Tutanchamonovo tělo se po smrti vznítilo: vražda, nehoda nebo kletba?

Před devadesáti lety se svět poprvé blíže seznámil s dávnou minulostí starou přes 3 200 let. Stalo se tak díky objevu hrobky faraona Tutanchamona v egyptském Údolí králů, který znamenal zásadní průlom v poznání jedné z nejpokročilejších civilizací starověku. Tento fascinující nález podnítil nebývalý zájem o dějiny Egypta. Ačkoliv Tutanchamon nepatřil mezi nejvýznamnější panovníky – vládl pouhých deset let, zhruba mezi roky 1333 a 1323 př. n. l. – jeho tělo se stalo předmětem rozsáhlého vědeckého zkoumání, od rentgenů přes CT skeny až po analýzy DNA. Hrobku, která patřila muži geneticky příbuznému s přibližně polovinou dnešních evropských mužů, objevil britský archeolog Howard Carter 4. listopadu 1922.

Význam objevu hrobky faraona Tutanchamona spočíval především v její neporušenosti. Na rozdíl od mnoha jiných hrobek v Údolí králů zůstala téměř nedotčená vykradači. Dokonce i samotná pohřební komora, kde byl uložen sarkofág mladého vládce, spolu s dalšími dvěma místnostmi, zůstala zcela uzavřená. Právě zde britský archeolog Howard Carter nalezl jeden z nejúchvatnějších artefaktů starověkého Egypta, slavnou zlatou posmrtnou masku Tutanchamona.

Tělo faraona bylo uloženo ve třech rakvích. Nejvnitřnější z nich byla vyrobena z více než jedné tuny zlata, zatímco další dvě byly dřevěné, pokryté zlatými pláty. Mumie byla bohatě zdobená, kromě masky byla obložena asi 150 zlatými amulety a šperky. V jedné z přilehlých místností se nacházela skříň s kanopami obsahujícími panovníkovy vnitřnosti, dále přes tři desítky modelů lodí určených pro cestu do posmrtného života, desítky dřevěných truhel s výbavou pro život na onom světě, různé sochy a stovky dalších artefaktů. Samotné vyzvedávání všech zhruba 3 500 předmětů trvalo archeologům celých osm let.

Tutanchamon byl potomkem faraona Achnatona, známého rovněž pod jménem Amenhotep IV. Patřil k méně významným vládcům 18. dynastie a vlády se ujal přibližně ve věku devíti let. Zemřel zřejmě, když mu bylo osmnáct nebo devatenáct. Slavný archeolog Howard Carter o něm prohlásil, že „jeho jediným činem, který stál za zmínku, bylo to, že zemřel a byl pohřben.“ Příčina jeho smrti byla dlouho předmětem spekulací.

Podle posledních výzkumů byla příčinou smrti faraona pravděpodobně nehoda s bojovým vozem. Vysokou rychlostí spadl z vozu a následně ho přejel koňský zápřah, což způsobilo vážná zranění, včetně zlomenin kostí a rozdrcení srdce, které bylo posmrtně vyjmuto. Zdravotní problémy, které měl Tutanchamon, mu pravděpodobně pomohly k tomu, že následky nehody podlehl velmi rychle.

Při zkoumání Tutanchamonova těla se objevily nové záhady, zejména v souvislosti s popáleninami. Antropolog Robert Connolly podrobně analyzoval vzorek tkáně a zjistil, že k popáleninám došlo až po uložení těla do hrobu. Mumifikace nebyla provedena správně, což způsobilo, že balzamovací oleje, které byly použity na ošetření těla, začaly reagovat s kyslíkem a lněnými obinadly. Tělo se během požáru zahřálo na teplotu až 200 stupňů Celsia. Díky těsnému prostoru, ve kterém byl faraon uložen, však oheň brzy zhasl.

Díky analýze DNA z roku 2010 se vědcům podařilo identifikovat Tutanchamonovu matku. Měla jí být vedlejší manželka faraona Achnatona, která byla zároveň jeho sestrou. Genetické testy také definitivně vyloučily, že by matkou mohla být slavná královna Nefertiti, ta totiž Achnatonovi porodila výhradně dcery. Genetická vyšetření zároveň odhalila, že Tutanchamon trpěl několika zdravotními problémy. Měl drobný rozštěp horního patra, stejně jako jeho otec, a také deformaci dolních končetin, levá noha byla kratší než pravá, což ho nutilo při chůzi používat opěrné hole. Kromě toho se u něj objevilo i hormonální onemocnění, které způsobilo výraznější zvětšení prsních žláz.

Jméno Tutanchamona se mezi egyptskými archeology začalo objevovat až na přelomu 19. a 20. století. Prvním, kdo začal pátrat po jeho hrobce, byl Američan Theodore Davis. Jeho tým v roce 1907 objevil malé pohřební předměty se jménem Tutanchamona, těsně před tím, než se dostali k hrobce faraona Haremheba. V roce 1914 však Davis opustil Údolí králů, což uvolnilo cestu pro Howarda Cartera.

Carter, rodák z Norfolku, na základě určitých náznaků dospěl k závěru, že Tutanchamonova hrobka se nachází právě v Údolí králů. Počáteční výzkumy však nevedly k úspěchu, a na podzim 1922 se dokonce egyptské úřady od jeho práce začaly distancovat. Blížila se turistická sezóna a úřady chtěly mít klid. 27. října 1922 dostal Carter ultimátum, vykopávky musel dokončit do 14 dnů po 1. listopadu 1922. V sobotu 4. listopadu 1922 Carter slavil triumf. Jeho finanční podporovatel, lord Carnarvon, obdržel o den později jeden z nejslavnějších telegramů v historii vědy.

„Konečně jste v Údolí králů učinil vynikající objev - stop – nalezen velkolepý hrob s neporušenými pečetěmi – stop – až do Vašeho příjezdu znovu zasypán – stop – srdečné blahopřání – stop – Carter.“ O několik dní později, 26. listopadu 1922, oba muži společně vstoupili do hrobky, která byla poprvé otevřena po více než třech tisících letech. Po dlouhých týdnech pečlivého odkrývání se 16. února 1923 podařilo otevřít místnost, ve které se nacházel Tutanchamonův sarkofág. Samotná mumie faraona byla odhalena až v říjnu 1925. Všechny artefakty byly z hrobky vyvezeny v průběhu osmi let, přičemž poslední byly odvezeny v listopadu 1930. Tyto cenné předměty zaplnily celkem 12 výstavních hal v Egyptském muzeu v Káhiře.

Nález hrobky Tutanchamona byl provázen pověstí o faraonově kletbě. Během vykopávek zemřelo několik lidí, přičemž prvním, kdo podlehl, byl lord Carnarvon, hlavní financovatel vykopávek. Tento incident dal vzniknout legendě o kletbě, která měla prý zasáhnout každého, kdo by do hrobky vstoupil. Pozdější analýza údajně „obětí“ však ukázala, že příběh nebyl tak dramatický. Z 58 lidí, kteří byli v souvislosti s hrobkou, zemřelo během 12 let osm. Sám archeolog Carter žil do 66 let a lékař, jenž prováděl faraonovu pitvu, zemřel až ve 75 letech. Vědci se nicméně domnívají, že některá úmrtí mohla být spojena s podmínkami v hrobce. Vzduch tam byl totiž pravděpodobně kontaminován spory plísní, které mohly způsobit onemocnění.

Zájem vědců o starověký Egypt se datuje až do napoleonských válek. V červenci 1798 přistála Napoleonova armáda u Alexandrie, aby dobyla Egypt a zamezila Britům cestu do Indie. S armádou dorazilo více než 150 vědců. Již v roce 1799 objevil francouzský důstojník v nilské deltě slavnou Rosettskou desku s hieroglyfy. A o více než dvě desetiletí později, v roce 1822, francouzský filolog Jean-François Champollion rozluštil význam těchto znaků. Do dnešní doby bylo v legendárním Údolí králů nalezeno již 64 hrobek.

Mumifikace byla sama o sobě velmi zajímavým rituálem. Nejprve se tělo mrtvého omylo palmovým vínem a vodou. Následně byl hrudník mrtvého rozříznut a všechny jeho orgány byly vyjmuty. Tedy kromě srdce, které bylo považováno za centrum inteligence a citu. Pak vzali balzamovači háček a vytáhli nosem z hlavy mozek. Tělo bylo následně potřeno natronem, palmovým olejem a ponecháno až 70 dní v suchu. Po uplynutí této doby byl zemřelý obalen od hlavy až k patám látkou. Do posledních vrstev se vtírala pryskyřice. Faraoni se poté pohřbívali v sarkofázích.

Egyptské mumie tedy nejsou jen historickými artefakty, ale především symbolem nekonečné lidské touhy po uchování života a ducha. Ačkoli tisíce let od jejich uložení uplynuly, jejich příběhy stále pokračují a fascinují nás na celém světě.