Článek
Na otázku, jak jsi se dostal do Šlapeto, jsi už asi odpovídal mnohokrát. Mě by spíš zajímalo, proč jsi chtěl být zrovna Šlapeťákem. Proč ne třeba Kabáťákem?
Je to asi tím, že jsem jako kluk znal primárně Šlapeto. Byli to kamarádi mých rodičů z hostivařské hospody Na Kačabce, kam naši na konci 80. let chodili na pivo a kde ta kapela v kumbálu za výčepem vznikla. Naši chodili na jejich koncerty a pouštěli si doma jejich muziku. Když jsem byl hodně malej, párkrát do roka nám kluci hráli na zahradě, když měl třeba táta narozeniny nebo byla nějaká jiná akce. Takže jsem s tou hudbou byl ve styku vlastně od narození.
Jak změnilo tvoje dětství vystupování se známou kapelou?
Já si vlastně nic moc jinýho nepamatuju, protože jsem poprvé veřejně s touhle muzikou vystupoval ve 4 letech a hned v pěti už s kapelou občas hostoval na koncertech. Od mých 6/7 let jsem byl stalý člen a vystupoval pořád. Znal jsem tedy koncertování, showbyznys a mnoho dalšího vlastně odmalička a tak jsem neměl srovnání. Neměl jsem ale žádný výhody ve škole ani jinde. Jen mě občas táta nechal hodinu dvě přispat, když se přijelo z hraní hodně pozdě, jinak jsem od 5 let chodil ven s kamarády, do normální školy a dělal klukoviny jako každej jinej. Ano, lidi mě poznávali, občas mě fotili pitomci z Blesku na cestě do školy, kam jsem od první třídy chodil přes les a louku pěšky a občas jsem měl kvůli tomu trochu peklo od spolužáků a někdy od nepřejícných učitelek, ale nic dramatickýho.
Většinou to bývá tak, že dětské hvězdy v dospělosti dělají úplně něco jiného, ty jsi ale u muziky zůstal, ačkoliv to není zdroj tvé obživy. Co tě dneska živí?
Muziku jsem chtěl dělat vždycky, takže tam se nic nezměnilo. Štval mě showbyznys a z toho jsem chtěl vypadnout, takže jsem se dal na punk a na nějakou dobu omezil hraní ve Šlapetu jen na pár koncertů ročně a pravidelná divadelní představení. Po úmrtí Radana Dolejše, šéfa i manažera kapely, který byl zároveň kytaristou, mě ale kluci oslovili, zdali bych se nechtěl do kapely na plnej úvazek zase vrátit nejen jako zpěvák, ale i jako kytarista. A já do toho šel. Už to bude skoro 5 let. Veškerou výdělečnou činnost, ať už byla jakákoliv, jsem vždycky dělal jenom proto, abych mohl dělat muziku. V 16 jsem založil PUM a tahle kapela pro mě byla vždycky hlavní motor. Skoro rok jsem byl za barem v Modrý Vopici, pár měsíců jsem pracoval na Country Rádiu… Dnes už mě živí primárně muzika, neb hraji jak s PUM, tak se Šlapetem, do toho ještě nějaké další umělecké činnosti, kterými si přivydělávám, ale pořád to nestačí na všechny mé potřeby, takže musím pár dní v týdnu ještě jezdit taxíkem, abych byl takříkajíc v pohodě.
Tvé zaměstnání jako taxikář je jistě plné příběhů, ale vraťme se k muzice. Dodnes hraješ se Šlapetem, pořád tě to baví?
Baví. V kapele došlo k různým změnám, ale jádro zůstává stejné a všichni jsou to profi muzikanti, co to dělají desítky let. Takže vymýšlíme několikrát do roka scénáře na divadelní představení, hodně často koncertujeme, do toho máme na Country rádiu už deset let vlastní pořad, kde se občas objevím a je to celý takovej kabaret, kterej nás baví všechny.
Tvůj hlavní hudební směr je ale úplně někde jinde. Jak jsi se dostal od Šlapeta k punku?
K punku nebo tvrdší hudbě jsem se dostal vlastně velmi brzy. Mnohokrát s námi na CD i na koncertech hostoval Fanánek ze Tří sester, já zase se Šlapetem zpíval songy od něj nebo od Franty Sahuly, se kterým jsem se jako kluk potkal, díky Třem Sestrám jsem poznal už třeba v 9 letech E!E a další kapely. Táta hodně poslouchal Landu a Orlíky, to nám hrálo v autě cestou na koncerty, takže i Landu jsem znal a některé jeho songy jsem hrál taky se Šlapetem. Ale k „punku“ jako takovýmu jsem se dostal ve 12/13, tehdy můj brácha začal studovat vysokou školu v Ústí nad Labem a dotáhnul od svých kamarádů domů kazetu Konfliktů a nějaký NVÚ, a už to jelo. To je před nějakými 20 lety a ještě mě to nepustilo. :D
Máš pocit, že v dnešní době mají ještě pankáči co říct? Je proti čemu se stavět?
Já to samozřejmě dnes beru úplně jinak než třeba v 17, kdy jsem koketoval s anarchismem, pořádal v Praze antifašistický pochody a byl „aktivní“. Dneska mě baví hlavně ta hudba a koncerty, kde je drtivá většina super lidí, kteří se baví, všichni jsme kámoši a tak to má bejt. Ale jinak jistě, je plno témat, kde nejen pankáči mají co říct. A na našich textech je to asi hodně znát.
O čem jsou texty P.U.M a kdo za nimi stojí?
Na tuhle otázku se nedá jednoznačně odpovědět, protože jsme kapela, která vznikla v našich 16 letech v prváku na gymplu a na každé desce je znát určitej vývoj. Měli jsme hodně politický texty, ze začátku i anarchistický, hodně se pouštíme do lidí, politiků, stran nebo témat, co nás serou, co v nás rezonují. Pochopitelně bych se dneska pod řadu mých textů, které jsem psal v 18, nepodepsal, ale nestydím se za ně, prostě jsem to tak tehdy cejtil a je to tak docela pěknej časosběrnej dokument o tom, jak se člověk vyvíjí. Postupně se snažím od politických témat spíš vzdalovat a dát prostor trochu jiným myšlenkám, ale vždycky budeme prostě kapela, co bude část lidí srát, protože máme potřebu se v písních vyjádřit k nějakým aktuálním tématům, událostem či problémům. Texty píšu já, ale musí mi to zbytek kapely jednohlasně odsouhlasit. Mnoho textů už takhle skončilo v šuplíku nebo rovnou v koši, protože jsme se třeba neshodli nebo někomu nepřišly dobrý, a to je u nás hlavní. Chci, abychom se na tom shodli všichni, jinak to prostě nechci hrát.
Kromě zpěváka punkové kapely, jsi také táta. Jdou tyto dva světy spojit?
Vůbec. Je to o prioritách a prioritou pro mě fakt není 5 dní v týdnu trávit čas v nějaký práci, abych měl volnej víkend a byl s rodinou. Rock and roll je základ a od toho se odvíjí zbytek. :D O víkendech hraju, mnohokrát hraju i v týdnu a sem tam ještě taxikařím. Vzhledem k tomu, že jsem OSVČ, mohu si čas organizovat po svým a tím pádem si čas udělat i na naše dva kluky. Moje Verča je stálým zaměstnancem a tak je pro ni lepší, když já vedu děti do školy a většinou je i vyzvedávám. Jsem s nimi často. Kdykoliv je možnost, jezdíme po výletech, jsme venku nebo něco hrajem. Takže v tomhle problém absolutně není.
Patří podle tebe děti na festivaly nebo je to no go?
Určitě ano. Naši kluci s námi občas na fesťák jedou, i když jen na pár hodin a budu hrozně rád, když budou v budoucnu jezdit i na několik dní. Asi bych je v tomhle věku nevzal na fesťák, kde hraje samej horrorcore, byť ten žánr miluju, ale jinak v tom nevidím vůbec žádnej problém. A naši kluci si to vyloženě užívaj.
Která hudba se líbí tvým synům, půjdou ve šlépějích táty?
Občas si poslechnou i PUM nebo jinej punk. Baví je pár věcí od Rozporů, to chtěj, abych pouštěl v autě, občas si dokonce poslechnou i Šlapeto a pak samozřejmě poslouchají takový ty různý dětský písničky, co jim pouštěli ve školce a teď ve škole. Mladšího Berta ale vyloženě baví koncerty. Už mnohokrát byl na akci a blbnul s námi na pódiu a totálně pařil.
Robert Papoušek se Štěpánem Málkem ve svém podcastu zpovídali i Tomáše Hajíčka z kapely Krucipüsk.
V nedávné době jsi s kolegou zpěvákem Štěpánem Málkem začal tvořit také podcast. respektive Punkcast. A vaši hosté mnohdy budí kontroverzi. Byl to cíl?
Myšlenka, začít dělat trochu alternativní diskusní pořad, kde je pohoda, žádná naškrobenost a kde se ptáme i na věci, které jinde příliš nezazní, vznikla už před dvěma lety. Moje žena do mě pořád šila, proč nedělám něco takovýho, když se pořád někde vyjadřuju na sítích a seru spoustu lidí. Ostatně i Štěpán už to měl nějakých pár let podobně. Se Štěpánem se známe víc než 15 let, a tak jsme se o tom začali bavit. Párkrát jsme se kvůli tomu sešli a vloni na podzim se rozhodli, že do toho půjdeme na plno. Hned zkraje jsme si jasně vytyčili, kam to chceme směřovat. Bavit se se zajímavými lidmi různých směrů a oborů, ale aby to vždycky vzbudilo nějaké reakce a ano, aby se to pořád aspoň trochu točilo kolem punku nebo muziky. Ano, i kontroverzní osobnosti, se kterými ale primárně my nemáme problém, jsme prostě chtěli v pořadu mít. Věděli jsme, že to má smysl a že to může zaujmout. Taky jsme věděli, že nás lidi znají a rozjet takový pořad pro nás bude možná o trochu snazší než pro někoho zcela nového. S drtivou většinou našich dosavadních hostů se navíc osobně známe, a tak nebyl problém, když jsme je oslovili. Jsou tam ale i tací, se kterými jsme se neznali a prostě je zkusili oslovit, všichni bez váhání potvrdili účast.
Jak vůbec hosty vybíráte?
Chceme, aby to bylo vyvážený, ale hlavně pestrý a hlavně, abychom probírali témata, která zajímají primárně nás dva. Moc bych se s nikým nechtěl bavit o věcech, co mě nezajímaj. Takže jsme u nás měli samozřejmě řadu muzikantů, ale i lidi z bezpečnostních složek anebo třeba historiky.
Odmítl někdo vaši nabídku?
Zatím nám to odmítli pouze dva lidi. Absolutně to nebylo kvůli osobním antipatiím. S oběma jsme kamarádi a známe se ze scény. V jednom případě jde o známýho frontmana jedný punkový kapely, kterej to zvažoval, ale pak řekl, že už je starej na nějaký podcasty a že prostě ze zásady do pořadů už nechodí. To prostě chápeme a respektujeme. Ten druhej je naopak velmi mladej a supr kluk, ale měl problém s tím, že je vždy druhá část rozhovoru za paywallem na HeroHero. Vysvětlili jsme si to, ale on prostě nechce. Ok, respektujeme. Jinak nám to všichni bez debat potvrdili a vždycky to bylo supr povídání, ačkoliv ani Štěpán, a hlavně ani já nejsme žádní moderátoři. Jsme prostě jen dva kamarádi ze scény, co se chtějí bavit a stýkat se zajímavými lidmi. Naopak nám chodí opravdu hodně nabídek od lidí, kteří by u nás chtěli být, ať už jsou to lidi z kapel nebo z uměleckého světa nebo dokonce z vyšších politických pater. Tam se ale trochu zdráháme. Politiky moc zvát nechceme, a to z žádných stran, takže pokud se u nás nějakej někdy objeví, musí to mít pro nás fakt smysl, ale hlavně to nebude znamenat, že ho snad podporujeme v jeho politické činnosti.
Máš nějaký sen, co se týká hosta?
Ano. Od začátku pořadu máme se Štěpánem sny nebo myšlenky, koho bychom moc chtěli oslovit. A už se nám to vlastně splnilo. Vždycky šlo o lidi, se kterými jsem se do té doby osobně neznal, protože z hudební scény je to většinou na pohodu. Byl to kupříkladu historik Jiří Padevět a ukrajinista David Svoboda. Oba sleduju už dlouho a říkal jsem si, že by to bylo super. Zkusil jsem je oslovit a oni kývli. Pecka, byl jsem nadšen. To byl případ i plukovníka Otakara Foltýna, to je zase bezpečnostní expert. Z hudby a uměleckýho světa jsem měl také určité sny, ale vzhledem k tomu, že už se povedlo to s nimi na podzim domluvit, tak se to splní, ale nebudu prozrazovat, lidi se mají na co těšit. Nechci ale nikoho povyšovat nad ostatní. Každej host je jedinečnej a kažej host je zajímavej, v tom je ta pestrost, strašně nás to baví. Jestli bych ale měl říct tři aktuální jména, se kterými bych moc rád v našem pořadu u piva pokecal, byl by to z hereckýho světa Ivan Trojan, z hudebního světa bych strašně chtěl probrat mnoho věcí s Michalem Kocábem, a ačkoliv jsem výše psal, že politiky do našeho pořadu moc nechci, v jednom případě bych výjimku fakt udělal, byl by to prezident Petr Pavel. Jasně, určitě za tohle zase dostanu hejt, ale měl bych spoustu otázek, na které bych moc rád slyšel odpověď. A ať si každej říká co chce, já toho chlapa mám prostě rád. Třeba k tomu někdy dojde, kdo ví. 😉
A nějaký životní sen, který se ti zatím nesplnil?
Já jich mám. :D Chci hodně cestovat, navštívit mraky zemí, ale poslední dobou koketuju s myšlenkou udělat si v příštích letech pilotní průkaz. Moc bych chtěl létat, tohle mě přitahovalo vždycky, tak třeba se poštěstí.
Děkuju za rozhovor.
Já moc děkuju za pozvání.
Zdroj: autorský rozhovor s Robertem Papouškem
