Článek
Prigožin je stále tématem četných videí na TikToku, který je nejoblíbenější sociální sítí mezi ruskými teenagery a Rusko je s více než 68 miliony uživatelů jedním z jeho největších trhů, popisuje ruský web Lidé Bajkalu.
Osmnáctiletá Káťa s dlouhými růžovými vlasy studuje na producentku digitálního obsahu. Podle jejích slov „to neznamená v podstatě nic“.
Dívka si prostě z dostupných oborů se svými výsledky jednotné státní zkoušky vybrala ten, který jí byl nejbližší. Učí se ale dobře. Se spolužáky téměř nekomunikuje, raději má kamarády v hudebním studiu. S nimi se učí hrát na kytaru, upravuje texty. Na stěnách jejího pokoje visí girlandy a plakáty s anime. Nahoře nápis „Hentai God“. Pod plakáty hudební nástroje – syntezátor, flétna, africká kalimba.
Káťa miluje memy, pop music a internetovou kulturu. A také zakladatele PMC Wagner Jevgenije Prigožina. Proto před „hentai bohem“ visí vlajka Ruska a vlajka s rozšklebenou lebkou v zaměřovači – znak PMC Wagner. „Mezi mými vrstevníky je více liberálů. A tyto vlajky ukazují, že jejich majitelé jsou jiní. Ne jako všichni ostatní,“ říká Káťa.
„Když jsem kamarádkám řekla, že liberální vlajky jsou v rozporu s tradičními hodnotami a že to není dobré, zasmály se.“ Káťa nechce vysvětlovat, v čem jsou liberální hodnoty horší než „tradiční“. Ty má raději, protože ji „sbližují s příbuznými a známými“. Říká, že všichni v její rodině jsou „Z-patrioti“.
Proto její rodiče na wagnerovské vlajky v dceřiných pokojích reagovali normálně, jen se „smáli“. Kátina starší sestra Aňa má v pokoji také vlajku PMC Wagner, ale vyvěsila ji z hluboké lásky k Prigožinovi, zatímco Káťa to udělala víc ironicky.
Na Prigožinovi se jí nejvíc líbí jeho „memetičnost“: „Každé video s ním je velmi vtipné. Teď máme memy o Prigožinovi, v minulém století byly vtipy o Leninovi a Stalinovi. Asi každá doba a historická událost by měla mít svého maskota, někoho velmi meme. Kolik bylo videí s jeho hláškami, je to neskutečně vtipné. A když bylo zveřejněno šest fotek Prigožina s různými vousy, stal se definitivně maskotem SVO.“
Podle Káti prezident Putin tento status nemá, protože na rozdíl od Prigožina „nereaguje na všechno tak vtipně“. Ruský ministr obrany Šojgu a Gerasimov, šéf ruského generálního štábu, také „nemají těch šest obrázků“. Za podobného maskota ukrajinské strany považuje Káťa prezidenta Zelenského – také kvůli počtu memů.
„Pro nás zoomery je všechno, co se na světě děje, meme,“ říká Káťa.
O memech mluví pořád. Zprávy se dozvídá na kanálu Vladislava Pozdňakova (nacionalistický bloger, tvůrce radikálního hnutí „Mužský stát“, v Rusku považovaného za extremistické), protože jeho kanál je „zábavný“. S memy se Káťa setkala i v prvních hodinách války:
„Vstala jsem ve čtyři ráno a už to tam bylo memy obsypané. S kamarády jsme chápali, že to, co se děje, není vtipné, ale přežívali jsme díky těmto memům a snažili se tak pochopit, co se děje.“ Káťa vzpomíná, jak jí kamarádka 24. února 2022 řekla: „Bože, my jsme válku prospali.“
Ona sama však raději říká SVO (zkratka speciální vojenské operace): „To, co se děje, není zase tak strašné, abychom to mohli nazvat válkou. A samotný název SVO už je meme.“
Během Prigožinovy vzpoury se její přítel obával, že „prezidenta zabijí a přijde mor“, zatímco Káťa jako obvykle „jen sledovala memy“. K této příležitosti se prý nejlépe hodil ten s citátem podnikatele Olega Tiňkova: „Nebylo to jen odvážné, bylo to kurva odvážné“. Káťa vyjmenovává vlastnosti, které se jí na Prigožinovi líbí:
„Vyjadřuje lidskou laskavost a lásku,“ míní. Prigožina má spojeného s Tušinem z románu Válka a mír. „Byl to laskavý, odhodlaný a statečný člověk. Tušin to také udělal to po svém a jeho operace byla úspěšná.“ (V Tolstého románu během bitvy velení zapomnělo na Tušinovu baterii a on pokračoval v bitvě se svými čtyřmi děly.)
