Článek
Alexej Gromov byl svým okolím vždy oblíbený. Trochu nenápadný kolega, přátelský šéf. Jeho dědeček Vladimir provozoval v dobách carského režimu hračkářství a panenkářství a po nástupu bolševiků strávil nějaký čas ve vězení za protibolševickou agitaci.
Vladimirův syn Alexej otcovu zálibu v panenkách nezdědil, zajímala ho především technika. Stal se inženýrem, v 60. letech vedl radioelektronický závod Exiton a později zastával vysokou funkci na ministerstvu průmyslu. Měl syna, kterého pojmenoval také Alexej, a právě on je hrdinou našeho příběhu. Díky otcově práci vyrůstal Alexej v docela blahobytných poměrech.
Československé období
Ačkoliv si mohl hrát s největšími technickými vymoženostmi své doby, Alexeje Alexejeviče to nenadchlo. Měl rád historii, kterou šel po maturitě studovat na univerzitu.
Hlavním objektem jeho akademického zájmu byly dějiny jiných slovanských národů, konkrétně jižní a západní větve Slovanů zahrnující mimo jiné Čechy a Slováky. Ve volném čase hrál fotbal a spolužáci ho měli rádi pro jeho milou a nekonfliktní povahu. Svou manželku Annu potkal na studentské brigádě, brzy se s ní oženil a narodili se jim synové Alexej a Danila.
Během studia se naučil česky a po absolutoriu v roce 1982 se namísto do akademické sféry vydal do světa diplomacie. Jako zaměstnanec sovětského ministerstva zahraničí se téměř okamžitě vypravil do tehdejšího Československa, kde nejprve tři roky působil jako tajemník na konzulátu v Karlových Varech.
V roce 1985 povýšil na atašé na sovětském velvyslanectví v Praze. V Praze se seznámil s Vladimirem Putinem, toho času v Drážďanech, který do Československa přinejmenším několikrát cestoval z důvodů osobních i pracovních.
Roku 1988 se Alexej Gromov vrátil do Moskvy, kde pokračoval v administrativním aparátu ministerstva zahraničí SSSR. Změna politického režimu pro něj jako kariérního diplomata nic neznamenala.
Nějaké názory, měl-li je vůbec, nedával nikdy najevo. Do roku 1992 pracoval na ministerstvu v Moskvě, pak se vypravil do Bratislavy, kde ještě v rámci společného státu Čechů a Slováků působil jako konzul.
Po rozpadu Československa povýšil z konzula na radu a do roku 1996 pracoval na nyní již ruském velvyslanectví v Bratislavě. Dohromady tak v Československu strávil deset let, kdy se naučil česky i slovensky, a před rokem 2014 se do Česka vracel i několikrát ročně. Kontakt s jazyky a prostředím si prý udržuje dodnes.
V roce 1996 se jeho Gromovův šéf, tehdejší ruský velvyslanec v Bratislavě Sergej Jastržembskij, stal tiskovým tajemníkem prezidenta Borise Jelcina.
Gromova měl rád a chtěl s ním spolupracovat dál, proto se z něj pokusil udělat svého poradce. Sám Gromov o to údajně příliš nestál, ale za několik týdnů později mu zavolali z ministerstva zahraničí a oznámili mu, že už je přijat na místo vedoucího kremelské tiskové služby.
Personální zmatky byly nedílnou součástí Jelcinových vlád. I proto možná Jastržembskému už za pár měsíců došla trpělivost a dezertoval do týmu Jurije Lužkova, z nějž se rýsoval Jelcinův rival. Ale tam už ho Gromov nenásledoval. Svému známému řekl, že je týmový hráč. Pro Gromova to bylo zpočátku těžké.
Jeho nová práce byla velmi dynamická a znamenala spoustu kontaktů s lidmi, především se zástupci médií. Jelena Tregubovová, která tehdy pro ruská média pokrývala Kreml, vzpomíná na Gromova jako na skromného člověka, který se ke každému choval dobře a nikdy neprojevoval vlastní názor na politické otázky.
Loutky
S nástupem Vladimira Putina se Gromov začal chovat méně jako tiskový tajemník a více jako ochranka, odháněl novináře od prezidenta a zakazoval reportérům klást otázky.
