Článek
Blíží se konec roku a člověk je prostě přetížený z práce. K tomu se ještě přidá vztek, protože něco nevyšlo podle plánu a už si říkáte, co se k tomu přidá. Hlavou se vám honí myšlenky, jak tento shon zastavit, protože už jedete z posledních sil. Stačí si jenom přát, občas se některé věci plní, ale to platí i pro ty špatné.
Několik týdnů už jedu poměrně na doraz svých sil v pracovním prostředí, ale holt se to sešlo. K tomu se přidá chřipkové období, ale člověk se tak nějak drží stále zdravý. Jeden den volný? Neexistuje. K tomu navíc ještě neustálá tma a počasí, kdy je pod mrakem a teploty spíše připomínají podzim než to, že se blíží Vánoce.
Něco jsem zrovna řešila s mamkou, když jsem byla v patře domu, ale musela jsem sejít dolů, protože telefon byl zrovna v přízemí. Zrovna jsme se bavily o tom, co mě poměrně dostalo a byla jsem vytočená, tak jsem seběhla schody za krátkou chvíli, že jsem se sama sobě divila. Jenomže telefon byl za oknem na druhé straně v přízemí a mě se to prostě nechtělo obcházet. Přála jsem si, abych konečně měla klid a mohla si odpočinout a uvolnila si skřípnutý nerv někde u lopatky.
Občas rady našich maminek nejsou k zahození, když vám říkají, abyste si rozsvítili na cestě, když jdete. Zbytečná věc navíc, přece svůj domov natolik znáte, že víte, kam přece jdete nebo snad ne? Jenomže to jsem byla na velkém omylu. Okno, které spojuje přízemí do jiné místnosti, kde je další bytová jednotka bylo napůl zavřené. Většinou si automaticky nechávám obě poloviny otevřené, protože tím proskakuji, abych nemusela dveřmi z druhé strany.
Měla jsem mamku poslechnout a rozsvítit si, protože jak jsem byla vytočená, tak jsem ten vztek dala do svého výskoku. Jak jsem přehodila jednu nohu, najednou jsem cítila, že jsem rozkopla druhou polovinu okna, protože jsem jí nechala zrovna zavřenou. Obvykle to právě nedělám a obě poloviny jsou otevřené. Slyšela jsem křupnutí, cítila jsem jak se mi prsty prohnuly.
Do toho jsem pocítila ostrou bolest, která se mi rozlila do nártu nohy až k patě. Mamka na mě volala, protože jsem začala nadávat a byla to docela poměrně slušná rána. Mamka běžela chudák po schodech a volala na mě, ale já neodpovídala. Musím uznat, že mě to doslova posadilo na zadek, kdy jsem nemohla ani pohnout prsty. To by nebyla mamka, aby u sebe neměla kostival, který mě vždy zachránil. Odvoz do nemocnice nepřipadal zatím v úvahu, protože sousedi nebyli doma.
Zkoušela jsem volat známým, kdo by mi mohl půjčit berle, ale každý byl zrovna ještě v práci. Jednu jsem měla naštěstí doma, tak jsem se o ní opřela a druhou rukou o mamku. Namazala mi nohu a čekaly jsme. Kdybych to opět nezažila, tak tomu vůbec neuvěřím. Z modré nohy najednou byla bílá, potom se začala prokrvovat a já po hodině a půl mohla začít chodit bez berle. Jelikož jsem měla zlomeniny, tak vím jaký je scénář. S naraženinami to mám taky poměrně časté, kdy to bolí vždy víc.
Do rána jsem měla nohu v pořádku a druhý den jsem ohýbala prsty a noha nebyla nateklá. Chodila jsem, jako kdyby se nic nestalo. Kdyby to bylo zlomené, tak se na nohu nepostavím nebo bude házet barvy. Kdyby mě někdo viděl, tak by si myslel, že jsem si předchozí den z něj dělala legraci. Nejvtipnější na tom je to, že mě to skutečně zastavilo od práce a navíc se mi uvolnily záda a já mohla fungovat. Přání se mi sice vyplnilo, ale za takovou cenu teda. Díky nechci.