Káťa na zločineckou minulost „maskota zvláštní operace“ raději nemyslí:
„Je těžké věřit informacím na internetu, zejména pokud se týkají úřadů. Pokud byl skutečně zapleten do zločinu, nesmaže to jeho zásluhy v SVO. Ale ani zásluhy nesmažou jeho minulost.“
Prigožinova smrt otřásla Káťou i její sestrou Aňou: „Myslím, že tomu stále nevěří. Já jsem taky smutná. Není nikdo, kdo by dokázal zopakovat to, co Prigožin. Nevím, jestli je opravdu mrtvý.“ Káťa vzpomíná na memy o Jegoru Letovovi, který údajně stále žije v tajze spolu s Goršokem a Cojem.
Káťa nepovažuje své přesvědčení za „superchytré“ a snaží se nezaplétat do internetových sporů. Každý názor má podle ní právo na existenci. Představu o tom, co se děje, získávala Káťa ze školního předmětu „Povídání o důležitých věcech“ a nyní z kurzu „Základy ruské státnosti“:
„Dávají podněty k zamyšlení a umožňují vám rozhodnout se, na kterou stranu se postavit, abyste neměli jen internet, který vám říká, že SVO je špatně.“
Prigožin kritizoval ministerstvo obrany od začátku války a po okupaci Soledaru se majitel PMC Wagner přestal ve veřejných prohlášeních ovládat úplně. Video od Bachmutu, kde nadává ministru obrany Sergeji Šojguovi a náčelníkovi generálního štábu Valeriji Gerasimovovi, se stalo virálním mezi mládeží na TikToku a Instagramu.
Objevily se dokonce i homosexuální fanfikce. V nich Prigožin například „trestá“ Šojgua za to, že odmítl poslat munici, pokouší se ho zabít v boji o srdce Vladimira Putina nebo má tajný vztah se samotným ministrem a po předstírané smrti odlétá se svým milencem do Afriky.
Dne 23. června 2023 Prigožin prohlásil, že ministerstvo obrany udeřilo na tábor PMC Wagner a on míří s „pochodem spravedlnosti“ na Moskvu. Žoldnéři ovládli Rostov na Donu, sestřelili letadlo a několik vrtulníků a zastavili se až v Tulské oblasti.
Dne 24. června po jednání s běloruským prezidentem Lukašenkem Prigožin oznámil stažení svých jednotek. O dva dny později přišli v jedné moskevské střední škole studenti k maturitě s vlajkami Ruského impéria, výsadkových vojsk a PMC. Další ukazovali na svých maturitních fotografiích „jumbo“ – africký pozdrav, který si osvojili bojovníci PMC Wagner v Sahelu.
Podle bývalého správce tematického chatu na Telegramu, který má 3500 členů, se během výtržností a po nich teenageři na sociálních sítích hádali s dospělými a bránili svůj idol. Ačkoli obvykle jsou účastníci Prigožinových chatů agresivní a vzájemně nepřátelští. Když zakladatel Prigožin zemřel při leteckém neštěstí, mnoho fanoušků vydalo nekrology. V jednom z videí teenageři slibovali, že Prigožina pomstí. „Najdeme, potrestáme, všechno bude, jak má být,“ hrozil asi osmnáctiletý mladík. Poblíž držely tři další děti vlajku PMC Wagner.
Prigožinovým fanouškovským účtům se stále daří na TikToku, kde zveřejňují sestřihy a memy a zesměšňují opoziční politiky. Odběratelé těchto komunit se často negativně vyjadřují také o ruských úřadech, například o ministru obrany Šojguovi. Někteří mají na svých stránkách ruské monarchistické symboly.
Mnoho lidí má rádo tvorbu švédské metalové skupiny Sabaton a ruské skupiny Radio Tapok. Obě věnují písně slavným okamžikům vojenské historie. Sabaton v roce 2015 odehrál proruský koncert na Krymu, ale jeho hudebníci nepodpořili válku na Ukrajině. Radio Tapok se v posledních dvou letech často účastí provládních akcí.
Předpona „PMC“ se začala objevovat před názvy známých skupin a kanálů na sociálních sítích, a to i těch, které se netýkají vojenské tematiky. Znak Wagnera používá mnoho telegramových komunit, jen lebka na něm byla změněna na obličeje anime a kreslených postaviček.
„Prigožin je typický trickster. Není to ztělesnění dobra. Je dobrý, ale po svém,“ vysvětluje další fanoušek mrtvého podnikatele, vysoký a mohutný osmnáctiletý Alexandr ze Sibiře. Sbírá nášivky a odznaky PMC Wagner.
První odznak si teenager, nemaje peníze, vyrobil sám z papíru a izolepy. Podle něj wagnerovské odznáčky na oblečení téměř nevyvolávají negativní reakce. Jen jeden spolužák byl „liberál“ a na rodinné dovolené v Turecku náhodný Ukrajinec nazval Alexandra „moskalem“ a strhl mu emblém s lebkou.
Alexandr miluje hudbu – od ruského rocku a rapu až po Bacha a Händela. V roce 2020 se začal zajímat o politiku. Nejprve studoval Marxova díla, chtěl se stát bojovníkem za rovnost a lidská práva.
Pak chvíli sympatizoval s ruským nacionalismem, ale rychle se zklamal. Nyní považuje za nejlepší současné politiky Trumpa a Putina. Ruský prezident se podle něj snaží, aby si o Rusko „nikdo neutíral nohy“. Mladý muž se domnívá, že země a vláda jsou nyní v podstatě totéž.
Alexandr nemá rád „liberály“. Podle jeho názoru chtěli Němcov a Gajdar v 90. letech vyměnit status Ruska jako velmoci za dobré vztahy s Amerikou, což by zemi zničilo. Nyní liberálové podle školáka Rusům vnucují LGBT.
Prigožin udělal na Alexandra dojem, když PMC Wagner v lednu 2023 obsadil Soledar. Boje o město trvaly téměř šest měsíců a patřily k nejkrvavějším za celou válku. Stejně nelítostné a brutální byly i boje o Bachmut, které se dokonce v oficiálním vyprávění nazývají „Bachmutský masomlýnek“.
Alexandr se také inspiroval vyprávěním na propagandistických kanálech, údajně od obyvatel Bachmutu, že muži bojující v řadách žoldnéřů jsou dobří lidé. Příběhy o popravách jsou mu nepříjemné, a přesto považuje takové praktiky za oprávněné: „Dezerce je hrozná.“
Alexandr chodí na „vlastenecké“ akce, doma vyrábí spolu se svou babičkou svítilny a maskovací sítě pro vojáky. Název jeho kanálu na sítích obsahuje pro Ukrajince urážlivý výraz. Sám by rád šel na frontu – „ne pro peníze, ale kvůli svému přesvědčení“, ale jeho zdravotní stav mu v tom brání. Alexandr se proto stane učitelem dějepisu.
