Hlavní obsah
Aktuální dění

Starý jako lidstvo samo. Konflikt Ruska s Ukrajinou pohledem historika

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované.

Foto: Неизвестен, via Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

Ruská federace je multietnické a multináboženské impérium.

Britský historik Ed West píše na svém blogu o konfliktu prizmatem boje národního státu proti nadnárodní říši.

Článek

„Dovolte mi, abych vám to vysvětlil. Putin je císař Palpatine. Ukrajinský lid a všichni, kdo se zasazují o demokracii po celém světě i tady v Americe, jsou Rey Skywalker, Jyn Erso a Aliance rebelů. Vyberte si, koho podporujete.“

Když jsem si to přečetl, pomyslel jsem si, že tedy podporuji Putina.

Tento tweet bývalého stratéga George Bushe Matthewa Dowda vzbudil na začátku války mezi Ruskem a Ukrajinou mnoho pobaveného opovržení.

Jako kdyby miliony hlasů náhle vykřikly samou trapností…

Americkým politickým komentářům už nějakou dobu vévodí odkazy na popkulturu, zejména na ty dvě velké moderní pohádky, Hvězdné války a Harryho Pottera, které nahradily klasiku jako pramen všeobecného vědění. Nejsem přesvědčen, že dětské knížky nebo jejich komerčně úspěšná filmová zpracování, jakkoli jsou koukatelná, mají ve srovnání se starobylejšími texty tolik co nabídnout v oblasti mudrosloví.

Klidně mi nadávejte, že jsem předpotopní, ale na můj vkus nevzbudilo dostatek pobouření, že nejvychvalovanější americký veřejný intelektuál nevěděl, kdo je to svatý Augustin…

Tyto příběhy pro děti však slouží jako novodobé mýty z nějakého důvodu. Protože silně čerpají ze starších vyprávění a archetypů. Tvůrce Hvězdných válek George Lucas studoval antropologii a pro svůj příběh si vypůjčil hrdinská vyprávění z celého světa; čerpal také z lidových vzpomínek na nedávné i dávné konflikty, zejména na druhou světovou válku, která se stala příběhem vzniku moderního Západu.

Poslední Lucasova trilogie představovala odvážnou skupinu rebelů v existenciálním boji s velkým impériem (příběh, který do značné míry čerpal z… předchozích filmů Star Wars). V tomto boji dobra a zla stála na jedné straně skupina spojenců všech ras a národů a na druhé straně skupina spojená pokrevně, což je dynamika známá z nesčetných válek a dobývání od doby bronzové. To je příběh Starého zákona, perských válek i takových moderních konfliktů, jakým byla válka ve Vietnamu.

Přesto samozřejmě Hvězdné války provedly výměnu rolí, tak aby vyhovovaly sympatiím moderního amerického publika. Ve skutečnosti to totiž byly dobyvačné říše, které byly tradičně multikulturní, a odvážní povstalci, kteří bývali spojeni krví – ať už to byli staří Řekové, kteří bojovali proti perské armádě složené z Médů, Babyloňanů, Egypťanů a Sumerů, nebo vietnamští nacionalisté v boji s francouzskými, senegalskými a severoafrickými jednotkami.

Stejně tak je tomu dnes na Ukrajině, která se brání před dobytím svým padesátkrát větším sousedem. Poloha Ukrajiny na kulturním rozhraní Evropy jí zanechala multikulturní dědictví, které si uchovala i po Hitlerově a Stalinově vyvražďování.

Její hrdinný prezident Volodymyr Zelenskyj je příslušníkem 40tisícové židovské menšiny, které byla sice značně zredukována hrůzami 20. století, ale stále přežívá; v roce 2019 měla Ukrajina po tři měsíce židovského prezidenta a židovského premiéra současně, což bylo vůbec prvně na světě (s výjimkou Izraele) a na údajně „nacistický“ stát to byl docela úspěch. Žijí zde také Tataři, i když mnozí z nich byli ruskou anexí Krymu odříznuti a vrátili se zpět do svého středoasijského exilu, z něhož se vymanili až v 80. letech 20. století. Jsou tu Rumuni či Maďaři.

Tyto skupiny jsou však relativně málo početné a Ukrajina má stále národnostní složení typického evropského národního státu postaveného na dominantní etnické skupině, která tvoří nadpoloviční většinu obyvatel.

Naproti tomu v Rusku žije asi 50 etnických skupin, včetně – jen z evropských etnik s více než půl milionem příslušníků – Tatarů, Baškirů, Čuvašů, Mordvinců a Udmurců, z nichž poslední jsou známí tím, že mají nejčervenější vlasy na světě (jejich vlast je východní výspou zrzků).

V Moskvě žije 1,5 milionu muslimů, což je nejvíce ze všech evropských měst, když nepočítáme Istanbul; jsou mezi nimi Tataři, Ázerbájdžánci a příslušníci dalších kavkazských skupin, kteří se především v 90. letech 20. století stěhovali na sever, aby unikli válkám a našli práci.

Rusko je tak rozmanité, že i v jeho evropské části se nachází buddhistická republika, která leží na sever od islamistické tyranie vedené Moskvou podporovaným diktátorem.

Rusko bylo vždy spíše impériem než národem, což se odráží v jeho chápání sebe sama. V ruštině se dokonce rozlišuje mezi Russkij (etničtí Rusové) a Rossijskij (ruský národ). Jak mnohokrát zaznělo na jiných místech, tragédie Ruska spočívá v tom, že se stalo impériem dříve, než se stalo národem, a bolševici zčásti porazili své reakční protivníky proto, že dokázali lépe využívat imperiálního sentimentu.

Toto „vězení národů“ pokračovalo i za komunismu, Sovětský svaz nebyl ve své době ničím jiným než jedním z mnoha multikulturních impérií, přičemž marxistická třídní analýza byla využívána nejprve k probouzení a poté k potlačování menšinového nacionalismu, ale především byla zaměřena na stigmatizaci ruské národní hrdosti.

Nové Rusko je také impérium, jehož autokratický vůdce sdílí s bolševiky a západními pokrokáři nedůvěru k etnickému nacionalismu, který je podle něj k nerozeznání od jeho nejpatologičtější varianty, nacismu. Ruský prezident sice ve svých nedávných výlevech, v nichž hřímal o zrádcích a bohatých kosmopolitech, zněl jako standardní vyšinutý nacionalista západního střihu, ale jeho ideologie není etnonacionalistická ve stejném smyslu jako evropský populismus.

Hnutí Naši, Putinův zlověstně vyhlížející mládežnický kult, mělo skoncovat s „proti-vlasteneckým svazkem oligarchů, antisemitů, nacistů a liberálů“; „našismus“, filozofie, která za ním stojí, etnické hranice nezdůrazňuje, ale bojuje proti nim. (Ostatně i když se Putin občas ukáže v kostele, není ani dvakrát sociálně konzervativní. Rusko má stále zdaleka nejvyšší počet potratů na světě a jednu z nejnižších návštěvností kostelů v křesťanském světě. Polsko má nejnižší, respektive nejvyšší.)

Putin na začátku války vystoupil v televizi a divákům řekl: „Jsem Rus. Jak se říká, všichni moji příbuzní jsou Ivanové a Marie. Ale když vidím příklady takových hrdinů, jako je tento mladý muž Nurmagomed Gadžimagomedov, etnický Lak, a další naši vojáci, chci říct: Já jsem Lak, Dagestánec, Čečenec, Inguš, Rus, Tatar, Žid, Mordvinec, Osetinec.“

Ruská armáda je skutečně nesmírně závislá na etnických menšinách, z jejichž řad se také rekrutuje nadprůměrný počet padlých. Magomed – Mohamed – patří k nejfrekventovějším jménům na seznamech padlých, zatímco v Putinově armádě samozřejmě nechybí ani nejobávanější ze všech válečnických národů, Čečenci.

Postavení Ruska jako multikulturní říše je možná dáno jeho geografickým předurčením, ale zcela jistě je také produktem historie, a zejména dědictvím největší souvislé pozemské říše v dějinách, říše Mongolů – „Poškrábej nehtem Rusa a odkryješ Tatara“, říkalo staré, a to je pravda, trochu hanlivé přísloví.

Rusko i Ukrajina se hlásí k odkazu Kyjevské Rusi, státu, který založili Vikingové plující po Černém moři za bohatstvím do Konstantinopole. Rusové (doslova „veslaři“), tedy skandinávská vládnoucí třída, konvertovali k pravoslavnému křesťanství a přijali východoslovanský jazyk, kterým mluvily místní kmeny. Tíhli však k Západu. Pravidelně uzavírali sňatková spojenectví se západními monarchiemi včetně Anglie; Gytha, dcera anglického krále Harolda II., se provdala do vládnoucího rodu Rusů a jejím prostřednictvím jsou všichni panovníci od Eduarda III. a také všichni Angličané potomky posledního anglosaského krále.

Mongolové to chtěli změnit. Jak napsal Razib Khan: „Právě mongolské výboje vynesly do popředí málo známá rurikovská knížata z Moskvy, tehdy bezvýznamného města na severovýchodě, a vyzdvihly na vrchol linii, z níž vzešli carové. Moskevští vládci si zachovali jazyk a náboženství svých předků, ale jejich účast na politických hrách ve stepi (včetně sňatků se Zlatou hordou) je změnila způsobem, který pravděpodobně dodal ruskému despotismu jeho jedinečnou příchuť.“

Západní část Kyjevské Rusi se vydala jinou cestou: v roce 1362 se Kyjeva zmocnili Litevci, kteří se roku 1385 definitivně stali katolíky (Litevci měli nejen archaický jazyk, který se podobal sanskrtu, ale byli také posledními pohany na kontinentu).

Kyjev zůstal pod nadvládou polsko-litevského soustátí po více než tři století, zatímco „rodící se Ruská říše se soustředila na pohlcení nástupnických států Zlaté hordy a ohromujícím tempem se šířila směrem na východ, na Sibiř“.

O asijském působení svědčí historie i genetika, jak zjistil Khan na základě testů DNA současných Rusů, které odhalují silný tatarský vliv: „Jak vyplývá z genetiky, historie a geografie, na rozdíl od Ukrajiny či Polska je Rusko obrovská a rozmanitá země, která přesahuje jednotlivé ekosystémy a kontinenty. Ačkoli jejich etnické jádro stále tvoří východní Slované, vycházející ze stejných kořenů jako Bělorusové a Ukrajinci, Rusové se již dávno stali svého druhu eurasijským etnikem, které bylo asimilativní, absorpční a expanzivní. Vládli kosmopolitnímu státu říšského typu, o čemž svědčí i výstavba tibetského buddhistického chrámu v Petrohradě v roce 1915.“

„Rusko a Ukrajina jsou si v mnohém podobní, nejen povrchně, i esenciálně; ale jejich politické srovnávání je naprosto pomýlené. V OSN jsou sice obě země prezentovány jako národní státy, ale Ruská federace je multietnické a multináboženské impérium, které je jasným dědicem carského Ruska.“

Putinova dlouholetá milenka se narodila jako tatarská muslimka v Uzbekistánu. Jejich vztah je historicky naprosto typický případ míšení Rusů a turkických národů.

Ukrajina je naproti tomu „dědicem evropského jazykového nacionalismu 19. století a smýšlení jejích elit se ve 21. století utvářelo v existenčním konfliktu s Ruskem a spojenectví se Západem“.

Zatímco Rusko je impérium, Ukrajina je národ.

Putinův euroasijský světonázor, jeho řeči o vytvoření Euroasijské unie a Rusku jako vlastní civilizaci jsou součástí kontinuity ruských dějin a za Putinových vlád se historicky nejednoznačný postoj Ruska k Mongolům zmírnil. Za sovětské éry bylo studium mongolské nadvlády zakázáno, ale jak napsal nedávno Jaroslav Trofimov, „moderní revizionisté, inspirovaní eurasijskou ideologií, která odlišuje Rusko od Západu, vnímají ruský stát jako dědice a beneficienta mongolské říše“.

Obdivují její bezohledný centralismus, dobyvačný um, schopnost udržovat právo a pořádek – i náboženskou toleranci, která umožnila soužití křesťanství a islámu.

Stejně jako je Putinova vize ruské velikosti multikulturní, tak i jeho antiautoritářští nepřátelé často nejsou pokrokáři západního typu, ale nacionalisté, kteří spojují touhu po větší svobodě s někdy otevřeně rasistickými názory. Patří k nim i Alexej Navalnyj, kterému Amnesty International odebrala status „vězně svědomí“ poté, co se zjistilo, že tento statečný odpůrce Kremlu není žádný přítulný pokrokář.

To se může zdát podivné moderním obyvatelům Západu, kteří do značné míry zapomněli, že v Evropě 19. století se obě ideologie, liberalismus a nacionalismus, přirozeně spojovaly a svorně se stavěly proti vládě aristokratických, konzervativních a mnohonárodnostních říší, jakou bylo například Rakousko-Uhersko.

Ruský autoritářský multikulturalismus je podobně matoucí, protože Západ zapomíná, že historicky byla rozmanitost spojena s velkými říšemi. Naproti tomu liberalismus vznikl v nejhomogennějších zemích Západu, národních státech s etnickou většinou, vysokým sociálním kapitálem a silným soukromým vlastnictvím. Teprve ve velmi nedávné době se tato dynamika změnila, zejména v případě moderních Spojených států, tomto unikátním příkladu dobrého impéria.

Ačkoli někteří západní populisté projevovali Putinovi sympatie, teze „národ versus impérium“ byla v souvislosti s válkou diskutována na nedávném setkání národně konzervativních intelektuálů v Bruselu. Yoram Hazony, izraelský autor knihy The Virtue of Nationalism (Ctnost nacionalismu), napsal: „Každý, kdo se tento týden zúčastnil bruselského NatConu, musel vidět, že mezi nacionalistickými konzervativci neexistují žádné proputinovské postoje. Protože NatConi vnímají tuto válku jako souboj mezi ruským imperialismem a ukrajinským nacionalismem“.

Pro mnoho západních konzervativců, pro něž je národní stát základem všeho dobrého, je imperialismus se svým ohýbáním domácí politiky, partikulárními zájmy, vojenským avanturismem a vynucenou diverzitou obzvláště děsivý.

Pokrokáři 21. století mají poněkud nejednoznačnější postoj.

Nejsou to jen euroasijští autokraté, kdo projevuje stále větší sympatie k dávným impériím. Dva nedávné dokumenty BBC o Osmanské říši ji vykreslily jako rozmanitou a tolerantní, a pozitivního hodnocení se dostalo i Mongolům, protože Čingischán „dělal domácí politiku, která by ho dnes vystavila obvinění, že je politicky korektní sluníčkář popíjející latté“, zaznělo mimo jiné. (Jediný rozdíl je v tom, že on by vám to latté nadělal z lebky.) Moderní pokrokový stát, který si zakládá na rovnosti etnik a náboženství, se ostatně nemůže opřít o mnoho jiných příkladů než nadnárodní říše.

Takové říše však mohly být tolerantní částečně proto, že existence rasové nebo náboženské rozmanitosti neohrožuje autokracie ovládané císaři nebo chány tak, jako národní státy se zavedenou identitou a právy občanů.

Velká část této moderní nostalgie vzhlíží k velkým eurasijským městům, rozmanitým a kosmopolitním, jejichž panoramata byla poseta minarety, chrámy a kostely. A uprostřed stál palác, v němž seděl někdo podobný Vladimiru Putinovi nebo císaři Palpatinovi, jehož vláda nad mnoha národy spočívala v jeho moci vystavět si pyramidu z lidských lebek.

Boj Ukrajiny proti velkému impériu je hrdinský příběh starý jako lidstvo samo – ale není takový, jak by si moderní společnost představovala.

Ed West / Substack

Překlad: Lucie Sulovská

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz