Geneze krutosti: Vladimir Solovjov

Vladimir Solovjov se narodil 20. října 1963 v Moskvě do intelektuální židovské rodiny. Otec Rudolf Naumovič Solovjov, vzděláním historik a filolog, vyučoval politickou ekonomii na univerzitě a ve volném čase se věnoval boxu. Příjmení Solovjov si otec vzal po matce, „nádherné a zajímavé ženě“ Olze, ještě před Vladimirovým narozením – původně se jmenoval Vinickovskij, pod tímto jménem vyhrál několik boxerských titulů, sloužil u námořní pěchoty a potlačoval povstání v Maďarsku 1956. Matka Inna Solomonovna Šapirovová byla historičkou umění a pracovala v muzeu.

Solovjovův dědeček z matčiny strany Solomon Levovič Šapiro i dědeček z otcovy strany Naum Semjonovič Vinickovskij byli veteráni druhé světové války, kterou zakončili s vysokými vojenskými hodnostmi a vyznamenáními, oba byli rytíři Řádu Rudé hvězdy.

Malý Vladimir vyrůstal podle svých slov ve skvělé rodině a privilegovaném prostředí. „U nás (v rodině) vládla bezmezná láska, důvěra, pozornost. Mám skvělou maminku, fantastické prarodiče. Maminka a tatínek se rozešli, když mi bylo asi šest let, ale zachovali si skvělý vzájemný vztah a já nikdy netrpěl tím, že se rozvedli,“ uvedl v rozhovoru z roku 2005. „Neměl jsem žádné problémy a nic špatného se mi nikdy nestalo.“

Byl jediné a rozmazlované dítě – od sedmi let studoval ve zvláštní elitní škole č. 27 s výukou řady předmětů v angličtině, kde se vzdělávaly děti a vnuci členů Ústředního výboru KSSS, diplomatů a dalších prominentů.

S rodiči cestovával do zahraničí, o víkendech často pobýval ve spisovatelské vesnici Peredělkino – v letním sídle básníka Lva Ošanina, s jehož vnuky se přátelil. Zde mezi jeho dětské kontakty patřili Bella Achmadulinová, Bulat Okudžava, Jevgenij Jevtušenko a další hvězdy sovětské inteligence.

Podle matky byl hyperaktivní, hlučné a náročné dítě, v noci špatně spal. Rád si hrával na vojáčky, brzy se naučil číst i psát a hodně četl. Nikdy nebyl bit a měl velkou svobodu, byl vychováván „respektujícím“ způsobem. Ve škole v některých předmětech vynikal, v jiných ne, podle toho, zda jej látka bavila. Měl rád historii a literaturu a všechny kreativní věci.

Jako malý kluk také hrál fotbal a trénoval na fotbalové škole FSM v dnešním olympijském centru Lužniki, později se začal zajímat o karate. „V bojových uměních východu mě vždy zajímala hlavně filozofická a duchovní rovina. Nezačal jsem s karate proto, že by mě chtěl někdo mlátit, nebo já jeho. Vůbec ne. Měl jsem skvělý přístup v jakékoliv společnosti. Začalo to na pionýrském táboře, když mi bylo čtrnáct. Tam jsme měli vedoucího, který se karate věnoval, a představil mi ho.“

Ačkoliv se odmala profiloval humanitně a umělecky, po maturitě nastoupil na Moskevský institut oceli a slitin. (Solovjovova matka později uvedla, že jej na Moskevskou státní univerzitu nevzali kvůli židovskému původu.) Na fakultu fyziky a chemie byl zpočátku přijat pouze experimentálně (musel uspět v prvních dvou zkouškách), nakonec ji však ukončil s červeným diplomem.

Na této fakultě se seznámil s Vladislavem Surkovem a Michailem Fridmanem, budoucím „Putinovým mágem“ a zakladatelem Alfa Bank. Od 14 let byl členem Komsomolu a v 80. letech se angažoval ve Výboru mládežnických organizací SSSR, kde spolupracoval s Dmitrijem Rogozinem.

Ve Výboru působil jako tlumočník pro zahraniční delegace, do komunistické strany už nevstoupil. Titul obhájil diplomovou prací o využití moderních stavebních materiálů a zkušenostech s jejich používáním v Japonsku a Spojených státech, načež se rozhodl pro studium ekonomie – profese, která se koncem osmdesátých let jevila mnohem slibněji než povolání inženýra. „Nechtěl jsem se zařadit mezi pětadvacet tisíc geniálních sovětských inženýrů,“ vysvětlil své tehdejší pohnutky.

Ekonomii studoval ve společnosti tzv. zlaté mládeže. „V průběhu usilovné práce a neméně usilovného odpočinku se mi podařilo navázat celou síť užitečných i neužitečných známostí, mnoho mých bývalých známých se nyní stalo prominenty,“ uvedl na počátku Putinova druhého prezidentského období.

Zapsal se na postgraduální studium na Institutu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů a stal se doktorem ekonomických věd s dizertační prací o ekonomice kapitalistických zemí. Ve volném čase psal povídky, uváděl divadelní představení, nebo šil a pletl oblečení. Souběžně vyučoval fyziku a astronomii na své někdejší škole, ale moc peněz to nepřinášelo, a tak si přivydělával jako instruktor karate, údržbář nebo lepič plakátů.

V té době se poprvé oženil a narodila se mu dcera Polina (1986) a syn Alexander (1988).

„Oženil jsem se brzy – ve dvaadvaceti. Byli jsme oba velmi mladí… Vracel jsem se domů z vojenské katedry, celý špinavý a v zelené uniformě, a v metru jsem potkal hezkou dívku… Ano, tehdy jsem jezdil metrem! A v metru jsem se seznamoval s dívkami – docela úspěšně. Amorek mi byl vždycky příznivě nakloněn. Pak začal románek, vzali jsme se, měli jsme dvě děti, Polinu a Sašu, a pak se naše manželství rozpadlo. Ale máme dobré vztahy. Olga je úžasná dáma, vdala se a je konečně šťastná. A já jí to moc přeju,“ řekl později.

„Přišlo mi nemorální s Olgou dál bydlet a zatěžovat ji svou přítomností, když jsme se rozvedli, tak jsem si pronajal byt se spolužákem“ – spolužákem nebyl nikdo jiný než Igor Kostikov, budoucí šéf Federální komise pro trh s cennými papíry.

„Dostali jsme velký byt na Studenčeské ulici; byly tam tři pokoje. A tam to bylo vážně divoký. Spousta holek a tak. Byl jsem ještě hezký a měl jsem docela dost peněz. Aktivně jsem na tom pracoval. Vozil jsem auta ze Střední Asie, rozebíral je a montoval, překládal z angličtiny, a taky jsem šil, hlavně z indického plátna. Kupoval jsem zbytky látek v obchodě Fabrik a šil všechno od čepic až po šaty. Měl jsem vlastní distributory a ti stáli u metra a prodávali všechny ty věci.“

„Pamatuju si, že se z Polska daly obstarat falešné etikety, takzvané nakaty, stály asi 30 kopějek a čepice byla okamžitě vyrobena v USA. Made in »Jůesej«, jak se tehdy říkalo. Z nějakého důvodu se tenkrát považovalo za nemoderní vyslovovat to jako »Sša«,“ vysvětlil Solovjov.

Proud to be Russian

Když byl v roce 2019 dotázán televizním kolegou Borisem Korčevnikovem, co by poradil onomu mladému Voloďovi na konci 80. let, Solovjov odpověděl stručně: „Nedělej si žádné iluze o Gorbačovovi ani Jelcinovi. A dělej to, co považuješ za správné.“

V té době byl však Solovjov fascinován tím, co se v zemi dělo: sám to později popisoval jako „příjemný pocit liberálnosti“ a vzpomínal například na to, jak jednou strávil celou noc v kuchyni jednoho leningradského známého a vyprávěli si politické vtipy.

V roce 1990 se při tlumočení zahraniční delegaci seznámil s Johnem Hathawayem – americkým milionářem, který obchodoval mimo jiné s nemovitostmi v Alabamě. Líbil se mu Solovjovův „způsob myšlení a komunikace“ a pozval ho do USA – na Alabamskou univerzitu v Huntsville.

V Americe strávil následující dva roky – přijel se svou druhou ženou Julií, která byla právě těhotná („Jekatěrinu jsme počali v Rusku, ale narodila se v Americe a díky tomu je americkou občankou,“ řekl Solovjov).

„Do Ameriky jsem nejel kvůli penězům. Těch jsem měl vždy dost. Do Ameriky jsem jel, protože mi to připadalo zajímavé – jiná dimenze, jiné měřítko, jiný život,“ řekl.

„Univerzita nám poskytla ubytování. Byl to pěkný dům, ve kterém by teď asi nikdo nebydlel, ani kdyby mu za to platili. Jediný, kdo tam bydlel, byly kobylky obřích rozměrů. Peníze nebyly zpočátku vůbec žádné – rubl nebyl volně směnitelný a nějakou dobu trvalo, než mi začali platit,“ vzpomínal Solovjov.

„Vzpomínám si, jak jsme pořádali Last dollar party. A kupovali jsme jídlo, na které bychom se teď ani nepodívali. Tenkrát jsme věděli, že musíme koupit džus za 59 centů, ne za 89 centů. Jedli jsme strašně hnusný chleba a kuřecí o velikosti žabích stehýnek. Ale to je život, to je normální. Nikdo nakonec neumřel hlady. Když máš ne dolar, ale řekněme deset, tak holt chodíš do hadráku. Chodili jsme do čínské restaurace, kde všechna jídla stála 4,99, a měli jsme se vlastně skvěle.“

Během pobytu v Americe Solovjov pomáhal Hathawayovi v jeho politické činnosti: podnikatel byl aktivním dárcem Republikánské strany a osobně se znal s rodinou prezidenta George Bushe staršího. Solovjova tak zapojil do přípravy Bushovy volební kampaně, rovněž s ním sbíral podpisy na podporu amerických vojáků během války v Perském zálivu. (Hathaway sám byl kdysi senátorem ve svém domovském státě Maine a o několik let později se pokoušel kandidovat do Kongresu – tehdy jeho kampaň pošpinilo obvinění, že měl údajně sex s dvanáctiletou chůvou svých dětí.)

Solovjov se brzy ocitl bez práce: po prvním semestru s ním univerzita rozvázala smlouvu (podle Solovjova na doporučení FBI). Solovjovovi bylo 27 let a musel živit rodinu. Vydělával si v té době vším možným: dával lekce karate, sekal trávníky, prodával hasicí přístroje.

Nakonec mu pomohl Hathaway: udělal jej viceprezidentem své developerské společnosti Wild Boys Land and Cattle Company, kde měl za úkol poskytovat konzultace stavebním firmám ve Spojených státech.

Solovjova podnikání bavilo a brzy se rozhodl využít příležitostí doma. V srpnu 1991, krátce po převratu, přivezl do Moskvy svého nového přítele Colina Hammonda, britsko-amerického podnikatele, s nímž se seznámili, když Solovjov přednášel o perestrojce v jednom podnikatelském klubu v Huntsville. Zpočátku se chystali pouze otevřít firmu dodávající vybavení pro diskotéky: Hammond už takovou firmu v USA měl.

Pak si Američan všiml, že všechny zaměstnance hledají přes známé. Hammond se Solovjova zeptal, proč se neobrátí na agenturu. Ten mu odpověděl, že v Sovětském svazu žádná taková není. „Fajn,“ řekl Hammond. „Tak si nějakou uděláme.“

Tak se Solovjov stal ředitelem jedné z prvních ruských personálních agentur Meteor Personnel. „Podle Solovjova o úspěchu Meteoru rozhodují ‚nepřecitlivělí a pracovití zaměstnanci, které může zákazník bít a nadávat jim, ale oni se na něj budou usmívat‘,“ napsal v roce 1992 list Kommersant.

Jak vzpomíná Valerij Poljakov, bývalý viceprezident Asociace personálních konzultantů, firma to byla svým způsobem inovativní: v běžné praxi takové firmy vybírají poplatky od zaměstnavatelů, ale Solovjovova společnost si nechala platit i od potenciálních zaměstnanců.

Podle Hammonda měl jejich obchod obrovský úspěch: na jeden malý inzerát v listu Moskovskij komsomolec zareagovalo 3247 lidí (i když Solovjovovi zabralo šest týdnů a úplatek, než mu vůbec umožnili inzerát zveřejnit). Dobře se prodávalo i vybavení pro diskotéky; v příštích letech Solovjov zaregistroval několik dalších firem, které vyráběly klubové osvětlovací systémy a další vybavení.

Společníci se přestěhovali do velké budovy na Pjatnické ulici v centru Moskvy; Solovjov jezdil po městě v Hammondově darovaném Chevroletu s americkými poznávacími značkami. Jak Hammond vzpomíná, svět politiky se jim tehdy oběma zdál vzdálený a nezajímavý.

„Odešel jsem z univerzity, vydělal spoustu peněz, pronajal si pěkný byt (místo toho s kobylkami), zaplatil porod. Pak jsem začal podnikat s kamarádem,“ shrnul tuto etapu života Solovjov.

Valerij Poljakov, který Solovjova v těch letech znal, o něm říká, že působil dojmem „energického, podnikavého a sebevědomého člověka, který se snaží chytit život za pačesy ‚sto rukama‘. Solovjov později řekl, že se pravidelně musel potýkat se zločineckými gangy, chodit na „přestřelky“ a spát se zbraní pod polštářem. Zároveň se prý se svými partnery pyšnil tím, že bojuje proti stereotypům o Rusku a nevyváží ropu, plyn ani zbraně, ale světla na diskotéky. Solovjov vzpomínal, že na mezinárodní veletrhy chodili v černých tričkách s nápisem Proud to be Russian.

Koncem 90. let se Hammond a Solovjov pohádali. Podle Hammonda měl jeho partner v plánu převzít celý podnik a Američan věděl, že nemá u ruského soudu šanci, a tak vše prostě odevzdal svému nyní už bývalému příteli (Solovjov o této epizodě napsal, že to byl „obvyklý konec mnoha společných podniků té doby“).

Po letech Hammond vzpomínal, že mu Solovjov vyprávěl mnoho o „tajemné ruské duši“, ale nejvíce si zapamatoval dva postuláty. První: „Nikdy nevěř Rusovi (ani mně)“. Druhý: „Vezmi si všechno, co můžeš. Zůstane ti jen to, co dokážeš ochránit.“

Osud jako náhoda

Jednoho červnového rána roku 1998 jel zakladatel rozhlasové stanice Stříbrný déšť Dmitrij Savickij do práce. Měl problém: den předtím moderátor vzdělávacího pořadu Anglicky s úsměvem onemocněl a musel za něj najít náhradu. V autě si jako obvykle pouštěl své rádio.

„Málem jsem omdlel z toho, jak skvělého hosta jsme měli ve studiu. Zněl opravdu skvěle. Byl tak svobodný, nevyždímaný, bylo cítit, že má posluchače rád,“ říká Savickij. „Vysílání jsem poslouchal 40 minut cestou do práce. A když jsem přijížděl, už jsem věděl, že mu udělám nabídku.“

Pospíchal do studia, aby majitele zvučného hlasu zastihl. Jeho vzhled ho překvapil. Solovjov, který celý život bojuje se svou váhou, měl tehdy 120 kilo na 174 centimetrů, byl ostříhaný na ježka a na krku se mu houpal zlatý řetěz.

„Procházel se po chodbě a tak okouzleně se usmíval. Řekl jsem, že bohužel nemůžeme platit moc, jen 600 dolarů měsíčně. Ale on okamžitě souhlasil. Řekl, že žádné peníze nepotřebuje, má vlastní firmu, všechno je v pořádku. Už chytil bacil rozhlasových vln.“

Solovjova zavolala do vysílání zaměstnankyně rádia, která kdysi pracovala v jeho agentuře a pamatovala si, že umí dobře anglicky. Brzy se ukázalo, že nový moderátor mluví také výtečně dobře rusky: a brzy měl na rádiu svůj vlastní autorský pořad Slavíkovi slavíci (Solovjov znamená rusky slavík). Zpočátku Solovjov kombinoval práci moderátora s podnikáním a občas vysílal po telefonu z Filipín (jeho továrna na výrobu disco zboží se tam v určitém období přestěhovala kvůli problémům s daňovými úřady).

„Nejsem profesionální novinář a nikdy jsem se za něj nepovažoval. Podnikal jsem, byl jsem dost úspěšný a cítil jsem se v tom dost dobře. Jenom jsem měl pocit, že se svět kolem mě zbláznil,“ odpověděl Solovjov na otázku, co ho přivedlo na rozhlasové vlny.

„Zapnul jsem rádio, televizi a nechápal, o čem ti lidé mluví.“ Zdálo se mu, že mnoho aktivních lidí také pociťuje osamělost a informační vakuum. „A já si uvědomil, že takhle už žít nechci. Mám co říct a mám to komu říct.“

Savickij vzpomíná na Solovjova jako na okouzlujícího, inteligentního rozhlasového moderátora, který fascinoval posluchače. „Je to dokonalý workoholik. Neznám nikoho podobného. Za patnáct let bych spočítal na prstech jedné ruky pořady, které zmeškal. A důvod byl například zpožděné letadlo. Jinak byl ve vysílání v kteroukoli denní dobu a v jakémkoli stavu. Je nový rok, je nemocný, je v jiné zemi s obrovským časovým rozdílem, musí vstávat do práce ve čtyři ráno – to je jedno.“

Stříbrný déšť se profiloval jako apolitická rozhlasová stanice, ale v pořadu Slavíkovi slavíci moderátor diskutoval o všem, co ho zajímalo, od aut a vaření až po volby a sociální problémy. Občas jeho vystoupení hraničila s aktivismem.