Tento přístup po něm nepochybně vyžadoval sám prezident, který si už během práce na petrohradské radnici zvykl být k novinářům odměřený – a chránit před nimi svého šéfa, bonvivánského starostu Anatolije Sobčaka, jehož opulentní životní styl v době hubených 90. let vzbuzoval otázky i kritiku.
Putin už na počátku svého prezidentství odstavil od moci ty oligarchy, u nichž vnímal sklony k neposlušnosti. Zejména je připravil o jejich média: Vladimir Gusinskij přišel o televizi NTV a Boris Berezovskij o ORT. Tento proces zahrnoval jak trestní řízení, tak zatýkání; Gusinskij a Berezovskij byli nuceni opustit Rusko.
Jako první byla postižena televize NTV, která byla kritická vůči vládě a často vysílala útoky na Putina a jeho politiku. Zejména satirický pořad „Kukly“ (Loutky) zobrazoval Putina jako trpaslíka, který si připisuje zásluhy za práci jiných.
Během volební kampaně v letech 1999–2000 se navíc televize NTV i další Gusinského stanice v rámci svého konfliktu s Jelcinem otevřeně postavily na stranu Putinových konkurentů, což vedlo Kreml k tomu, že oligarchu začal považoval svého osobního protivníka.
Gromov se novým poměrům rychle přizpůsobil. Když jednal se zástupci redakce NTV, byl příjemný a uklidňoval je, ovšem jeho sliby přišly vesměs vniveč. Než se veřejnost nadála, měly televize nové majitele.
Proces programové změny byl pozvolnější:
NTV – v roce 2001 převzal kanál Gazprom. Několik let si udržoval relativní nezávislost, ale v roce 2004 byly zrušeny nejnevěrnější programy a jejich autoři kanál opustili.
ORT (nyní První kanál) – v roce 2001 byl Boris Berezovskij nucen prodat svůj podíl v ORT loajálnějšímu Romanu Abramovičovi. Ten později převedl část svého podílu na zcela loajálního Jurije Kovalčuka. A Gromov byl po Berezovského odchodu nějakou dobu členem správní rady kanálu.
TV6 a TVS – někteří novináři NTV přešli na tyto kanály, ty byly postupně uzavřeny v letech 2002 a 2003.
REN – kanál vytvořený Irenou a Dmitrijem Lesněvskými se v roce 2008 stal součástí Kovalčukovy společnosti National Media Group.
„Dožď“ – kabelové vysílání kanálu bylo zastaveno v roce 2014.
Zpočátku celý proces řídil Putinův ministr pro tisk Michail Lesin, s nímž se Gromov postupně sblížil. Lesin později založil společnost, která ovládala trh s reklamou, a s Gromovem tak mohli kooperovat na přidělování reklamy loajálním médiím.
Krátce před svou smrtí v roce 2015 upadl Lesin v Rusku v nemilost, ale Gromovovu pozici to již neovlivnilo – od roku 2008 byl zástupcem šéfa prezidentské administrativy a pánem celé televize. Lesin odešel do Spojených států, kde zemřel za podezřelých okolností po úderu tupým předmětem do hlavy.
Co si neudělám
Alexej Gromov nerad někomu svěřuje důležitou práci – je zvyklý si všechno dělat sám. Před několika lety se jedna z televizních osobností rozhodla natočit dokumentární film, ale nemohla na něj sehnat prostředky a v zoufalství zavolala Gromovovi.
K její vlastnímu překvapení ji Gromov přijal a přímo před ní začal obvolávat úředníky a žádat je, aby na film našli peníze z rozpočtu. Na překvapený dotaz, proč tuto práci nezadá svým podřízeným, Gromov odvětil, že co si neudělá sám, tomu příliš nedůvěřuje.
Podobně to má Gromov s celou televizí. Když má připomínky, volá v reálném čase sám a nikdo si ho nedovolí odmítnout. Většinou ale není třeba volat: šéfové televizních kanálů se na týdenních poradách v Gromovově kanceláři dozvídají, o čem by se mělo a nemělo informovat. Tradice instruování médií nezačala s Putinem a Gromovem.
Už za Jelcina byli šéfové hlavních televizních kanálů zváni na kremelské „mediálně-politické plánování“ – šéf prezidentské administrativy jim sděloval plány prezidenta v příštích dnech.
