Článek
Odlehlá a neprostupná republika Tuva v srdci Asie byla historicky ovládána mongolskými chanáty a čínskými panovníky. V letech 1758-1911 ji jako součást čínské dynastie Čching spravovala provincie Vnější Mongolsko. Během Sinchajské revoluce v Číně carské Rusko zformovalo mezi Tuvany separatistické hnutí a car Mikuláš II. v roce 1912 vyhověl třetí petici vedení Tuvy a zřídil nad ní protektorát.
Již tehdy se nepočetní Rusové, zejména obchodníci, cestovatelé a badatelé, v Tuvě usadili. Tuva přitahovala hlavně zájem archeologů pro obrovské množství neprozkoumaných nalezišť. V turbulentních letech 1914-1921 změnila majitele mnohokrát. Dostala se zpět pod mongolskou i čínskou nadvládu, byla obsazena bělogvardějci i Rudou armádou. Až v srpnu 1921 vznikla Tuvinská lidová republika, nazývaná Tannu-Tuva, která byla mezi světovými válkami de iure nezávislým státem.
Zpočátku malá komunistická země provozovala vlastní politiku vůči Rusku i Mongolsku, postupem času však v Sovětském svazu vystudovaná tuvinská elita začala Tuvu orientovat stále více na Moskvu. Tuva byla prvním státem, který vyhlásil válku nacistickému Německu po jeho napadení Sovětského svazu, a napadenému ze všech sil pomáhala.
Odevzdala mu všechen svůj zlatý poklad a poskytovala materiální pomoc, hlavně koně, lyže, sáně, maso a vlnu. Do války také narukovalo několik tisíc tuvinských dobrovolníků. V roce 1944 byla se souhlasem tuvinského parlamentu Malého churalu oficiálně anektována Sovětským svazem.
Většina Tuvinců byla negramotná a živila se kočováním. Své jurty a stáda odmítali opustit, často jen odkočovali jinam. Mimořádná odlehlost, mrazivé tajgy a hornatý povrch zvýhodňovali kočovníky před úředníky.
Usazená byla naproti tomu početná vrstva buddhistických mnichů a šamanů, kterou z velké části zlikvidovala už komunistická vláda Tannu-Tuva. Populaci trápil nízký věk dožití, byla promořená chorobami a i banální nemoci vedly k úmrtí, neboť zde ještě počátkem 20. století nebyli žádní lékaři. První dorazili ze Sovětského svazu až v době Tannu-Tuva.
Po druhé světové válce začal Sovětský svaz do Tuvy vysílat kvalifikované pracovníky z celé země, zatímco se tuvinská populace učila číst, psát a žít usedlým způsobem života. Do Tuvy tak vyrazili zdravotníci, učitelé, hospodářští pracovníci, technici i dělníci. Šlo převážně o mladé a dobrodružné lidi, protože už samotná cesta do Tuvy, kam nevedly železniční tratě ani zpevněné silnice, byla o nervy.
Domorodci nerozuměli rusky a na příchozí reagovali někdy dokonce útěkem nebo agresí. V roce 1946 vzniklo v hlavním městě Kyzylu první letiště, což umožnilo do Tuvy přepravovat pracovníky i ze západních regionů Sovětského svazu.
1.
K mladým lidem, kteří v té době dorazili do Tuvy, patřila i zootechnička Alexandra. Narodila se v Orjolu do rodiny carského oficíra rižského dragounského pluku. Po nástupu bolševiků byla rodina rozkulačena a vyhnána z domova, načež se odstěhovala k příbuzným do Luhanska.
Alexandra získala inženýrský titul na Zemědělském institutu v Charkově a po nešťastné lásce se jako 27letá svobodná žena rozhodla akceptovat pracovní přidělení do Tuvy, kam dorazila v doprovodu dalších ruských a ukrajinských specialistů v roce 1951.
V Čadanu, kam byla přidělena pro práci na státní farmě, v té době žil i jistý Kužuget Šojgu. Mladý muž, o tři roky starší než Alexandra, přišel na svět jako Šojgu Kužuget v jednom z nejkrásnějších a současně nejméně dostupných regionů Tuvy, v oblasti Bai-Taiga u průzračného jezera Kara-Chol uprostřed skal. Jeho otec byl kočovný chovatel dobytka a rod patřil ke kočovnické elitě. Někteří členové rodiny se usadili jako buddhističtí mnichové v klášterech, a když přišly nové pořádky, dokázala se tato rodina adaptovat mezi prvními. Matka Kužugeta Murgulču působila jako aktivistka Ženské rady Tannu-Tuva – zde je na místě poznámka, že v době druhé světové války stála v čele Tuvy Chertek Ančimaa-Toka, vůbec první nedědičná ženská hlava státu na světě.
Strýc Kužugeta se stal rudým komisařem a obsáhl mnohé milníky. Byl to první Tuvinec, který získal vojenské vzdělání, první muž v republice se zlatými zuby, první náčelník města Kyzylu a první ministr války Tannu-Tuva. Záhy však upadl do podezření Sovětů pro své údajné vazby na Japonce a Mongoly, byl uvězněn, odsouzen k trestu smrti, který nebyl vykonán, a po zbytek života pracoval jako pastýř. Jeho příbuzní však měli ke vzdělání přece jen blíže než běžný Tuvinec.
Kužuget patřil k menšině gramotných Tuvanů, i když po druhé světové válce stále neuměl rusky, nevěděl, kde se nachází Moskva, a nosil tradiční oděv. Pracoval v místním výboru pro vymýcení negramotnosti, kde učil krajany číst a psát (v tuvinštině). Měl osobní doklady na jméno Kužuget Šojgu, přestože Šojgu bylo jeho křestní jméno. Ruští úředníci jej při pasportizaci buď nepochopili, nebo se jim nelíbil přílišný výskyt Kužugetů v oblasti. Rusové slibného mladíka poslali na stranickou školu v Kyzylu, která sloužila jako přípravka, a pak do Moskvy.
