Článek
Psát o Juriji Kovalčukovi, pravděpodobně nejnebezpečnějším muži Ruska, je dost obtížné, i když vycházíte z ruských zdrojů. Kovalčuk nemá žádnou oficiální funkci (a tím pádem ani žádnou oficiální zodpovědnost).
Jeho životopisy jsou politováníhodně krátké. Navzdory svému obrovskému vlivu se vyhýbá publicitě a titulům. Na rozdíl od Arkadije Rotenberga nebo Gennadije Timčenka nehraje s prezidentem hokej; na rozdíl od Andreje Fursenka nebo Vladimira Jakunina nikdy nezastával žádný veřejný úřad. Pouze jednou – v roce 2014 – se objevil v televizi, a to nedobrovolně. Tehdy Západ v reakci na anexi Krymu uvalil první sankce.
Byly uvaleny i na Kovalčukovu banku Rossija: aby demonstroval, že jsou bezbolestné, objevil se Kovalčuk ve studiu Dmitrije Kiseleva.
Nejvíc se toho dozvíte o Kovalčukových finančních zájmech a machinacích: vedle prezidentových peněz, žen a volného času má pod palcem největší ruský mediální konglomerát, největší ruskou pojišťovnu, sociální síť VKontakte a spoustu dalších aktiv, mimo jiné na Krymu a v Jižní Osetii.
Problém je ale v něčem jiném.
Rusko je oligarchický stát a lidí jako Jurij Kovalčuk je zde víc. Například další Putinovi blízcí přátelé jako bratři Rotenbergové nebo Gennadij Timčenko. Rotenbergové se znají s Putinem už od dětství, jako malí chlapci se potkali v kroužku bojových umění.
Kovalčuk býval jedním z mnoha – tedy jedním z osmi lidí (Vladimir Smirnov, Vladimir Jakunin, Nikolaj Šamalov, Sergej Fursenko, Andrej Fursenko, Putin a Kovalčuk), kteří si hluboko v 90. letech založili „společenství vlastníků dačí“ JEZERO na břehu jezera Komsomolskoje uprostřed Karelské šíje. Parta kamarádů.
Pak se jeden z nich stal prezidentem a oni tak či onak významnými.
Na rozdíl od Kovalčuka jsou však ti ostatní muži statu quo – chápou, že aby se jim dobře dařilo a jejich perspektiva byla pozitivní z dlouhodobého hlediska, musí být režim především stabilní a ideálně se nepouštět do velkých dobrodružství. Válka je minimálně nepotěšila, způsobila jim a jejich rodinám zbytečný diskomfort. Pravděpodobně nechápou, k čemu je to všechno dobré.
I když jim nezbylo než se s tím smířit.
Jurij Kovalčuk je naproti tomu podle svého okolí motivován spíše ideologií než penězi, ačkoliv jich má hodně. Je posedlý velkoruskou myšlenkou. Právě to na něm Putin oceňuje. To, že rozumí jeho potřebě vytvořit historický odkaz a je ochoten jej s ním entuziasticky rozebírat. Neobtěžuje jej pragmatickými ohledy a úvahami jako ostatní. Proto Kovalčukovi věří víc než ostatním.
A Kovalčuk ho dále utvrzuje v radikalismu. Je to tedy začarovaný kruh.
S Putinem je pravděpodobně ze všech lidí nejčastěji, především s ním pobýval v covidové karanténě, kdy u něj patrně došlo minimálně k vyostření názorů. Během covidu Kovalčuk trávil čas s Putinem hodinami rozhovorů o konfliktu se Západem, ruské historii a společných zájmech.
Putin pak sepsal v létě 2021 svou esej o rusko-ukrajinských vztazích. V sedmi tisících slovech vyjádřil svůj názor, že existence samostatné Ukrajiny je historicky neopodstatněná a sama ukrajinská národní myšlenka je protiruským komplotem, který Západ hodlá dále stupňovat.
Podle bývalého pracovníka rozvědky Kovalčuk Putinovi tvrdil, že Západ je slabý a že nastal čas, aby Rusko demonstrovalo svou vojenskou zdatnost a bránilo svou suverenitu intervencí na Ukrajině. Když se invaze nevyvíjela podle plánu, začal Kovalčuk v prezidentovi podporovat myšlenku, že je to vina zrádců a diletantů ve vlastních řadách a je důležité dát věci do pořádku před epochálním konfliktem s NATO. Jinak řečeno, ještěže se na to přišlo včas.
Když není s Putinem osobně, tak si alespoň telefonují nebo spolu hovoří přes video.
Fyzik
Nic není známo o Jurijově dětství, kromě základních údajů. Narodil se roku 1951 v Petrohradě, je tedy o rok starší než Putin. Pochází z rodiny slavného sovětského historika Valentina Michajloviče Kovalčuka. Valentin vystudoval historii, měl však také svou vysněnou vojenskou kariéru. Přestože ho původně do armády nevzali kvůli chatrnému zdraví, nakonec absolvoval i námořní školu.
Hezká, souměrná tvář námořního důstojníka v uniformě. Valentin se narodil v Petrohradě, ale dlouhá léta žil a vyučoval v Sevastopolu na Černomořské vyšší námořní škole P. S. Nachimova. Během války zde sloužil v Černomořské flotile. Po návratu do Petrohradu učil historii na univerzitě a pracoval jako badatel v Historickém ústavu Akademie věd SSSR. Věnoval se hlavně blokádě Leningradu a dějinám Černomořské flotily.
Oženil se s kolegyní historičkou a narodili se jim synové Michail a Jurij. Ani jeden rodiče profesně nenásledoval, oba vystudovali fyziku.
Jurij absolvoval fyzikální fakultu roku 1974. Doktorát z fyziky a matematiky obhájil v roce 1985. V letech 1987-1991 už byl prvním zástupcem ředitele Ioffova fyzikálně-technického ústavu Akademie věd SSSR. Oním ředitelem byl v té době nositel Nobelovy ceny Žores Alferov.
Banku Rossija založil v roce 1990 leningradský Obkom, ale po zákazu komunistické strany byla její činnost pozastavena a peníze KSSS v ní zůstaly viset. Nejrychleji situaci pochopili právě fyzikové – bývalí kolegové z Ioffeho institutu Kovalčuk, Fursenko a Jakunin, přidělený důstojník KGB, který tam vedl zahraniční oddělení.
Získat kontrolu nad bankou nebylo snadné a skupina potřebovala konexe ve vedení města. Jakunin si tehdy vzpomněl na bývalého kolegu z KGB Vladimira Putina (znali se), který se v té době stal místostarostou Petrohradu. Jakunin následně seznámil Putina s Kovalčukem i s Fursenkem: tak začala několikaletá, všestranně výhodná spolupráce.
Jakunin později tvrdil, že hlavním motivem zakladatelů společnosti Rossija nebyl zisk, ale úcta ke společnosti a touha „udělat něco pozitivního“ – jak napsal ve své knize Zrádná stopa.
„Společná ideová blízkost spočívala v přesvědčení, že všechno teď půjde (v Rusku) do píče,“ potvrzuje Jakuninova slova jeden ze spolubesedníků, který se zakladateli Rossije v té době komunikoval. Byli si skutečně blízcí – měli dokonce neformální kancelář na Velkém prospektu na Vasiljevském ostrově, tedy na místě, kde bylo později registrováno několik klíčových firem z Kovalčukova impéria.
Jeden ze známých Putina a Kovalčuka hovoří o zakladatelích „Rossije“ jako o „skupině“, Jakunin ve svých pamětech používá slovo „kibuc“. Jakunin byl zodpovědný za jednání se státními orgány a Kovalčuk za získávání akcionářů, říká bývalý vrcholný představitel banky.
Putinova peněženka
Již ve druhé polovině 90. let se vztahy uvnitř „skupiny“ začaly zhoršovat a samotná Rossija již zjevně neodpovídala původnímu cíli zachování státního majetku a postupně se transformovala v Kovalčukovu banku. Jako první se od skupiny odtrhl Jakunin. S Kovalčukem se pohádal kvůli „přístupu k Putinovi“. Ten se již přestěhoval do Moskvy a rychle postupoval v kariéře.
V roce 2004 prodal svůj podíl v bance i její zakládající akcionář Viktor Mjačin: „Protože jsem z toho byl morálně unavený,“ vysvětlil později. Andrej Katkov, bývalý předseda představenstva banky, není mezi akcionáři uváděn od roku 2009. Na začátku Putinova druhého prezidentského období už Kovalčuk vlastnil v Rossiji největší podíl – 30,4 %. Fakticky ale banka Rossija již v té době fungovala jako soukromá peněženka Putina, který nikdy formálně akcionářem banky nebyl.
