Článek
Aloisie, provozovat spolek na pomoc zvířatům je práce bez konce pracovní doby. Co tě osobně přivedlo k založení spolku Společně srdcem pro zvířata?
Na to asi není úplně jednoduchá odpověď. Řekla bych, že prvotním impulsem byla společná láska ke zvířatům, především ke kočkám, kterou sdílím se svým manželem. Zároveň ale tuším, že tento impuls vznikl už mnohem dříve.
Od malička jsem vyrůstala mezi zvířaty. Rodiče pracovali na statku a později i v prasečáku, kde jsem zachraňovala každou kočku, která se mi připletla pod nohy, a nejen je. Jednou například kočka spadla do elektrorozvaděče. Když dostala ránu, neznalá toho, co by se mohlo stát, jsem ji vytáhla ven. Jiný kocourek zase spadl do horké syrovátky a slezly mu všechny chloupky.
Vždycky jsem si vybrala to nejvíce nemocné zvíře a potom jsme ho s maminkou horko těžko dávaly dohromady. Cesta, kterou se dnes ubírám, se tedy začala psát už v raném dětství.
Později jsme se s manželem přestěhovali a k nám začal chodit šíleně zbídačený kocour. Hledali jsme jeho majitele a když se nám ozval pán, který sice řekl, že kocour není jeho, ale že zaplatí jeho léčbu, pochopila jsem, že díky lidem mohu zvířatům pomáhat mnohem více.
Začala jsem spolupracovat s Ligou na ochranu zvířat v Kutné Hoře a následně se rozhodla, že začnu pracovat sama na sebe. Začátky nebyly vůbec jednoduché, ale o to víc mě dnes těší, jaký kolem sebe mám tým a kolik skvělých lidí se k nám přidalo.
Spolek našel zázemí v obci Číčová. Jak vás zdejší obyvatelé přijali?
My tu bydlíme teprve rok, takže spousta obyvatel o nás ještě ani neví. Spíše než s odporem k tomu, že zde vzniká kočičí útulek, se ale vesměs setkáváme s kladným přijetím.
Ještě před koupí domu jsme se informovali u starosty a obešli jsme nejbližší sousedy, takže jsme je na naši situaci předem připravili. Pan starosta je navíc jednou z těch výjimek, které si uvědomují, jaký problém představují přemnožené kočičí populace. I díky tomu jsme věděli, že jsme na správném místě.
Jak dnes vypadá kočičí azyl v Číčové a kolik chlupáčů u vás aktuálně nachází útočiště?
Momentálně jsme stále ve fázi výstavby. Náš velmi naivní plán, že během několika měsíců budeme mít hotový a schválený útulek, byl opravdu viděn těmi nejrůžovějšími brýlemi.
V současnosti máme kolem 40 svěřenců, z nichž většina je zatím u nás doma. Postupně pro ně budujeme nové prostory. Už nám stojí krásná voliéra o rozloze 28 metrů čtverečních, v budoucí karanténě jsou nová okna a dveře a opravili jsme část zdi, která se bortila.
Dovezli jsme také nový zateplený stavební kontejner s klimatizací, který představuje dalších 24 metrů čtverečních prostoru. Ten bude propojený přímo s voliérou. Celá garáž navíc ustoupila prostoru pro skladování krmiva a steliva. Když to tak vezmu, kočky mají momentálně více prostoru než my.
Nejvíce nás ale brzdí finance. Jsme financováni pouze z darů a naše osobní prostředky padly na pořízení nemovitosti, takže se stavba výrazně zpomaluje. Jak říkáme, kdybychom nyní měli na účtu přebytečných 200 tisíc korun, měli bychom hotovo.
O kočkách se někdy říká, že jsou samostatné a nepotřebují člověka tak jako psi. S jakou realitou se u koček setkáváš ty?
Jejich samostatnost je hodně diskutabilní. Pokud se bavíme o člověku, který si chce pořídit jednu nebo dvě kočičí kamarádky, a porovnáme to s náročností výchovy psa, pak se s tímto tvrzením samozřejmě částečně dokážu ztotožnit.
Jednou denně vyčistit záchod, dát kočce krmení a třeba mít štěstí, že si na vás vyskočí vrnící chlupaté kolečko, je přece jen něco jiného než absolvovat výcvik a procházky v dešti.
