Článek
Zazářila v českých filmech Fešák Hubert, Vítr v kapse nebo Skalpel, prosím. Opravdová příležitost na ni ale čekala v Itálii, kde poprvé hrála již v osmnácti letech. Temperamentní a krásná Zora se narodila dne 11. srpna 1950 v Praze, národnost má ale ve skutečnosti slovenskou.
V Itálii debutovala v osmnácti
Rodiče z ní chtěli mít bankovní úřednici, jí to ale táhlo k umění. Svou kariéru započala jako tanečnice a zpěvačka revuálního dívčího tria. V sedmnácti utekla z domova a jezdila se skupinou nejprve po Čechách a Moravě. Když přišel rok 1968, netoužila po ničem jiném, než se odsud dostat pryč. Náhoda tomu chtěla a na jedno představení přišli umělečtí agenti z Itálie, z Bologne, a celému souboru nabídli práci. Zora si Itálii ihned zamilovala a došlo jí, že v této zemi by chtěla žít. Počátky ale byly kruté, často se se zbylými členkami tria dělila večer o jednu jedinou housku. Skupina se časem rozpadla a orchestr se vrátil domů. Zora v Itálii zůstala. Nebyla ale emigrantkou a jezdila pravidelně domů. Trvalý pobyt jí zajistil sňatek s člověkem, který by se jinak neoženil. Byl totiž gay. Po čase díky němu získala vystěhovalecký pas. Začala si přivydělávat modelingem a předváděla módu na veletrzích. Její fotografie se jednoho dne objevila na obálce časopisu. A na základě toho Zoře zavolal filmový agent z Říma. V roce 1978 natočila svůj první film La febbre americana. Italské filmové tvůrce ihned zaujala a přicházely další nabídky.
O rok později s ne tak velkým úspěchem vstoupila i na plátna československých kin, kde debutovala hlavní rolí rozvedené matky v psychologickém dramatu Křehké vztahy. Pak následovaly vedlejší role svůdných žen. Taková byla její nemocniční sestra v akční krimikomedii Řetěz nebo nedostupná skladnice Ilonka v někdejším hitu pro náctileté Vítr v kapse. Představitel Cyrila Čecha, Sagvan Tofi, později přiznal, že tak jako ve filmu, tak i ve skutečnosti, se mu Zora velmi líbila. Neměl ale šanci, neboť v té době již byla manželkou Petra Hapky.
Hapka ji nejprve uhranul hudbou, pak i svou osobností
Zora vzpomínala, že ji doslova uhranula Hapkova hudba. Poslouchala Hanu Hegerovou a z jejích písní byla úplně paf. Pak ji jedna kamarádka pozvala do klubu Déčko, kde k ní přišel habán s vlasy jako Beethoven, políbil jí ruku a řekl: „Já jsem Petr Hapka.“ Zeptala se, zda je synem onoho skladatele a on odpověděl: „To jsem já.“ Zora prý v ten moment byla v koncích. Do Petra se zamilovala, bydlela však stále v Bologni se svým italským manželem a s Petrem si psala dopisy.
Petr Hapka
Nakonec se rozvedla a Petra si vzala. Čekala s ním dítě, vše bohužel skončilo tragicky. Chtěla, aby se potomek narodil do svobodného světa. Rodila proto v Římě. Neměla ale štěstí na výběr nemocnice. Porod se komplikoval, protahoval, bylo třeba přistoupit k císařskému řezu, porodníci ale neměli připravený operační sál. Když se syn konečně narodil, nedýchal, byl bez duše. Zora to velmi těžce nesla, po roce a něco nakonec přivedla na svět zdravou dceru Petru. Manželství s Petrem Hapkou ovšem nevydrželo. Petr měl povahu lovce a zkrotit jej nedokázala ani krásná Zora. Život jí nakonec do cesty přivedl Franka, kterého dostala za odměnu, za všechno své trápení. Prožila s ním krásných třicet dva let. Vztah ukončila až partnerova smrt.
Kanibalové a jiné kreatury
Mezitím Zora stále točila, doma i v Itálii. V roce 1984 získala asi svoji nejznámější českou roli. Stala se květinářkou ve Fešáku Hubertovi. Pak se již objevovala v českém filmu jen okrajově. Diváci ji mohli spatřit ve filmech Sny o Zambezi, Anděl s ďáblem v těle, Anděl svádí ďábla, Krakonoš a lyžníci, Perinbaba, Operace mé dcery nebo Skalpel, prosím. V italské kinematografii ji proslavily trošku erotické a především lehce sadistické filmové horory. Zora se nikdy nebránila filmové nahotě, což byla v tomto žánru, hlavně v osmdesátých letech, vítaná deviza. Stala se tak aktérkou jedné z nejoblíbenějším a nejdrastičtějších scén, kdy byla za prsa zavěšena na hák. Film se jmenoval Ženy od hluboké řeky. Později v jednom rozhovoru vzpomínala na okolnosti vzniku tohoto snímku. „Tehdy jsem byla v Praze a zavolal mi agent, ať se okamžitě vrátím do Říma, že si jedna herečka zlomila nohu a že mám šanci místo ní letět na Amazonku točit tenhle kanibalský film. Měla jsem dva dny na rozmyšlenou. Nenávidím létající hmyz, takže jsem si dokázala představit, co mě čeká.“ Natáčení si skutečně užila. Otravovali ji komáři, po zemi lezlo vše možné, dokonce se jednou ztratila v džungli. Jednalo se ale o nabídku, která se neodmítá. Byla to pro ni obrovská zkušenost. Všichni dostali vyrážku, jídlo bylo strašlivé, část štábu hysterická. Výsledek byl drsný. Ženy od hluboké řeky dokonce v několika zemích zakázali. Dnes je to kultovní film a stojí se na něj fronty.
Scéna z filmu Antropofág
Zora spolupracovala především s režisérem Luciem Fulcim. Natočila s ním Rozparovače z New Yorku, v němž jí maniak pro změnu zaráží rozbitou sklenici do rozkroku. Mezi dalšími Zořinými hororovými počiny bychom nalezli filmy jako Antropofág nebo Duch Sodomy. V devadesátých letech si zahrála ve dvou komediích po boku Renata Pozzetta Kašlu na všechno a Táta je kněz!. Nabídek v této dekádě již ubývalo a nejinak tomu bylo i na počátku nového tisíciletí. V roce 2006 si ale přesto zahrála po boku své dcery v hororu La radice del male. Její poslední filmová role přišla v roce 2012 ve filmu Líbáš jako ďábel. Dcera Petra se stala šansoniérkou.
Zdroje:
