Článek
Jak se mladému Bořkovi žilo po boku otce, který byl trochu jiný, než ostatní tátové? A bere Bořek slavného otce spíš jako plus pro svou kariéru nebo naopak?
Bořku, znám tě už jako docela malého kluka, kdy si se svým tátou stával na pódiu. Jaké to bylo mít tátu pankáče?
Jako malýho kluka mě zná snad každej, tím jsem na scéně celkem profláklej. Už od malička jsem k tátovi vzhlížel a vždycky mě hrozně bavilo to co dělá, takže jsem to vždy vnímal pozitivně.
Pociťoval jsi to nějak i v běžném životě? Třeba ve školce nebo ve škole?
Ve škole určitě. Sem tam si z toho spolužáci utahovali, ale to bylo hlavně na prvním stupni základky a vždycky to byly jen takový klukoviny. Naopak později, třeba na střední, z toho byli všichni paf..
Byl táta tvým vzorem, co se týká hudby?
Když jsem se někdy v cca 15 letech začal znova zajímat o tuhle hudbu, tak mi toho hodně ukázal a to samo o sobě mě nakoplo k tomu se hudbě sám věnovat.
Děti hvězd to mají složité. Mnozí si myslí, že mají vyšlapanou cestu, ale udělat si své jméno je mnohdy mnohem těžší, než prorazit od nuly…jak to vnímáš ty?
Nějak se tím nezaobírám, jedu si po vlastní ose. K tátovi se ale samozřejmě vždycky rád hlásím. Netvrdil bych ,že to mám těžší než kdokoliv jiný, kdo se chce hudbě věnovat naplno.
S tátou máte stejné i křestní jméno. Není to nevýhoda pro tvou kariéru?
Jako nevýhodu to určitě nevnímám. Nikdy jsem svoje jméno nevnímal jako extra velkou součást mojí hudební kariéry. Vždycky jsem svoje jméno bral jako dědictví, protože jsem už 4. Bořivoj v řadě. Jestli někdy budu mít syna, tak je samozřejmostí že bude Bořivoj 5.
Kapela Zaseklý Stroje na festivalu Keltská noc v roce 2024.
Tvůj táta hrál v době, kdy byl punk zakázaný a pak, když bylo po všem, nebylo těžké prorazit. Devadesátky dávaly spoustu možností. Je to v dnešní době těžší uchytit se na scéně?
V dnešní době to nový punkový kapely nemají jednoduchý, pankáči mají najetý ty svoje klasiky a dost často se o nový věci vůbec nezajímají, což na druhou stranu ale chápu. Jedna věc je se uchytit, to si myslím, že jsme s klukama po mým příchodu zvládli dobře. Svoje místo na scéně určitě máme, ale prorazit do takovýho toho pomyslnýho „punkovýho mainstreamu“, to už je jiná..
Jak si se dostal do kapely Zaseklý Stroje?
To se budeme muset vrátit skoro 5 let zpátky na oslavu 35 let Éček. To byla doba, kdy už jsem rozjížděl nějaký vlastní projekty, který teda nikdy nespatřili světlo světa, a o hudbu jsem se aktivně zajímal. Po koncertě, kde jsem s tátou odzpíval tuším písničku Mravenec, v tandemu ještě s Vildou Řapkem (bývalým basákem Éček), jsem se seznámil osobně s kytaristou kapely SPS, kterým není nikdo jiný než Petr Čepelák. Dali jsme se do řeči a Petr se mě narovinu zeptal, jestli bych se nechtěl připojit do jeho projektu, protože zrovna hledají nového zpěváka.. No a teď jsme tady… Ještě si matně vybavuju, že mi říkal že jsem ho svým zpěvem zaujal, což mu teda takhle zpětně vůbec nežeru, protože jsem zpívat vůbec neuměl, hehe.
Si zpěvák, podílíš se také na hudbě nebo textech?
Jak jsem zmiňoval, Zaseklý Stroje jsou hlavně Petrovo projekt a většinu hudby a textů dělá on, ještě s Pavlem. Já si tak maximálně něco upravim, když se mi to tam nehodí nebo nadhodím nějakej nápad.
V tomhle směru se věnuju hlavně svýmu novýmu projektu, na kterým teď pár měsíců pracuju, s producentem našich dvou posledních singlů Voči kočičí a Karneval bláznů. Píšu texty jak zběsilej a hlavně anglicky. Na to si budete muset ještě chvíli počkat.
Je dneska vlastně ještě proti čemu respektive o čem zpívat? Proti čemu zpívat?
Až do konce věků, vždycky se něco najde. A o čem? Já osobně nejradši zpívám a píšu o životě, ženskejch a drogách. To je pro mě takovej kouzelnej trojúhelník, ale každej má to svý a zpívat se dá třeba i o hov**.
Nezdá se ti občas, že všechno už bylo řečeno, zazpíváno?
Občas mi to tak přijde, hlavně když něco píšu. Být v dnešní době originální je složitý. Na druhou stranu si musí člověk uvědomit, že za každým textem je nějakej příběh. Záleží na tom, že i když jsi tyhle slova už někde slyšel, tak je přece každej podává trochu jinak, s trochu jiným záměrem a myšlenkou. A v tom je ta krása.
Chodí na punk a rock dneska ještě mladí nebo si jeden z mála, kdo má rád tento hudební styl?
Mladý punkáči ještě nevymřeli a myslim si, že nikdy nevymřou. Sem tam se nějaký mladý pometla na koncertech ukážou. Pravdou ale je, že převážně chodí starší ročníky než jsem já. Myslím si, že tu českou punkovou klasiku si poslechne kde kdo, ne každej už ale přijde na koncert, což je velká škoda.
Myslíš, že má budoucnost? Že tu bude i pro další generace?
Punk byl snad někdy o budoucnosti? Na to se** pes.. Punkáči tady vždycky budou a nikdy ten punk chcípnout nenechaj, protože punk’s not dead přece, ale sleduju třeba i na nás, že se od těch punkovejch základů pomalu oddalujem. Každej novej punkovej projekt je s něčím řízlej. My to třeba prokládáme metalovějším zvukem, někdo to zase hustí víc do hardcoru a tak dál. Ten klasickej punk už vlastně skoro nikdo nehraje. Nicméně ta myšlenka tady podle mě bude napořád. Nicméně, já se s váma loučim. Jdu na pivo.
Zdroj: autorský rozhovor s Bořivojem Řehořem nejmladším
