Článek
Několik dlouhých měsíců jsem fungovala jen se starým sporákem. Co člověk vlastně potřebuje? Něco si uvaří, usmaží nebo k tomu použije horkovzdušnou fritézu. Postupně už si říkáte, že by to bylo potřeba, ale vždy se naskytne něco, co vám ty našetřené peníze zase vezme. Jednou to je voda, podruhé plyn a naposledy už vám blbne bojler. Pak se najednou stane zázrak a už si plně funkční sporák objednáváte přes internet.
Do dvou dnů mi měl přijít. Už jsem se těšila a v den dodání mi ráno před sedmou hodinou zvoní telefon. Ještě rozespalá se dívám na telefonní číslo, přijmu hovor a z druhé strany se ozve cizinec. Už jsem to chtěla položit, ale došlo mi, že se jim moje zboží nevešlo na auto. S velkým poděkováním mi hovor za chvíli položil, protože jsem na to ani tolik nespěchala. Když to člověk vydrží tolik týdnů, tak jeden den počká.
O den později mi sporák přivezli až do domu, jako takovou malou omluvu. Ještě ten den jsem sehnala elektrikáře a stihla si vše uklidit. Byl to skvělý pocit, asi trochu už stárnu, ale měla jsem radost. Už jsem si plánovala, co upeču. Jeden údajně osvědčený recept jsem samozřejmě našla na internetu, lidé si ho navíc chválili. Ano, jednalo se o americké sušenky, známé také jako cookies.
Dopoledne jsem si těsto hezky připravila, krásně se mi podařilo a postupně jsem z něj připravila na plech malé kuličky. Několikrát jsem už tyto sušenky pekla, ale recept nikde zapsaný nebyl v mém sešitu. Jednou to asi nevadí, když si to vytáhnu z internetu. Plech jsem vložila do rozehřáté trouby a už jsem se po několika minutách opravdu moc těšila, když byla cítit krásná vůně. Proč by se mi nemělo něco, tak lehkého povést, když jsem kolikrát pekla i složité dorty a francouzské zákusky.
Uběhlo pár minut, ale sušenky se mi nějak nezdály. Sice se mají nechat ještě dojít a později stejně trochu ztuhnou. Jenomže mě to nedalo a nechala jsem je tam o chviličku déle. Jakmile jsem je vytáhla z trouby, zavonělo to a sušenky byly hezky upečené. Měla jsem radost, že si konečně něco sladkého dám. Trochu se mi zdály propečené, ale přece to ničemu nevadí nebo snad ano?
Krásně mi ležely vystavené na talíři a já se radovala. Trošku sladší, ale sladké miluji. Večer jsem si jednu chtěla dát, ale to už se mi zdála nějaká tvrdší. Ráno si je holt namočím třeba do mléka, přece je nevyhodím. Druhý den ráno jsem se s chutí do jedné zakousla. V tu chvíli jsem pocítila ostrou bolest a čekala, že mi vypadne zub. Prstem jsem poťukala na další a co čert nechtěl, byly všechny tvrdé. Mléko tomu trochu pomohlo, ale marná snaha.
Mamka mi poradila, aby se daly sušenky do mixéru a já si je dala třeba jen do jogurtu, ale slzy jí u toho už tekly proudem, jak se smála. Jedna sušenka byla v mixéru, pustím ho a najednou začal tancovat, pak trochu smrdět. Okamžitě jsem ho vypnula, ale skoro celá sušenka byla netknutá. Měla jsem takové malé kladívko a zkoušela jestli to nepůjde aspoň rozbít, že bych je hodila slepicím, když byly na dvorku zrovna puštěné.
Kladivo pomohlo, ale když jsem to říkala mamce, tak už se smála tolik, že si lehla na gauč. Později dodala: Až budeme betonovat, tak použijeme ten tvůj údajně ověřený recept, nebo něco lepšího, místo koltu jako měli kovbojové můžeš tasit sušenky, případně nabídnout někomu ze sousedů.
Nakonec jsem pobavila i kamarádku, která z toho měla prakticky takové druhé Vánoce. I já se tomu osobně zasmála, protože i když si myslí člověk, že umí péct a baví ho to, i na takové banalitě, jako jsou tyto sušenky se může pořádně vyřádit a zjistit, že i nová trouba mu může dát pořádně zabrat, protože v té staré troubě se vše muselo péct o několik minut skutečně déle.