V prvních letech Putinovy vlády vedl tyto schůzky šéf administrativy Alexandr Vološin. S jeho odchodem na konci roku 2003 došlo k rozdělení na politické a mediální plánování – politické vedl Vladislav Surkov, kurátor vnitřní politiky, a schůzky s šéfy televizních kanálů převzali Lesin a Gromov. Po roce 2008 už instruoval zástupce státních i soukromých médií pouze Gromov.
Gromov prostřednictvím schůzek řídí nejen televizní kanály, ale také tiskové služby. Do jeho kanceláře přicházejí pracovníci tiskových služeb prezidenta, vlády a parlamentu. Důležitými účastníky jsou i někteří úředníci a mluvčí ministerstva zahraničí Maria Zacharovová.
Gromov s nimi probírá prezidentův program na příští týden a může dávat přímé pokyny, jak o událostech informovat a co by se mělo ukázat nebo říci v reportážích. „A tohle můžete ignorovat,“ což je podle jednoho z účastníků věta, kterou se zpráva vetuje.
Jednou za čtvrt roku Gromov svolává i tiskové tajemníky bezpečnostních agentur. Jinak je má na starost Alexandr Smirnov, Gromovův vedoucí podřízeného oddělení pro styk s veřejností.
Kromě kanálů a agentur dohlíží Gromov také na největší noviny. To je dáno jeho poměrně úzkými vztahy s majitelem listu Kommersant Ališerem Usmanovem. Mezi další Gromovovy lidi v tisku patří ředitel a šéfredaktor listu Komsomolskaja pravda Vladimir Sungorkin a ředitel rozvoje zpravodajského portálj RBC Alexej Abakumov.
„Jeho hlavní předností je, že ví lépe než kdokoli jiný, v jakou chvíli a v jaké formě podat prezidentovi o někom špatné informace,“ říká podnikatel blízký Kremlu.
Gromovova hněvu se obávají i miliardáři, kteří vlastní ruská soukromá média. Jeden z nich dostal před několika lety z Kremlu podivný dopis. Na listu papíru s otiskem prezidentské administrativy byl okopírován článek kremelského zpravodaje, který dělal reportáž na jedné z Putinových akcí.
Text byl hojně počmáraný rozhořčenými rukopisnými poznámkami. Byly to Gromovovy poznámky: článek se mu nelíbil a nechtěl, aby novinář pokračoval v pokrývání prezidentovy práce.
Právě za Gromova začali být novináři za negativní články o Putinovi suspendováni z pokrývání prezidentových akcí, doslova jim bylo zamezeno v „přístupu k tělu“, načež byli nuceni sledovat mnohé události jen prostřednictvím videa.
Jednou někdo nalepil na dveře jejich kanceláře leták s nápisem „Oddělení ministerstva propagandy“. Gromov a spol. ocenili smysl pro humor a nikdo leták nesundal.
Sběratel
Po svém dědečkovi podědil Gromov sběratelské sklony. Nesbíral panenky, ale zahradní trpaslíky a historické mince. Zatímco sádrové figurky nikoho příliš nevzrušovaly, mince se postupně staly pro Gromova pověstnými.
Hodně jich měl už na univerzitě. Sbírku mu v té době pomáhal zvětšovat hlavně bratr námořník, který mu přivážel mince ze svých cest. Postupně se Gromov začal orientovat na sběr mincí z dob ruského impéria.
Mince jsou běžným typem daru pro Gromova, dostává je i od lidí z médií. Nejdříve je však třeba se zeptat Gromovových podřízených, o jakou minci má zájem a jestli ji už náhodou nevlastní.
Nadšení pro techniku po svém otci naopak Alexej Gromov nezdědil. Nejradši má tlačítkový telefon, který je také z bezpečnostního hlediska hůře napadnutelný. Stejnou zvláštnost má i sám prezident – Putin si s novými technologiemi příliš nerozumí.
Internet Putin používá málokdy, byť ho má pochopitelně k dispozici, a o tom, co se děje, se dozvídá mimo jiné ze zpravodajských relací. Za přípravu tohoto každodenního dokumentu, kterému Kreml říká „digest“, je zodpovědný útvar podřízený Gromovovi.
Gromov zastává svou současnou funkci už téměř 16 let a v prezidentské administrativě pracuje skoro 28 let – déle než všichni jeho kolegové. I proto má Gromov nebývalá privilegia: je jedním z mála, kdo může prezidenta navštívit téměř kdykoli. Gromov je obecně hlavě státu nablízku častěji než ostatní spolupracovníci – musí prezidenta doprovázet téměř na všech cestách.
Putin je loajální k lidem, kteří jsou loajální k němu. Stále má své přátele z dětství, z bojových umění, z vysoké školy, z KGB a 90. let v Petrohradě. Naopak si těžko pustí k tělu někoho mimo ně. Gromova postupně akceptoval do svého užšího kruhu a docela si ho oblíbil.
Jako historik s „úchylkou“ na mince z dob Petra Velikého mu Gromov musel přijít sympatický. Po nějaké době si začali být dokonce podobní a kopírovat navzájem svá gesta, byť Gromov je vyšší a má statnou postavu. Že na fotografiích vypadají podobně, vnímal Gromov jako poctu.
Gromovem vytvořená vertikála moci nad médii je navíc funkční, Gromov pracovitý a pečlivý, tak proč nepřihmouřit oko nad tím, že holduje podílnictví?
Dobře si žít
Začali už s později odvrženým Lesinem. Lesin zajišťoval obchod s reklamou a Gromov mu k tomu z prezidentské kanceláře zasílal pokyny. Všechno fungovalo, ale podle zlých jazyků brali oba dva provize za přidělení větší porce reklamy konkrétním médiím.
Jedním z nejbližších spolupracovníků Gromova byl Michail Brjuchanov. Studovali spolu historii, sdíleli zálibu v mincích, a proto není divu, že si ho Gromov vytáhl do tiskové služby.
Při práci s tiskem byli Gromov a Brjuchanov společně zodpovědní za cesty skupiny kremelských novinářů s prezidentem. Tyto cesty je třeba organizovat – novináře přivítat na letišti, vozit na akce, ubytovat v hotelech a nakrmit. Dodavatelem Kremlu pro organizaci těchto cest je společnost ZAO Mosco.
Společnost nezaložil nikdo jiný než Brjuchanov a je také jejím spolumajitelem. Dotazovaní v několika redakcích, které vysílají novináře na lety s prezidentem, potvrdili, že jakmile tisková služba pozve novináře na cestu, okamžitě dostanou od Mosca odhad nákladů na ubytování a cestu.
Ceny mohou být zarážející – před několika lety v Paříži společnost rezervovala každému novináři pokoj za 400 eur za noc a v Brazílii si za cestu autobusem účtovala asi 800 dolarů. Dokonce i v Soči stála cesta mezi prezidentskou rezidencí a letištěm 4 000 rublů na osobu společným autobusem.
Nebylo jasné, kolik z těchto peněz si Mosco bere pro sebe, ale redaktoři opakovaně zjišťovali, že lze objednat hotely stejné kvality za podstatně méně peněz. Je nabíledni, že Gromov a Brjuchanov se společně dělí o příjmy.
Brjuchanov by jako státní úředník vůbec neměl podíl ve společnosti vlastnit, ale podle svých slov neporušuje zákon, neboť tvrdí, že podíl převedl na své společníky v rámci svěřenecké správy.
V roce 2016 přišel do Jaroslavle nový gubernátor Dmitrij Mironov. Je to bývalý Putinův ochrankář a měl problémy odpovídající jeho bývalému zaměstnání – nebyl vůbec schopen mluvit na veřejnosti a dokonce se ani usmívat.
Do regionu však nepřijel sám – doprovázeli ho již poradci ze společnosti „Ima“, která měla pečovat o jeho image a volební kampaň. Podle jaroslavlských úředníků jim to bylo vysvětleno tak, že Ima má blízko ke Gromovovi a rozhodnutí, že tato firma bude s gubernátorem spolupracovat, učinil právě on.
Podobně firma spolupracovala na Gromovův pokyn i s dalším vyděšeným bývalým bezpečákem – šéfem Tulské oblasti Alexejem Djuminem. Společnost měla mít také zakázky na volby šéfů Primorské a Kemerovské oblasti – ty byly pro Kreml důležité a Gromov často volal úřadujícím šéfům a staral se o jejich pozitivní pokrytí v médiích. Ale člověk tak blízký Putinovi nemusí korupční příležitosti vyhledávat.
Nejbohatší lidé Ruska se na něj obracejí sami a slibují „vděčnost“ za to, že se přimluví.
Sklizeň
Alexej Gromov a jeho rodina mají zvlášť blízký vztah se dvěma miliardáři, Olegem Děripaskou a Romanem Abramovičem. Děripaska vede bouřlivý sexuální život, pročež se Gromov již několikrát přimluvil v médiích, aby se o jeho skandálech tohoto typu moc nepsalo. S Děripaskou se přátelí i Gromovova manželka Anna.
Provozují spolu Osvětovou společnost Velkoknížete Sergeje Alexandroviče (syn cara Alexandra II. zavražděný atentátníkem). Dvojice se ve společnosti věnuje mimo jiné stavbě nových kostelů a obecně zachovávání a šíření monarchistických a pravoslavných tradic. Jeden z jejich kostelů poctil návštěvou i sám Putin.
Děripaska a Abramovič dostali „do péče“ pochopitelně i Gromovova staršího syna, rovněž Alexeje. Postupně se tak čerstvý absolvent MGIMO stal společníkem v miliardových firmách z různých oblastí, obvykle spolu s Abramovičem či jeho obchodními partnery. Abramovič ho rovněž obdaroval elektromobilem od Tesly, kterým si mladý Gromov rozšířil svůj autopark.
Mladší syn Danila pracuje v mediální branži pro společnosti manželů Simonjanových. Gromov má se šéfkou Russia Today vřelý vztah. Televizi ostatně v roce 2005 vytvořil, ještě spolu s Lesinem, a Simonjanovou prosadil do jejího čela. Přátelí se i s jejím manželem, režisérem Tigranem Keosajanem, nebo s její mladší sestrou Alisou. Alisa Simonjanová podniká v oblasti PR a právě jejím firmám dohazuje Gromov zakázky. Filmům jejího manžela zase zařizuje státní dotace.
Výsledkem těchto i dalších aktivit je Gromov velmi bohatý. Jako správný čechofil miluje sbírání hub, a možná proto má obrovské venkovské sílo nedaleko Putinovy rezidence. Dům o rozloze 961 metrů čtverečních stojí na pozemku o rozloze téměř 3000 metrů čtverečních. Podobný pozemek s domem se v této lokalitě prodává za 13 milionů dolarů. V centru Moskvy má Gromov celé patro o velikosti 500 metrů čtverečních, jehož cena se pohybuje kolem 2,2 milionů dolarů.
Značné movité i nemovité majetky nashromáždila i Gromovova manželka, oba synové nebo tchyně. Není zřejmé, kde na ně vzali, neboť neodpovídají jejich deklarovaným příjmům.
Alexej Gromov byl už v dubnu 2021 zařazen na americký sankční seznam s odůvodněním, že „řídí kremelský mediální aparát s cílem vyostřit napětí ve Spojených státech a zdiskreditovat prezidentské volby 2020“.
Od 14. března 2020 je pod sankcemi všech zemí EU, protože je zodpovědný za „vedení ruských médií k příznivému postoji vůči separatistům na Ukrajině a anexi Krymu, čímž podporuje destabilizaci Ukrajiny“.
Válka tak v jeho životě zase tolik nezměnila.
Alexej Gromov v datech
Datum a místo narození:
31. května 1960 v Zagorsku (dnes Sergijev Posad)
Národnost:
Ruská
Vzdělání:
Historie na Lomonosově univerzitě (katedra dějin jižních a západních Slovanů)
Jazyky:
Angličtina, čeština, slovenština
Rodina:
Manželka Anna, synové Alexej a Danila
Zaměstnavatel:
Ministerstvo zahraničí (1982–1996)
Prezidentská administrativa (od r. 1996)
Pracovní zařazení:
1. zástupce vedoucího kanceláře prezidenta Ruské federace (od r. 2012)
Hodnost:
Činný státní rada Ruské federace 1. stupně
Politická příslušnost:
Nestraník
Zaměření:
Kontrola médií a informačního prostoru, usměrňování a tvorba obsahu, vytváření newsletterů pro prezidenta, propagandistická činnost, výkon dozoru nad médii na okupovaných územích
Zdroje: TheIns.ru, Proekt.media, ru.wikipedia.org, kremlin.ru
