Článek
Už od mala mě fascinovaly bojové sporty. Milovala jsem filmy, kde hrál Jean-Claude Van Damme a další akční hrdinové, obdivovala jsem jejich sílu, techniku i sebejistotu. Jako dítě jsem navštěvovala kurzy sebeobrany a cítila jsem se silná. Bohužel mě tehdy zastavily zdravotní problémy a musela jsem tréninky přerušit. Ale touha vrátit se nikdy nezmizela.
O pár let později, když jsem pracovala v kanceláři, jsem se rozhodla to zkusit znovu. Našla jsem kurz sebeobrany, kde nabízeli ukázkou lekci zdarma. Trenér po telefonu působil mile, ale už ten den jsem měla zvláštní pocit. Říká se, že ženy mají šestý smysl a měly by ho víc poslouchat. Přišla jsem do práce v sukni, bylo hezky, zrovna jsem šla na jednání, které bylo venku, ale s každou minutou, jak se blížila hodina tréninku, se mi krk víc a víc stahoval úzkostí. Byla jsem navíc trochu protivná, protože jsem neměla úplně náladu. Když lekce začala, cítila jsem, že něco není v pořádku. Atmosféra byla napjatá, agresivní. Místo běžného úvodu a rozcvičky nás rovnou hodily do akce. Dívky kolem mě začaly být tak tvrdě, že si doslova trhaly oblečení. Já jsem stála a nechápala, co se děje.
Trenér byl od začátku zvláštní. Řekl mi že působím nedostupně a že právě takové ženy jsou pro chlapy výzvou, ale jen pro ty, kteří na to mají. Vůbec jsem nechápala, co to říká, když se ani neznáme osobně. Nakonec oznámil, že se budou dělat simulace znásilnění a že by si mě vyhlédl jako potencionální ženu. Ve mně to vřelo. Nejsem žádný ranař, jsem spíš pohodová empatická, ale tohle? V půlce lekce jsem to chtěla vzdát a mohla jsem se zachránit. Ne že by mě to nebavilo, ale připadala jsem si jako v pasti. Ten člověk před námi demonstroval útoky s takovou agresí, která neměla nic společného s výukou.
Nešlo o demonstraci, přišlo mi to jako zneužití moci. Jelikož šlo o simulaci znásilnění, a já za chvíli ležela na zemi, snažila jsem se nějak z toho dostat. Říkala jsem předem, že jsem chodila na bojové sporty, že bych si měla něco pamatovat, ale zaskočilo mě to. Začala jsem se bránit, začal mě škrtit, prostě jsem nemohla dýchat. Myslela jsem, že nastala moje poslední hodina. V jeho očích jsem viděla obrovskou nenávist, a nechápala jsem, co se děje. Do ucha mi ještě říkal, že konečně někdo má sukni, protože holky měly legíny a mě zajel pod ní. Jedna z dívek se rozplakala, později vyšlo najevo, že si podobné trauma snad už jednou zažila.
Když jsem po lekci odcházela, klepaly se mi nohy a nemohla jsem popadnout dech. Až doma jsem zjistila, že mám modřiny na celém krku a zablokovanou krční páteř, a v noci jsem vůbec nespala. Měla jsem panické záchvaty. Myslela jsem, že mě někdo sleduje. Nedokázala jsem se dotknout ani svého přítele ještě pár týdnů potom, jakýkoliv fyzický kontakt byl pro mě nesnesitelný. Zpětně lituji, že jsem trenéra tenkrát nenahlásila někde. V práci se na mě kolegyně dívaly se zděšením v očích, co jsem prováděla. Jelikož jsem měla potřebu chránit i ostatní, druhý den jsem zavolala jeho nadřízenému. Řekla jsem mu, co se stalo a jak vypadám mezi lidmi, kteří se mi dívají na modřiny. Myslel si, že to není tak hrozné, ale vysvětlila jsem mu, že pokud s tím něco nebude dělat, budu to řešit jinak.
Krátce potom ho zřejmě z kurzu stáhli a nahradili ho někým jiným, přívětivým a respektovaným. To samo o sobě něco vypovídá. Ten den už mi v paměti zůstal jako takové střední trauma. I dnes, když procházím částí města, kde se to stalo, cítím sevření v hrudi. Když vidím v létě ženy, které chodí velmi vyzývavě, je mi trochu na brek, protože já nikdy takto nechodila. Přesto jsem si musela tímto projít. Najednou jsem pochopila ženy, které udělají něco, co nikdo nečeká, právě po takovém zážitku. Není to slabost, je to obranný mechanismus.
A přestože se snažím dívat dopředu, jedna věc mi zůstává jasná: Ženy by měly věřit svému šestému smyslu. A lidé, kteří pracují s druhými, obzvlášť v těchto oblastech jako je sebeobrana, by měli pravidelně procházet psychotesty. Někteří z nich si totiž na trénincích pouze léčí vlastní frustrace a komplexy. Třeba jednou nastane čas, kdy to zapomenu úplně…
