Článek
Putin se rozhodl zaútočit na Kyjev v únoru a březnu 2021, uvedly zdroje. Přípravy na invazi probíhaly téměř rok, ale po celou tu dobu Kreml vycházel z chybných předpokladů a kalkulací.
Tento text je založen na rozhovorech s bývalými i současnými představiteli ruské a ukrajinské vlády. Každý z nich zaujímá určité místo buď v ukrajinském, nebo v ruském politickém establishmentu. Co skutečně vedlo k válce, je pro obě země obtížné téma.
Novinář Ilja Žeguljov speciálně pro Verstku zjišťoval, jak došlo k tomu, že Vladimira Putina vůbec napadla samotná myšlenka války s Ukrajinou, kdy padlo klíčové rozhodnutí a kdo ho ovlivnil.
Výpovědi bývalých i současných představitelů blízkých Kremlu nemohou ospravedlnit tragédii, k níž došlo, ale pomáhají pochopit vývoj myšlení ruského prezidenta, který k ní vedl.
1.
Po gubernátorských volbách v Moskevské oblasti v září 2013 si jeden z vedoucích obrovského týmu politických technologů mnul ruce a řekl: „Výborně, hoši, teď pojedete trénovat na západní Ukrajinu,“ vzpomíná jeden ze spindoktorů blízkých ruské prezidentské administrativě.
Před deseti lety nebylo podle něj o nějakých „špatných chochlech“ani vidu ani slechu: ruští technologové moci pracovali jak s týmem Viktora Janukovyče, tak i s jeho proevropštějšími odpůrci a nikdo s tím neměl žádné problémy. Političtí marketéři dostávali lukrativní zakázky ze všech stran a vydělávali peníze. „A kolik bylo komunikace mezi ruskými a ukrajinskými fotbalovými fanoušky, tam bylo skutečné přátelství. I nacionalisté se kamarádili mezi sebou.“
V únoru 2014, kdy se Putin jednostranně rozhodl anektovat Krym, se postoj Kremlu k Ukrajině zdánlivě proměnil během několika málo týdnů. Nebyla to však tak docela pravda: podle očitých svědectví se názor ruského prezidenta na sousední zemi vyvíjel už dlouho.
2.
Před oranžovou revolucí v roce 2004 měly Moskva a Kyjev pouze jeden vážný spor: v roce 2003 se stal kamenem úrazu ostrov Tuzla v Azovském moři, kde žilo asi 30 rybářských rodin. V jednu chvíli totiž Rusko začalo rozšiřovat vlastní břeh směrem k ostrůvku, což vyvolalo velké napětí a vedlo k posílení obrany Tuzly pravidelnými ukrajinskými jednotkami. Nakonec však obě země vyjednaly dohodu o spolupráci v Azovském moři a Kerčském průlivu a konflikt byl zapomenut.
Když ukrajinský prezident Leonid Kučma po dvou funkčních obdobích odstoupil z funkce prezidenta, požádal Moskvu o podporu pro Viktora Janukovyče, s čímž Kreml ochotně souhlasil.
Ve vysílání tří ukrajinských televizních kanálů – Inter TV Channel, 1+1 a První národní kanál – se objevil speciální pořad: ‚Vladimir Putin. Přímý přenos‘. Otázky pro ruského prezidenta ze všech koutů Ukrajiny. „Všechny hovory z ukrajinských čísel jsou zdarma,“ řekl moderátor ve studiu rusky, jako by byl v Ostankinu a ne v Kyjevě.
Ve studiu v Kyjevě mezi dvěma vlajkami – Ukrajiny a Ruska – seděl Putin a hodinu odpovídal na otázky občanů sousedního státu. Psal se konec října 2004, závěrečná fáze prezidentské kampaně Viktora Janukovyče.
Na podporu Janukovyče přicestoval Putin do Kyjeva a zúčastnil se analogie k ruské „Přímé lince“ s tím rozdílem, že otázky mu tehdy pokládali Ukrajinci (dostal jich přes 80 tisíc). Putin dokonce prohlásil, že Rusko se má od Ukrajiny co učit, a uvedl, že ukrajinský hospodářský růst za vlády premiéra Janukovyče předčil ten ruský.
Na volby dohlížel z moskevské strany Dmitrij Medveděv, tehdejší šéf ruské prezidentské administrativy, a z kyjevské Viktor Medvedčuk, šéf ukrajinské prezidentské administrativy. V tomtéž roce se Putin stal křestním kmotrem jeho novorozené dcery Darji. V té době ukrajinská prezidentská administrativa úzce spolupracovala s ruskou administrativou a zvláštním asistentem pro styk mezi oběma administrativami byl, jak sám přiznal, ruský spindoktor Gleb Pavlovskij.
Jedním z předvolebních tahů Moskvy byla mapa „tří druhů Ukrajiny“, do nichž Viktor Juščenko údajně rozdělil zemi, přičemž tím nejopovrhovanějším byl jih a východ Ukrajiny.
Nic z toho však nepomohlo. V důsledku „oranžové revoluce“ se po masových protestech a druhém hlasování v roce 2004 prezidentem Ukrajiny stal Viktor Juščenko. Moskva sázela na odpor, a dokonce na odtržení regionů.
V době vrcholící „oranžové revoluce“ došlo k prvnímu pokusu o oddělení jihu a východu od zbytku země – v Severodoněcku se konal proruský sjezd poslanců všech úrovní za účasti tehdy vlivného ruského politika, moskevského starosty Jurije Lužkova.
Tehdejší předseda Doněcké oblastní rady Boris Kolesnikov přímo vyzval k odtržení od Ukrajiny: „Navrhujeme vyjádřit nedůvěru všem vyšším státním orgánům, které porušily zákon. Vytvořit nový jihovýchodní ukrajinský stát ve formě federativní republiky. Hlavním městem nového státu bude Charkov, čímž se obnoví původní hlavní město nezávislé ukrajinské republiky,“ řekl Kolesnikov.
K realizaci těchto plánů však nedošlo. Rusko v té době nezasahovalo zbraněmi do záležitostí suverénního státu a nikdo nešel do secese bez podpory zvnějšku. Na naše dotazy Kolesnikov odpověděl: „Dík, nemám zájem.“ (Kolesnikovova nadace dnes aktivně podporuje ukrajinskou armádu a úvodní fotografii na jeho facebookového profilu zabírá obrovská ukrajinská vlajka.)
Do roku 2010 ztratil prozápadní prezident Juščenko většinu podpory a na začátku roku 2010 vyhrál prezidentské volby Janukovyč – a tentokrát se neobjevily žádné hromadné stížnosti na sčítání hlasů. Když se stal prezidentem, začal Janukovyč okamžitě přijímat rozhodnutí, o nichž se Moskvě nezdálo ani za umírněného Kučmy – prohlásil, že Ukrajina nevstoupí do NATO, inicioval zákon o statusu ruštiny jako regionálního jazyka a prohlásil, že hladomor nebyl genocidou ukrajinského lidu, ale obecným problémem tehdejšího Sovětského svazu.
„Naše tajné služby zasedaly ve vedení Ukrajiny, řídily ji i jednotlivé hospodářské jednotky. Jaký mělo smysl tehdy něco podnikat, když každý byl beztak náš?“ říká jeden ze zdrojů blízkých ruské administrativě. Podle něj byl plán jednoduchý: sblížení s Ukrajinou po vzoru a na způsob sblížení s Běloruskem. „V čele země byl prezident, který byl vlastně na naší výplatní listině,“ vysvětluje.
„Stejně jako měly Spojené státy kdysi na Kubě prezidenta Fulgencia Batistu, tak my jsme měli na Ukrajině Janukovyče. Ten vztah byl stejný. Samozřejmě jsme s ním hráli jeho hru a pomáhali mu. Byl to náš zkurvysyn.“
Současně Rusko působilo i diplomaticky a snažilo se Evropu odradit od flirtů s Ukrajinou. „Ruští diplomaté přijeli do Paříže a řekli Západu, že jsme proti asociační dohodě s EU, to se nestane, musíte to zastavit,“ říká zdroj blízký Vladislavu Surkovovi, který byl v letech 2013 až 2019 v Kremlu zodpovědný mimo jiné za otázku Ukrajiny. „Prý to bude rána pro vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem. Začalo to tímhle, o ruském světě zatím vůbec nic.“
Janukovyč odmítl asociační dohodu s EU a podlehl pokušení Kremlu vstoupit do celní unie s Ruskem, což skončilo jeho druhým Majdanem v životě.
3.
Putinův postoj k Ukrajině se zhoršoval spolu s jeho vztahy se Západem. Poměrně rychle se postsovětský prostor, zejména Ukrajina a Gruzie, stal pro něj prostorem konfrontace.
První ranou pro Putina byla „revoluce růží“ v Gruzii, kde byl po masových protestech nahrazen tehdejší prezident Putinovi nesrozumitelně prozápadním Michailem Saakašvilim; druhou – a mnohem těžší ranou – byla „oranžová revoluce“ na Ukrajině. „Tam nešlo jen o Majdan, ale o zničení všech pravidel hry,“ vysvětluje logiku Putinova rozhořčení zdroj z jeho okolí.
Kreml nikdy nebral vážně právo občanů změnit vládu ve své zemi prostřednictvím demonstrací a voleb a považoval takové demonstrace výhradně za důsledek vnějšího vlivu Západu.
To vše vedlo k Putinovu mnichovskému projevu z roku 2007, který Západ interpretoval kriticky. „Byl tehdy trošku hrubý, dnes by se řeklo politicky nekorektní,“ hodnotí dnes zdroj blízký Kremlu.
„Západ na to reagoval stylem: To je ale špatný chlap, ať si trhne nohou, hrubý a neomalený mudrlant. To byl přibližný výsledek jeho projevu.“
Kromě revolucí v postsovětském prostoru a rozšiřování NATO na východ byly ve vztazích mezi Washingtonem a Moskvou i další problémy. Jako příklad uvádí tento představitel prezidentské administrativy vstup Ruska do Světové obchodní organizace, kam byla Ukrajina přijata dříve než Rusko, ačkoliv Rusko bylo lépe připravené. V roce 2011 si Alexandra Vološina, který měl tehdy na starosti rozvoj Mezinárodního finančního centra v Moskvě, zavolal ruský velvyslanec na Ukrajině Michail Zurabov. Ten mu sdělil, že v Kyjevě vzniká také centrální depozitář, a vedoucí projektu navrhli podepsat s Moskvou dohodu o spolupráci. Vološin nebyl proti, ale k dohodě nedošlo.
Úředník ruské prezidentské administrativy, který s Američany dříve komunikoval ex officio, to uvádí jako příklad ne zrovna přátelského chování Američanů. Takových bylo prý mnoho.
4.
Vedle změny postoje k Západu se Putin vyvíjel i lidsky. Během protestů v roce 2012 a po nich začal Putin trávit stále více času o samotě s knihami určitého druhu. Mezi lidmi blízkými Kremlu se hovořilo o tom, že Putin často vysedává v archivech.
Jeden z bývalých kremelských poradců tvrdí, že v této době byla dokonce v prezidentské administrativě zřízena zvláštní pracovní skupina, která měla Putinovi pomáhat s výběrem knih a webových stránek na témata, která si vyžádal.
Ještě před událostmi na Bolotnaji se Putin zajímal o bělogvardějského filozofa Ivana Iljina a po neúspěšných protestech se mnohem více ponořil do textů autorů s podobnými názory jako Iljin. Oblíbil si také originálního filozofa z počátku 20. století Vasilije Rozanova.
Rozanov byl známý svou kritikou liberálů a intelektuálů a obhajobou carského režimu: „Ano, považuji za lepší stát jako policista na rohu dvou ulic – je to ‚civilnější‘, užitečnější, ušlechtilejší a více odpovídající lidské důstojnosti – než sedět ‚u snídaně intelektuálů‘ a s nadutostí diskutovat o tom, jak ‚všechno u nás je špatné‘ a jak ‚my sami jsme dobří‘, spravedliví, čestní a ‚připraveni trpět za pravdu’…“.
Iljin zase neměl vůbec žádnou pietu k Ukrajině jako nezávislému státu. „Ukrajina je nejohroženější část Ruska ve smyslu odtržení a dobytí jinou mocností,“ napsal filozof v rezoluci sjezdu protibolševické emigrace z roku 1938. „Ukrajinský separatismus je umělý fenomén, postrádající reálné základy. Vznikl z ambicí vůdců a mezinárodních dobyvačných intrik.“
Citáty z Iljina, Rozanova a dalších imperialistických autorů, včetně současných, se dostaly i do Putinových veřejných projevů. Technolog moci obeznámený s prostředím ruských nacionalistů, který dříve pracoval pro Kreml, rozpoznává v projevech ruského prezidenta vliv umírněného ruského nacionalisty Konstantina Krylova, autora článku o tom, proč se Rusům ubližuje, a dokonce i Dmitrije Galkovského, který vidí původ všech ruských revolt v zahraničním vlivu.
„Dokáže se vyjadřovat takřka výhradně v jejich přímých citacích,“ podivuje se bývalý kremelský poradce s bohatou minulostí mezi umírněnými nacionalisty.
„V tomhle panteonu bohů je prostě všechno nalinkováno,“ říká jeden ze zdrojů. „Ukrajinci jsou západními státy kultivováni pomocí lsti, podvodů, manipulace a technologií, aby byli protirusky naladěni. U starověrců to nefungovalo, u Ukrajinců ano. Jsou to dokonalí Rusové pro nepřátele Ruska. A Ukrajina jako stát byla přitom uměle vytvořena, vybudována jako součást SSSR, často na úkor ruského obyvatelstva.“
5.
Ještě v lednu 2014 neměl Putin v úmyslu zmocnit se Krymu. Tvrdí to hned tři zdroje – v prezidentské administrativě, mezi spindoktory blízkými Kremlu i mezi blízkými známými Putina. Rozhodnutí přišlo spontánně, když si v únoru uvědomil, že protestující v centru Kyjeva vítězí nad Janukovyčovou vládou.
Moskva nejprve – opět – vsadila na sjezd proruských představitelů, kteří by plédovali za odtržení části Ukrajiny. Na organizaci sjezdu se podíleli ruští spindoktoři, uvádí zdroj blízký Vladislavu Surkovovi. Sjezdu poslanců z jihovýchodu měl předsedat sám Viktor Janukovyč, který do Charkova přiletěl poté, co se vrtulníkem urychleně stáhl z Kyjeva.
Charkov a regionální hostitelé Hennadij Kernes a Michail Dobkin však na poslední chvíli tuto hru hrát odmítli. „Když zjistili, že Rusko chce hrát o rozpad země, stali se náhle proukrajinskými a Janukovyčovi sdělili, že tuto myšlenku nepodporují,“ dosvědčuje zdroj obeznámený s přípravami sjezdu.
Dne 22. února byl Janukovyč v Charkově, ale protože si uvědomil, že nápad ztroskotal, na sjezd nakonec vůbec nepřijel. Místo výzvy k odtržení na sjezdu vystoupili Kernes a Dobkin, kteří vyzvali k míru a slíbili udržet Ukrajinu jednotnou. Ruská operace se nezdařila.
Ještě téhož dne Nejvyšší rada odvolala Janukovyče. V noci z 22. na 23. února, když Janukovyč již prchal z Charkova, se Putin rozhodl anektovat Krym. Tak to vyprávěl on sám, ale potvrzují to i další zdroje. Schůzka v Soči, kde v té době končily zimní olympijské hry, trvala až do sedmi hodin ráno se čtyřmi jemu blízkými bezpečnostními činiteli.
Jak dosvědčuje jeden z Putinových blízkých známých, zpočátku se ho bezpečnostní složky snažily odradit: „Putin řekl, hoši, tohle je naše poslední šance, žádná další taková šance už nebude, beru odpovědnost na sebe.“
Později v rozhovoru s jiným blízkým známým, který mu řekl, že anexe Krymu je katastrofa a následky budou hrozné, Putin odpověděl, že ho následky nezajímají: „Rusku byl vrácen obrovský historický kus jeho země, něco takového se nestalo za tisíc let, aby prakticky bez krve, bez obětí byla Rusku navrácena část jeho území. Ať se teď stane cokoli, Krym zůstane ruský.“
Putin prý zpočátku ani nečekal, že se anexe Krymu setká s takovou domácí podporou.
Začátkem března zahájili ruští představitelé inkognito návštěvy Krymu a regionů sousedících s Ruskem v Donbasu. „Téměř každé ministerstvo mělo svého náměstka, který tam tajně jel sondovat,“ vzpomíná jeden z bývalých vládních úředníků.
Úředníci plnili Putinovy tajné pokyny k přípravě budoucí „integrace ukrajinských regionů do Ruska“. Podle bývalého funkcionáře se ve vládních dokumentech kromě Krymu analyzovaly i náklady na „připojení Doněcké, Luhanské a Charkovské oblasti k Rusku“. Těmto představám však v té době nebylo souzeno dojít naplnění.
Neexistoval žádný jasný plán, jak se těchto území zmocnit. Kromě toho docházelo k pokusům o sestavení povstaleckých skupin i v Oděse a Dněpropetrovsku.
Skromné úspěchy byly zaznamenány pouze v Doněcku a Luhansku. „Tam došlo k omylu, který souvisel s tím, že se zdálo, že v Doněcku lidé také povstanou, jako na Krymu,“ míní zdroj. Pokus o povstání lidu Donbasu nebyl nijak zvlášť úspěšný.
Odtržení Donbasu už nebylo Putinovou osobní iniciativou. „Byla to iniciativa FSB, která se rozhodla využít situace a celou tu věc rozpoutala,“ říká tehdejší zdroj blízký Putinovi. To potvrzuje i další zdroj blízký prezidentské administrativě.
„S Krymem byla speciální operace, s Donbasem žádná speciální operace nebyla, bylo tam několik hráčů, kteří Putinovi řekli: pojďme se do toho pustit, na Ukrajině jsou proruské síly, zorganizujeme protikampaň, nesmíme tam nechat naše lidi. Jednalo se o Konstantina Malofejeva, pravoslavného podnikatele blízkého FSB, Sergeje Glazjeva, který už více než rok vytvářel sítě Ukrajinců podporujících Rusko, a ze strany Janukovyče o podnikatele Serhije Kurčenka,“ uvádí.
„Každý hrál svoje hry a málokdo koordinoval své aktivity s ostatními,“ doplňuje zdroj.
Poté, co se v Doněcku a Luhansku objevily separatistické formace, pověřil Putin další své podřízené, například Vladislava Surkova, aby separatistům pomohli vybudovat politickou část správy vzbouřených regionů. Navzdory neoficiálnímu zapojení ruských vojsk v srpnu 2014 ještě neexistovaly žádné plány ani připravenost na plnohodnotnou válku.
Kreml doufal, že ukrajinské úřady přelstí: minské dohody byly pro Putina velkou úlevou, říká bývalý člen vyjednávacího týmu: „Na sepsání minských dohod se osobně podílel Putin. Dokonce sám formuloval klauzule o statusu a o politické regulaci těchto území.“
A odtud už stačilo jen vyzvat Ukrajinu k plnění minských dohod. „A co je to implementace minských dohod? Ukrajina zavádí zákon o zvláštním statusu DLR a LLR, mění ústavu, všechny republiky se formálně vracejí pod ukrajinskou kontrolu, ale se svými dvěma armádními sbory a politickými strukturami vybranými pod ruskou kontrolou,“ říká zdroj z ruské strany, který se podílel na jejich přípravě.
„A to vše je legalizováno. To znamená, že se na Ukrajině objevují dva zahraniční subjekty, které nejsou podřízeny Kyjevu. Právě o to šlo. Kdyby byl Minsk realizován, pak by byl Donbas využit k přetvoření celé Ukrajiny podle vzoru Donbasu. Takový byl plán.“
Podle jiného zdroje blízkého prezidentovi se Putin domníval, že tehdejšího ukrajinského prezidenta Petra Porošenka prostě oklamal: „Nejdříve volby v separatistických republikách, a pak postoupení hranic, a ne naopak – a v těchto volbách je vždy jasné, kdo vyhraje. Pro Porošenka bylo v tomto zmatku důležité zastavit válku, a do detailů se nepouštěl.“
6.
Kreml konflikt zmrazil. Do konce roku 2014 neutralizoval či propustil ty nejagresivnější a nejbojovnější separatisty a prezidentská administrativa se nadobro vzdálila válečné rétorice.
Předseda vlády tzv. Doněecké lidové republiky (DLR) Alexandr Borodaj odjel v létě 2014 do Ruska původně řešit situaci s uprchlíky z Ukrajiny a už tam zůstal.
Igor Girkin (Strelkov), bývalý „ministr obrany“ DLR, který převzal odpovědnost za zahájení vojenského odporu v Donbasu, odjel z okupované části Ukrajiny do Ruska v létě 2014. Podle Borodaje musel být Strelkov z Donbasu odvezen „násilím za pomoci ozbrojené stráže“. Nyní vede jeden z nejpopulárnějších kanálů o válce, kde často tvrdě kritizuje úřady.
Odstoupil také jiný jestřáb, bývalý „lidový gubernátor“ Doněcké oblasti Pavel Gubarev (po vzoru lidového gubernátora Sevastopolu Alexeje Čalojského byl za něj prohlášen na mítinku 1. března 2014), zakladatel strany Novorossija.
Dne 12. října 2014 byl na Gubareva spáchán atentát, který přežil. V roce 2018 předložil volební komisi dokumenty ke kandidatuře do čela takzvané DLR, ale později byl z voleb vyloučen pro údajně neplatné podpisy na jeho podporu.
Vůdce samozvané „DLR“ Oleksandr Zacharčenko zemřel v srpnu 2018 při výbuchu v kavárně. Ukrajinské úřady popřely obvinění z podílu na Zacharčenkově vraždě; podle vyšetřování agentury Baza byl zlikvidován zájmovými osobami ze svého okolí.
7.
„Lidé spojení s Kremlem nikdy ani nevyslovili slovo ‚válka‘. Měli naprostý pocit, že válka skončila, a všem Rusům říkali, že Rusko válku nechce,“ mává rukou politolog, který v té době s Kremlem spolupracoval. Ale dodává, že na schůzkách často slýchával, že „Putin chce celou Ukrajinu“. Nicméně, „tehdy to bylo vnímáno jako nějaký nesmysl. Jestli to chce tak nebo onak“.
Podle jiného zdroje byl konflikt kolem takzvané DLR a LLR přínosný právě ve své doutnající podobě: „Konflikt doutnal a doutnal, nemohl utichnout, nikdo neměl zájem na tom, aby utichl. Všechny živil a všem dával politické perspektivy“.
Avšak Putin osobně nehodlal ukrajinské téma vůbec opustit, což bylo zřejmé z obsahu politických pořadů ruských státních kanálů v průběhu let. „Spousta problémů, tolik událostí, které se dějí ve světě. A tihle idioti pořád dokolečka o Ukrajině,“ říká zdroj, který se s Putinem přátelil.
„Dokonce ani o Sýrii ne. Ani o Americe, kterou tak nemáme rádi. Pořád jenom o Ukrajině. Bylo zřejmé, že to není výmysl televizních tvůrců a že tu agendu dostávají shora.“
Putin v soukromých rozhovorech neustále zveličoval vazby Ukrajiny s USA.
„Měl utkvělou představu, že NATO a USA mají Ukrajinu v podstatě pod kontrolou. A neměl v této věci žádné pochybnosti,“ říká jeden z lidí blízkých Putinovi v té době. „Americké velvyslanectví na Ukrajině zaměstnává více než tisíc lidí a my jich máme sto,“ cituje Putina jeho dobrý kamarád.
„Rozpočet americké ambasády na Ukrajině je desetkrát vyšší,“ říkal také.
Putin se samozřejmě domníval, že veškerá rozhodnutí týkající se Ukrajiny činí Spojené státy, a nebylo možné změnit jeho názor. Ve skutečnosti, jak uvedla agentura Bloomberg v lednu 2022, na velvyslanectví USA v Kyjevě pracovalo asi 180 amerických občanů a 560 Ukrajinců.
8.
V prezidentských volbách v roce 2019 nečekaně zvítězil Volodymyr Zelenskyj. Zelenskyj měl snad ze všech ukrajinských prezidentů nejrozsáhlejší paletu vazeb na Moskvu. Byl jediným prezidentem, který v Moskvě dokonce nějakou dobu žil a pracoval pro legendární ruskou stand-up show KVN.
Poslední večer roku 2013 moderoval společně s Maximem Galkinem silvestrovský pořad na stanici Rossija-1. S takovým životním příběhem a se svou předvolební rétorikou o tom, že se s Putinem prostě dohodne a zařídí pro Ukrajinu mír, pochopitelně vzbuzoval vážná podezření u těch Ukrajinců, kteří si přátelství s Ruskem rozhodně nepřáli, a opatrný optimismus v Moskvě.
Během prvního telefonického rozhovoru se Zelenským se Putin choval uctivě. „Bylo cítit, že chce najít společnou řeč,“ míní Andrij Bogdan, bývalý vedoucí ukrajinské prezidentské kanceláře.
V tomto telefonátu ukrajinský prezident navrhl, aby byl Putinův přítel Viktor Medvedčuk vyměněn v procesu vyjednávání o Donbasu za Andreje Jermaka.
Podle zdroje blízkého ruské prezidentské administrativě se Zelenskyj domníval, že Medvedčuk „jen vydělává peníze, využívá svých konexí, aby vydělal peníze.“ Kreml na tom netrval a souhlasil s výměnou Medvedčuka.
„Je zřejmé, že je to (Zelenskyj) talentovaný a učenlivý člověk. A přišel s poměrně naivní představou, že to teď vše vyjedná lidsky,“ říká zdroj blízký ruské vládě.
„Nebyl ovšem proamerický, byl proukrajinský. A skutečně chtěl udělat něco dobrého.“
Podle těchto tří zdrojů Zelenskyj skutečně chtěl obnovit vztahy s Moskvou a jeho tým chodil za různými lidmi s konzultacemi, jak to udělat. Putin také počítal s tím, že Zelenskyj bude s Ruskem vyjednávat, předpokládal však, že takového nezkušeného politika snadno porazí a konečně dosáhne plnění minských dohod, což by se pro Rusko rovnalo velkému vítězství.
V prosinci 2019 se Putin vydal do Paříže s hlubokým přesvědčeným, že se věc posune žádoucím směrem. Jak se však ukázalo, Zelenskyj byl ještě obtížnějším vyjednavačem než jeho předchůdce: odmítl uspořádat v Donbasu volby před postoupením hranic a členové jeho týmu se dokonce pokusili přepsat klíčovou klauzuli dohod o zvláštním statusu Donbasu, aby byl spíše dočasný než trvalý.
Surkov vyhrožoval, že mírové rozhovory zcela zastaví, a podle jednoho ukrajinského ministra téměř udeřil pěstí do svého kolegy Andreje Jermaka a prý křičel a dupal nohama.
Z teplé lázně se pro Putina vyklubala studená sprcha. „Putin, který sestoupil z hory, aby přijal kapitulaci Ukrajiny, se ocitl v roli opuštěné nevěsty,“ hodnotí tuto návštěvu Alexandr Charebin, jeden z těch, kteří v rámci Zelenského volebního štábu vypracovali zahraničněpolitickou strategii.
Putinova návštěva Paříže byla kolosální chybou ruského prezidenta, který přecenil nepřipravenost Zelenského a jeho týmu. Putin se z velkého cara celého Ruska stal prakticky terčem posměchu.
Zelenskyj tomu nahrál: když během Putinova projevu na tiskové konferenci ruský prezident mluvil o přísném dodržování minských dohod, Zelenskyj se usmíval a kroutil hlavou, a když Putin začal mluvit o zvláštním statusu Donbasu, rozveselil se a dokonce si zakryl ústa rukou, aby se nesmál.
„Bylo to pro všechny nečekané a tak zřejmé. Putin tehdy vlastně dostal veřejnou facku. A možná to byl pro něj traumatizující zážitek.“
Z výrazu tváře ruského prezidenta bylo zřejmé, že společnou tiskovou konferenci sotva vydržel, Zelenského směrem se ani nepodíval a často si kontroloval podklady. Od té doby se už nikdy nesetkali a Surkov o dva měsíce později rezignoval na funkci kurátora pro Ukrajinu a Donbas.
Po pařížském debaklu vsadila Moskva na měkkou sílu. A Viktor Medvedčuk se stal klíčovým důvěrníkem Kremlu. Zřejmě proto, že si jej Zelenskyj tenkrát nepřál.
9.
Putin na bývalého šéfa administrativy prezidenta Kučmy nezapomněl ani po jeho odchodu z politiky. V roce 2012 přišel Putin na schůzku s prezidentem Viktorem Janukovyčem jako obvykle se čtyřhodinovým zpožděním a poté navštívil Medvedčuka soukromě u něj doma.
Při večeři mu Medvedčuk ukazoval akvadiskotéku – barevné fontány, které mění barvu v reakci na hudbu. „Navíc tam měli profesionální natáčení, bylo zřejmé, že nejde o nějaké paparazzi, ale o osobního kameramana,“ vzpomíná televizní moderátor Jevgenij Kiseljov. Záběry z Putinovy návštěvy u Medvedčuka se objevily v ukrajinské televizi.
Po roce 2014 se Medvedčuk jako politik nejpřátelštější k Moskvě zapojil do organizace jednání tripartity o výměny vězňů.
Na konci prezidentství Petra Porošenka koupil Medvedčukův spolupracovník Taras Kozak tři zpravodajské televizní kanály, což se pak stalo kamenem úrazu mezi Medvedčukem, který byl na Ukrajině označován za skutečného vlastníka kanálů, a Zelenským.
Podle mediálního experta Otara Dovženka vypadala propaganda na těchto kanálech jako „prohlášení typu, že na Ukrajinu nikdo nezaútočil, že tu probíhá občanská válka, za kterou si Ukrajina může sama, že bychom se měli začít kamarádit s Ruskem, že Krym odešel sám, protože jsme ho dostatečně nemilovali, a že na Majdanu proběhl ozbrojený převrat.“
Souběžně s tím tyto televizní kanály důsledně kritizovaly Zelenského politiku a zaměřovaly se na rostoucí ceny bydlení a komunálních služeb a sociální problémy. Zelenského podpora začala klesat, zatímco strana OPZZZ spojená s Medvedčukem v průzkumech setrvale rostla.
V říjnu 2020 strana získala první místo v regionálních volbách v šesti krajích a předstihla Zelenského stranu Služebník lidu. Zelenskyj si tuto událost velice dobře pamatoval: dokonce i po zahájení plnohodnotné invaze, koncem března 2022, během bojů o Mariupol, v rozhovoru s novináři dlouze hovořil o tom, jak Medvedčuk v regionech vítězí.
V únoru 2021 byla provedena speciální operace s cílem zneškodnit Medvedčuka. Sankce se týkaly televizních kanálů 112 Ukrajina, Zprávy 1 a ZIK a jejich majitele, Medvedčukova spolupracovníka Kozaka. Podle Zelenského tyto televizní kanály prováděly protiukrajinskou propagandu a bránily procesu integrace země do EU. Vysílání kanálů bylo zakázáno.
Rozhodnutí o jejich zákazu bylo přijato na mimořádném zasedání Rady národní bezpečnosti a obrany. Prezidentská kancelář tehdy vysvětlila, že stanice byly podle jejího názoru používány jako „nástroje zahraniční propagandy na Ukrajině“.
Poradce šéfa kanceláře Mychajlo Podoljak dodal, že kanál pracuje pro „okupanty“. Uvedl také, že existují „otázky“ ohledně financování televizních kanálů.
Rok a půl před uzavřením kanálů však Zelenskyj řekl, že ví, z jaké země dostávají finance, a šéf Služby bezpečnosti Ukrajiny Ivan Bakanov prohlásil, že prostřednictvím kanálu je vedena „protiukrajinská informační kampaň ze strany agresorského státu“.
Sankce se dotkly i Medvedčuka osobně, když byl spolu se svou manželkou zařazen na seznam SBU pro financování terorismu. Dne 11. března 2021 SBU a daňová služba provedly zásah v zařízeních sítě čerpacích stanic Glusco, která je rovněž spojena s Medvedčukovou rodinou.
Tři zdroje z okolí ruského prezidenta potvrdily, že právě tato historka o zničení Medvedčukova informačního schématu a jeho obětování v politickém boji byla pro Putina poslední kapkou. Kreml se rozhodl, že se již nebude uchylovat k nástrojům „měkké síly“.
„Když mu vzali televizi a začali ostřelovat jeho stranu, Putina to dost nabudilo,“ říká jeden z Putinových starých známých. „Bral to jako osobní útok. Existence Medvedčuka a jeho kanálů byla jako most a naděje, že se situace nějak politicky vyřeší. A najednou Ukrajina přešla k eskalaci. Aha, vy jste se rozhodli pro eskalaci? Copak vy nechápete, s kým si to zahráváte?“
Na Putinovo rozhodnutí měl vliv i Medvedčuk osobně, který ruskému prezidentovi pravidelně vyprávěl o své velké osobní podpoře a proruských náladách na Ukrajině.
„Vyprávěl pohádky, utrácel peníze, které dostával za organizování politického odporu, a nevěřil, že to někdo někdy prověří,“ připomíná zdroj blízký prezidentské administrativě.
„Mluvil o loajalitě a hloupě uváděl Putina v omyl,“ míní.
Kreml přitom Medvedčukova slova nezpochybnil. „Místo aby vyvodili závěry o adekvátnosti obdržených informací, udělali si poctivou analýzu a viděli jasný obraz, že tu nejsou vítáni, zášť a hněv jim zastínily oči,“ říká Charebin.
Medvedčuk však nemohl tušit, že Putin využije jeho informace k rozhodnutí o bleskové speciální operaci s cílem změny režimu v Kyjevě, tvrdí zdroj, který ho zná.
Putin vážně počítal s podporou lidu v celé zemi, o které mu řekl jeho důvěryhodný přítel. „Pro Medvedčuka se rozhodnutí jít do války ukázalo jako nejkatastrofálnější scénář,“ dosvědčuje člověk z Putinova okolí.
10.
Putin se o válce s Medvedčukem neradil. Nekonzultoval to ani s nikým jiným. Jedinou osobou, která měla k Putinovi stálý přístup, byl Jurij Kovalčuk.
Dva zdroje potvrzují, že Kovalčuk hrál při prezidentově rozhodování o speciální operaci klíčovou roli. Během pandemie Jurij Kovalčuk téměř vůbec neopouštěl Putinovu rezidenci, aby se vyhnul karanténě. Kovalčuk se nikdy netajil svými protizápadními náladami a je možné, že to byl právě on, kdo Putina dříve nalákal na ty spisovatele, které prezident začal registrovat po roce 2010.
Od března 2020 spolu trávili hodiny hovory o konfliktu se Západem a ruské historii, napsal The Wall Street Journal. Potvrzují to i naše zdroje: „Putin byl v té době omezen v komunikaci s normálně uvažujícími lidmi. Snažil se s nikým nesetkávat, a pokud se už s někým setkal, během čtrnáctidenní karantény se ti lidé na něj tak dopálili, že k žádnému normálnímu rozhovoru nedošlo. Navíc setkání na vzdálenost 15 metrů neumožňuje moc důvěrnou komunikaci.“
Byl to právě Kovalčuk, kdo Putina přesvědčil, že Evropu rozdělují rozpory a nyní je nejlepší čas na rychlou akci, tvrdí zdroj blízký Kremlu.
Rozhodnutí o přípravě operace bylo přijato na přelomu února a března 2021, tedy rok před válkou. Již v dubnu proběhla první výhružná cvičení v blízkosti ukrajinských hranic.
Samotné přípravy probíhaly v naprostém utajení, ale od léta se mezi lidmi blízkými Kremlu mluvilo o možné válce. Na kremelských internetových stránkách byl 12. července zveřejněn Putinův článek „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“. Článek byl mnohokrát změněn a jedna z verzí obsahovala výslovnou hrozbu možné vojenské operace. Do konečné verze se však tato hrozba nedostala.
Zpráva britského Královského institutu pro bezpečnostní a obranná studia (RUSI) z 29. března 2023 uvádí, že FSB se začala připravovat na okupaci Ukrajiny od července 2021.
Za tímto účelem bylo 9. ředitelství Odboru operativních informací přeměněno na plnohodnotný odbor a počet jeho zaměstnanců byl navýšen ze dvou desítek na více než 200. Personál byl dokonce rozdělen podle regionů Ukrajiny, přičemž někteří lidé se zabývali otázkami souvisejícími s ukrajinským parlamentem a jiní kritickou infrastrukturou.
Podle zdroje blízkého prezidentské administrativě na Valdajském fóru v říjnu 2021 jeden z přítomných bezpečnostních činitelů v soukromých rozhovorech potvrdil, že obavy Západu, že se Rusko připravuje na válku, nejsou daleko od reality: „Je to pravda, chceme změnu režimu na Ukrajině. Hovořilo se o ochotě dosáhnout tohoto politického cíle právě silou.“
Podle jiného zdroje se již v prosinci, tři měsíce před válkou, jednalo o tom, jak bude Ukrajina rozdělena mezi velké ruské korporace. Každý region měla dostat na starost jedna ze státních nebo soukromých korporací blízkých Kremlu.
Týden před invazí se pak sešla vlivná uzavřená expertní skupina blízká ministerstvu zahraničí, kde jistý politický analytik Kremlu otevřeně řekl, že speciální operace na změnu režimu v Kyjevě začne během příštího týdne a nebude trvat dlouho.
Putin skutečně věřil, že je možné změnit režim v Kyjevě rychle a bezbolestně. Kovalčuk ho přesvědčil, že Západ je slabý; Medvedčuk ho přesvědčil, že Ukrajina je slabá a loajální.
Prosté výpočty naznačují, že se na dlouhou válku nechystal. „Do země se 44 miliony obyvatel nemůže vtrhnout 160tisícová armáda,“ uvažuje zdroj z ruské prezidentské administrativy.
„Pokud zahájíte operaci s takovou silou, pak nutně počítáte s masovou kolaborací loajálních Ukrajinců. A operace byla postavena, promyšlena a rozvinuta právě na tomto předpokladu.“
Podle zdrojů bylo stejně jako v případě anexe Krymu mnoho bezpečnostních činitelů proti, o čemž svědčí dopis generálplukovníka a předsedy Všeruského důstojnického shromáždění Leonida Ivašova a publikace expertů blízkých ministerstvu obrany.
Ministr obrany Sergej Šojgu tentokrát nepolemizoval, ale dokonce se z Putinova rozhodnutí těšil. „Neznal skutečný stav armády a připadalo mu to zajímavé. Věřil, že Putin ví něco, co on neví, a opravdu si myslel, že to bude něco ne o moc vážnějšího než anexe Krymu,“ říká jeden z Putinových starých kumpánů. Zbytek elit byl s touto skutečností konfrontován až v den invaze.
„Je to neskutečná válka, v níž prakticky celá elita je proti. Já s těmi lidmi mluvím a není tam jediný člověk z vyšších pater moci, který by byl pro válku. Ale chápou, že teď musí pracovat jako tým,“ říká bývalý kremelský úředník s odvoláním na soukromé rozhovory s ruskými představiteli.
Těm, kteří to nechápou, je ukázáno, že pochopit musí. Jeden zdroj tak vypráví příběh o tom, jak jistý „významný úředník“ Státní dumy přišel na jaře 2022 za kremelským kurátorem vnitřní politiky Sergejem Kirijenkem a řekl, že „už v tom nemůže pokračovat“ a chce odejít.
„Druhý den přišli důstojníci FSB za jeho ženou, další strážci zákona přišli za jeho synem, který má firmu. Po týdnu se úředník vrátil ke Kirijenkovi a řekl, že si svůj odchod rozmyslel,“ uvedl.
„To je dobře,“ usmál se Kirijenko a začal prozaicky probírat své budoucí plány.
Ilja Žeguljov / Verstka
Překlad: Lucie Sulovská