Každá kočka je ale jiná a některé jsou stejně náročné jako psi. Některé trpí úzkostnými poruchami a mohou být na svém majiteli natolik závislé, že při jeho delší nepřítomnosti ničí nábytek nebo znečišťují místa, jako jsou postele či gauče. Často to souvisí například s příliš brzkým odloučením od matky, ale to už by bylo na delší diskuzi.
Názor, že jsou kočky samostatné, umí se o sebe postarat a nepotřebují člověka, bohužel často vede k plnění útulků. Právě tyto kočky lidé vyhodí ven, ideálně nekastrované, protože doma něco provedly nebo se o ně jednoduše přestali chtít starat.
Vybavíš si jeden konkrétní příběh kočičky, který ti nejvíce utkvěl v paměti a ukazuje, proč má vaše práce smysl?
Nejsilnější a pro nás nejvýznamnější je příběh kocourka Rýši, který nás vlastně přivedl k myšlence postavit útulek. Rýša s námi prožil téměř šest let života a vím, že nebýt jeho, nikdy bychom se neposunuli tam, kde jsme dnes. Dodnes je naším věrným maskotem a objevuje se například na plakátech k našemu benefičnímu festivalu.
Celý život bojoval se zdravotními problémy. Měl chronický zánět průdušek, špatné zuby a natržené očíčko. Když k nám přišel, byl kost a kůže a bál se doteků. Poslední roky s námi spal v posteli, miloval každou kočku a stal se dokonalým kočičím tátou. Asi navždy zůstane v našem srdci.
Těch příběhů je ale obrovské množství. Měli jsme tu kočky se zlomenými čelistmi, kočky, které někdo postřelil, nebo koťata, která se majitelka pokusila usmrtit tím, že je hodila do kompostu, naházela na ně mokrou trávu a zavřela je pod padesát kilogramů těžkou paletu. Každá z těch koček si zasloužila druhou šanci na život.
Jak vypadá tvůj běžný den od rána do večera? Co všechno obnáší péče o kočky, které často potřebují intenzivní veterinární péči?
Ten den je kupodivu pokaždé trochu jiný, i když se některé činnosti opakují. Každý den je potřeba vyčistit více než 30 záchodů, doplnit krmivo, vytřít podlahy a vyprat prádlo. Čtyřicet koček znamená často i sedm praček denně. Jednou týdně také sanitujeme všechny záchody včetně jejich mytí.
Podáváme léky tam, kde je potřeba, a jezdíme na veterinu s těmi, kteří to vyžadují. Jednoduché to není už jen proto, že mám dvě malé děti. Nově také pracuji z domu, protože mi skončila rodičovská dovolená a děti nastoupily do školky, takže se snažíme zvládnout financování našich potřeb.
Takto vypadá běžný den. K tomu samozřejmě přicházejí náročnější období, kdy pořádáme aukce nebo se snažíme konečně po půl roce zprovoznit náš e-shop. Papírování a jednání s úřady je už jen taková třešnička na dortu.
Měli jste sbírku na portálu Donio. Na co jste získané finance využili?
Sbírku jsme měli právě na dostavbu útulku a doufali jsme, že se nám podaří vybrat potřebných 200 tisíc korun. Nakonec jsme skončili na částce kolem 70 tisíc korun a za tyto peníze jsme pořídili zateplený stavební kontejner.
Jak moc jsou pro vás podobné sbírky klíčové? Co by bez pomoci dárců a veřejnosti v azylu nebylo možné zrealizovat?
Jsou naprosto klíčové. Než budeme oficiálním útulkem, jsme závislí především na dárcích. Nejsme financováni státem ani žádnou jinou institucí, což je také důvod, proč všechno tak dlouho trvá.
Nějaké dotace jsme sice získali, například od ČEZ nadace, ale i ty jsou do určité míry závislé na tom, že se nás lidé rozhodnou podpořit. Snažíme se pomáhat si také sami prodejem předmětů, pořádáním aukcí a benefičního festivalu. Pokud se ale staráte o tolik nemocných koček jako my, velká část peněz často padne právě na veterinární péči.
