Článek
24. prosince 1981, v den, kdy Marii Zacharovové bylo šest let, se s rodinou přestěhovala do Pekingu. Zpočátku se jí v hlavním městě komunistické Číny vůbec nelíbilo.
„Byl to šok,“ vzpomíná Zacharovová. „Z bílé, krásné, silvestrovské Moskvy jsme se ocitli v zemi, která byla šedivá, prašná a strašně studená – žádný sníh, jenom prach a vítr. Všichni měli na sobě zvláštní bundičky a pláště, čepice s hvězdami. A i v té zimě jsme jezdili na kolech.“
Pro Zacharovovou byl symbolem toho šoku krásný vějířek. Její první nezapomenutelný zážitek v Pekingu byl v obchodě pro cizince, kde sice nenašla mnoho potravin, ale v řemeslných výrobcích ve druhém patře uviděla vějíř – červený s hedvábnou stuhou a velkou pivoňkou.
Nakonec jí ho matka koupila jako dárek k narozeninám, čímž utratila nemalou částku ze speciálního šeku, které Čína vydávala zahraničním diplomatům.
Vějířek Máša stále má, na památku uložený u sebe doma. „Takhle začala moje Čína,“ vysvětluje. „Na jedné straně chudoba a ošuntělost Pekingu osmdesátých let, na druhé straně ten červený vějíř jako vstup do nějakého úplně jiného světa, který jsem nikdy předtím neviděla.“
Zacharovovi přišli do Pekingu kvůli otcově práci. Vladimir Zacharov, diplomat, kterého jeho známý Alexej Maslov popisuje jako „naprosto systematického člověka“, strávil většinu své kariéry v Číně, nejprve jako pracovník sovětského velvyslanectví, poté jako zástupce generálního tajemníka Šanghajské organizace pro spolupráci. „Zná Peking a Šanghaj lépe než Moskvu,“ říká Maslov.
„Zároveň je frankofonní, je vytříbeným znalcem francouzské hudby, kultury, francouzského malířství. Trochu si tím kompenzoval, že je pořád na Východě,“ myslí si.
Bývalý mentor Zacharovové o ní říká, že má s rodinou velmi blízký vztah.
„Je to dcera v tom nejlepším slova smyslu. A jestliže si vybrala povolání jako její otec, zdědila po matce zálibu v teatrálnosti a provokaci.“ Podle Maslova je Irina Zacharovová, historička umění a kurátorka Puškinova muzea, typickou představitelkou „naprosto teatrální a patetické exaltace“.
„Je to ten typ muzejní kurátorky, která se podívá na jakýkoli kus haraburdí a zasténá: ‚Ách, to je úžasné.‘ Vynásobte Mášu třemi a dostanete její matku.“
„Rodiče čekali chlapce, lékaři jim na to přísahali,“ říká Zacharovová. „Když se narodila holčička, myslím, že mě táta nebral úplně vážně. Miloval mě a věnoval se mi, ale bez velkých očekávání. Nedával mi to nijak najevo, ale myslím, že podvědomě jsem to cítila.“ Zacharovová dodává, že proto ji v dospělosti nepřekvapilo, že se v Rusku k ženám profesionálkám chovají shovívavě.
V roce 1985 se rodina vrátila do Moskvy a Máša nastoupila do páté třídy sovětské školy, kde měla problémy s geometrií: v prvních třech čtvrtletích dostávala dvojky a teprve ke konci roku začala nosit jedničky. Učitel si tehdy desetiletou Mášu zavolal k sobě a vysvětlil jí, že jí nemůže dát závěrečnou jedničku, ačkoliv by si ji teď zasloužila. „To pro mě byla lekce, že se mnou zacházel s respektem.“ Učitel pak Máše nabídl, že pokud si nechce pokazit vysvědčení, může se učit přes léto a pak složit zkoušku před komisí – a za školní rok dostat známku, jakou dostala u zkoušky.
Máša chodila na doučování celé léto – a nakonec vše zvládla na jedničku. „Po nějaké době mi táta řekl: Když ses v létě sama rozhodla, že půjdeš na přezkoušení z geometrie a nikdo tě k tomu nenutil, seděla jsi nad tím a učila se, tak jsem si říkal: Z tebe asi něco bude!“ vzpomíná.
Na střední škole začala Zacharovová snít o tom, že se stane diplomatkou nebo zahraniční reportérkou, což si spojovala s něčím romantickým a tajemným. Kromě otce byl jejím idolem Vladimir Kulikov, autor knih a reportážních pořadů o Číně, kterého sledovala v televizi.
V roce 1991 se manželé Zacharovovi vydali do Pekingu znovu. Právě v Číně se rodina dozvěděla o rozpadu Sovětského svazu. Podle Zacharovové si její rodiče nedělali o sovětském systému žádné iluze – už na počátku 80. let odmítaly sovětské časopisy publikovat články historičky umění Iriny Zacharovové o čínské lidové tvořivosti s odkazem na stav sovětsko-čínských vztahů.
Stalo se, že Mášině matce na hranicích zabavili umělecká alba, protože je považovali za pornografická. Zacharovová to nyní označuje za „úchylky“ sovětského systému – přiznává však, že v letech perestrojky sympatizovala s Michailem Gorbačovem.
„Myslím, že je správné vidět jak klady, tak zápory,“ říká. „To, že se zhroutila obrovská země, že lidé zůstali, jak říká ruský prezident, největším rozděleným národem, je kolosální tragédie. Ale zároveň věci, které Gorbačov prosazoval – to nebyl defétismus. Byla to ruka natažená směrem k Západu.“
Po srpnovém převratu v roce 1991 se život na sovětském velvyslanectví v Pekingu zkomplikoval. Zaměstnancům nebyly dlouho vypláceny mzdy, všichni neustále čekali na evakuaci.
„Žili jsme z měsíce na měsíc,“ vzpomíná Zacharovová. „Říkali, že pošlou letadlo, všechny do něj naloží a odletíme. Ale kam? Se sovětskými pasy jsme přiletěli do Pekingu, ale teď jsme se museli vrátit do nějaké úplně nové a nepochopitelné země.“ Rodina však ani nepomyslela na to, že by se měla vracet někam jinam. „Toto téma [emigrace] bylo pro nás jednou provždy uzavřeno,“ říká Zacharovová. „Naše rodina je v Rusku, naše vlast je v Rusku, je to náš domov. Museli jsme se vrátit do Moskvy, ať už nás čekalo cokoli. Ale vzpomínám si, že i moji nejbližší mi říkali: ‚Nevracejte se‘.“
V roce 1993 se Zacharovovi konečně vrátili do Moskvy. Rodiče, kteří přišli o veškeré úspory, museli přežívat z platů ve veřejném sektoru, a Máša se chystala na vysokou. V té době už ji diplomacie tolik nebavila – na střední škole se hodně věnovala matematice a v posledním ročníku „žila poezií stříbrného věku“. Rodina zvažovala několik možností, od MADI (škola byla blízko jejich domu a Zacharovové dědeček tam léta učil) až po historickou fakultu Moskevské státní univerzity, kde matka chtěla, aby studovala dějiny umění, ale Zacharovová si byla jistá, že by u zkoušek neuspěla.
Jako nejschůdnější možnost podle ní nakonec vyšlo MGIMO – ostatně mluvila plynně čínsky a na své škole získala stříbrnou medaili pro druhého nejlepšího studenta. Podle Zacharovové nebyla prestiž diplomatické univerzity na počátku 90. let tak vysoká – přijímací zkoušky z čínštiny složili pouze tři lidé. „V té době chtěli všichni podnikat,“ vzpomíná Máša. „Pravděpodobně bych se tam nedostala nikdy předtím ani potom. Nechodila jsem na přípravné kurzy na přijímačky. Na přípravu jsem měla necelý měsíc. Měla jsem ale štěstí na téma své eseje: byl to Stříbrný věk.“
Alexej Maslov je přesvědčen, že nešlo o náhodu. Podle něj je pro děti z diplomatických rodin MGIMO „naprosto standardní cesta“. „Diplomacie je klanovou strukturou, protože v ní jde především o to, abyste pochopili a dodržovali pravidla hry. Zvenčí přicházejí lidé zřídka.“
(To byl nakonec i příběh Sergeje Lavrova, pozdějšího Mášina šéfa. Jeho matka byla rovněž diplomatkou a svého nemanželského syna po narození odložila ke svým rodičům, zdravotní sestře a železničáři, žijícím v Noginsku. Před dítětem upřednostnila kariéru, syna vídala sporadicky, při svých cestách domů, později jej začala zvát k sobě. Hošík tak už v dětství procestoval řadu zemí světa. Sám létal letadlem s cedulkou na krku, jezdil taxíkem či bydlel v hotelích. Roztomilému okatému světákovi dospělí rádi podstrojovali. Když měl jít na střední školu, vzala si jej matka k sobě do Moskvy, aby mohl chodit do prestižní školy se zaměřením na angličtinu.
Pak následovalo MGIMO a první diplomatická štace – Srí Lanka a Maledivy. Odtamtud se ještě před třicítkou přesunul do New Yorku, kde jako stálý zástupce Sovětského svazu a posléze Ruska při OSN strávil dlouhých 25 let. Ačkoliv měl zajímavé dětství plné cestování, drahých dárků a otevřených dveří, nemluví o něm Lavrov rád, stejně jako o svém otci – Arménovi Viktorovi Kalantaryanovi. Za své skutečné rodiče podle svého okolí vždy považoval babičku s dědou.)
Když Máša začala studovat, zjistila, že ji to baví a že chce svou budoucnost spojit s diplomacií a Čínou. S hrdostí říká, že se jí a jejím kolegům v akademické skupině podařilo získat výborné známky i v kurzech, které vyučoval Jurij Vjazemskij (mentor klubu Chytrých a šikovných na MGIMO známý svou přísností). V roce 1998 absolvovala MGIMO s vyznamenáním a po obdržení doporučujících dopisů od významných sinologů se šla ucházet o místo na prvním asijském oddělení ministerstva zahraničních věcí. A nebyla přijata. „Byl to naprostý šok,“ říká Máša.
„Pracovala jsem na tom pět let, studovala jsem čínštinu na škole, měla jsem publikace v časopise ‚Problematika Dálného východu‘. A když mi řekli, že ne, byla to pro mě katastrofa.“
Zpočátku se snažila hledat zaměstnání na burzách práce. Jak vzpomíná, absolventy MGIMO tehdy ochotně přijímaly obchodní a vládní agentury – byla například pozvána do nově vznikající Federální daňové služby. Nakonec však „osud opět zasáhl“ a Zacharovová byla přijata na ministerstvo zahraničí, jenže ne do čínského oddělení, ale do tiskové služby.
Roli v tom sehrál Igor Rogačev, tehdejší ruský velvyslanec v Číně, s nímž Vladimir Zacharov intenzivně spolupracoval. „Byl v té době v Pekingu, ale nějak se dozvěděl, že mě nepřijali, a myslím, že prostřednictvím rodičů navrhl jinou možnost: tiskové oddělení,“ říká Máša. Tiskovou službu vedl Vladimir Rachmanin, další bývalý pracovník čínské ambasády a přítel Zacharovových.
Maria Zacharovová nastoupila do informačního a tiskového oddělení 20. září 1998. „Byla to hrozná ostuda,“ vzpomíná. „Všichni se přijímají v létě a já jsem měla termín nástupu jako poslední, až po komisích.“ Nemá však špatné svědomí z protekce. „Z čeho? V devadesátých letech se lidé dostávali do bank a mezinárodních organizací díky známostem a na ministerstvo zahraničí se přijímalo za ani ne třicetidolarový plat. V novinách byly inzeráty, ale nikdo se nehlásil.“
Podle Zacharovové bylo tehdy vysněným zaměstnáním absolventa MGIMO pracovat pro korporace jako Procter & Gamble nebo Philip Morris. Ministerstvo zahraničí bylo buď prací pro ideologicky smýšlející, nebo pro ty, kteří neměli kam jít.
Jejím prvním zaměstnáním na ministerstvu zahraničí byl časopis Diplomatic Bulletin, specializovaná publikace spadající pod ministerstvo, která otiskovala především různé dekrety, smlouvy a archivní dokumenty a ponechávala jen malý prostor pro akademické a publicistické články o diplomacii. Zacharovová to vše dělala především v naději, že do Číny přece jen někdy pojede. Souběžně se věnovala své oblíbené kultuře jako vědkyně – zapsala se na postgraduální studium a pod Maslovovým vedením začala psát disertační práci o čínských lidových slavnostech.
„Čínské svátky jsou nepřehledný příběh, velmi odlišný od toho evropského. Na jedné straně všichni vědí o čínském novém roce a festivalu luceren, ale na druhé straně, jak se ukázalo, nikdo nepsal o tom, jak se slaví v moderní, zcela urbanizované Číně.“
Podle Maslova se Zacharovová se svou prací přemístila na RUDN, protože její předmět byl pro MGIMO „příliš neobvyklý“ – „kromě toho se tam neučí věda, ale spíše praktické dovednosti“.
Maslov říká, že mu tehdy Zacharovová přinesla své roztroušené poznámky o čínských svátcích, které do té doby shromáždila bez jakéhokoli systému nebo metodiky. Její školitel zpočátku pochyboval, zda bude postgraduální studentka schopna proměnit je ve vědeckou práci, ale během následujících dvou a půl let Zacharovová podle něj prokázala velké pracovní schopnosti a systémové myšlení. „Tehdy jsem si uvědomil zajímavou věc,“ říká Maslov. „Neuvěřitelně rychle se učí, všechno chápe, vstřebává jako houba a pak to vcelku dobře reprodukuje.“
Zacharovová se obhájila bez jediného hlasu proti. „Ta práce je možná ‚špatná‘, možná není definitivně vědecká, ale je naprosto originální,“ míní Máša. „Vyrostla z mého vnímání Číny.“
Zacharovová pracovala pro Diplomatic Bulletin a redigovala články svých kolegů z jiných oborů. Jednou z nich byla studie o vesmírném odpadu, jejímž autorem byl Alexandr Jakovenko. O rok později, když se Jakovenko stal šéfem informačního a tiskového oddělení, si na Zacharovovou vzpomněl – a povolal ji, aby se zabývala komunikací MZV, tedy způsobem, jakým oddělení pracuje s novináři. Podle Zacharovové došlo k tomuto klíčovému obratu v její kariéře také náhodou: s Jakovenkem na sebe narazili na chodbě a zamrkali na sebe; když se pak náhodou potkali na MGIMO (Zacharovová tam započala doktorát), Jakovenko se zeptal, kdo je a co dělá.
„Když se dozvěděl, že se odtud vracím do práce na ministerstvu zahraničí, navrhl mi, abychom jeli spolu. V dopravní zácpě jsme si povídali,“ říká Zacharovová. Diplomat se své nové známosti svěřil, že své práci příliš nerozumí; ona mu odpověděla, že se s ním ráda podělí o své myšlenky – a nový šéf tiskového oddělení jí řekl, ať to sepíše. „Pravděpodobně jsem na to nebyla úplně připravená, ale uvědomila jsem si, že se děje něco velkého, jak se říká – a že mám jedinečnou šanci být toho součástí,“ vzpomíná Zacharovová. Ještě téhož večera sepsala koncept mediální podpory pro jednu připravovanou významnou mezinárodní akci a druhý den odjela do nové práce.
Úkolem Zacharovové nebylo modernizovat tiskovou službu ministerstva zahraničí, ale vybudovat ji od základů. „Sovětský propagandistický systém už nefungoval, takže nebylo třeba nic ničit nebo měnit – bylo třeba postavit něco na úplně jiných základech,“ vysvětlila.
Podle svých slov se soustředila hlavně na západní modely – včetně amerického. Za Jakovenkova vedení se oddělení vzdalo týdenních brífinků ve prospěch okamžitého řešení dotazů tisku a začalo rozvíjet své webové stránky. Šéf MZV začal vydávat prohlášení pro novináře v reakci na dotazy médií a účastnit se přímých přenosů tiskových konferencí (ministerstvo však pořádalo otevřené brífinky již dříve, za prvního postsovětského ministra zahraničí Andreje Kozyreva).
„Jistě si vzpomínáte, že do té doby nebyl stát vůbec poslouchán a slyšen,“ vysvětluje Zacharovová problémy, kterým čelila tisková služba ministerstva zahraničí na počátku roku 2000.
„Existovaly klany, které si rozdělily všechny televizní kanály. Stát ani nedokázal říct: lidi, teď podepisujeme důležitou dohodu, tak tomu aspoň nějak věnujme pozornost. Pro zahraniční politiku nebylo ve vysílání místo.“ V roce 2004 se stal ministrem zahraničí Sergej Lavrov a o rok později se Zacharovová vydala na svou první dlouhou cestu do New Yorku, aby vedla tiskovou službu ruské mise při OSN, kterou Lavrov před svým povýšením deset let řídil. „Tamní kancelář byla vždy lénem Sergeje Viktoroviče,“ vysvětluje zdroj z ruské vlády. „Jsou to všechno lidé, kteří jsou mu blízcí. A pokud tam Maria skončila, znamená to, že si v té době vytvořili nějaký vztah.“
„Byla jsem si stoprocentně jistá, že na Západě je všechno v pořádku. V devadesátých letech nám to říkali od rána do večera. Že prostě nedosahujeme nějaké ‚správné‘ úrovně,“ říká Zacharovová, když vzpomíná na náladu, s níž se chystala do USA. „Růžové brýle“ jí dlouho nevydržely. Podle ní stačilo jedno uzavřené zasedání Rady bezpečnosti OSN, aby pochopila, že „ti samí lidé, kteří na veřejnosti mluví o lidských právech, za zavřenými dveřmi s lehkostí maří lidské životy“.
„Zjistila jsem, že nejsem připravená na to, jak je to všechno cynické a hrubé,“ říká Máša. „Že neexistují žádné vysoké hodnoty, jen zájmy, za které budou všichni bojovat až do konce.“
Zacharovová strávila v New Yorku tři roky, pendlovala mezi Manhattanem a ruskou stálou misí, v práci začínala obvykle okolo deváté ráno a končila před půlnocí. Město má stále ráda – ale po této zkušenosti si „nedělá iluze o tom, že USA vyznávají nějaké vysoké ideály a humanistické hodnoty.“
Tisková mluvčí byla podle svých slov mimo jiné deprimována tím, že američtí novináři nepíší o Rusku nic dobrého – zajímají se jen o korupci, terorismus a zločin.
Lidé, kteří se se Zacharovovou setkávali během jejích let v OSN, si nepamatují, že by se v té době vyslovovala tak příkře, možná proto, že v těch letech byla ruská zahraniční politika zaměřena spíše na sbližování se Západem a úředníci ministerstva zahraničí pracovali v tomto paradigmatu.
„Sergej Lavrov, jak jsme ho znali v OSN, to byl úplně jiný člověk než dnes,“ poznamenává Matthew Rojanski, americký politolog a ředitel Kennanova institutu při Centru Woodrowa Wilsona. „Ale víte, on i Zacharovová měli v těch letech velmi odlišného šéfa, než dnes.“
Kariéra Zacharovové odstartovala za prezidentství Dmitrije Medveděva, kdy byla vyhlášena politika „resetu“ v rusko-amerických vztazích. Tehdy se Zacharovová seznámila s další vlivnou ženou v ruském mocenském prostředí – tehdejší Medveděvovou tiskovou tajemnicí Natalií Timakovovou, která v roce 2009 cestovala s prezidentem na Valné shromáždění OSN.
„Některá setkání organizovala agentura Ketchum, které za tyto aktivity stát na základě smlouvy platil dost peněz,“ vzpomíná Timakovová. „Schůzky, které pro mě Maria organizovala sama, bez asistence Ketchumu, byly mnohem zajímavější z hlediska složení účastníků a úrovně přítomných médií.“ Na Timakovovou zapůsobila Zacharovové profesionalita a talent pro komunikaci s médii.
Líbilo se jí také, že se tisková tajemnice stálé mise nerada schovává za formální agendu a nebojí se říkat vlastní názor na věci – „být, jak se tehdy říkalo, proaktivní“.
Timakovová se domnívala, že tyto vlastnosti by se mohly hodit na ruském ministerstvu zahraničí – a přesvědčila Sergeje Lavrova, aby Zacharovovou pověřil odpovědnější prací. Jak Zacharovová vzpomíná, na konci svého pobytu v New Yorku měla různé „možnosti“ spojené se stálou prací v OSN – „ale mně bylo jasné, že všechno, co jsem se tam naučila, chci uplatnit ve své vlasti“.
„Říkali mi: zůstaň v USA, v Rusku ti žádnou samostatnou iniciativu nikdy nedovolí,“ říká. „Bylo to samozřejmě riziko: žádné konexe, žádná finanční podpora, nic. Ale věděla jsem, že se musím vrátit domů, a čím dříve se vrátím, tím lépe.“ Podle Zacharovové se kvůli urychlení návratu do Moskvy musela dokonce vzepřít svému šéfovi – stálý zástupce Ruska při OSN Vitalij Čurkin chtěl její pobyt ve Spojených státech prodloužit.
Samotné ministerstvo zahraničí zřejmě příliš nechápalo, co má Zacharovová resortu nabídnout. A Zacharovová netušila, proč se má například zabývat sociálními sítěmi. Michail Zygar, který koncem první dekády 21. století pracoval v listu Kommersant, Gazetě řekl, že Zacharovová se naučila používat Facebook, když se vrátila do Moskvy. „Hodně jsme tehdy mluvili o sociálních sítích a kupodivu Maria vůbec netušila, jak to funguje,“ vzpomíná novinář. „Myslím, že věděla, že existují Odnoklassniki, ale o Facebooku se určitě dozvěděla ode mě.“
Podle Timakovové ji Zacharovová nikdy nepožádala o pomoc – prezidentova tisková tajemnice jí pomohla „prostě z touhy podpořit jinou rozumnou ženu“. S Lavrovem o Zacharovové několikrát jednala, někdy i za přítomnosti prezidenta Medveděva. Bez této podpory by se Zacharovová jen těžko prosadila na ministerstvu zahraničí, kde je pozice náměstka ředitele odboru považována za „fantastickou kariéru“ pro ženu.
Zacharovová je jedinou ženou ve vedení ministerstva zahraničí a několik zdrojů označilo ministerstvo zahraničí za nejsexističtější úřad v zemi. Zacharovová si na menší počet kolegyň nestěžuje. „Na francouzském ministerstvu zahraničí musí být 50/50 [mužů a žen] a každému je jedno, odkud je vytáhnete. Nikdy jsme neměli kvóty, respektive povinné kvóty na pohlaví. Ženy, které dosáhly vysokých pozic, to dokázaly díky svým schopnostem.“
Americká zkušenost s bojem za rovnost pohlaví ji právě neokouzlila. Vzpomíná na svou první návštěvu USA v roce 2004, kdy byla členkou oficiální delegace ministerstva zahraničí. Rozhodla se věnovat tři volné hodiny ve Washingtonu návštěvě Národní galerie. „Samozřejmě jsem šla v podpatcích. Je to Národní galerie!“ Ujít několik kilometrů na vysokých jehlových podpatcích nebylo příjemné, její utrpení bylo však odměněno, když na ni na jedné z chodeb promluvil postarší černošský zřízenec: „Ach, madam, ty vaše botky by mohly být součástí expozice. Jak mě unavuje dívat na lidi a zvláště na ženy v teniskách, v těch příšerných, neforemných botách.“
„Byl to stesk po světě, v němž ženy mohly být sexy a muži měli právo na komplimenty,“ myslí si.
Způsob, jakým americká společnost řeší vztahy mezi muži a ženami, a jak bojuje proti sexismu, se Máše jeví jako kategoricky špatný. V Rusku je podle ní situace zdravější – existuje zde jak pokrok (je si jistá, že žen ve vyšších funkcích bude stále více), tak „galantnost, která je součástí tradice“.
„Myslím, že pokud jde žena a nese těžkou tašku, muž by se měl nabídnout, že ji ponese. Pokud chce žena projít dveřmi, měl by jí pomoci je otevřít.“ Několik respondentů blízkých ministerstvu zahraničí se domnívá, že Zacharovová za svou současnou pozici vděčí jakési „ženské módě“ ve světové politice. Jeden z nich přímo označil jmenování Zacharovové za „odpověď Jen Psakiové“, která byla za Obamy v letech 2013 až 2015 mluvčí amerického ministerstva zahraničí.
V roce 2011 se Zacharovová stala zástupkyní ředitele informačního a tiskového oddělení, kde měla na starosti organizaci brífinků, zajišťování zahraničních návštěv a správu sociálních médií. Právě v této době se objevili „ministerští trollové“, jak se 1. dubna 2013, krátce po spuštění účtu na Twitteru ministerstva zahraničí, sami nazvali. O rok později obdržela jménem oddělení „Runetovu cenu“ v kategorii „kultura, média a masová komunikace“.
Vtipy na 1. dubna se od té doby staly tradicí, stejně jako každoroční silvestrovské párty s novináři, které ministerstvo organizuje. Zacharovová je na svůj trolling očividně hrdá, a to až do té míry, že při rozhovoru pouští ze telefonu jeden ze svých oblíbených počinů.
„Dobrý den. Dovolali jste se na ruské ministerstvo zahraničí. Pokud si chcete objednat telefonát ruského diplomata svým politickým soupeřům, stiskněte ‚1'; chcete-li využít služeb ruských hackerů, stiskněte ‚2'; ohledně zasahování do voleb stiskněte ‚3‘ a počkejte si na začátek volební kampaně. Upozornění: v zájmu zkvalitňování služeb jsou všechny hovory nahrávány.“
Zvukový klip s tímto „telefonátem“ vymyslelo a zveřejnilo MZV na Twitteru v době, kdy ruské vměšování do amerických voleb bylo jedním z nejdůležitějších témat ve světových médiích.
Když byla Zacharovová v roce 2015 jmenována šéfkou oddělení a začala sama vystupovat v éteru, s trollingem nepřestala, naopak. Občas vtipkuje způsobem, který si diplomaté obvykle nechávají do soukromí. V listopadu 2016 v pořadu Vladimira Solovjova řekla, že Trumpa do jeho úřadu dosadili ruští Židé z Brighton Beach – ruštinou se silným židovským přízvukem.
„Máša samozřejmě provokuje,“ říká Jelena Černěnková, redaktorka listu Kommersant, která Zacharovovou dobře zná. „Ale všechny ty vtipy – ona je opravdu taková, úplně stejně se chová v soukromí.“ Zacharovová přiznává, že většina jejích veřejných vystoupení je zaměřena na domácí, ruský trh. Nejdůležitější součástí její práce je umět mluvit přímo s lidmi – a jazyk komunikace ministerstva zahraničí by se podle ní měl měnit v závislosti na spotřebiteli: „Realita je dnes taková, že musíte mluvit nejen s médii.“
Zároveň tvrdí, že dbá na to, aby atmosféra na brífincích byla uctivá – a aby se nestaly „platformou pro neobjektivní výroky“. V Rusku jsou její výpady často vnímány jako rétorická vítězství ministerstva zahraničí. Třeba video na YouTube s titulkem „Zacharovová zesměšnila západního novináře“ nasbíralo více než milion zhlédnutí.
„Vážený pane Kadyrove. Dnes máme na brífinku zástupce finské televize Ecka Mikkoneho, který se velmi zajímá o téma, zda jsou v Čečensku homosexuálové, či nikoliv,“ začala svůj výstup. „Mohl byste mu zařídit cestu do Čečenské republiky, kde by našel odpovědi na všechny své otázky?“
Zacharovová si spletla – nebo přeslechla – jméno osoby, na jejíž otázku odpovídala. Finský novinář se ve skutečnosti jmenoval Erkka Mikkonen. V Moskvě pracoval pět let a několikrát se zúčastnil brífinku ministerstva zahraničí – a 31. května 2017 se rozhodl zeptat Zacharovové na situaci homosexuálů v Čečensku: v té době média psala o represích vůči tamním homosexuálům.
Mluvčí reagovala nečekaně ostře. Přímo přesměrovala Fina na Kadyrova, sestoupila z pódia, znovu se obrátila na novináře a zeptala se: „Nebojíte se, že ne? Znovu vám říkám: tohle není vtip, už na tom pracujeme a posíláme vás do Čečenska.“ A pak sotva znatelně mrkla. „Cítil jsem se tehdy velmi nepříjemně,“ vzpomínal Erkka Mikkonen v rozhovoru. „Bylo to jako stát ve škole před učitelem. Veřejně se ze mě snažila udělat idiota.“
Finský novinář však uznává, že Zacharovová svou práci odvedla dobře. „Jejím úkolem není vyvolávat v lidech dobrý pocit, ale vysvětlovat věci tak, aby byly pro Rusko přínosné,“ říká Mikkonen. „To je nesmírně obtížné, protože ruský oficiální pohled se často velmi liší od pravdy. A myslím, že Zacharovová v tomto směru odvedla docela dobrou práci. Například v té scéně se mnou pro ruské publikum vyšla jako vítěz.“
Chování Zacharovové se všem jejím kolegům nezdá zdaleka správné. „Ve skutečnosti šlo o přímou hrozbu novináři,“ řekl o incidentu s Mikkonenem jeden z jejích kolegů z vlády.
„Žádný z jejích předchůdců by si něco takového nedovolil. Neumím si představit, že by se sovětští diplomaté za Gromyka chovali takhle.“ Alexej Maslov přirovnává Zacharovovou k talentovanému lektorovi – člověku, na kterého studenti chodí, i když učí ten nejnudnější předmět: jako na divadlo. „Lidem to přináší katarzi,“ říká Maslov. „Po Mášině tiskovce si aspoň pamatujete, o čem mluvila.“
Zacharovová trvá na tom, že neprovedla „rebranding“ – ani ministerstva, ani sebe -, ale pouze „mechanicky zlepšila kvalitu tiskové služby“. Její blízcí však vzpomínají, že své jmenování do veřejné funkce brala velmi vážně – včetně toho, že hodně pracovala na svém vzhledu. „Máša k tomu přistupovala velmi metodicky,“ říká jeden z respondentů. „Začala pravidelně chodit do posilovny, našla si trenéra, který dohlížel na její stravu a pohyb, a změnila oblečení.“
Klíčovou charakteristikou Zacharovové, o níž se přesvědčili všichni novináři, kteří s ní spolupracovali, není její bezvadný vzhled, ale profesionalita západního stylu. Jak vzpomíná Alexander Gabujev, ředitel moskevského centra Carnegie, který se Zacharovovou poměrně úzce spolupracoval, když byl novinářem listu Kommersant, ona byla první, kdo se novinářů, kteří ji žádali o komentář, vždy zeptal, kdy mají uzávěrku. Tato praxe, na Západě standardní, je ve většině ruských institucí stále neznámá a nepřevzala ji ani tisková služba ministerstva, kde podle Gabujeva tradičně pracují „kariérní diplomaté, kteří vůbec nerozumí tomu, jak fungují média“.
Novináři také oceňují, že Zacharovová spolupracuje s nejrůznějšími médii – včetně těch, která jsou považována za „opoziční“. „Nikdy nevyžadovala, abychom si předem zkoordinovali otázky, a vždy mi dala slovo, aniž by předem věděla, na co se budu ptát,“ vzpomíná Anton Želnov, který pracoval pro televizi Dožď.
„Tak tomu bylo například na závěrečné tiskové konferenci v lednu tohoto roku (2018); položil jsem Lavrovovi otázku týkající se ruských soukromých vojenských společností. Lavrov byl prvním vysokým představitelem, který prohlásil, že problém je třeba řešit legislativně a uznat existenci PMC. Samozřejmě jsem předtím tuto otázku s nikým neprobíral.“
Zacharovová je známá nejen svou průzračností, ale také otevřeností – mnozí novináři vzpomínají, jak s ní během dlouhých letů vedli rozhovory na nejrůznější témata. Někteří z nich, jako například Černěnková, se nakonec stali jejími blízkými přáteli. Novinářka říká, že se se Zacharovovou v některých otázkách vážně rozcházejí a že Zacharovová vždy zastávala „státnické, konzervativnější názory“, což jim ale nebránilo v komunikaci. „Velmi často nesouhlasím s tím, co Máša říká na veřejnosti i v podobných rozhovorech, ale ráda se s ní hádám, protože se snaží změnit váš názor, ale zároveň slyší vaše argumenty, místo aby řekla: to je jedno, nemáte pravdu, zapomeňte na to,“ vysvětluje. „Opravdu se s vámi baví. Takových lidí není mezi úředníky mnoho.“
Sama Zacharovová vzpomíná, jak se kdysi krátce po anexi Krymu v letadle ministerstva zahraničí hádala s novináři: oni tvrdili, že Rusko porušilo mezinárodní právo, ona, že ne. „Letěli jsme dlouho a už jsme se dostali do bodu, kdy jsme na sebe křičeli: oni křičeli na mě a já jsem křičela na ně,“ říká Zacharovová. „Hádali jsme se nejen o Krymu, ale například i o kampani #MeToo. Po takových situacích jsem druhý den buď napsala esemesku nebo zavolala, vždycky se vzkazem: včera jsem to přehnala nebo byla osobní, neměla jsem na to právo. A na oplátku jsem taky slyšela omluvu.“
„Máša je ovšem sama sebou, a to jak v letadle, tak na akcích,“ tvrdí novinář Maxim Martěmjanov. „Ale jakmile překročíte hranice, promění se v hrozivou principálku.“
Martěmjanov několikrát cestoval s týmem ministerstva zahraničí v letech 2014-2015, kdy psal článek o Lavrovovi pro ruskou verzi časopisu GQ. Zacharovová ministra „žárlivě střežila“ a dbala na to, aby do tisku nepronikly žádné „lidské“ detaily o jeho osobě: „Tehdy mi připadalo, že kombinuje funkce zástupkyně vedoucího odboru a Lavrovovy osobní PR manažerky.“
Jelena Černěnková a další lidé, kteří s Marií Zacharovovou úzce spolupracovali, se shodují, že mezi jejím chováním v práci a v běžném životě není žádný zvláštní rozdíl.
„Máša působí dojmem člověka, který upřímně věří tomu, co říká,“ domnívá se Černěnková. „V angličtině pro to existuje slovo. Z toho, co říká na veřejnosti, i z toho, co říká mimo záznam, není cítit, že by se oportunisticky snažila přizpůsobit stranické linii.“
Existují však i jiné názory. Bývalý ministr zahraničí Andrej Kozyrev, který v posledních letech žije v New Yorku a je důsledným kritikem současné ruské politiky, poukazuje na to, že obě Zacharovové zná – před událostmi na Krymu (setkali se v Americe) i po nich. „Je to pro mě velmi bolestivé téma, protože po Krymu začali moji soudruzi, talentovaní diplomaté, kteří předtím dělali mou politiku, konvenčně řečeno prozápadní, říkat naprosto zrůdné věci,“ vysvětluje.
Jedním z nich byl Kozyrevův nejbližší přítel a spolužák Vitalij Čurkin, který od roku 2006 vedl ruskou kancelář při OSN (a kdysi sám vedl oddělení, které nyní vede Zacharovová). „Byl to tak talentovaný člověk,“ říká vysloužilý diplomat, „skvěle mě informoval, hájil mou politiku. Po Krymu však Vitalij začal vydávat překvapivě ostrá prohlášení na podporu anexe a posléze i intervence na východní Ukrajině.“ Totéž se podle Kozyreva stalo i Marii Zacharovové. „[Když jsme se setkali,] Maria na mě udělala velmi dobrý dojem: byla velmi milá, velmi profesionální, velmi vstřícná,“ vzpomíná bývalý ministr. „Bolí mě, když vidím, že tyto lidi najednou napadá nějaká nákaza.“
„Těžko říct, co si Máša skutečně myslí o Krymu,“ dodává novinář Martěmjanov. „Ale samozřejmě může říkat jen věci, které odpovídají prezidentově linii. Diplomaté rozhodnutí nepřijímají, ale zdůvodňují je mezinárodnímu společenství. Je docela možné, že nevěří vůbec v nic.“
K provokativní rétorice Zacharovové se různě staví i její kolegové na ministerstvu zahraničí. Podle zdrojů má na ministerstvu hned dvě skupiny odpůrců: „konzervativce“ a „racionalisty“. Někteří považují Zacharovovou za příliš zábavnou a frivolní, jiní za příliš teatrální.
„Někteří na ministerstvu zahraničí ji zbožňují a někteří nenávidí,“ říká ruský diplomat, který nyní pracuje v USA. „Ale ministr [Sergej Lavrov] patří do první skupiny, a to je nejdůležitější.“
Maria Zacharovová je skutečně otevřená rozhovorům s novináři. Meduze se podařilo domluvit si s ní rozhovor prostřednictvím několika textových zpráv; dohoda zněla takto: „OK. Píšete o mně ošklivé věci, co?“ Stejně jako v případě brífinků nikdo nepožadoval otázky předem – jediným požadavkem byla přímá řeč. Plus si přála být v textu uváděna jako úředník a ne úřednice.
Dostavila do kavárny Starbucks s výhledem na obrovský sovětský znak na budově úřadu a dlouze odpovídala na otázky týkající se její minulosti i současnosti.
Existují však i témata, o kterých Zacharovová mluvit nechce. K ruské domácí politice se nevyjadřuje, protože považuje „za špatné mluvit na veřejnosti o věcech, na které nejste odborník“. Když se snaží porovnat ruské reálie se západními, rychle nasadí pracovní tón. „Naprosto s vámi nesouhlasím, pokud jde o nahraditelnost moci v naší a jejich zemi,“ říká. „Rodiny Bushových, Clintonových, pořád ten samý John Bolton. Klanový systém bez skutečné změny mocenské elity.“
Během čtyřhodinového rozhovoru často mluvila o svých rodičích a dítěti, ale ne o svém manželovi, muži, kterého si vzala v roce 2005 v New Yorku a o němž nejsou prakticky žádné zprávy.
Zacharovová říká, že nejostřejší spory – o politice, diplomacii a historii – vede se svým otcem.
Pohybuje se i ve vzdálených sférách. Napsala báseň o ruské armádě v Sýrii a je spoluautorkou milostné písně zpěvačky Katy Lel. „Není to poezie, ale grafomanie. Taková ruská lidová zábava,“ osvětluje. Respondenti blízcí vládě to vše považují za „showbyznys“ – další posílení teatrálnosti v práci Zacharovové, jehož účelem je zvýšit její citovatelnost.
„Dříve tiskoví tajemníci nepotřebovali tančit, aby na sebe upozornili,“ zdůvodnil jeden ze zdrojů. „Ale politika se samozřejmě hodně změnila a nyní se tiskoví tajemníci považují za první osoby politického světa. Máša vnesla do ospalé ruské diplomacie mnoho svěžesti. Na druhou stranu, diplomacie má být zčásti strnulá a trochu nudná, takže je velkou otázkou, nakolik jízlivé fráze a drzé způsoby splní svůj účel.“
„Jistě se zapíše do historie. Představuje novou etapu ve vývoji ruské diplomacie. Ale až tato etapa skončí… Ona zdaleka není hloupá a chápe, že to je tanec na minovém poli,“ míní Maslov.
Konstantin Benjumov / Meduza (2018)
Překlad: Lucie Sulovská