Zde Kužuget pochopitelně utrpěl šok. Nevyznal se v životě velkoměsta, ve stolování, v oblékání – přijel sice v dlouhém kabátu, ale pod ním neměl žádnou košili. Nevěděl, jak si koupit lístek na autobus, co znamená jít do kina… O to víc se nadchl pro myšlenku rovnosti a bratrství všech lidí. Po studiích se vrátil do Tuvy, kde se nadále věnoval vzdělávání krajanů a pracoval pro ruskojazyčné noviny Leninská cesta a Šyn v tuvinštině.
V té době se setkal s Alexandrou, zamilovali se do sebe, a k velkému údivu především rodičů nevěsty vstoupili do manželství. Do Tuvy sice přijela spousta mladých a svobodných lidí, kteří se zde zamilovávali, usazovali a zakládali rodiny. Vesměs se však brali mezi sebou, jen málo Rusů navázalo vztahy s Tuvany, i když to bylo oficiálně podporováno.
Alexandra a Kužuget se však rozhodli pro společný život a jejich šedesát let trvající manželství bylo prý velmi šťastné.
V roce 1953 se jim narodila dcera Larisa, za dva roky syn Sergej a v roce 1960 dcera Irina. Rodiče rychle postupovali po kariérním žebříčku, hlavně Kužuget jako stranický funkcionář. Vedl republikánský státní archiv, byl tajemníkem oblastního výboru KSSS a nakonec místopředsedou vlády Tuvinské autonomní republiky. Alexandra pracovala jako ekonomka na ministerstvu zemědělství Tuvy, později vedla výbor pro plánování a několikrát byla zvolena poslankyní Lidového churalu. Rodina se po Sergejově narození přestěhovala z Čadanu do Kyzylu.
Kužuget Šojgu létal často pracovně do Moskvy a jeho děti zase na prázdniny k babičce do pět tisíc kilometrů vzdáleného Luhanska. Kužuget napsal několik knih o tuvinské historii, své děti učil lovu a věnoval se bylinkářství. I přes státní ateismus považoval buddhismus a šamanismus za kulturní kód svého národa a přinejmenším některých tradic a rituálů se odmítal vzdát. Alexandřina matka naopak děti o prázdninách tajně zanesla ke křtu a učila je pravoslavné modlitby.
2.
„Měli jsme v Tuvě nádherné dětství. V létě padesát stupňů tepla, v zimě padesátistupňový mráz. Úžasné hory, rozbouřený Jenisej, nedotčená step. Jezdili jsme na velbloudech i na oslech. Rodiče nás nikdy nebili, nikdy nám nepřikazovali, vždy respektovali náš názor, naši osobnost. K nám domů se vždycky vešli všichni naši kamarádi,“ vyprávěla Larisa Šojguová. „Tatínek nám vozil z Moskvy aktovku plnou barevných bonbonů. Moskva, to pro nás byly barevné bonbony.“
Malý Sergej byl neposedné dítě, které si však svým roztomilým vzhledem a nenuceným chováním vždy dokázalo získat pro sebe různé výhody. Byl to krásný, netypický chlapec s velkýma, lehce sešikmenýma očima, ruským nosem a vlnitými kaštanovými vlasy. Na Tuvana měl vysokou (dlouho hrál basketbal) a statnou postavu a byl manuálně zručný. Ve škole naopak exceloval spíše v lumpárnách než v učení. Zvlášť otec na něj velmi trpěl a „Serjožovy“ průšvihy uhlazoval.
„Dětství bylo nejlepší období mého života. Neukojitelná touha po dobrodružství. Napadlo vás někdy během tání, jaké by to asi bylo přeběhnout řeku po ledových krách? Tak my jsme to udělali. Přes Jenisej. Nebo jít do hor ve čtyřicetistupňovém mrazu? Jen tak ze zvědavosti. Nebo jezdit na velbloudu? Pastevci občas nechávali některé velbloudy pást na břehu řeky. Který kluk by se nechtěl projet na velbloudu? Tak jsme využili příležitosti. Chodil jsem do archeologického kroužku a po páté třídě mě vzali na první expedici,“ vzpomínal v roce 2018 pro časopis Neznámá Sibiř.
Na rozdíl od mnoha svých kolegů Šojgu netrpí žádnou potlačovanou afinitou k Západu – je „člověkem Východu“. Nikdy se netajil tím, že služební cesty jsou pro něj „až dost“, své dovolené tráví na Sibiři, kde chytá ryby a vyřezává ze dřeva, jeho snem je zbytek života zasvětit výstavbě „sibiřských superměst“. Západu nerozumí a nepřipadá mu ani zajímavý. Nad lidmi, kteří raději cestují do zahraničí než po Rusku, se několikrát pohoršil ještě v době, kdy to nebylo populární.
Na druhou stranu je hrdým příslušníkem hnutí NIMBY a domnívá se, že „masový turismus by Tuvu pouze zničil“ a „nikdo nestojí o zaplevelení panenské přírody našich předků plastovými kelímky a použitými kondomy“. Svá sídla v Moskevské oblasti si naprojektoval ve stylu buddhistických pagod a má rád všechny druhy asijské kuchyně. O svém dětství a mládí na Sibiři napsal i autobiografickou knihu O včerejšku, jejíž obálku zdobí jeho kresba sibiřské krajiny.
V knize Šojgu nostalgicky vzpomíná na „zvláštní atmosféru“ oněch let, „doby tvoření a rozkvětu v Tuvě – v té době se pořád něco stavělo: školy, domy, nemocnice. Zatím toho moc nebylo, ale mysleli jsme si, že máme báječný život. A dnes, o mnoho desetiletí později, si myslím totéž.“
„Tenkrát žilo v Tuvě tolik různých lidí. Vedle Tuvanů bývalí carští důstojníci, odvážní bělogvardějci, potomci čínských protektorů i děkabristů. Původní ruští kolonisté z počátku století, političtí vyhnanci i generace mé matky, hostujících specialistů, kteří přišli pomáhat místním k lepšímu životu. Každý kousek Sibiře byl tehdy poset rozmanitými osudy nejlepších lidí naší země.“
3.
Mladý Sergej sice platil za lva salónů, ovšem jeho školní prospěch byl přinejlepším průměrný. Protože odjakživa pěkně kreslil, rýsoval či modeloval, skončil na fakultě stavebního inženýrství Krasnojarské polytechniky. Stejně jako mnoho jiných univerzit měl ústav vojenskou katedru, díky které budoucí ministr obrany obdržel nárameníky mladšího poručíka, aniž by musel absolvovat vojenskou službu.
Jednoho dne za ním přišla dívka jménem Irina a oznámila mu, že čeká jeho dítě. V roce 1977 se studenti a nastávající rodiče vzali, téhož roku se jim v Krasnojarsku narodila dcera Julia. Druhá dcera Kseňa přišla na svět v roce 1991 už v Moskvě.
Oněch čtrnáct let strávil Šojgu převážně na Sibiři, kde působil ve stavebnictví. S manželkou a malým dítětem žil v zásadě kočovným životem – postupně bydleli v Krasnojarsku, Kyzylu, Sajanogorsku a Abakanu. Všude působil jako mistr, předák a vedoucí stavebních podniků.
Ať už ho práce na „velkých dílech“ Sibiře bavila, nebo ji vnímal jako nutné zlo, prokazoval už tehdy velký talent pro komunikaci s lidmi. Byl sympatický, loajální a nepokazil žádnou legraci, což byla v systému založeném na kamarádšoftech výhoda. Dokázal se rychle zorientovat a vyhmátnout moment, kdy raději mlčet. Měl tvář pro kamery a uměl prodat výsledky, pročež se už v 80. letech občas objevil v televizi. Z jeho vystoupení jste měli pocit, že vše je v nejlepším pořádku.
Kromě toho ale vůbec nepůsobil cílevědomým dojmem, a tak se jím necítil nikdo ohrožen. Byl to bonviván, užíval si divoké večírky na ubikacích, měl rád víno, ženy a zpěv. Politika ho nezajímala, připadala mu nudná a dlouho ani nebyl členem strany. Život byl na politiku příliš krásný až do okamžiku, kdy nastoupil Michail Gorbačov. Krásný, pohodlný život plný zábavy, jak jej Šojgu popsal ve své knize. Soudě dle knihy si na Gorbačova vyvinul alergii téměř okamžitě.
Nestavěl, boural. Kritizoval pořádky, v nichž byla jeho rodina zabydlena. Neměl sílu ukočírovat procesy, které rozjel. Byl to slaboch, co neustále přicházel se střelenými nápady, jejichž realizaci neuměl dotáhnout. Vyvolával jen chaos. Byl divný, neměl smysl pro humor a co hůř, jak si Šojgu postěžoval, „tito takzvaní liberálové nám tu zavedli atmosféru, kdy se kontrolovalo, co kdo pije a s kým spí“. Někdo si udělal „příjemný večer s kamarádkou“ a druhý den to soudruzi řešili.
Na druhou stranu Gorbačov partaj otevřel mladým, a tak Šojgu využil postavení své rodiny a krátce po svém vstupu do strany získal stranické funkce v Abakanu (1988-1989) a Krasnojarsku (1989-1990). Ale to už starému režimu odbíjel umíráček.
„Ať už je loď jakákoliv, rozhoupat ji není dobrý nápad,“ bylo ponaučení, které si Šojgu z té podivné anomické doby odnesl.
A přesto právě rozhoupání lodi mu pomohlo k jeho kariéře. Turbulentní doba přinesla moře příležitostí a v nejlepším postavení byli ti, kdo měli známost s mocí nebo podsvětím. Šojgu měl kontakty s mocí přes svého otce, a tak se v roce 1990 přestěhoval na nové působiště – do Moskvy. V letech 1990 až 1991 byl místopředsedou Státního výboru pro architekturu a stavebnictví RSFSR.
Práce to byla nudná, ale nelenil a v hlavním městě si budoval síť kontaktů. Brzy znal ty správné kluby a sauny. Snažil se v tom chaosu zorientovat a najít si pro sebe místo. Hledal dvůr, jemuž by mohl sloužit. Když se proti Gorbačovovi postavil Jelcin, už věděl, že je doma. Viděl, jak Jelcin zametá s Gorbačovem, jak si nekompromisně kráčí pro moc. Bylo mu to sympatické.
4.
V roce 1991 dostal 36letý Šojgu, který neměl žádné zkušenosti s prací v bezpečnostních složkách, nabídku vytvořit ruský záchranný sbor, službu rychlé reakce. Služba se brzy stala známou jako Výbor pro civilní obranu, mimořádné události a odstraňování následků přírodních katastrof, později Ministerstvo pro mimořádné události. Do nové struktury se Šojgu a jeho zástupce Jurij Vorobjov snažili získat válečné veterány, kteří prošli Afghánistánem a dalšími konflikty.
S válkou se osobně poprvé setkal v roce 1992, kdy byl pověřen vytvořením ruských mírových sil v Jižní Osetii. Jako vyjednavač za ruskou stranu zasáhl i do konfliktů v Abcházii nebo Podněstří, podílel se na evakuaci Rusů z Tádžikistánu a uzavření afghánské kapitoly ruských dějin.
Svou věrnost Jelcinovi konečně prokázal o rok později, kdy prezident nařídil útok na ruský parlament s cílem upevnit si moc. Naskytla se otázka, co dělat, pokud armáda odmítne splnit rozkaz, a zda je možné místo nich použít prezidentovy stoupence, kteří se shromáždili u budovy. V takovém případě bylo nutné rozdat jim zbraně. Jegor Gajdar v této věci kontaktoval Šojgua, který promptně nechal naložit tři nákladní auta samopaly a doručit je na příslušné místo.
Nakonec nebyly potřeba, ale Šojgu za to dostal od Jelcina „Medaili obránce svobodného Ruska“ a hodnost generálmajora. Za další dva roky byl povýšen na generálporučíka, poté na generálplukovníka a za Putina na plnohodnotného armádního generála. V té době je však Vladimir Putin stále v Petrohradě, kde působí jako úředník na magistrátě a nosí aktovku starostovi, zatímco Šojgu je federální ministr v Moskvě, a nic nenasvědčuje tomu, že by se mocenská rovnováha mezi těmi dvěmi mohla vychýlit. Zatím je Šojgu poddaným Jelcina a členem projelcinovského sdružení Viktora Černomyrdina „Naším domovem je Rusko“.
Sergej Šojgu počátkem 90. let
Výraznou měrou se podílí na Jelcinově kampani v prezidentských volbách v roce 1996, které už nelze označit za spravedlivé. Jelcin, v té době v zoufalém zdravotním stavu, díky podpoře široké fronty oligarchů, médií a zahraničí nakonec vítězí. Na jeho vítězství se podílejí jak konkrétní volební podvody, tak veřejný prostor silně zmanipulovaný v jeho prospěch. Protikandidát je vykreslován jako ZLO, které zemi okamžitě uvrhne zpátky ke gulagům a frontám na chleba.
Jelcin sice prezidentství obhájil, země je však v žalostném stavu. Většina ministrů má důvěru v jednotkách procent, Jelcin do vlády neustále přivádí a zase z ní vyhazuje lidi, první čečenská válka končí ostudou. Většině Rusů se žije hůř než za Chruščova, země míří k defaultu, vojáci nebo učitelé vůbec nedostávají platy, jen se jim k tomu všemu ještě vysmívá horní jedno procento, které své spoluobčany v ulicích terorizuje policejními majáčky a svévolnými zákazy vjezdu.
V té vší vřavě stojí Sergej Šojgu se svým ministerstvem v závětří. Je nejpopulárnější ministr, ale nebudí tím závist, protože si na to všichni zvykli a raději nehrabou do jediné věci, co ve státě funguje (nebo budí ten dojem).
Kromě toho se nezdá, že by měl větší ambice, jimiž by kohokoliv ohrožoval. Spoustu času ostatně věnuje budování přátelských vztahů s kolegy. Šojgu má podporu většiny populace, svým klidným hlasem a usměvavou tváří Rusy konejší v dobách přírodních i průmyslových katastrof. Má dobré vztahy s médii, kterým vždy vychází vstříc.
Žurnalistika je do určité míry transakční i v případě, že je svobodná. Za pozitivní pokrytí rozhovor, zákulisní informace nebo dobré záběry – všichni to znají, bulvárem počínaje, investigativou konče. Šojgu to pochopil, vždy se uměl lidem zavděčit.
„Šojgu vždy létal na místa všech významných tragédií a vystupoval tam před novináři, takže byl velmi viditelný,“ vzpomínal jeden z bývalých ministrových podřízených. Tisková služba ministerstva byla jednou z prvních v Rusku, která zakoupila takzvané „flyki“ – zařízení pro okamžitý videopřenos z místa –, aby země mohla co nejrychleji vidět jeho prohlášení. Když Šojgu v roce 2012 po 21 letech práce opustil ministerstvo pro mimořádné události a stal se nakrátko gubernátorem Moskevské oblasti, učinil svým tiskovým mluvčím Valerije Jakova, šéfredaktora listu Novyje Izvestije, s nímž dlouhodobě spolupracoval.
V té době médii občas proběhla i kritika Šojguovy poživačnosti – k roku 1999 měl větší „lázeňský dům“ než sídla většiny ministrů –, nebo způsobu odměňování jeho milenek, které získávaly na ministerstvu nejrůznější prebendy, ale to nebyly věci, které by Rusy vyváděly z míry.
5.
Čas druhé Jelcinovy prezidentury se chýlil ke konci a zdravotní stav prezidenta se neustále zhoršoval. Celý dvůr, přezdívaný Rodina, tím byl znepokojený. Součástí Rodiny byla skutečná Jelcinova rodina, zastávající různé posty ve státní správě, jeho nejbližší spolupracovníci včetně Šojgua a jelcinovští oligarchové. Ti všichni se obávali, že by je nový prezident mohl připravit o postavení, majetky nebo dokonce svobodu. Začalo horečnaté hledání Jelcinova nástupce.
Volba nakonec padla na Vladimira Putina, nemluvného, úslužného člena prezidentské administrativy, o němž oligarcha Boris Berezovskij usoudil, že je to člověk submisivní, ovladatelný a poslušný. O co větší šok pro něj bude naše nabídka, o to více vděčný nám bude, tvrdil.
Berezovskij se do té doby s Putinem setkal jen několikrát a jako uřvaný a sebestředný jedinec usoudil, že introverze jeho protějšku je příznakem slabosti. Nikdy Putina neposlouchal, pouze na něj freneticky chrlil své postřehy a Putin neměl chuť a v té době možná ani odvahu ho přerušovat.
Za svou chybu v úsudku měl Berezovskij už brzy fatálně zaplatit. Putin byl člověk ochotný dodržovat dohody a opravdu se o všechny členy Rodiny postaral, ponechal jim jejich majetky a uchránil je před veřejným hněvem; rozhodně však neměl zájem se o moc s někým dělit.
Šojgu měl mnohem citlivější tykadla než Berezovskij, a tak od začátku dělal všechno proto, aby se novému vládci zalíbil. Rychle pochopil, o jaký typ člověka zhruba jde, neunavoval ho svými výlevy, nekouřil mu do obličeje, ani nenabízel přátelství. Správně usoudil, že pokud Putin pocítí k někomu hlubší city, ať už přátelství nebo lásku, obojí vyrůstá teprve z pocitu loajality a důvěry. A musí to projevit jako první, učinit nabídku. Proto jen metodicky plnil pokyny a nepřekážel, kde neměl.
Mimochodem, pochopení nejrůznějších zákoutí lidské duše zasvětily kariéry obě Šojguovy sestry, Larisa a Irina, které se staly psychiatričkami; dcera Julia je psycholožkou. Šojgu sice formální vzdělání v této oblasti nikdy nezískal, ale talent uplatnitelný v oboru nepochybně má.
6.
I jemu Putin částečně vděčí za své prezidentství. Putinově vítězství v prezidentských volbách předcházel úspěch jednoúčelové strany Jednota, jejíž kandidátku nevedl nikdo jiný než populární šéf ministerstva pro mimořádné události. Strana se prezentovala velkým medvědem ve znaku a Šojguem na obrazovce. Dvěma postavami, které v Rusech vzbuzovaly pocit bezpečí.
Z té doby pochází i scéna, která mnoho svědčí o Šojguově poměru k médiím. 9. prosince 1999, deset dní před hlasováním, přistálo letadlo s ministrem v Machačkale, odkud měli odcestovat do dvou dagestánských vesnic, které byly právě osvobozeny od islamistů. Byla to důležitá předvolební cesta – válka v Dagestánu a Čečensku byla hlavním tématem kampaně.
Autobus se Šojguem opustil letiště jako první a bezpečně dorazil do svého cíle. Když však Šojgu přijel na místo určení, zjistil, že ho tu natáčí pouze stálý tým Prvního kanálu na Kavkaze, a z Moskvy tedy asi nepřiletěli žádní novináři. Šojgu se rozhořčeně ptal: „Komu tu mám dávat rozhovory, generálům?“ a byl velmi rozmrzelý.
Jak se však dozvěděl, důvodem nepřítomnosti novinářů bylo, že jejich řidič zaostal za zbytkem kolony a následně se ztratil v horách, kde stále operovali ozbrojenci. Reportéři se velmi báli a chtěli se okamžitě vrátit na letiště. Novináři už byli v kabině letadla, když se otevřely dveře a před nimi se objevil Šojgu s lahví vodky. Symbolicky poklekl, řekl: ‚Omlouvám se, pánové, za nepříjemnosti‘ a nabídl všem přítomným panáka.
Jednota získala 23 procent, což bylo na právě založenou stranu velmi slušné, a Šojgu svůj úkol splnil. Cílem nebylo volby vyhrát (zvítězili komunisté), ale poškodit konkurenční tým Primakov-Lužkov, který by mohl ohrožovat Putina v prezidentských volbách.
O rok později byl Putin prezidentem, Berezovskij odešel do nuceného exilu v Londýně a téměř všichni gubernátoři, kteří Jednotu podpořili, přišli o práci. Šojgu byl zmatený, protože zpočátku nepochopil, že Jednota je jednorázový projekt. Dostal alespoň symbolickou funkci spolupředsedy Jednotného Ruska, vzniklého sloučením Jednoty a dalších stran (spolu s poraženým moskevským starostou Jurijem Lužkovem a gubernátorem Tatarstánu Mintimerem Šajmijevem).
Šojgu se v té době opět snažil zorientovat v situaci. Vnímal, že jako silovik z Jelcinovy éry je pro Putinovy kolegy z FSB, kteří nyní ovládali prezidentskou administrativu, ohrožením jaksi automaticky, aniž by cokoliv špatného dělal nebo říkal. Vsadil na loajalitu a trpělivost.
Když nebyl pro volby do Dumy v roce 2003 vybrán do čela Jednotného Ruska a přenechal tuto funkci necharismatickému, ale servilnímu ministru vnitra Borisi Gryzlovovi, bývalému spolužákovi ředitele FSB Nikolaje Patruševa, nehněval se. Pokorně přijal, co mu bylo nabídnuto.
Šest měsíců před volbami, v červnu 2003, zahájil Gryzlov mohutnou PR kampaň proti korupci uvnitř vlastního resortu. Image přísného, ale spravedlivého policisty se měla zalíbit voličům. Uvnitř ministerstva vnitra odhalil gang „vlkodlaků v epoletách“, oznamoval dramaticky.
Ukázalo se, že hlavou této údajné zločinecké skupiny nebyl policejní úředník, nýbrž generál z ministerstva pro mimořádné události, s úzkými vazbami na Šojgua.
Strana se otřásla v základech. Proslýchalo se, že Šojguův podřízený svědčil proti šéfovi, a dokonce se při výslechu přiznal, že letadla patřící ministerstvu byla použita k dovozu drog z Tádžikistánu do Ruska. Zůstalo jen u fám, ale Šojgu na okamžik vypadal zranitelně.
Zvolil stejný přístup, jaký se pro něj stal charakteristickým za války na Ukrajině, kdy na něj ještě mnohem nevybíravěji útočil Jevgenij Prigožin. Mlčel, nebránil se a usiloval především o to, aby si zachoval přístup k Putinovi. Veřejnosti není nic dlužný, Putinovi – všechno.
7.
Po čase si Putin všiml, že Šojgu je oblíbený ministr, co dělá i nepopulárním vládám čest, a zároveň je to poslušný dvořan, co zná své místo. Začal se o něj tedy více zajímat a tehdy Šojgu vytáhl své trumfy. Věděl, že Putin je tichý člověk, co má rád přírodu, zvířata a extrémní sporty.
Stal se proto Putinovou cestovní kanceláří v jedné osobě a organizoval pro prezidenta pravidelné výlety. To on v roce 2007 zorganizoval pro Putina a monackého knížete Alberta II. rybářskou výpravu do Tuvy, kde prezident poprvé pózoval fotografům nahý do půl těla.
Osvědčil se, neboť se postupně stal Putinovým stálým společníkem při lovu a rybaření. Společná témata našli snadno. Stejně jako Putina ho vždycky bavila historie, hlavně ta předrevoluční.
U prarodičů v Luhansku získal svou vášeň pro ruské dějiny a speciálně pro „bílého“ barona a diktátora Vnějšího Mongolska Romana Fjodoroviče Ungerna von Sternberga. „Fascinoval ho od dětství. Seděli jsme u ohně, on odložil kytaru a začal mluvit o Ungernovi. Dokázal o něm mluvit hodiny a hodiny,“ vzpomínal Šojguův přítel.
Ungernova vláda nad Mongolskem byla krutá. Některé jeho činy svědčí o tom, že Ungern byl silně narušená osobnost a sadista. Nechal například zajaté bolševiky zaživa stáhnout z kůže a tou potáhnout své sedlo, nebo namáčel před bojem prapory v krvi popravených vězňů.
Jakkoliv byl Ungern vynikající vojevůdce, jeho Mongolsko nemohlo mohutnému útoku Rudé armády dlouho vzdorovat a „šílený baron“ byl nakonec bolševiky lapen a popraven. Šojgua na Ungernovi fascinovalo, jak dokázal skloubit oddanost carskému Rusku a Romanovcům s patrně upřímnou láskou k mongolským národům – fascinován jejich životním stylem přijal buddhismus, s oblibou nosil tradiční mongolský oděv a oženil se s mandžuskou princeznou.
Kromě toho Šojgua odmala baví archeologie, pročež mu prezident svěřil do péče i Ruskou geografickou společnost založenou v roce 1845. Sám Putin se stal předsedou správní rady (jeho předchůdci v této funkci byli carové Mikuláš I., Alexandr II. a Alexandr III).
Šojguovi pobočníci tvrdí, že se skutečně vyžívá v extrémních sportech a každoročně se vydává na velké dobrodružné výpravy, přičemž každá z nich je značným bolehlavem pro jeho bodyguardy, kteří nesmí ztratit svého svěřence z dohledu. Ministra po tuvinské tajze pronásledují také úředníci ministerstva obrany s přímou linkou do Kremlu a jaderným kufříkem. Tedy se nedá říct, že by se pro Putina v této věci úplně obětoval. Spíše spojil příjemné s užitečným.
Šojgu Putina ochotně seznámil i s alternativní (východní) medicínou a dalšími oblastmi, o něž se Putin momentálně zajímal.
8.
Putin občas své okolí podrobuje zkouškám věrnosti, a tato zkouška pro Šojgua přišla v roce 2012 s Putinovým návratem do Kremlu. Putin mu po 21 letech vyškubl jeho vlastní dítě, ministerstvo pro mimořádné události. Místo toho byl jmenován gubernátorem Moskevské oblasti.
Byla to zjevná degradace, ale Šojgu přijal i tuto ránu stoicky a nadále plnil Putinovy pokyny. Ten si všiml, že Šojgu vůbec neremcá, a tak jeho moskevské vyhnanství trvalo jen šest měsíců.
Když byl Anatolij Serďukov odvolán z funkce ministra obrany, Putin ho nahradil Šojguem, který byl neutrální a neměl žádnou spojitost s útoky na Serďukova. Šlo o Putinův tradiční systém brzd a protivah. Ačkoli ho jeho okolí může částečně ovlivnit, vždy se řídí poskytnutými radami jen napůl. Pokud někdo aktivně lobbuje za odstranění jiného, Putin nikdy nejmenuje lobbistovu volbu.
Serďukovovo sesazení zorganizovali náčelník generálního štábu Sergej Ivanov a generální ředitel Rostecu Sergej Čemezov, což v praxi znamenalo, že novým ministrem musel být někdo, kdo na ně nemá žádné vazby. Důležitým úkolem Šojgua v jeho nové roli bylo navázat vztahy s generály. Ti Serďukovem pohrdali, protože ignoroval jejich názor a považoval je za překážku armádních reforem. Šojgu rozpustil tým účetních, které Serďukov pověřil kontrolou hospodaření.
Mediálním důvodem odvolání Serďukova byla korupce, přičemž pitoreskní roli zde sehrála jeho milenka, osoba mravů nevalných a aspirací značných. Nebyl to samozřejmě skutečný důvod, protože v takovém případě by jmenování Šojgua znamenalo udělat kozla zahradníkem.
Šojguova promiskuita nebyla nikdy tajemstvím, stejně jako jeho velkorysost k takřka nekonečnému zástupu milenek, které porůznu odměňoval z eráru.
Proslulosti v této oblasti dosáhla zvlášť jistá Jelena Šebunovová, původně pracovnice letky ministerstva pro mimořádné události. Jelenin poměr se Šojguem trval nejméně 15 let a narodily se z něj tři nemanželské děti: syn Danila (2001), dcera Darja (2008) a syn Štěpán (2011).
Šojgu své milence nejprve opatřil slušné bydlení, pak jí začal „pomáhat“ s podnikáním, což v praxi vypadalo tak, že letuška na mateřské vlastnila desítky dodavatelských firem ministerstva.
Na ministerstvo obrany si Šojgu rovněž přivedl řadu modelkovsky vyhlížejících dívek, které ve věku okolo pětadvaceti let hojně sbíraly frčky a vyznamenání za práci poradkyň a mluvčích. Maria Kitajevová nebo Rossijana Markovskaja sice vypadaly skvěle v uniformě, ale těžko říct, zda je to na hvězdičku víc než například ustřelená noha v bojové akci. Další Šojguova údajná milenka, ruská zpěvačka kurdsko-jezídského původu Zara (Zaryfa Mgojan), je pro změnu vyznamenanou účastnicí vojenské operace v Sýrii, neboť tam byla vojákům zazpívat.
Pokud jde o Šojguovu manželku Irinu, tedy onu dívku, kterou si vzal v roce 1977, jejich manželství sklouzlo ke klasickému „kremelskému modelu“ – manželé spolu fakticky nežijí, ale nerozvedou se; udržují přátelské vztahy, manžel svou ženu bohatě finančně podporuje a navzájem si tolerují své partnery a nemanželské děti, s nimiž se někdy i společně scházejí jako „jedna velká rodina“.
V takovém uspořádání žije řada předních ruských politiků a byl to překvapivě Vladimir Putin, který v roce 2014 prolomil tabu, když veřejně oznámil rozvod s manželkou Ljudmilou. Manželé v té době také žili již několik let odděleně, Putin své ženě dokonce „dohodil“ o generaci mladšího milence, sportovce a podnikatele Artura Očeretného, a nechal dvojici koupit velkorysý příbytek. Později uvedl, že se znovu ožení jedině poté, co najde své štěstí Ljudmila.
Ta se za Očeretného opravdu záhy po rozvodu provdala, což Putin ocenil slovy, že se nyní „mají možná radši než dříve“. On sám však dosud oficiálně ženatý není.
9.
Zlepšit vztahy s generály nebylo pro Šojgua, který měl vždy cit pro jednání s lidmi, nijak těžké. Faktem, s nímž byli srozuměni všichni včetně Putina, však zůstávalo, že reformy jsou nutné. Výkon ve válce v Gruzii nebyl imponující, armáda se zasekla na půl cesty mezi troskami masové sovětské armády a moderní představou početně menší, ale efektivní armády pro konflikty 21. století.
To druhé byla vize Serďukova, který si tehdy neuměl představit, že by snad mohla vypuknout velká konvenční válka mezi armádami dvou evropských států, v níž se ještě armádní sklady nacpané starými zbraněmi budou hodit, a množství živé síly bude patřit k důležitým faktorům.
Ani Šojgu to nepředpokládal, uvědomoval si však, že dobře vykrmení kapříci právě zlikvidovali jeho předchůdce, protože se jim pokusil vypustit vodu z vany. A nebylo to ono v kremelském systému obvyklé přesunutí na méně viditelnou pozici; Serďukov měl opravdu z ostudy kabát a hrozilo mu vězení. Šojgu tak stál před nelehkým úkolem: Putinovi, ruské veřejnosti i světu odprezentovat reformy, a zároveň nevyvolat odpor reforem se štítících armádních kruhů a zbrojařských firem vůči své osobě. A to vše v době míru, kdy armáda nikoho moc netlačí.
Šojgu udělal to, co uměl nejlépe. Jeho reformy byly hodně viditelné, ale přitom nikoho moc nebolely. Ve svém oficiálním životopise uvádí, že po nástupu do funkce „pokračoval v kurzu radikální reformy ozbrojených sil započaté za jeho předchůdce, ale provedl řadu významných změn v praktickém provádění reformy“: „výrazně zvýšil intenzitu bojového výcviku“, uspořádal (aby odhalil skutečný stav věcí) opakované neohlášené inspekce bojové připravenosti, vrátil do služby mnoho dříve propuštěných důstojníků. Zvýšil počet kadetních a Suvorovových škol, vytvořil arktické jednotky, vybudoval novou akademii strategických raketových sil a v malém „rozvinul armádní sport“.
A to by za normálních okolností úplně stačilo. Hlavním účelem armád v moderní době je přece odstrašování. Ruská armáda působila odstrašujícím dojmem a západní experti a novináři se také předháněli ve vychvalování ruských vojenských reforem. Než se pustit do válečného konfliktu s Ruskem, většina zemí byla svolná k jakýmkoliv ústupkům při pouhé hrozbě.
Jenže v hlavě Vladimira Putina se v té době rozběhl paralelní proces. To, co vnímal jako západní komplot na Ukrajině, využil k anexi Krymu.
Noc z 22. na 23. února 2014 strávil Putin podle svých slov ve společnosti Šojgua, Nikolaje Patruševa, Alexandra Bortnikova a Sergeje Ivanova. Před svými siloviky poprvé promluvil o anexi poloostrova.
„Řekl jsem svým kolegům, že události na Ukrajině se vyvinuly tak, že musíme začít plánovat, jak vrátit Krym Rusku. Nemohli jsme tento region a jeho obyvatele nechat napospas rozmarům osudu a nacionalistickému běsnění,“ shrnul Putin události té noci.
Jeho nápad se nesetkal s jednomyslným přijetím. Tradičně fanatický Patrušev byl vášnivě pro a naléhal na Putina, aby neprodleně jednal. Šojgu reagoval skepticky. Za provedení plánované operace by byl zodpovědný on, a tak dlouho vyjmenovával řadu argumentů proti. Putin ho však neposlouchal. Už se rozhodl, jen to oznamoval.
Akce proběhla hladce a nekrvavě, byla to blesková operace, ne válka. Území, o něž ruští panovníci vedli krvavé bitvy, získali lusknutím prstu. Byli šťastní jak blechy a opájeli se svým vítězstvím.
Pak přišla účast ve válce v Sýrii, kde se Západ zesměšnil, zatímco Rusku se podařilo udržet u moci režim Bašára Asada a vojensky se etablovat v oblasti. Žoldnéřská Wagnerova skupina už v té době operovala v Africe a Jevgenij Prigožin hladce a vlastně nízkonákladově plnil své úkoly, zatímco USA se hroutil jejich dvacetiletý afghánský projekt.
A celý svět se na to díval. Na letadla obalená americkými loajalisty. Bylo to trapné. Asi jako když si někdo hlasitě prdne v tramvaji.
Přemíra štěstí a optimismu je životu nebezpečná.
10.
Na podzim 2019 došlo na ministerstvu obrany k veřejnému skandálu. Noviny Moskovskij komsomolec zveřejnily rozhovor s ministrem s výmluvným názvem „Sergej Šojgu vyprávěl, jak byla zachráněna ruská armáda“. Znělo to lehce ironicky, ale MK je vládě loajální médium.
Za sedm let od svého jmenování do čela ministerstva obrany Šojgu neposkytl žádný velký rozhovor, ale zde bez falešné skromnosti vyprávěl, jak se poprvé pod jeho vedením starali o každodenní život vojáků, přestali lhát, přezbrojili armádu a díky tomu si skvěle vedli ve válce v Sýrii.
O svém předchůdci Serďukovovi Šojgu stručně řekl, že své kolegy nikdy nekritizuje, i když hned připomněl neutěšený stav morálky, v němž armádu v roce 2012 přebíral. Obecný dojem z rozhovoru byl, že před Šojguem se v armádě nic nedělalo a s jeho příchodem se vše zlepšilo.
O dva dny později však na některé nesrovnalosti v Šojguových slovech upozornil jiný novinář – Ilja Kramnik, který tehdy pracoval v neméně loajální Izvestiji. Zveřejnil článek, v němž rozebíral ministrovy odpovědi a konstatoval, že za Serďukova se začaly zlepšovat životní podmínky vojáků, struktura ozbrojených sil byla změněna na modernější a bylo zahájeno rozsáhlé přezbrojení armády. Nyní je podle Kramnika velmi obtížné posoudit skutečný stav vojsk – za Šojgua se ozbrojené síly uzavřely před nezávislými pozorovateli.
Vojenská mašinérie reagovala okamžitě – ihned po zveřejnění článku obdrželo vedení Národní mediální skupiny, do níž patří i Izvestija, telefonát z ministerstva obrany s požadavkem, aby byl článek odstraněn. Nikdo se nehádal – redakce provládních novin článek zveřejnila jen náhodným nedopatřením, takže byl z webu rychle odstraněn. A pro jistotu byl vyhozen i Kramnik.
Tento příběh ilustruje dvě skutečnosti. Zaprvé, Šojgu je citlivý na svůj vlastní obraz. Zadruhé, má účinný systém pro vypořádání se s kritikou. S jeho příchodem na ministerstvo obrany skutečně okamžitě začaly změny – konkrétně se prudce zvýšil počet zaměstnanců tiskové služby. Odbor tiskové služby a informací, který dosud tvořilo několik desítek lidí, se přeměnil na odbor informací a masové komunikace s personálem kolem stovky lidí, který začal pracovat nepřetržitě.
„Za Serďukova mohla jakákoli média zveřejnit kritický materiál na titulní straně a ministr nijak nereagoval, ale teď Kommersant napsal na titulní straně něco o armádě a generálové dostali pokyn zavolat Usmanovovi (majitel novin Ališer Usmanov – pozn.) a požadovat, aby materiál vyvrátil. Současně se v kancelářích všech náměstků ministrů objevily plazmové obrazovky, které monitorovaly všechny mediální materiály, především agenturní kanály,“ uvedl jeden z pracovníků.
Rozsáhlý tým na ministerstvu zaprvé kontroloval, zda o armádě nevychází „nic špatného“, což mohla být i banální zpráva o nehodě při cvičení, kterých bylo dříve v ruských médiích plno; zadruhé najal řadu PR firem, které vytvářely pozitivní zprávy jak o armádě, tak o ministrovi osobně. Armáda měla vzorně spravované sociální sítě a hojně sledovaný YouTube kanál.
V rodné Tuvě zatím vyrostlo něco jako státní kult Sergeje Šojgua. V kanceláři každého úředníka nebo učitele, ve všech rozpočtových i mimorozpočtových organizacích jsou zaměstnanci povinni vyvěsit jeho portrét. Dokonce každá masová akce v Tuvě začíná zmínkou o „našem hrdinovi“. V Tuvě má rovněž svou ulici, muzeum a něco jako oltář s vlastním portrétem, u nějž se návštěvníci uklání.
V pozadí stojí myšlenka, že se mongolský vojevůdce Sübetej reinkarnoval právě v Šojgua. „Není náhodou, že ministrem obrany Ruské federace se stal syn starobylé urijanghajské země Tuvy, Hrdina Ruska Sergej Šojgu, jeden z urijanghajských potomků Sübeteje Maadyra,“ uvádí se v knize, vydané za peníze Šojguem vedené organizace. Ministru obrany příliš nevadí, že je doma považován za vtělení mongolského vojevůdce, rozhodně to nehodlá někomu vyvracet. Proč lidem kazit radost.
11.
Šojgu pozdní Putinovy éry je přesto výrazně jiný než Šojgu za časů Jelcina a prvních let Putinovy vlády. Z bezstarostného chlapíka s okouzlujícím úsměvem se stal mnohem zachmuřenější člověk, který se od února 2022 neusmívá už téměř vůbec. Na veřejném posledním předválečném zasedání bezpečnostní rady seděl vedle svého (přinejmenším dříve) dobrého přítele Sergeje Lavrova.
Ten se o invazi dozvěděl jako jeden z prvních v Kremlu, v noci na 24. února. Šojgu to ale musel vědět už v okamžiku, kdy vedle něj a dalších nic netušících kolegů seděl. Nikomu to patrně neřekl.
Proměnil se i jeho vztah s médii. Zatímco dříve se s novináři přátelil a ochotně chodil i do obskurních pořadů pro mládež, kde odpovídal na provokace výrostků, od svého jmenování ministrem obrany poskytuje rozhovory zřídka a jen přísně vyselektovaným novinářům.
Vše, co se o něm obecně ví, tedy například to, že je „nadšeným řezbářem“ (měl i několik výstav), že maluje, miluje stand-up a asijskou fusion, sbírá chladnou ocel a střelné zbraně z dávných dob, rád studuje Petra Velikého a ruské války 1812-1825, hraje na kytaru, zpívá, chodí na ryby a do tajgy, a také „hraje hokej s podobně smýšlejícími lidmi“, se ví převážně z dob minulých.
Jedné své zásady se však Šojgu stále pevně drží. Ještě v dobách, kdy býval veselý a družný, odpovídal na otázku, jak se vypořádává se svými nepřáteli, takto:
„Neřeším. Prostě je ignoruju. V politice musíte žít a pracovat tak, abyste neměli, pokud možno žádné nepřátele. Prostě se musíte držet dál od záležitostí ostatních lidí. To je na prvním místě. Zadruhé byste nikdy neměli hodnotit záležitosti svých kolegů, zejména ne na veřejnosti.“
Na vyšetřování opozičních médií o svých milenkách a korupci nereagoval nijak. Jen si občas jakoby mimoděk povzdechl, že mu to „připomíná atmosféru 30. let“, případně že „nejhanebnější je vždy ten, kdo se dívá klíčovou dírkou“. Dával najevo svou únavu z politiky a sem tam utrousil, že by se rád odebral zpátky na Sibiř, že se mu stýská po dobách, kdy tam pracoval jako stavitel, a vůbec po „unikátní atmosféře“, která tam v dobách Sovětského svazu panovala.
Plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu vystavila Šojguovi účet. Výkony ruské armády v prvních měsících války vyvolávaly posměch, naplno vyhřezly mnohé problémy, s nimiž si vedení ministerstva nedokázalo poradit, a ruská měkká síla, o niž se Šojgu léta tak pečlivě staral prostřednictvím vytváření veřejného obrazu, přišla vniveč.
Na Šojguovu hlavu se sneslo množství veřejné potupy a šéf wagnerovců Prigožin mu chtěl jít do Moskvy podříznout hrdlo. Uhlazený obraz z médií se zhroutil, když národ dal přednost více či méně nezávislým vojenským blogerům, kteří Šojgua plísnili za každý armádní nezdar.
A přesto je tu Sergej Šojgu po téměř dvou letech války pořád s námi a jeho pozice dnes působí neotřesitelněji než například pozice ukrajinského národního hrdiny Valerije Zalužného. Šojguův ukrajinský protějšek Oleksij Reznikov byl už dokonce odvolán. Prigožin je mrtvý. Šojgu opět vsadil na loajalitu, trpělivost a zákulisní hry.
Že mu Putin stále věří, o tom svědčí i drobná gesta. Šojguova dcera Kseňa je například zmocněnkyní pro rekonstrukci pevnosti Kronštadt, na které Putinovi osobně velmi záleží, neboť je spojena s dávnou slávou Petrohradu a základnou Baltské flotily. Za války Kseňu už dvakrát veřejně navštívil v doprovodu jejího otce. Kseně je 32 let, vystudovala mezinárodní obchod a čínštinu, sama vychovává malé dítě a organizuje sportovní hry pro nadšence z Moskevské oblasti. Její role v rekonstrukci vojenské pevnosti tak dává smysl jen v kontextu dcery dvořana.