Když byl jednou moderátor zpráv Nikolaj Pivněnko po zkušební době z pořadu vyřazen, Solovjov, s nímž se sotva znal, si ho zavolal do vysílání a před posluchači ho pochválil; Pivněnko se poté do stanice vrátil a se Solovjovem se spřátelili.

Při jiné příležitosti zahájil Stříbrný déšť na Solovjovův popud kampaň Bílé stuhy proti teroru aut s majáčky na moskevských silnicích. Publikum na Solovjovovi přitahovalo to, za co ho kritizovali jeho kolegové: málo dbal na novinářskou etiku a měl sklon k spektakulárním prohlášením, která nebyla ničím podložena.

Jednou tak například prohlásil, že sloupkařka listu Kommersant Arina Borodinovová, „která se považuje za slušnou novinářku“, píše články na objednávku a bere za to úplatky. V reakci na to vydal tehdejší šéf Kommersantu Andrej Vasiljev rozkaz: „Při každé zmínce o Vladimiru Solovjovovi v jakémkoli článku je třeba napsat následující: ‚Vladimir Solovjov, který se považuje za slušného moderátora/novináře'“. Teprve poté se Solovjov novinářce omluvil.

Solovjov se rychle stal jedním z hlavních hlasů Stříbrného deště. Konkurencí mu byl pouze Alexander Gordon, další moderátor ranní show. Oba moderátoři byli přitom přirozenými protiklady: veselý a pozitivní Solovjov ztělesňoval „image gentlemana, hedonisty, úspěšného podnikatele s liberálními názory“, zatímco notoricky zachmuřený Gordon „byl ‚člověk z lidu‘“.

Tento antagonismus rychle vycítili i sami Solovjov a Gordon – a začali se v éteru zcela účelově hádat. „Ale když se setkali, objali se, nebyl žádný problém. To je herectví. Solovjov je samozřejmě herec. A když dostane nějakou roli, zahraje ji bezchybně,“ myslí si Savickij.

Duo se osvědčilo natolik, že se z rozhlasu přesunulo do televize. V roce 1999 Solovjov spoluuváděl Gordonovu politickou talk show Proces na ORT (jak se tehdy jmenoval První kanál).

„Komsomolskaja pravda“ ironicky označila Proces za „souboj tlustých s tenkými“ (Solovjov byl v té době tlustý, zatímco Gordon hubený).

Podstata pořadu spočívala v tom, že Gordon a Solovjov spolu s pozvanými hosty hájili protichůdná stanoviska k různým akutním společenským otázkám, například zda se Rusko stane mistrem světa ve fotbale (Solovjov obhajoval názor, že ano) nebo zda by lidé s HIV měli být izolováni od společnosti (Solovjov tvrdil, že ano). Vyhrál ten postoj, pro který diváci nakonec hlasovali, ale moderátoři zdůrazňovali, že jde o „hru pro hru“.

Tehdy se také začala objevovat první kritika tohoto formátu.

„Místo toho, aby vedení kanálu vysílalo názory obyčejných lidí, kteří upřímně věří, že Čečensko by mělo být vypáleno (nebo propuštěno z Ruské federace), pověřilo dva najaté polemiky, kteří se rozhodli dokázat, že profesionální novinář mění názory na první výzvu svých nadřízených,“ rozhořčil se spisovatel Dmitrij Bykov v recenzi pořadu v listu Novaja gazeta.

„Samozřejmě, že běžný občan nebude muset rozhodovat o pohřbívání Lenina nebo řešit problém s Čečenskem. Ale je třeba upouštět páru. Lidé musejí sami o politice mluvit a přemýšlet, protože jinak hrozí, že jejich občanský život časem zcela zakrní a změní se v občanské přežívání.“

O pár let později se však oba oponenti pohádali i v reálném životě. Gordon tvrdil, že Solovjov na počátku roku 2000 „chtěl jít do politiky“, a proto byl ve vysílání ochoten hájit pouze postoje, které sám podporoval, což se mu jako spolumoderátorovi zdálo nefér.

„Cítím se provinile před celým ruským mnohamilionovým publikem, protože jsem to byl já, kdo měl tu drzost přivést Vladimira Solovjova do televize,“ dodal. Solovjov v reakci uvedl, že Gordonovy názory jsou „zlomyslné“, a poukázal na to, že ve skutečnosti ho do televize přivedl producent Alexander Levin.

Každopádně spor s Gordonem nebyl překážkou pro pokračování Solovjovovy televizní kariéry. Nejprve mu bylo nabídnuto, aby uváděl pořad Vášeň pro Solovjova na TNT. V tomto pořadu moderátor zpovídal nejrůznější lidi, od novinářky listu Novaja gazeta Anny Politkovské přes liberálního politika Borise Němcova až po zpěváka Filippa Kirkorova.

Boris Naděždin, bývalý poslanec Státní dumy a liberální politik, který se se Solovjovem setkal na počátku roku 2000, vzpomíná, že tehdy moderátor „ještě neprošel svým pozoruhodným vývojem a byl skutečně novinářem, který se nesnažil prosazovat své politické postoje – prostě kladl účastníkům pořadu otázky poctivě a nestranně, nechával oponenty vyjádřit se a nikoho nevynášel do nebes.“

Jiný než my

Po nějaké době pozval Alexander Levin, který se právě stal generálním producentem TV-6, Solovjova, aby se k němu připojil. Ale pod jednou podmínkou: bude muset zhubnout.

Příběh Solovjovova boje s vlastním tělem je jedním z hlavních témat jeho života: věnoval mu celou knihu. Koncem 90. let vážil 160 kg – řada zaměstnání v různých zemích a zvyk mlsat ve stresu: podle moderátorových slov se jídlo stalo „náhražkou štěstí“.

Jeho váha byla součástí jeho veřejného obrazu, kontrastovala s Gordonem a doplňovala jeho image „řízka“.

Zhubnout pro něj nebylo vůbec snadné. Podle Solovjova vyzkoušel všechno a málem se při tom zabil. Nakonec zabrala zdravá výživa a sport.

V následujících letech se Solovjov stále častěji objevoval v televizi. Na „šestce“ uváděl hned dva pořady: Snídani se Solovjovem (zhruba stejný formát jako Vášeň) a Noc Solovjova o ruském šansonu. Když byla TV-6 zrušena, Levin, Kiseljov a jejich soudruzi přešli na nový kanál TVS.

Tam už Solovjov uváděl rovnou tři pořady, z nichž jeden byl „Duel“, nastavený jako televizní debata, předobraz mnoha jeho budoucích pořadů.

Solovjov však do starého týmu NTV zcela nezapadl. „Cítil jsem, že není jedním z nás,“ říká bývalý šéf NTV, TV-6 a TBC Jevgenij Kiseljov.

Vzpomíná, že ho hojná přítomnost Solovjova ve vysílání dráždila, ale Levin trval na tom, že pořady moderátora s jeho energií a charismatem pomohou kanálu rozšířit publikum.

Pro Kiseljova redakci původní NTV a jejích „nástupců“ tvořili lidé, kteří věřili v lidská práva a svobody, demokratické Rusko a stát založený na liberálních hodnotách.

„Nevím, kdo byl Solovjov v té době, ale měl jsem tenkrát dojem, že nemá žádné ideologické jádro, byl to konformista. Zkrátka jsem měl pocit, že nemá žádné zásady ani hodnoty, že jediné, co miluje, je sláva a peníze. Jeho vysílání postrádalo intonaci staré NTV,“ uvedl.

Televize vydržela jen něco málo přes rok: kanál se rychle dostal do finančních problémů a nakonec byl v červnu 2003 stažen z vysílání pro neplacení dluhů kameramanům. Solovjov okamžitě přešel do NTV, odkud byl předtím vyhozen Kiseljovův tým.

Kiseljova toto rozhodnutí urazilo. „Bylo to řešeno takovým ošklivým způsobem,“ vzpomíná. „Solovjov vydal prohlášení, v němž v žánru ‚ponížení nad hrdost‘ strašně děkoval vedení NTV, že mu navrhlo, aby tam začal pracovat.“

NTV se v té době rychle měnila. Krátce před moderátorovým příchodem byl generálním ředitelem jmenován Nikolaj Senkevič a zaměstnanci kanálu ho brzy začali obviňovat z politické cenzury.

O rok později byl propuštěn Leonid Parfjonov za rozhovor s vdovou po vůdci čečenských separatistů Zelimchanu Jandarbijevovi. Senkevič řekl, že Solovjova osobně pozval do NTV, protože je to „velmi energický a chamtivý člověk, který dokáže vést deset projektů najednou.“

A skutečně, Solovjovovy pořady se na kanálu začaly množit jako houby po dešti. Nejprve to byla Oranžáda, obvyklý formát rozhovorů s celebritami. Pak remake Procesu, kde Solovjov vystupoval v roli rozhodčího. Pak se objevil Nedělní večer, který byl spuštěn jako náhrada za pořad Parfjonova.

V roce 2006 si Solovjov i jeho kolegové všimli, že toho začíná být trochu moc. Zároveň byl kritizován, že diskusi nahrazuje křikem: rád zval Vladimira Žirinovského, který rovněž proslul hlučným a hádavým projevem, a přestože nadále zval i liberální politiky, sám se v diskusích stále častěji stavěl na stranu státu. Z opozice se v jeho pořadech začali stávat otloukánci, na které se Solovjovovým svolením útočili hosté loajální Kremlu.

Například na podzim 2004, po teroristickém útoku v Beslanu, moderátor obvinil společnost Jukos (jejíž zakladatel Michail Chodorkovskij byl již téměř rok ve vazbě) z financování terorismu. Kritik Alexander Melman však podotýká, že když byl Solovjov požádán, aby podepsal výzvu kulturních osobností odsuzující Chodorkovského, odmítl.

Boris Naděždin, který navštěvuje Solovjovovy pořady prakticky od počátku, označuje NTV za mezistupeň v jeho kariéře. „Solovjov v roce 2003, kdy jsem začal sledovat jeho pořady, byl novinář, který nechával promlouvat různé strany, zatímco dnešní Solovjov je propagandista, který vysílá jeden názor a ostatní prohlašuje za nepřátelské,“ vysvětluje Naděždin. „A na NTV to byla střední cesta: nechával účastníky pořadu vyjádřit se, ale jeho vlastní postoj byl stále zřetelnější.“

Ruský prototyp

Solovjov celý život píše a napsal řadu knih. V roce 2005 poslal rukopis knihy s názvem „Solovjovovo evangelium“ do nevelkého, ale snobského nakladatelství KoLibri, které vedl Sergej Parchomenko.

„Bylo to takové fantasticko-mystické vyprávění na starozákonní biblické motivy s nejrůznějšími filozofickými a politickými myšlenkami Solovjova té doby,“ vzpomíná Parchomenko.

Jednou z hlavních postav románu byl sám Solovjov a vyprávěl v něm o příchodu Mesiáše v moderním světě, kde je internet, televize, PR, teroristické útoky, politické a náboženské krize. Boží zázraky se vysílají v televizi a prezidenti různých zemí propagují příchod soudného dne.

