Článek
Středověk bylo období trvající přibližně od 5. do 15. století, je jedním z nejzajímavějších a nejrozmanitějších historických období. Tento čas je často rozdělován na raný středověk (5.–10. století), vrcholný středověk (11.–13. století) a pozdní středověk (14.–15. století).
Mučící nástroje byly v minulosti používány k tomu, aby přiměly obviněné osoby k přiznání, nebo k potrestání, a to často za účelem získání informací, trestu nebo zastrašení. V některých historických obdobích, jako například ve středověku nebo v době inkvizice, byly tyto nástroje součástí právního a náboženského systému. Při tomto aktu se přiznal i nevinný člověk na úkor neúnosné bolesti. Tento proces nesloužil jen k donucení někdy i nevinného člověka, ale také mnohdy sloužil k zastrašování dalších lidí.
Nádoba s krysami, ze které nebylo úniku
Období vzniku: pravděpodobně během „nizozemské revoluce“ (1568–1648).
Průběh procesu: panikařící krysy se dokázaly prohryzat měkkými tkáněmi v břiše vězně.
Právě krysy prosluly silným pudem sebezáchovy. Mučitelé jejich touhu po životě využívali ve svůj prospěch. Odsouzenec s holou hrudí lehl na vodorovnou plochu, na břicho mu položili otočenou nádobu s krysami a na ni naskládali rozžhavené uhlíky. Krysy se pak před nesnesitelným horkem pokoušeli utéct. Jaký byl tedy jediný možný způsob? Ano, prokousaly se skrz jeho břicho, protože to byla jediná dostupná cesta na svobodu. V ojedinělých případech nešťastník krysí útok přežil, ale umřel poté, co se mu do otvoru v trupu vysypalo žhavé uhlí.
Sicilský býk
Období vzniku: přibližně k roku 550 př. n. l.
Průběh procesu: vládce Falaris byl znám svými nesčetnými krutostmi. Mezi než prý údajně patřil i kanibalismus.
Toto zařízení údajně sestrojené athénským sochařem Perillem již v 6. století př. n. l. bylo vykováno z mosazi do podoby skutečného býka. Dovnitř duté sochy byli zavíráni odsouzenci na jistou smrt. Navíc jim byl napřed vyříznut jazyk. Připravení kati poté pod sochou zažehli oheň. Výkřiky agónie, které se ozývaly z nitra rozžhaveného mučicího nástroje, byly zesilovány důmyslně vytvořeným vnitřkem sochy. V té chvíli vytvářely dojem skutečného bučícího býka. Navíc přihlížející nemohli vidět utrpení odsouzeného, který byl zavřený uvnitř s vyříznutým jazykem, proto činil popravu méně hrůzyplnou pro dané obecenstvo.
Podle dávné legendy vytvořil Perillus býka pro sicilského tyrana Falarise z Akragantu. Za svůj výtvor očekával tučnou odměnu, za dobře vykonanou práci, po zásluze byl, ale potrestán a namísto odměny se stal prvním člověkem, na němž bylo zařízení vyzkoušeno. Podle některých zdrojů se obětí ďábelského vynálezu stal později i sám Falaris. Po 16 letech jeho vlády byl svržen a sám byl vystaven stejnému osudu v býkovi, který nechal pro vězně připravit.
Skřipec
Období vzniku: přibližně od poloviny 15. stol. až do 18. stol.
Průběh procesu: pravděpodobně poprvé byla tato forma mučení použita už v antice.
Oproti dvou předchozích nástrojů, které můžeme považovat spíše za mučitelské výstřelky, byl právě skřipec v Evropě používán po dobu několika století. Měl mnoho podob, ale základem byla myšlenka. jenž spočívala v upnutí lidského těla do mechanismu, jenž byl postupně natahoval, až byly končetiny vykloubeny, v krajním případě zcela odtrženy od těla. Skřipec byl kombinován s dalšími mučicími postupy. V jednom z popisovaných případů byl mučený natažen na skřipec a pod ním byl navíc rozdělán oheň, který činil utrpení ještě nesnesitelnějším.
Mrchožroutova dcera
Období vzniku: přibližně v polovině 16. stol.
Průběh procesu: „mrchožroutova dcera“ byla protikladem „dcery vévody z Exeteru“ – skřipce, kde byla oběť naopak natahována
Tento mučicí nástroj dostal v angličtině pojmenování „Scavenger's daughter“ (tedy „mrchožroutova dcera“). Zřejmě šlo o účelové zkomolení jména vynálezce předmětu – Brita Leonarda Skeffingtona, který žil v době krále Jindřicha VIII.
Toto jednoduché zařízení bylo tvořeno železnou obručí s pantem. Nešťastník byl do ní sevřen a postupným utahováním stále více stlačován do nedobrovolného dřepu. Tlak byl tak velký, že dříve nebo později odsouzenci praskla žebra a hrudní kost a došlo k poškození páteře. Někdy údajně nešťastníkovi tekla krev z konečků prstů a z obličeje.
Navíc toto zařízení u popravčích mistrů nikdy nedosáhlo takové obliby jako skřipec, který těla mučených naopak natahoval.
Podle dobových záznamů si tento mučící nástroj na vlastní kůži vyzkoušel například Ir Thomas Miagh, který se podle obžaloby stýkal s irskými rebely. Jeho utrpení dodnes připomíná verš vyrytý do zdi kobky temného Toweru: „Má pravda byla na mučidlech zkoušena, svoboda mi však byla navždy zapovězena.“
Další obětí byl katolický kněz Thomas Cottam z hrabství Lancashire. Mučení celkem podstoupil dvakrát, než byl zproštěn viny a propuštěn na svobodu. Osudnou se mu stala až vláda královny Alžběty I., která ho nechala rovnou popravit.
Železná panna
Období vzniku: konec 18. stol.
Průběh procesu: varianta železné panny nalezená ve Španělsku byla vytvořena do podoby Panny Marie a měla mechanismus, jenž oběť „obejmul“ a přimáčkl více na hroty.
Železná panna je zařízení tak ďábelské, že bylo jednu dobu považováno za výmysl. Šlo o jakýsi vzpřímený sarkofág s dvojitými dveřmi. Možná jste právě toto zařízení viděli v některých filmech nebo kreslených seriálech. U jednoho ze zachovaných exemplářů bylo na jednom křídle 8 a na druhém 13 bodců. Jakmile se dveře zavřely, umístěné hroty probodly různé životně důležité orgány. Bodce ovšem byly poněkud krátké, proto nedošlo k okamžité smrti a oběť trpěla. Odsouzeného čekalo několik hodin naprosté vykrvácení, kdy přišla smrt. Navíc ještě 2 hroty byly umístěny tak, aby probodly, aby probodly oči. I když je železná panna spojována se středověkem, ve skutečnosti zřejmě nebyla použita dříve než na konci 18. století. Zajímavé že?
Nejznámější zařízení je norimberská železná panna. Jedna z teorií o jejím vzniku říká, že jde ve skutečnosti o mylnou rekonstrukci středověkého mučicího nástroje „Schandmantel“ („plášť hanby“), který byl vyroben ze dřeva a plechu, ale neměl žádné bodce.
Hruška úzkosti
Období vzniku: přibližně v první polovině 17. stol.
Průběh procesu: obdobné zařízení bylo údajně používáno jako roubík.
Pokud by měl být zvolen mučicí nástroj, jehož existence je nejvýraznějším příkladem psychické vyšinutosti jeho konstruktérů. Přístroj většinou opravdu tvarovaný jako hruška byl složený ze 3 nebo 4 listů připevněných k vrchní části pantem. Díky otáčení zabudovaného závitu byly od sebe listy oddalovány. Hruška, kterou byli většinou trestáni zrádci, smilníci nebo třeba i homosexuálové, byla vložena do některého z tělních otvorů (podle toho čím se oběť provinila) a její listy byly poté rozevřeny. Logicky došlo k masivnímu vnitřnímu krvácení, které ale zřídka bylo smrtelné. Většinou hned poté následovaly jiné mučicí metody.
Drtič lebky
Období vzniku: na konci středověku, nebo na počátku raného novověku.
Průběh procesu: z drtiče lebek nebylo úniku a trvalé následky zanechal, i když třeba mučení skončilo předčasně.
Obviněný musel položit bradu do kovové prohlubně pod píst, který mu postupně tlačil na temeno. Osoba neměla kam uniknout, a rostoucí tlak tedy její hlavu pomalu deformoval. I když potom mučitel s procedurou přestal, napáchané škody již nešlo napravit. Navíc smrt naopak přicházela jako vysvobození poté, co nástroj člověku při vědomí rozdrtil čelisti a vinou obrovského tlaku mu vyskočily oči z důlků.
