Článek
Proč se mění hodnocení
Právě v prvních letech školní docházky se utváří vztah k učení a škole jako takové. Logicky je tedy smysluplné zaměřit se na podporování dětí. Výkon by v prvním a druhém ročníku měl jít rozhodně stranou. Je důležité, aby děti vnímaly školu jako bezpečné a podnětné prostředí. Cílem je naučit je vnímat pokrok a držet je daleko od zbytečného stresu.
Známky stresující být mohou. Mnohdy jsem se setkala s tím, že už dítě v první třídě nosilo domů trojky nebo čtyřky. Často jen za špatnou úpravu písma nebo několik chyb v psaní na řádek. Přitom se to ty děti teprve učí. Snaží se. Mnohdy tomu věnují spoustu času. A pak místo uznání přijde špatná známka. Možná i posměch od spolužáků. Někdy bohužel i trest od rodičů.
Slovní hodnocení má výhody
Pokud učitel hodnotí žáka slovně místo známkou, má spoustu možností. Samozřejmě, že by ho měl upozornit na chyby, ale také má prostor na to, ho následně pochválit za to, co se mu podařilo. Slova motivují žáky k dalšímu rozvoji. A pochopitelně se nemusí používat jen slova. Na školách, kde se již slovně hodnotí, používají nejrůznější systémy. Například smajlíky. Samy děti mohou zhodnotit, zda látce rozumí nebo nikoliv.
Podle svého pocitu dají kolíček k zelenému, oranžovému nebo červenému smajlíkovi. Kromě toho se děti hodnotí na konci každého pololetí také samy a dokonce i žáci mezi sebou. Pro někoho to může znít strašně, ze zkušenosti však vím, že se každý snaží na tom druhém najít především to hezké a za něco ho pochválit.
Průkopnické Plaňany
Před mnoha lety jsem začala na druhý stupeň základní školy docházet do Plaňan. To jsem ještě nevěděla, že budu součástí něčeho, co nebude mít ještě za dvacet let obdoby. Dnes je plaňanská škola vyhlášená a dojíždí do ní děti z širokého okolí. Školu už více než třicet let vede Martin Šmahel a právě díky délce svého působení může zavádět změny, které se dají těžko stihnout za jednu pětiletku.
Téměř dvacet let na škole provozují výukový program Začít spolu. Žáci v lavicích moc nesedí. Pracují ve skupinkách, na koberci, učí se venku. Ostatně i my to tak měli. V matematice jsme do sešitu napsali deset příkladů, pak si vyměnili místo, vypočítali příklad v sešitě spolužáka, podepsali se a šli si vybrat jiný sešit. O rodince jsme seděli v kruhu a pracovali společně na jednom velkém projektu.
Už tehdy nás přijela natáčet televize. A už tehdy jsme začali laškovat se slovním hodnocením. Ne v první třídě. Na druhém stupni. Samozřejmě jsme dostávali normálně známky i klasické vysvědčení. K tomu však také slovní hodnocení. Na něm jsme se za pololetí hodnotili sami, hodnotili nás rodiče, spolužáci a třídní učitel. Prostor měl také každý z učitelů dalších předmětů.
Byli jsme na něj zvyklí. Mnohdy jsme se na něj těšili více než na známky. Jasně, pro rodiny byly jedničky často ještě důležitější než slova. Osobně jsem však vnímala slova chvály ještě lépe. Jedničku může mít každý. V ní však není napsané nic víc. A hodnotu má pro mne slovní hodnocení i po letech. Když jsem nedávno vytáhla vysvědčení a hodnocení, známky vypadaly prázdně. Nic z nich nehovořilo.
Slovní hodnocení mě však vrátilo zpátky. Slyšela jsem slova svého třídního. Vybavila jsem si, jak byl spokojený. Potěšilo mě po letech číst, že jsem se zapojovala do mimoškolních aktivit a dobrovolně dělala věci navíc. Věci, na které není na vysvědčení místo, ale jsou mnohem hodnotnější. Já se slovním hodnocením souzním. Proto mě potěšilo, že až příští rok má dcera nastoupí do školy, bude samozřejmostí.
Dceři prý zmizí motivace
Chápu obavy některých rodičů. Přeci jen je to pro většinu republiky opravdu dost velká změna. Nicméně některé argumenty jsou zvláštní. Narazila jsem na sociálních sítích na debatu, kde matka popisuje, že dcera je motivovaná právě jedničkami. Když o ně přijde, bude zklamaná. Tady vidím chybu především v rodiči. Dítě se přece samo od sebe nebude orientovat na výsledek. Na známky. Musí v tom být podporované.
A nevidím důvod, proč by dítě nemělo být motivované tím, že uslyší slova chvály. Copak jsou slova méně než jednička? Naopak. Myslím si, že jsou mnohem více. Slovní hodnocení má podle mne navíc přesah. Lidé mezi s sebou neumí moc komunikovat. Takto budou děti muset začít s komunikací poměrně brzy. Zvyknou si slýchat pravdu. Zvyknou si hodnotit sami sebe. Zvyknou si na to, že ne vždy se všechno podaří, ale není to konec světa.
Některé rodiče to štve
Debata o slovním hodocení se rozhořela na facebookové skupině Diagnóza máma. Petře A. na slovním hodnocení podle jejích slov vadí úplně všechno. Přijde ji, že je to padlé na hlavu a nejvíc ji štve, že slovně bude hodnocena její mladší dcera. Podle všeho jde o pedagožku, která tvrdí, že ani kolegům se slovní hodnocení nelíbí a nevidí to jako krok vpřed. „Generace, která na tomto vyroste se bude hroutit při prvním stresu,“ tvrdí Petra.
Šílené je to také podle Barbory H. a podle Adelky martiny B. skončí radost z jedniček. Máří P. oponovala, že tím pádem také pláč a strach u horších známek. A Majka J. dodala, že by měly děti mít radost ze znalostí. Ostatně podle jejích slov je super, že se zavádí slovní hodnocení. Má totiž názor, že známka nic neřekne. Tereza M. má již se slovním hodnocením zkušenosti a doma jim to vyhovuje. Je vidět, že je to jako se vším. Nelze se zavděčit všem.