V roce 2003 Putinova milenka Světlana Krivonogichová porodila nemanželskou dceru Jelizavetu Vladimirovnu, dnes známou jako Luiza Rozova. Putin s dívkou udržoval občasné intimní kontakty už od druhé poloviny 90. let. Na počátku jejich vztahu si tato studentka z nuzných sociálních poměrů přivydělávala jako uklízečka v jednom z petrohradských supermarketů. Když se stal premiérem a později prezidentem, občas cestovala letecky z Petrohradu do Moskvy a zpět.
Kovalčuk a další Putinovi přátelé dostali za úkol se o dívku postarat a Kovalčuk na ni převedl asi tříprocentní podíl v bance Rossija, který vlastní dodnes. Časem se Krivonogichová stala standardní součástí spolku oligarchů. Ačkoliv její vztah s Putinem skončil podle všeho už dávno, vždy byla loajální a diskrétní. Dnes vlastní řadu nemovitostí, lyžařský resort (který Putin navštěvuje), centra volného času, restaurace, kluby – v jednom z nich se koná opulentní erotický kabaret.
Další žena spojená s bankou se jmenuje Jekatěrina Tichonovová a je to Putinova manželská dcera. Narodila se roku 1986 v Drážďanech během otcovy německé mise. Po návratu rodiny do Petrohradu studovala Jekatěrina se sestrou Marií na místní německé škole Peterschule.
V době násilných válek gangů, do kterých byla zapojena zločinecká skupina Tambov, která ovládla veškerý obchod s palivy a energiemi v Petrohradě, byla z bezpečnostních důvodů spolu se svou sestrou poslána do internátní školy v Německu, kde se jejich poručníkem stal Matthias Warnig, bývalý důstojník Stasi. Ve studiu pokračovala na německé škole při velvyslanectví Německa v Moskvě a když se její otec stal ruským prezidentem, přešly se sestrou do domácího vzdělávání.
Na univerzitě vystudovala orientalistiku (mluví mimo jiné korejsky) a matematiku a reprezentovala Rusko v akrobatickém rock’n’rollu. V roce 2013 se Tichonovová provdala za Kirilla Šamalova a šlo o téměř dynastický sňatek, neboť ženich byl synem Nikolaje Šamalova, zakládajícího člena JEZERA a dalšího spolumajitele banky Rossija. Šamalov byl s Putinem kamarád od devadesátých let a do roku 2018 vlastnil 9,6 % společnosti Rossija. Organizaci svatby měl na starost Jurij Kovalčuk.
„Šlechtické“ manželství se však v roce 2017 rozpadlo.
Jekatěrina se zamilovala do slavného baletního tanečníka Igora Zelenského, toho času šéfa mnichovského baletu, a ve stejném roce mu porodila dcerku. Pravděpodobně to však bylo jen vyvrcholení dlouhodobých problémů v manželství. Zřejmě kvůli tomu Šamalov senior brzy přišel o svůj významný podíl v bance Rossija. Po rozvodu utrpěl i majetek Šamalova mladšího: jeho podíl ve společnosti Sibur klesl z 20,9 % na 3,9 % a přišel také o podíl v cementárně.
Banka Rossija má samozřejmě obrovské množství privilegií. Prostřednictvím této banky se vybírají platby za komunální služby od Rusů v mnoha regionech, včetně nejhustěji osídlených – Moskvy, Petrohradu a jejich aglomeracíf. Kovalčukova společnost si účtuje od 0,3 % do 2,5 %, tedy mnohem více než ostatní banky, a na platbách obyvatelstva vydělá nejméně 2 miliardy rublů ročně.
Když se Putin stal prezidentem, Kovalčuk se k němu zpočátku choval i před ostatními až koketně. Při jednom z neformálních obědů na počátku roku 2000 si šéf Rossije najednou začal krájet maso z talíře hlavy státu, vzpomíná očitý svědek a dodává, že Kovalčuk Putinovi tykal a neváhal se s ním přede všemi handrkovat. Prezident si to nechal líbit.
Postupem času se však Kovalčuk začal chovat opatrněji a jeho komunikace s Putinem zvážněla – a prohloubila se. „Rád sedí prezidentovi u ucha a radí mu,“ vysvětluje bývalý vysoce postavený úředník obeznámený s detaily Kovalčukova života.
Putin například každý rok létá na delší dobu do Soči a Kovalčuk začal dělat totéž, aby si s prezidentem mohl povídat i na dovolené. Kovalčuk je v Soči a baví prezidenta, „aby se nenudil sám v bunkru“, ironizoval manažer státní společnosti obeznámený s prezidentovým programem.
Kovalčuk se angažoval i personálně – jeho syn Boris se v průběhu let z asistenta Dmitrije Medveděva vypracoval na šéfa Inter RAO, největší státní energetické společnosti. Další Kovalčukův člověk je někdejší generální ředitel Rosatomu Sergej Kirijenko.
V roce 2016 se stal prvním zástupcem šéfa Putinova štábu, který dohlíží na celou ruskou vnitřní politiku, včetně voleb, internetu a regionů. Za iniciátora tohoto jmenování označilo pět zdrojů Kovalčuka.
Dva roky po Kirijenkově jmenování do funkce, která má na starost i výběr šéfů regionů, se stal gubernátorem Petrohradu Kovalčukovi blízký Alexandr Beglov (kterého tak okázale nenávidí Jevgenij Prigožin) a jeho zástupkyní bývalá pracovnice Rossije Ljubov Soveršajevová.
Kovalčukovi spolupracovníci jsou obecně aktivní v politice. Dokonce i jedna z největších PR společností zabývajících se volebními kampaněmi, Michajlov & Partners (MiP), je rovněž spojena s bankou Rossija a aktivně se podílí na prezidentských volbách.
Mediální magnát
Kovalčuk je hlavním akcionářem National Media Group (dále NMG), největšího mediálního konglomerátu v zemi, pod nějž patří nejsledovanější televize i další média. NMG vznikla v roce 2008 sloučením majetku několika struktur, z nichž hlavní byla Kovalčukova banka. Funkci prezidenta holdingu Kovalčuk promptně svěřil svému synovci Kirillovi, který se dlouhodobě zajímal o technologie moci a média a vždy se těšil plné důvěře svého strýce.
Byla tam však ještě zajímavější osoba. Když byl holding založen, potřeboval z nějakého důvodu Veřejnou radu, v jejímž čele stála Alina Kabajevová, bývalá gymnastka a tehdejší poslankyně Státní dumy. Stojí za zmínku, že do funkce byla jmenována těsně předtím, než se v tisku objevily zprávy o jejím intimním poměru s Putinem. Později, když Kabajevová opustila Dumu, převzala klíčovou funkci předsedkyně představenstva NMG.
Bývalá atletka si však nečiní žádné nároky na to, aby ve společnosti přijímala jakákoli rozhodnutí. Dva respondenti, kteří v různých obdobích zastávali vedoucí funkce v NMG, tvrdí, že Kabajevová má vždy velmi milé a přátelské vystupování, ale oni se s ní setkali pouze při přípravě oficiálních akcí a při jejím pravidelném rozhovoru pro noviny Sport Express. Kabajevová zkrátka dostala čistě formální „trafiku“ s pohádkovým platem.
Kovalčuk je zastánce řádu. Během perestrojky se vyjadřoval vulgárně o tom, co se v zemi děje, a poté, co se stal klíčovým Putinovým poradcem, nemohl se nestat spoluautorem všech změn. Jednou z nich je naprostá kontrola dříve nezávislých médií. A jako všechno, co Kovalčuk dělá, i řešení problémů státu provázely osobní výhody pro prezidenta v podobě zajištění jeho milenky.
NMG však nejsou všechna média spojená s Kovalčukem, jejichž redakční politiku může ovlivňovat. V roce 2013 dostali novináři listu Izvestija z NMG pokyn, aby při psaní zpráv dávali přednost agentuře TASS a odkazovali na její materiály spíše než na RIA Novosti nebo Interfax. A od šéfů se jim dostalo nepochopitelného vysvětlení – státní TASS je nyní spojen s Kovalčukovým holdingem.
Ani to však není úplný výčet mediálních aktiv, která byla v různých obdobích spojována s Kovalčukem. Když banka Rossija na počátku roku 2000 koupila společnost Sogaz, stala se prostřednictvím její manažerské společnosti Leader také spolumajitelem společnosti Gazprom-Media, do níž patří televizní kanál NTV a rozhlasová stanice Echo Moskvy. Kovalčuk stále zůstává spoluvlastníkem Gazprom-Media prostřednictvím penzijního fondu Gazfond.
Když tedy mluvčí Alexeje Navalného Kira Jarmyšová v roce 2017 tvrdila, že téměř všechna hlavní média v zemi vlastní Kovalčuk, nebyla daleko od pravdy. A rozhodně je pravda, že všechna média, v nichž byl Kovalčuk angažován, se postupně stala loajální Kremlu.
V současné době jsou samozřejmě Kovalčukovy rozsáhlé mediální holdingy mimořádně aktivní v proválečné propagandě všeho druhu. Produkci Prvního kanálu mají ostatně možnost občas vidět i Češi.
Je však třeba mít na paměti, že výlevy šílených diskutérů v talk show typu Máte slovo, nejsou jedinou ani většinovou produkcí ruských zpravodajských kanálů. Ruští diváci sledují vizuálně velmi podobné zpravodajství jako Češi – jen obsah je zrcadlově obrácený. Ruská propaganda má své válečné hrdiny, má své oběti i zločince. Všechno působí velmi profesionálně a přesvědčivě.
Kovalčuk také pomáhá Putinovi upevnit kontrolu nad internetem – což je důležitá součást vytrvalého úsilí Kremlu oslovit mladší lidi s ohledem na blížící se prezidentské volby 2024.
Koncem roku 2021 získal Kovalčuk kontrolu nad společností VK Co, která provozuje největší domácí sociální mediální síť VKontakte, často nazývanou ruský Facebook.
Účty napojené na stát zaplavují platformu financovanými příspěvky, které odsuzují NATO, Západ a Ukrajinu a oslavují ruské válečné hrdinství. Podle člověka z technologického průmyslu s vazbami na Kreml bylo součástí logiky nákupu VK sledovat protikremelské uživatele.
Vzhledem k tomu, že ruské bezpečnostní složky využívají platformu k identifikaci a sledování narušitelů zákonů, které zakazují diskreditaci nebo šíření dezinformací o ruské armádě, VK podle lidí obeznámených s praktikami platformy neformálně sdílí údaje o uživatelích s úřady.
VKontakte má 76,9 milionu aktivních uživatelů měsíčně – dominantní zastoupení v zemi se zhruba 145 miliony obyvatel. Od února do října 2022 bylo VKontakte zdrojem více než 45 % z 1 122 údajných porušení zákona o zákazu protiválečných prohlášení na sociálních sítích.
Generálním ředitelem VK je nyní Vladimir Kirijenko, syn Sergeje Kirijenka.
Dvorní bavič
K bavení Putina je Kovalčuk dobře uzpůsoben – kromě maniakálního zájmu o historii a carský manýrismus jeho přátelé často zmiňují, že je „hédonista“, tedy požitkář. Na nejkrásnějších místech Ruska buduje Kovalčuk luxusní nemovitosti, které pak pro své potěšení využívá Putin a jeho společnost. Je bujarý, rád zpívá a umí si užívat života.
Zajímá se i o okultismus, mystiku nebo nesmrtelnost, což je prý i velký zájem Putina. Kovalčuk spojil Putina se svými známými genetiky a lékaři, kteří dříve pomáhali jeho otci Valentinovi – ten byl celý život slabý a churavý, jak víme, ani do armády jej kvůli tomu nevzali. A nakonec se dožil 97 let, podle Kovalčuka díky této pomoci.
Má poněkud zvrhlý smysl pro humor, který Putinovi imponuje. Slavná Putinova průpovídka, když v přímém přenosu přirovnal bílé stužky protirežimních demonstrantů k použitým kondomům, prý pocházela právě od Kovalčuka.
Existuje řada historek, jejichž pravdivost nelze ověřit, ale jako by se v nich otevírala propast naprosté lidské zkaženosti: například, že Kovalčuk věnoval Putinovi k jeho prvním „válečným“ narozeninám obrovskou a do detailu propracovanou hru s milionem vojáčků o velikosti každý zhruba 3 centimetry. Krátce předtím Putin přistoupil k vyhlášení částečné mobilizace, ale Kovalčuk si prý tuto impozantní hračku objednal už o pár měsíců dříve.
Jiné jsou však naprosto potvrzené. Když chtěli na jeho narozeniny Kovalčukovi udělat radost jeho zaměstnanci z NMG, vymysleli skutečně originální dárek: kopii dekretu Kateřiny Veliké z roku 1796 o zavedení cenzury v Ruské říši. Takový dárek by udělal nepochybně radost i Putinovi, který je imperátorčiným velkým obdivovatelem a nedávno ji propašoval i do svého přání ženám k MDŽ.
To ona dokázala pro Rusko dobýt ty části Ukrajiny, o něž se Putin usiluje.
Kovalčuk se kromě toho nadále stará o potřeby Aliny Kabajevové a jejích dětí, které zplodila s Putinem. Kovalčukovy společnosti dokonce formálně zaměstnávají Kabajevové gardedámy – tedy pětici žen, které jsou carevně neustále k ruce a pečují o její potomky. Také Alinu doprovázejí na společenských akcích i neveřejných výletech.
Kromě toho Alině vydatně pomáhá její matka a sestra a mnozí další oligarchové. Před porodem prvního dítěte, které přišlo na svět ve švýcarském Luganu v roce 2015, pobývala těhotná Alina s matkou ve švýcarské vile Gennadije Timčenka.
Putin si však přál mít svou družku a potomky blíže sobě: porod v roce 2019 už proběhl v Moskvě, byť se švýcarským zdravotnickým personálem. Alina si patrně přála „svůj“ tým z kliniky sv. Anny v Luganu, který asistoval u porodu staršího dítěte.
Těžko říct, zda si Putin přál, aby se děti tentokrát narodily v Moskvě, nebo Alina – očekávající pravděpodobně dvojčata – ze zdravotních důvodů nemohla cestovat. Každopádně ze Švýcarska dorazila lékařka, neonatoložka a porodní asistentka.
V roce 2020 pak Putin na pozemcích vlastněných Kovalčukovými firmami zahájil výstavbu srubu ve švýcarském stylu pro Alinu a děti. Formálně stojí budova na pozemku, který vlastní společnost LLC Prime, jež je registrovaná na Kovalčuka.
Je to běžná praxe – velká část Putinových rekreačních objektů se nachází na pozemcích společnosti Prime. Srub o rozloze 1200 metrů čtverečních byl postaven během dvou let a po dokončení byl rovněž zapsán na společnost Prime.
Putin se z nějakého důvodu rozhodl s Kabajevovou a dětmi nebydlet ve své obrovské rezidenci plné zlata ve stylu petrohradské Ermitáže, ale postavit jim vlastní dům asi o 800 metrů dál.
Přesně na půl cesty mezi Putinovou rezidencí a Kabajevové domem se nachází obrovský relaxační komplex se soláriem, kryokomorou, 25metrovým bazénem, hammamem, saunou, bahenní místností, masážními lázněmi, kosmetickými a stomatologickými klinikami.
Přímo u Kabajevové srubu je pak přístaviště pro lodě. Z něj se lze loďkou přes malý kanál dostat do obrovského palácového parku rozkládajícího se na pozemku o rozloze 28 hektarů. Na těchto pozemcích se kdysi nacházela stromová školka, kde se pěstovaly sazenice jehličnanů pro obnovu národního parku, ale pak si pozemky dlouhodobě pronajala Kovalčukova skořápková společnost.
Pozemky v okolí rezidence byly také uzpůsobeny trvalé přítomnosti dětí – uprostřed lesa vzniklo velké dětské hřiště ve žlutomodré barvě a podél lesa se táhne dráha na malé motokáry (v kartingu závodí Putinův desetiletý vnuk Roman Faassen).
Děti se v rezidenci a okolí ostatně vyskytují v docela velkém počtu – kromě dětí Putina a Aliny, jejich příbuzných a přátel, jsou tu také děti gardedam, služebnictva, příslušníků FSB nebo vojáků z nedaleké vojenské základny v obci Jaščerovo, kde byl na přelomu let 2022 a 2023 nově instalován systém protivzdušné obrany.
V neposlední řadě je v prezidentově paláci velmi často přítomný Kovalčuk. S Putinem tráví více času než matka jeho dětí. Valdajská rezidence obklopená lesy je vhodná pro soukromé, dalo by se říci intimní akce. Občas se o takových událostech objeví kusé zprávy v tisku. Pro Putina a jeho společnost tu na soukromých koncertech vystupovala řada ruských i západních umělců.
Podle jednoho z bývalých úředníků si prezident na Valdaj pravidelně vodí i své hokejové partnery: pro tuto Putinovu zálibu zde bylo vybudováno kryté kluziště. Od té doby, co je Putin posedlý strachem z covidu, byla jedna z budov proměněna na karanténní centrum, kde se „desinfikují“ Putinovi osobní hosté, kteří ho přijíždějí navštívit při soukromých příležitostech.
V srpnu 2015 se Putin poblíž krymského města Balaklava v batyskafu ponořil na dno Černého moře, kde si prohlédl potopenou loď z doby, jak sám řekl, „vzniku ruské státnosti“, tedy z 10. až 11. století. Po vynoření prezident předstoupil před novináře a byl nucen nejen radostně popisovat amfory, které viděl na dně, ale také odpovědět na nepříjemnou otázku – o skandálním odstoupení svého dlouholetého přítele Vladimira Jakunina z čela Ruských železnic.
Jurij Kovalčuk měl v té době všechny důvody k radosti. A to nejen kvůli porážce svého rivala v zápasu o prezidentovu pozornost. Vedle prezidenta stál před kamerami hezký mladík v černé čepici, který byl představen jako „pilot“ prezidentského batyskafu Sergej Fokin.
O dva roky později zajistil Putinovi také ponor ve Finském zálivu, aby tam zkontroloval potopenou fregatu. A o pět let později, v roce 2019, bude obsluhovat batyskaf, v němž si prezident prohlédne potopenou ponorku z druhé světové války. Jinými slovy, při všech třech Putinových ponorech na mořské dno byl touto důležitou misí pověřen tentýž ponorkář.
Za druhé, otec ponorkáře, Georgij Fokin, stojí v čele jedné z dceřiných společností Gazpromu a je členem představenstva petrohradského fotbalového klubu Zenit. Novináři v Balaklavě však tehdy nepochopili to hlavní. Sergej Fokin je pokrevním příbuzným Jurije Kovalčuka.
Je to jeho prasynovec. Putin se s ním může cítit bezpečně.
Obdarovaný
Speciální význam Kovalčuka pro Putina si moc dobře uvědomují ruské elity. Putinův vazal dostává od svých vazalů neustále tolik darů, že pro ně musel vybudovat samostatné muzeum darů, jehož budova je větší než paláce mnoha ministrů.
Muzeum darů Kovalčukovi se nachází půl hodiny jízdy od Ladožského jezera, ve vesnici Kološkovo v Leningradské oblasti. Je detailní kopií slavného avantgardního pavilonu Pod. Kvůli jeho bizarnímu tvaru ho stavitelé, kteří Kovalčukovo muzeum postavili, nazývají „larva“ (o budově v Kuala Lumpuru se obvykle mluví jako o „kokonu“) .
Mezi exponáty je tříkolka, jízdní kolo Mercedes, automobil stejné značky a spousta prémiového nábytku. Je těžké určit, které z předmětů jsou muzejními exponáty a které majitel občas používá (či konzumuje). Například v jedné části muzea je vedle sebe umístěn pokerový stůl a „kuchyňský ostrůvek se šunkou jamon“. Nedaleko od nich se nachází televizor, klavír a pohovka.
Budova muzea i pozemek pod ní patří Kovalčukovi. „Červ“ už stihl zdejším obyvatelům způsobit potíže – dům byl postaven mezi místními jezery, čímž zablokoval přístup k jednomu z nich.
Poté, co místní aktivisté poslali stížnosti úřadům, Státní výbor pro kontrolu životního prostředí nejprve rozhodl, že při stavbě nedošlo k žádnému porušení předpisů, ale poté nařídil místní správě (ale samozřejmě ne Kovalčukovi), aby zajistila přístup ke břehu.
Použité zdroje: proekt.media, WSJ, Meduza.io, materiály získané týmem Alexeje Navalného a další