Sociolog Svjatoslav Poljakov vidí dva důvody Prigožinovy popularity mezi mladými lidmi. Prvním je „chlapácká“ mužnost: „Prigožin byl osobnost, a dokonce se odvážil pro svou myšlenku rebelovat“.
Druhým je trvalý požadavek ruské společnosti na spravedlnost pro zrádné elity. Vůdce PMC Wagner si budoval image pravdomluvného člověka, který kritizuje elity.
„Měl přesvědčení – zcela kanibalské a bastardní – ale přesvědčení a byl připraven se za ně zodpovídat,“ vysvětluje Poljakov. Zároveň se domnívá, že Prigožinovy fanoušky nelze označit za subkulturu. Na rozdíl od skinheadů, punkerů nebo rockerů nemají Prigožinovi fanoušci dlouhodobě existující kulturní komplex, který by byl založen na „praktikách zdola“ – kdy se lidé sdružují na základě společných zájmů.
Netvoří vůbec žádnou komunitu, pokud nepočítáme komunikaci na internetu. „Prigožin byl dlouholetý mediální manažer. Hodně investoval do sebepropagace, své image a symbolů,“ vysvětluje sociolog.
Důvody, proč mladí lidé hledají spravedlnost spíše u Prigožina než u antisystémové opozice, vidí sociolog v konformismu: „Liberální hodnoty jsou dnes pod silným tlakem. Je snazší se připojit k hodnotám většiny, které jsou deklarovány elitami, než být úplným vyvrhelem“.
Na Ukrajině je podle Poljakova srovnatelným hrdinou bývalý vrchní velitel Valerij Zálužný: „Stejně jako Prigožin je to muž činu s vojenskými úspěchy, který dokáže své myšlenky vyjádřit ve stručných a zapamatovatelných formulacích. Dokonce se o něm kreslí graffiti. Přátelí se s osobnostmi mládežnické kultury, jako je spisovatel Serhij Žadan. A nyní už není vázán vojenskou subordinací, což mu umožňuje kritizovat úřady a prezidenta.“
Podle Poljakova je Prigožin jen článkem v řadě barvitých jmen. Před ním tu byl Igor Strelkov, po něm se jistě objeví někdo další. Pravděpodobně to nebude vojenský důstojník: „Armáda existuje v systému, který neumožňuje vést protest, voják musí plnit rozkazy. Takže nový Prigožin bude nejspíš další svobodný lovec.“
Ve fotbalovém prostředí se takové autoritě těší Pitbull, jehož PMC Espaňola, rekrutující se z fanoušků Zenitu a Spartaku, také bojuje v Donbasu. Ale on na rozdíl od Prigožina tolik nezvládá sebeprezentaci. Prigožinovské chaty jsou podle názoru sociologa odsouzeny k pomalému úpadku.
„V tomhle chatu jsou úplní č*ráci. Raději se půjdu projít s kamarády, než abych se s nimi hádal o to, kdo má lepší herní vybavení,“ říká šestnáctiletý Ilja, bývalý člen jednoho Prigožinova fanouškovského chatu. Na sobě má černou bundu a boty. Ilja je velkým fanouškem rockové hudby, rozumí zbraním a vojenské technice.
Kdysi snil o službě v mírových „modrých přilbách“. Vzpomíná, jak mu jednou jeden Ukrajinec na chatu napsal, že si ho váží za jeho umírněný postoj. „Protože nechci, aby je všechny vyvraždili,“ vysvětluje Ilja důvod komplimentu. Je přesvědčen, že „na Ukrajině je spousta dobrých kluků“.
Za Ukrajince však považuje pouze ty, kteří nechtějí válku s Ruskem. Odlišuje je od „chochlů“, kteří „sedí ve Varšavě a chtějí zabíjet Rusy“.
Ilja žije v Petrohradě a jeho příbuzní pracují na místních hřbitovech. Když bylo teenagerovi 13 let, jeho strýc, ředitel jednoho z nich, sehnal Iljovi práci správce. Práce se mu líbila – plat byl dobrý:
„Jednou jsem se dokonce zúčastnil pohřbu. Pohřbil jsem mrtvolu, dostal tisíc rublů a šel jsem je utratit v Call of Duty. Uvědomil jsem si, že každý dříve nebo později zemře, takže žádné zvláštní emoce se nekonaly.“
Školní znalosti považuje za zbytečné. Loni Ilja musel opakovat devátou třídu:
„Nechci žít jako všichni ostatní – studovat, založit rodinu, dostat důchod. Kluci ve škole říkali, že jsem pro ně symbolem nezávislosti. Když mě něco nezajímá, tak to nedělám.“
Ilja chce dokončit školu jen proto, aby se „nemusel stydět před mámou“. Podle něj je stejně „nezávislá a nahodilá“ jako on. V pubertě utekla z domova, v šestnácti letech porodila syna. O Ilju se zpočátku více starala babička. Žili v Krasnovišersku, nejsevernějším městě Permského kraje.
Tam se podle Ilji pořád psaly „devadesátky“, když všude už byl rok 2010. S nenávistí vzpomíná na drogové gangy, které bojovaly o místní čtvrti. Jeho otec byl mezi nimi. Rodinu brzy opustil, a přestože v současnosti žije nedaleko, se synem téměř nekomunikuje.
„Prigožinova postava je jako laskavý otec, vzhlížel jsem k němu jako k otci,“ vzpomíná Ilja. „Neměl jsem nikoho, ke komu bych mohl vzhlížet. Proto jsem takový nezodpovědný hlupák. No, alespoň jsem šťastný,“ přemítá Ilja.
Na Prigožinovi ho také přitahuje, že je antihrdina jako v komiksech. Trestní minulost budoucího vůdce PMC tomuto obrazu jen přidává: „Každý má své temné stránky. Nemám rád hrdiny a nemám rád padouchy. Mám rád něco mezi tím. A Prigožin takový byl. Je to antihrdina. Přikázal by hrdina přejít do útoku a zabíjet lidi? Ne, ale padouch ano. Ve válce musíte zabíjet, válka je smrt. Hrdinové neexistují. Hrdina je klamný titul, který má jenom do války nalákat lidi, kteří sní o tom, že se jimi stanou.“
Ilja se odlišuje od ostatních fanoušků, kteří se zaměřují na memy: „U nás ve škole spousta teenagerů říkala, že by šli do PMC Wagner, aby zabíjeli lidi. To je debilismus. Vyděsí se a rozbrečí při prvním výstřelu. Já se na Prigožina dívám jako na člověka, jako na bojovného, inteligentního a sečtělého muže.“
Ilja se o Šojguovi vyjadřuje negativně – „nějaký Putinův kamarád“. Sám si však Putina „váží a miluje ho“ a současný systém panující v zemi považuje za demokracii:
„Z archivních záběrů a vyprávění příbuzných vidím, že je to teď o dost lepší než v 90. letech. Když se člověk hodně snaží, může se v Rusku stát čímkoli. Dokonce může přijít i ke korytu.“
Ilja nepopírá, že ti, kdo ke korytu přijdou, z něj často kradou, a domnívá se, že je tomu tak všude. Je dokonce rád, že jeho peníze „nepůjdou na tanky, ale na to, aby si za ně někdo koupil letní dům nebo jachtu“.
Válku považuje za „středověkou věc“: „Nacisté na Ukrajině už byli pobiti, teď do boje posílají obyčejné muže. Už je to jen byznys, kolosální prachy.“
Ilja říká, že služba v armádě je dobrá, „aby se člověk fyzicky a morálně rozvíjel – žádný telefon, jenom běžecký pás a knihy“. Ale smlouvu hodlá podepsat jen v krajním případě.
„Pokud se někdy budu cítit beznadějně, ztracený v životě, tak půjdu. Aspoň si vydělám nějaké peníze,“ uvažuje Ilja.
