Článek
Když jsem vstoupil do SPD (Sozialdemokratische Partei Deutschlands - pozn. překl.), bylo mi dvacet let. Ztotožnil jsem se s myšlenkou, že naše demokracie potřebuje strany. A s nesamozřejmým pocitem, že je příjemné někam patřit. Do rodiny, do církve, do strany.
Nevěděl jsem, že existuje i cestovní kancelář SPD pro členy a přátele – nabízí plavby po Baltském moři, zájezdy do Chorvatska, na Island, na Kubu a do Erfurtu. Erfurt se v tomto výběru ocitl proto, že to bylo místo prvního stranického sjezdu v roce 1891.
Mě ale okamžitě oslovil zájezd do Moskvy. Jejich motto – „Chcete pochopit Rusko? Navštivte Moskvu!“ – mě přesvědčilo, už proto, že chtít něčemu porozumět nemůže být nikdy špatně. To je přece důvod, proč vůbec cestujeme.
Na letišti v Hannoveru už čeká u odbavení několik soudruhů. Jsou sociálnědemokraticky přímí: tykají si, podávají si ruce a často vtipkují.
Průvodce Claus Wilm je štíhlý, elegantní muž v obleku. Má hluboký, vřelý hlas. Na prsou nosí jmenovku a přes rameno má červenou tašku.
Před nástupem se dávám do řeči s párem z Hamburku. Důchodci. Soudruzi. Moudří a mírní. S cestovní kanceláří SPD se už jednou vydali na plavbu po Baltu. S výletem na břeh a politicko-společenským programem. Mluvíme o počasí v Hamburku (není tak špatné, jak všichni říkají) a charismatu Olafa Scholze (není).
V letadle se rozplývá můj první předsudek. Aeroflot je mnohem lepší, než jsem si myslel. Hodně místa na nohy, příjemná obsluha, dobré jídlo. Přílet do Moskvy.
Nakláním se a dívám se z okna: paneláky, lesy a jezera. Listuji v programové brožuře: jsou v ní exkurze, tematické večery, politické rozhovory, výlet lodí po Moskvě.
Na hotelu je naše cestovatelská skupina už kompletní: 48 účastníků z celého Německa. Vítají nás vodkou, chlebem a solí. Mnoho důchodců, mnoho manželských párů. Ale i nějací osamocení cestující, kteří chtějí poznat nové lidi.
Ne všichni jsou členy SPD. Soudruzi nosí sandály a kostkované košile s krátkým rukávem. Mluví hesensky, švábsky, berlínsky. Dva pánové se hned ptají po pivu. Helmuth s „th“, jak se mi představí, je severní Němec, je mu přes sedmdesát a cestuje sám. Stává se mým oblíbeným soudruhem.
Při večeři sedíme na dřevěných židlích a lavicích v přízemí hotelu. Říkám Helmuthovi, že jsem se kdysi bál létat. A Helmuth mi vypráví, že omdlím ještě před pádem letadla. Celé je to velmi rychlé. Prudký pokles tlaku v kabině.
Připíjíme si na své zdraví. Světlé ruské pivo. Skupina se pomalu rozkoukává. Roztahaní po několika stolech, seřazení u bufetu. Šoupání židlí, řinčení talířů.
Diskutujeme, zda je cesta drahá, nebo ne. Necelých tisíc eur s all inclusive.
Po večeři jdeme s Helmuthem zpátky do haly. „No ne, další?“ diví se, když vidí stolek se skleničkami a vychlazenou vodkou. Vytáhne z ledu první láhev, prázdnou. Vytáhne druhou láhev, prázdnou. Vytáhne třetí láhev, prázdnou.
„To je ale škoda,“ říká Helmuth.
Do konferenčního sálu hotelu dorazíme s několikaminutovým zpožděním. Studené světlo. Soudruzi sedí v řadách jako ve škole. Přišli vést politické debaty, a to první večer, navzdory letu, navzdory náročné cestě moskevskými dopravními zácpami, navzdory únavě. Na pódiu jsou stoly a tabule. Z poslední řady dobře vidím hlavní problém naší strany. Šedivé vlasy. Zasténání. Zakašlání.
Co následuje, je pro mě těžké popsat. Mimo jiné proto, že jsem před odjezdem musel slíbit, že nebudu bezprostředně citovat naše ruské partnery.
Dohoda, která mi připadala rozumná. Naši ruští partneři by měli mít možnost mluvit otevřeně. Diskrétně a bez rizika. Na pódiu toho večera stáli tři mladí muži, zástupci moskevské pobočky Nadace Friedricha Eberta.
Andreas von Bülow a jeho žena sedí v první řadě – jejich jména a životopisy zjistím později. Během celé cesty o sobě nijak zvlášť nedávají vědět, jsou laskaví a přátelští. V osmdesátých letech byl von Bülow spolkovým ministrem SPD pro vědu a výzkum, za kancléře Helmuta Schmidta. Po 11. září měl úspěch s knihami, v nichž naznačoval, že teroristické útoky v New Yorku a Washingtonu zorganizovaly USA.
Vedoucí ruské pobočky Friedrich-Ebert-Stiftung byl v dubnu zadržen a několik hodin vyslýchán ruskými úřady v Petrohradě. Von Bülow reaguje na tuto jemnou sugesci, že v Rusku nemusí být vše v pořádku, otázkou, zda se nadace Friedrich-Ebert-Stiftung náhodou nepodílí na americkém pokusu destabilizovat Rusko pomocí nevládních organizací. Otazník. Vykřičník.
Von Bülow se opře a zkříží nohy. Soudruzi mu tleskají.
Když se jeden účastník zájezdu mimoděk zmíní o anexi Krymu, z druhé řady se ozývá pobouření. Přihlásí se starší pán. Mluví hlasitě a dlouze.
Otázkou je, zda člověk může věřit západním médiím, říká. Je třeba se informovat i jinde. Vždyť na Krymu žili hlavně Rusové, kteří byli pro. A pak se na závěr svého vyjádření ptá: „Kdo má nám v Evropě pomáhat? Určitě ne Američané, kteří chtějí ovládnout svět.“ Hodně přitakávání a potlesk. Následuje třetí prohlášení, čtvrté, páté.
Pódium má stále méně co říct. Nyní se mluví spíše o Německu než o Rusku. Více přesvědčování než porozumění. Více mluvení než naslouchání.
Používá se goebbelsovský pojem „lügenpresse“.
Nikdo nic nenamítá, když jeden z účastníků tvrdí, že kdyby v Německu novináři napsali „něco špatného“, ze dne na den by je vyhodili z redakce.
A nikdo nic nenamítá, když se jeden z účastníků postaví a navrhne, aby se lidé přestali tak rozčilovat kvůli nějakému Krymu.
Místo toho by měli diskutovat o „utlačování menšin v Izraeli“.
Když představení skončí, už se pomalu stmívá a večerní větřík vymetá z ulic letní teplo. S Helmuthem jdeme do blízkého supermarketu, který je otevřený 24 hodin denně. Cestou k nám se potácí bezdomovec. Obličej má od krve. Silnice je osmiproudá: Porsche Cayenne a Lady v poměru 1:1. „To je ale město,“ říká Helmuth.
Vlevo je opuštěná historická budova z 19. století. Je to konečná stanice, odtud jezdí vlaky do jižního Ruska, k Volze, do Baku v Ázerbájdžánu.
Náš hotel se nachází na rameni řeky Moskvy, půl hodiny chůze od Kremlu: Katerina City, čtyřhvězdičkový hotel, hodně lidí tu je na služebních cestách, s možností výhledu na řeku nebo do dvora. Sedíme v Helmutově pokoji, stůl, židle, televize, zatažené závěsy, a mluvíme o promarněných příležitostech, rozchodech, ženách, Helgolandu, bolesti. Další vodka Stoličnaja, zapíjená pivem. Na zdraví.
Druhý den ráno se na snídani zastaví významný soudruh: Matthias Platzeck. Býval předsedou SPD a nyní je předsedou Německo-ruského fóra.
Později, když nastupujeme do autobusu, jeden soudruh říká, že Platzeck byl „super super“. A že SPD teď z Ruska udělá téma volební kampaně. Jednu ruku sevře v pěst a udeří s ní do dlaně druhé. Dívám se z okna.
Jsme rozděleni do dvou skupin; dva autobusy, dva ruští průvodci s perfektní němčinou. Oni mají připnuté mikrofony, my sluchátka v uších, informace se na nás valí bez ustání. V autobuse, v metru, při procházce městem.
Hodně mluví o minulosti, málo o současnosti. Jdeme ke kostelu, v rukou mapy města, před sebou naše průvodce. Katedrála Krista Spasitele, nejvýznamnější modlitebna ruské pravoslavné církve, postavená v roce 1883. Špičaté zvonice, cibulovité střechy. Ikony, spousta zlata. Stojíme uvnitř, hlavy máme zakloněné, jsme před Bohem malí. Fotografování je zakázáno. Rus se pokloní před ikonou a políbí ji.
Helmuth čeká venku, musí ještě koupit pohlednice.
Jedeme dál. V autobuse panuje atmosféra školního výletu, fotíme z okna. Soudruh se naklání s fotoaparátem ke své ženě: „Podívej, udělal jsem si selfie!“ Ona se směje.
Zastavujeme se na hřbitově slavných osobností – hřbitově Novoděvičí.
Poklidné místo uprostřed vzrostlé zeleně, obklopené hradbami. Zvuky města k nám doléhají tlumeně. Stojíme před hroby v šortkách a fotíme se.
Na kamenech jsou zlatým písmem vyvedena jména: Nikita Chruščov, Nikolaj Gogol, Raisa Gorbačovová, Boris Jelcin. Staří známí, staří mrtví.
Málem bychom přehlédli dalšího mrtvého. Autobus jede směrem ke Kremlu, červeným hradbám, věžím, průvodce nám vypráví o návštěvě Helmuta Kohla v Moskvě. Cestou přes Moskvu, vidíme vlevo na chodníku květiny. Loni v únoru zde byl čtyřmi ranami do zad a hlavy zavražděn Boris Němcov, někdejší vicepremiér za Jelcina, později opoziční politik a největší Putinův protivník. Za další zatáčkou se průvodce Claus Wilm chopí mikrofonu, aby nás na to upozornil. Za sebou slyším soudruha, který se ptá, kdo to je, ten Němcov.
Odpoledne navštěvujeme Treťjakovskou obrazárnu. Jsou tu obrazy od 11. do počátku 20. století. Jemné parkety, štuky na stropě, mátově zelené stěny. Stojíme v davu před olejomalbami: Zasněžené krajiny, carové, bitvy, panovníci na koních.
Projdu do další místnosti, ruce za zády, a zastavím se před bustou, když se vedle mě zjeví Helmuth. „Víš, na co mám teď chuť?“ zeptá se. Tuším, ale nechávám ho tu záhadu rozluštit. „Na studené pivo.“
Na nádvoří galerie se průvodce dává do řeči se soudruhem z Bavorska. Baví se o posledním pokusu ruského prezidenta o zprostředkování dialogu mezi Arménií a Ázerbájdžánem. „Putina mám rád,“ říká soudruh z Bavorska. Jdeme k mostu lásky, kde se fotí mladé svatební páry. Za mostem čeká autobus.
Začínám mít pocit, že je tu něco špatně.
Naši ruští partneři, kteří na nás večer čekají v konferenčním sále hotelu, jsou odborníci na mezinárodní politiku. Jeden z nich, starší, vousatý pán, začíná výbornou němčinou o sankcích, hospodářské krizi a konfliktu na Ukrajině.
Pěje ódy na Steinmeiera. Chválí Matthiase Platzecka. Chválí naši cestovatelskou skupinu. Pokárá evropská média za démonizaci Ruska.
Objevuje se termín „oboustranná informační válka“. Dveře se otevřou, několik soudruhů se opozdilo. Když přijde řeč na protesty na kyjevském Majdanu, soudruh v první řadě vykřikne: „To byl převrat!“
Pochopte Rusko, navštivte Moskvu, vysvětlete Ukrajinu.
Následujícího dne Duma schvaluje nejrepresivnější zákony od roku 1991, podle nichž má být veškerá digitální komunikace v budoucnu uchovávána po dobu šesti měsíců. Nasedáme do autobusu a jedeme ke Kremlu, který nechal v 15. století postavit car Ivan. Před bezpečnostní bránou naši průvodci vtipkují.
Kluk: „Vyfintila ses pro Putina?“
Dívka, ve splývavých letních šatech: „Bohužel není doma, je v Uzbekistánu.“
Za zdmi Kremlu je položen červený koberec. Pro moskevské studenty, kteří dnes slaví promoci. Přijme je mocenské centrum.
Fotografujeme kostel, staré dělo, Putinův heliport. Obdivujeme kremelskou zeď kolem nás. Je více než dva kilometry dlouhá a až dvacet metrů vysoká. Chceme si koupit zmrzlinu, ale prodejce právě někam odešel. Obloukem vycházíme na Rudé náměstí, kolem Leninova mauzolea, sluchátka v uších nám lomozí, jak se vzdalujeme od zdroje. Dáváme si rozchod a domlouváme se na místě setkání.
Jdu do obchodního domu GUM a kupuji si stylovou zmrzlinu. Na klidné lavičce si dělám poznámky. Vzduch v obchodním domě je teplý a vlhký jako v tropech. V přízemí je fontána, která rozprašuje vodu do vzduchu. Páry se tu procházejí a spíše než o nákupy se starají o pozornost okolí. Ona si mává kabelkou, on telefonuje.
Když tam sedím a roluji svůj smartphone, přicházejí ke mně dva soudruzi. Jeden upozorňuje druhého, že si musí dávat pozor na jazyk, že jsem z novin. Tak hlasitě, že to slyším. Pak se usmějí. Dělali si legraci. Jdeme kousek spolu, kolem luxusních butiků, drahých bot, drahé vodky, nám nedostupného pozlátka.
Vracíme se ke skupině a jedeme společně metrem.
Stojíme na nádherných nástupištích a žasneme. Naše skupina neustále někomu překáží, kolem nás se prodírají muži v oblecích, absolventky ve večerních róbách. Prodírají se davem soudruhů, poněkud otráveně, s rozpřaženýma rukama.
Naše průvodkyně nám ukazuje výplně z mramoru, přikládá ruku na fialový, červený a hnědý kámen, na onyx ze Sibiře, na mozaiku. V uších nám hučí sluchátka, do toho vřískot metra. Claus Wilm nás vede ze stanice, je jako pilot, jen lépe oblečený. V každém okamžiku působí dojmem, že má všechno pod kontrolou.
Večer ležím na posteli s otevřeným oknem a dívám se na televizi. Russia Today ukazuje záběry rozpadající se EU, které doprovází dramatická hudba. Merkelová, Cameron, Steinmeier. Rozhovor se dvěma německými politiky z AfD. Ve vsuvce zazní otázka, zda po Brexitu bude následovat Frexit – a Auxit, Nexit, Czexit.
Škodolibost je nepřehlédnutelná.
Poslední den vynechávám exkurzi, skupina jede do kláštera za městem. Náhodně bloudím Moskvou, zabloudím v metru, jím Bœuf Stroganoff s bramborovou kaší. Obdivuji nabubřelost sovětské éry, půvab carských dob. Pozoruji SUVs a pick-upy, opancéřované, jako by jely do války. A ženy pózující před Kremlem s rukou nataženou na selfie. Na pár minut se zastavím na Moskevském mostě.
Tady zemřel Boris Němcov. Muž položí růži, zastaví se, rozpláče se.
Pochopili jsme Rusko? Pokud chcete něčemu porozumět, musíte se ptát. Bez vykřičníků. To se nám nepovedlo. Moje strana se mi v těchto dnech odcizila.
Podařil se nám husarský kousek: čtyři dny jsme cestovali Moskvou, aniž bychom mluvili o právech demonstrantů, o pronásledovaných novinářích, o zastrašovaných opozičnících, o kontrolovaných médiích, o policejní zvůli.
Místo toho jsme hovořili o ďábelském plánu USA rozdrtit Rusko. O pronásledovaných novinářích v Německu. O lživém německém tisku. O nezasloužených sankcích. A špatné politice Evropské unie vůči Ukrajině.
Náš výlet končí noční plavbou lodí po řece Moskvě. Sedím s Helmuthem na palubě, vítr nám čechrá vlasy, pijeme tmavé pivo. „Navštívíš mě někdy?“ ptá se mě. Přikývnu.
V Gorkého parku tančí mladí lidé na folklór, Kreml je jasně osvětlený. Obchodní dům GUM je vyzdobený pohádkovými světýlky, jako by Vánoce byly za rohem.
A já si uvědomil, že se něco chýlí ke konci.
Felix Dachsel
Článek vyšel v září 2016. Felix Dachsel pak z SPD odešel.
Překlad: Lucie Sulovská