Velkou pozornost věnoval Solovjov postavě Vladimira Putina a vykreslil ho jako narcistickou, arogantní a zároveň cynickou osobnost, která miluje peníze, slávu a moc.

Podle Parchomenka se v tomto případě jednalo o zjevnou projekci a celá kniha byla velmi sebeobnažující. Knihy se prodalo padesát tisíc výtisků, ale kritika ji příliš neocenila, což Solovjova pobouřilo. Stejně tak ho pobouřilo, když mu Parchomenko odmítl vydat jinou knihu o hubnutí.

Reagoval mimořádně vztekle a všechny své oponenty hodlal zničit. (Solovjov později přiznal, že měl v té době záchvaty zuřivosti jako vedlejší účinek léků na hubnutí.)

Nakonec se Solovjov uklidnil a brzy přinesl další knihu – jmenovala se Ruská ruleta a byla o ruské politice. „Přečetl jsem si ji a pozvracel se,“ vzpomíná Parchomenko. Byla to v zásadě litanie proti reformátorskému proudu devadesátých let – smršť urážek na adresu Gajdara, Čubajse a dalších, kteří v té době už dávno přestali řídit Rusko.

„Jeho sračkometů byly ušetřeny jen dvě postavy – Surkov a Sečin – ti se vymykali, byli popisováni s úctou“. Nakladatel navrhl Solovjovovi, aby knihu přepracoval: „Když už chceš dát každému přes držku, měl bys dát přes držku i těm, kteří vládnou Rusku teď.“

Podle Parchomenka Solovjov „propadl naprostému vzteku“, považoval takové podmínky za cenzuru a rázně odmítl. Parchomenko pak odmítl vydat Ruskou ruletu.

Nakonec knihu vydalo významné ruské nakladatelství Eksmo. Tam vyšly i další Solovjovovy knihy (nyní jich má na kontě 25). V těchto knihách pokračoval v kritice ruských liberálů a opozičníků, ale zároveň kritizoval i současný systém: nadvládu siloviků, absenci sociálních výtahů a nefunkční instituce.

Ať tak či onak, Solovjov své čtenáře neměnně vede k závěru, že Rusko potřebuje autoritářského vůdce, který dokáže převzít plnou odpovědnost a zároveň volit „mezi různými úrovněmi zla“. Mírně zkreslujíc slova filozofa Nikolaje Berďajeva, Solovjov píše: „Úkolem panovníka a státu není zajistit, aby na zemi byl ráj, ale aby tam nebylo peklo.“

Tlumočník

V noci na 10. prosince 2002 nemohl Vladimir Solovjov usnout. Ležel v posteli a přemýšlel: „Co když mě nebude mít rád?“ Toho dne se měl poprvé setkat s Vladimirem Putinem. Krátce předtím Ella Pamfilovová pozvala Solovjova do prezidentské komise pro lidská práva, které předsedala, a nyní, u příležitosti Dne lidských práv, byli její členové pozváni do Kremlu. Za chladného rána vešli Solovjov a ostatní členové komise do sálu svatého Jiří.

Usadili se u obrovského kulatého stolu, každý u své jmenovky, dveře se otevřely – a do sálu vstoupil Vladimir Putin v doprovodu Vladislava Surkova. Podle slov Solovjova měl unavenou tvář a „nebesky modré oči“.

Solovjov se netají tím, že je „šťastný, když je v blízkosti autorit, když je cítí, když je miluje, když od nich dostává projevy vděčnosti“. Podle názoru Borise Naděždina Solovjov včas pochopil, odkud vítr vane: „Všechny úspěšné kariéry Putinovy éry, stejně jako ta jeho, jsou kariérami lidí, kteří pochopili, že hlavní je zůstat blízko nadřízeným a nehádat se s nimi.“

První setkání s Putinem bylo „cvičením pro ego“, protože v reakci na Solovjovův projev ho Putin nazval „kolegou“: a jak mu později vysvětlil jeden známý, prezident tento výraz obvykle používá, když zapomene jméno svého partnera. Moderátor tehdy s Putinem blíže nejednal, ale udělal na něj dojem.

Podle Solovjova nastal průlom ve vztazích s hlavou státu v roce 2007. Solovjov dříve kritizoval ruskou justici, pravidelně psal o problémech v soudní síni na svém blogu na platformě LiveJournal, vysmíval se systému „křesťanské justice“, říkal, že v Rusku neexistují nezávislé soudy, poukazoval na to, že systém je zkorumpovaný, obhajoval Chodorkovského a podobně.

Zejména se Solovjov aktivně střetl s Ljudmilou Majkovovou, předsedkyní Arbitrážního soudu Moskevské oblasti. Moderátor ji obvinil z korupce: soudkyně před několika lety požádala starostu Jurije Lužkova, aby zlepšil bytové podmínky její rodiny.

Byl z toho velký skandál, s nímž Solovjov spojil tehdejší PR kampaň proti své osobě. Při setkání novinářů s Putinem v roce 2007 Solovjov toto téma otevřel, když dostal příležitost s Putinem hovořit na balkoně jen ve dvou.

Putin ho tenkrát vyslechl a řekl mu, že „to nějak vyřešíme“. Solovjov uvedl, že později opakovaně „cítil prezidentovu pomoc a ochranu“ při různých příležitostech. Konflikt s Majkovovou dopadl také v jeho prospěch; její mandát byl nadřazeným orgánem předčasně ukončen a Solovjov zvítězil v soudním sporu o pomluvu.

V průběhu let se Solovjov stal jakýmsi tlumočníkem Putinových činů a slov. Opakovaně například podrobně vysvětloval, jak prezident vnímá novináře: podle Solovjova se Putin už v době svého působení na petrohradské radnici přesvědčil, že média pouze obsluhují své politické zákazníky. Ve svých knihách rovněž vysvětloval, proč se Putin obklopil starými přáteli z Petrohradu, hodnoty, které vyznává, jeho panický strach z toho, že se stane druhým Jelcinem, jeho odpor k Berezovskému, jeho reakci na katastrofu ponorky Kursk a tak dále.

Podle Naděždina Solovjov se nakonec „prostě nakazil Putinovým obrazem světa, který vysílá, a přizpůsobil se mu“, a také se domnívá, že moderátor i prezident prošli podobným názorovým vývojem. „V určitém okamžiku, když je člověk u moci velmi dlouho, postupně ztrácí adekvátní pohled na svět, protože kolem něj jsou jen lidé, kteří mu říkají, co se mu líbí. A totéž se stalo Solovjovovi: postupně se z jeho pořadu vytrácejí lidé jako já. Zůstávají ti, kteří smýšlejí jako on.“

Přinejmenším v hierarchii ruských médií si Solovjov vydobyl u prezidenta zvláštní postavení. Od roku 2015 natočil tři filmy, pro každý z nich udělal rozsáhlý rozhovor s Putinem, a v roce 2018 uvedl pořad „Moskva. Kreml. Putin“, v němž mimo jiné obdivoval způsob, jakým Putin uchopil tužku.

V roce 2022 už sám Putin hovořil o tom, jak ruské bezpečnostní služby zabránily atentátu na Solovjova, a poté mu udělil Řád za zásluhy o vlast. Přímo ve své knize „Putin. Průvodce pro nelhostejné“ se Solovjov popsal takto: „A kdo jsem já? Já jsem pouhý novinář, jehož existence je možná jen proto, že Vladimir Vladimirovič Putin osobně považuje za zábavné to, co dělám“.

Každopádně naposledy měl Vladimir Solovjov problémy se svou kariérou v době, kdy Putin dočasně přestal být prezidentem.

V květnu 2009 vedení televize NTV zrušilo jeho diskusní pořad a Solovjova propustilo, přestože měl vysokou sledovanost. Kanál hovořil o „interních důvodech“ a ani Solovjov na toto téma nebyl právě sdílný.

Novinářka Ksenija Sobčaková později uvedla, že Solovjov byl tehdy naprosto zoufalý z toho, že zůstal bez vysílacího času: „Byla to pro něj strašná tragédie, obcházel všechny redakce. V rozhovorech tehdy naříkal, že se zpravodajské vysílání v Rusku změnilo v propagandu.“

Pochůzky netrvaly dlouho. V listopadu 2009 si Solovjov stěžoval na „nevyslovený zákaz profese“, ale o rok později už měl nový debatní pořad na Prvním kanále.

Ve státní televizi se Solovjov etabloval a změnil i své veřejné vystupování. Začal nosit sako, které divákům připomínalo vojenskou uniformu a oblíbený oděv Stalina. Stále si zval opoziční hosty, ale už aktivně řídil konverzaci tak, aby jeho názor dominoval nad názorem pozvaných hostů.

Stále častěji se dostával do rozporů. V listopadu 2013 prohlásil, že pro návrat Krymu neexistují žádné legitimní a legální důvody, a o čtyři měsíce později, v den anexe poloostrova, vystoupil se slavnostní tirádou. V roce 2016 napsal, že řešení situace v Donbasu vojenskou cestou by mohlo vést k zániku ruského a ukrajinského národa, a v roce 2022 chválil ruskou invazi na Ukrajinu.

Podle své nové smlouvy Solovjov už nemohl zároveň pracovat pro soukromá média, začal však okupovat stále větší prostor na těch státních.

Dne 21. října 2019 se Solovjov zapsal do Guinnessovy knihy rekordů: vytvořil světový rekord v délce vysílání za týden – 25 hodin 53 minut a 57 sekund. Začátkem roku 2023 měl Solovjov 24hodinový kanál s názvem Solovjov Live, vysílání na sociálních sítích, pořad Večer s Vladimirem Solovjovem na stanici Rossija 1 a další pořad na stanici Vesti FM.

To vše přináší Solovjovovi slušné peníze. Solovjov nikdy nepřestal úplně podnikat – obchoduje s akciemi, s tématy svých pořadů na sociálních sítích, vystupuje v reklamách.

Jeho mediální kariéra se každopádně ukázala finančně stejně úspěšná jako ta byznysová.

Solovjov rozprodal své podniky z 90. let, v roce 2007 investoval milion dolarů do společnosti Fashion Continent a o tři roky později prodal akcie, jejichž hodnota byla podle jeho slov asi třikrát vyšší. Místo svých bývalých továren a agentur je nyní majitelem dvou společností, které se zabývají reklamou, poradenstvím a „uměleckými službami“.

Vlastní řadu luxusních nemovitostí v Rusku a v roce 2010 už byl majitelem vily u jezera Como v Itálii. Ta zajišťovala jemu a jeho rodině právo pobytu v zemi.

V roce 2001 se Solovjov potřetí oženil s psycholožkou a modelkou německo-estonského původu Elgou Seppovou. Narodilo se jim pět dětí: Daniil (2001), Sofia-Betina (2003), Emma-Ester (2006), Vladimir (2010) a Ivan (2012).

V roce 2005 Solovjov prozradil, že ani jeden ze svých dvou rozvodů neinicioval. „Pravděpodobně to se mnou nemohly vydržet. Možná jsem byl příliš náročný, málo pozorný. Obecně mě práce vždycky úplně pohltí. A televize, ta bere všechno. Asi je prostě těžké mít mě rád.“

„Elga je úplně nebesky krásná. To znamená, že působí dojmem absolutní víly a mimozemšťanky. Jisté období svého života pracovala jako modelka v Miláně a hrála v různých videoklipech, ale na to, aby byla profesionální modelka, je příliš chytrá. Takže vystudovala psychologii,“ řekl.

„Naše děti jsou úplně jako Elga – blonďaté nymfy, i chlapci. Má silnější geny.“

„Je to krásný romantický příběh. Jednou po vysílání pořadu ‚Stříbrného deště‘ jsme s Armenem Grigorjanem a partou dalších přátel skončili u mě na dače. Valerka, moje kamarádka a řidička, udělala spoustu šašliku, vodky bylo tolik, že to předčilo mé chápání matematiky, a pořád se objevovaly nějaké nymfy. Pamatuji si, že nymfy přicházely v nekonečné řadě. V jednu chvíli jsme byli tak mimo, že jsme začali zpívat. Zpíval jsem tak hlasitě, že Armen řekl: ‚Jéééé! Poslouchej, ty zpíváš nahlas, uděláme album‘. Tehdy se zrodil bláznivý nápad natočit strašidelné album tlustého zpívajícího muže. Přijel jsem na natáčení videoklipu v neskutečném autě »Volvo 850«, vypadající jako Bandita Banditovič – krátce ostříhaný, 150 kg, celý v modrém, do studia Gorkij. Pavilon je velký a studený, kolem samí strašně tlustí lidé – ještě tlustší než já. Říkám si – proboha, kam jsem se dostal? Vešel jsem do šatny a uviděl… člověka z jiné reality, z jiného světa. Byla to Elga.“

„Elga je hodně vysoká. A když má člověk 175 centimetrů a se vší vážností řekne: ‚Já jsem ten pravý’… A šeptá to do pupíku ruské basketbalové reprezentace….“

„Není snadné mi ublížit. Moje nejcitlivější oblast je zadek – pokud mě nekousnete do něj, tak v pořádku. Já úplně chápu, proč mě nemají rádi. Posuďte sami – nepláču, jsem skvělý, mám krásnou a chytrou ženu, krásné děti, jsem bohatý, jsem zdravý, mám dobré přátele, moje práce je fajn.“

Člověk davů

„Já ve vysílání prostě žiju,“ řekl Solovjov po svém zápisu do Guinnessovy knihy rekordů. „Lidé mají dojem, že když zapnou žehličku, budu tam. Když otevřou ledničku, vyskočí na ně můj popuzený obličej.“

Podle Solovjova je mu workoholismus dán do vínku od přírody a měl jej po kom zdědit – jeho otec a dědeček také trávili většinu času v práci. Jeho bývalé moderátorské kolegyně, na které Solovjov ve vysílání nejednou křičel, ho rovněž označily za workoholika a perfekcionistu.

Viktor Šenderovič se domnívá, že Solovjovova nezkrotná aktivita je způsobena jeho ješitností. „Energii mu dodává publikum, je to člověk davů, biologicky to potřebuje. Myslím, že pokud někdy dojde k soudnímu verdiktu, měl by být odsouzen na samotku, aby se na něj nikdo nedíval, ani žalářník. To by byla pro Solovjova ta nejhorší poprava, protože v samotě neexistuje.“

Podle Šenderoviče není Solovjovův hlavní talent ani tak novinářský, jako spíš umělecký. „Solovjov nemá přesvědčení jako Gajdar, Dugin nebo Hitler. Má hereckou atmosféru, roli, do níž je vtělen a která mu vydělává peníze. Když špatný herec lže, nevěříte mu, ale dobrý herec chování své postavy zdůvodní a vy mu věříte. Takže Solovjov je skvělý herec a vžil se do své postavy.“

„Pokrývá široké publikum s naprosto odlišnou intelektuální úrovní,“ říká jeden z jeho dlouholetých známých. „Když člověk dokáže zaujmout velké množství různých lidí vypočítavým a promyšleným způsobem, tak je to svého druhu úspěch. A když odečtete svědomí a čest, dostanete Solovjova.“

Bývalá novinářka televize Dožď Maria Borzunovová, která ve svém pořadu Fake News strávila hodně času pitváním Solovjovova vysílání, přičítá moderátorův úspěch také tomu, že pro diváky „je to člověk, který sdílí vaše obavy z toho, co se děje.“

Jeho primárním úkolem není překrucovat fakta, ale programovat emoce. „Představte si, že jste divák, který očekává, že se ruské armádě podaří ‚denacifikovat‘ Ukrajinu. Ale ono se to nějak nedaří. Jste zdrceni, zklamáni: ‚Takhle to přece nemůže být!‘. Zapnete televizi a tam taky někdo křičí: ‚Měli by být potrestáni!'“

Podle kolegů Solovjov nikdy nepotřeboval „manuály“ – dokumenty, v nichž prezidentská administrativa předepisuje, jak prezentovat určité události ve vysílání.

„Solovjov je člověk takového kalibru, že mu nikdo nepíše příručky,“ souhlasí Boris Naděždin.

„Dokonale rozumí tomu, co se Putinovi honí hlavou, co chce slyšet a co on, Solovjov, musí udělat. Zvlášť když to člověk dělá dlouho, začne tomuto obrazu světa sám věřit.

Naděždin se domnívá, že přes všechnu vnější bravuru to má Solovjov nyní těžké. „Výšin své kariéry dosáhl za cenu velké dřiny a neuvěřitelného štěstí. Svůj život považuje za velmi úspěšný a má být na co pyšný: má spoustu dětí a je přesvědčen, že dosáhl všeho. Ale něco mi říká, že cena, kterou za to platí, je velmi vysoká. Jak Margo (Simonjanová), tak on ve svých projevech najednou řeší téma smrti. Červené čáry se úplně setřely. Se vší vážností říkají, že smrt je dobrá věc…“

V roce 2013 si usměvavý Solovjov připil na silvestrovském Modrém ohni na to, aby politici nezapomínali, že jsou „služebníky lidu“, a uvedl píseň v podání Maxima Galkina a Volodymyra Zelenského, tehdy populárního baviče z ruských televizí. O deset let později seděl ve stejném silvestrovském formátu u jednoho stolu s ruskými vojáky, kteří se právě vrátili z Ukrajiny.

Použité zdroje: 1, 2, 3 a další veřejné zdroje