Pokud vás chce někdo podpořit, ale nemá finanční prostředky na rozdávání, jak jinak může pomoci?
Pomocí, materiálem a sdílením. To jsou další tři možnosti, které nám výrazně pomáhají.
Financí není tolik, kolik bychom si přáli, a tak k nám jezdí stavět především dobrovolníci. Lidé nám vozí také deky a další potřebné vybavení. Před dvěma lety jsme například dostali automobil, který už jeho majitel nechtěl opravovat, ale bylo mu líto dát ho do šrotu. Teď už sice dosloužil, ale po dobu dvou let pro nás představoval obrovskou pomoc.
Máme také paní účetní, která nám zdarma zpracovává daně. Jiná paní nám věnuje nádherné věci do bazárků. Pomohla nám také firma, jejíž pracovnice srovnaly celou zahradu a pomocí své techniky vykopaly výkop pro přivedení vody a elektřiny ke studni, která má následně zásobovat karanténu.
Velkým tématem spojeným s kočkami je kastrace a prevence přemnožení. Jaká je podle tebe aktuální situace a co by pomohlo problém toulavých koček lépe řešit?
O tom bych mohla mluvit hodiny. Situace je rok od roku horší a dokud si lidé neuvědomí, proč je kastrace tak důležitá, obávám se, že se bude ještě zhoršovat.
Všechno začíná u jednotlivců a jejich přístupu ke kastracím. Často slýcháme, že lidé koťata vždy rozdali, a proto nevidí důvod svou kočku nebo kocoura kastrovat. Už je ale nezajímá, jaké problémy mohou jejich zvířata způsobit, pokud skončí v útulku, na ulici nebo v popelnici.
Nejhorší je, když si lidé pořídí kočku, přestane je bavit a vyhodí ji někam, kde následně vznikne kočičí kolonie. Existují modelové výpočty, podle kterých může jedna vypuštěná nekastrovaná kočka během osmi let přivést na svět až miliony dalších koček. Samozřejmě jde o teoretický výpočet, který nepočítá s nemocemi, úrazy ani dalšími riziky. I kdyby se ale počet výrazně snížil, stále jde o obrovský problém pro zvířata, obce i celou společnost.
Snažíme se tuto skutečnost vysvětlovat obcím a motivovat je k vytvoření kastračních programů. Pro mnoho útulků a depozit je to ale boj s větrnými mlýny. Jen málo obcí se snaží situaci systematicky řešit.
Mnoho lidí nemá peníze na celou částku za kastraci a situaci by rádi řešili. Bez přispění a dotací na tyto zákroky se však problém mění jen velmi pomalu. Řešením jsou proto kastrační programy, spolupráce obcí se spolky a snaha státu situaci dlouhodobě řešit.
Když se někdo zamiluje do kočičky od vás a chce ji adoptovat, jak u vás probíhá výběr nového domova? Na co se u nových majitelů nejvíce díváte?
Nejprve nás zajímá, zda zájemce nemá problém s adopční smlouvou. Bez ní naše zvířata do nových domovů neodcházejí. Smlouva jasně stanovuje, že kočce musí zajistit odpovídající veterinární péči, nechat ji vykastrovat a naočkovat. Nově ji v souladu se zákonem také čipujeme.
Protože jsme se setkali i s týráním našeho umístěného svěřence, je součástí smlouvy také prohlášení, že majitel ani žádný blízký člověk žijící v domácnosti nebyl podezřelý z týrání zvířat.
Snažíme se, aby se k sobě kočka a nový majitel hodili. Klidnější starší kočička může například dobře vycházet se staršími lidmi. Zajímá nás také, kde bude kočka žít. Pokud nám někdo řekne, že bude mít přístup ven, zajímá nás, kde se dům nachází a zda odpovídá tomu, co nám zájemce popisuje.
Při umístění kočky do bytu doporučujeme pořízení ochranných sítí do oken. Víme, že některé spolky mají podmínky ještě přísnější, ale snažíme se hledat řešení, abychom nemuseli zájemce automaticky odmítat.
Co bys vzkázala všem, kteří přemýšlejí, že by vám nějakým způsobem nabídli pomocnou ruku?
Ať se neváhají ozvat. My nekoušeme. Budeme rádi za každou pomocnou ruku.
