníze na kusy rozřeže svou oběť a pak ji v balících nahází do Vltavy.
Režisér Jiří Sequens tento díl natočil podle skutečné události z roku 1951, která mnohým připomněla slavný prvorepublikový případ Otýlie Vranské. Na jezu v Klecánkách u Prahy byla zachycena krabice s ženským trupem, hlavu a končetiny nalezli potápěči v kufru o týden později. Oběť byla identifikována jako Herta Černínová, účetní pražského podniku Obnova, která v den svého zmizení šla vyzvednout z banky šedesát pět tisíc. Vrah se vyklubal z nenápadného účetního Miloslava Šmída, který si vedle vlastní ženy a dvou dětí vydržoval také velice náročnou milenku. A právě tohoto Šmída ztvárnil před televizní kamerou Vladimír Salač. Zajímavostí je, že tato úloha není jediná, kterou v seriálu ztvárnil. Objevil se ještě hned v prvním díle nesoucím název Smrt u jezera jako fotograf Jan Pospíšil.
Úplně naposledy se Vladimír Salač postavil před kameru v roce 1989 v hořké komedii Petra Kolihy podle předlohy Bohumila Hrabala Něžný barbar. O pár měsíců později, ve čtvrtek 31. května 1990, zemřel ve věku pouhých pětašedesáti let.
Zdroje:
