Článek
Každý rok jsem se plánovala oslavu narozenin. Pozvala jsem kamarádky, se kterými jsem se bavila, vždycky vyzdobila místnost, připravila dort a těšila se, kolik lidí přijde. Jenže každý rok to bylo stejné, spousta lidí mi slíbila, že přijdou, ale pak jsem na oslavě byla prakticky sama. Hrozně mě to trápilo. Začalo to nějak před osmnáctinami, což je už hooooodně let zpátky.
Když jsem chtěla pozvat lidi, které jsem měla kolem sebe a dost se mi svěřovali, najednou nikdo neměl čas. Klasické oslavy vypadaly docela podobně, hráli jsme hry, povídalo se, bylo dost jídla a pití. Chodili jsme i ven, abych některým ukázala své okolí. Nevěděla jsem, co najednou dělám špatně, protože omluvit se den předem ve stylu: Něco mi do toho vlezlo nebo Není mi nějak dobře, nezlob se… Pro mě bylo jako rána do srdce.
Pak vám přijde říct prakticky soused, který bydlí o pár ulic dál, shodou náhod kousek od domu vaší kamarádky, že ji viděl, jak je celé odpoledne na zahradě a vyhřívá se na sluníčku. viděl doma na zahradě, protože bydlel kousek od ní. Vy si říkáte, co je na vás špatně. Postupem času jsem si utřídila kamarády, na ty, které chci mít jen dobrý kus od sebe, ano, když něco potřebuju. A potom ty, které potřebuji na oslavu a jsou mi skutečně blízcí. Najednou jsem nepotřeba mít kolem sebe dvacet lidí, stačily my dvě nebo tři dobré kamarádky a se zbytkem jsem se mohla bavit vesele dál.
Dodnes možná nechápu, čím to je, že se vám lidi svěřují, baví se s vámi, něco jim přinášíte, když pečete, a oni děkuji a něco vám také dají. Občas na vás mají čas, ale když řeknou, že ne, tak najednou vidíte na sociálních sítích příspěvky, kde jsou s někým jiným, přesto se to zase opakuje znovu. A vy se zase říkáte, co zase děláte špatně. Pak jsou to lidi, kteří nejsou ani ve věku mých rodičů, a s těmi si člověk povídá, má v nich oporu a kdykoliv se na ně může spolehnout. Ale s těmi, kteří jsou věkově blíž mě, je to jiné. Neházím všechny do jednoho pytle, ale občas tomu asi tak je. A pak jsem to všechno pochopila. Byla jsem na jednom školení v rámci jednoho zaměstnání, kde jsem tenkrát byla.
Bavily jsme se holčinami, které byly o něco mladší než já a tipovaly mi věkově k nim. Potom se začaly ode mě trošku odklánět. Ke konci celého kurzu ke mě přišla jedna se kterou jsem se bavila více, protože jsem se jí rovnou zeptala, co se děje, že se tak ode mě odtáhly. Ona jenom řekla tuto větu, která mi najednou objasnila všechny ty roky oslav: Jsi na nás moc akční, nebojíš se říct svůj názor a jsi vůdčí, my jsme spíš ve stínu a obdivujeme tě, ale kdyby nám bylo o dost méně, záviděla bych ti, včetně té tvojí štíhlé postavy. Spadla mi brada a mlčela jsem chvíli. Pak jsem se rozesmála, objala ji a poděkovala, že díky ní jsem přišla na poslední díl celé skládanky.
