Článek
Před pár lety, než se všechno změnilo, jsem si myslela, že Vánoce budou pořád stejné. Když se blížil advent, připravovala jsem si vánoční věci, které jsem si sama ručně vyráběla. Milovala jsem světýlka, barvy a spoustu drobností, které mi připomínaly Vánoce, a doma to muselo nádherně vonět. Tento čas jsem si opravdu užívala. Návštěvy chodily a my měli doma neustále plno.
Před Vánoci jsme chodili k tetě na vaječný likér nebo něco sladkého, a dlouho jsme si povídali. Nemusí člověk vypít několik panáků, stačilo jen symbolické přiťuknutí. Vždyť jsme přitom vzpomínali na babičku, která už pár let nebyla mezi námi. A já, jako mlsný kocour, jsem samozřejmě chodila jíst cukroví. Ochutnávala jsem všechny druhy, ráda jsem nabízela i to naše, ale teta vždycky měla některé druhy prostě lepší. Občas se zlobila, jindy se smála a navrhovala, ať si uděláme taky, jenže její bylo jiné.
Táta se vždy smál, hlavně když jsem tenkrát v létě zašla k tetě a ona mě přivítala vaječným likérem, nabízela tenkrát griotku nebo zelenou, ale to není nic, co by mi chutnalo. Sama kvůli zdravotnímu stavu nesměla pít, ale stejně si jednoho panáčka dala. Jednou jsem do sebe rychle obrátila několik panáků a pak jsem jsem byla jak zákon káže, v pravé poledne. Domů to sice bylo kousek, ale dalo mi to práci, abych došla domů. Táta se tenkrát smál, když jsem přišla v tomto stavu, protože jak nepiju, tak je to na mě hodně znát.
Pak přišel covid a doba po něm. U někoho se změnilo málo, ale u nás v rodině začaly padat životy jako stromy v lese. Nejdřív teta, pak další příbuzní a nakonec i táta s rakovinou. Během pár let, u některých dokonce během měsíců, jsme si jen škrtali, kdo tu mezi námi. Někteří odešli právě ke konci roku, a tak když jsem chtěla jít k někomu na návštěvu, najednou už nebylo kam. Nebylo cukroví, přípitek, zkrátka nic. Jako když vám někdo ze dne na den vezme kus života. Domy byly najednou prázdné a mě jen zůstal slzy.
První rok byl nejhorší. Postupně jsem přestala mít ráda poslední dny roku. Jakoby mi někdo vzal radost. Do toho bratr založil vlastní rodinu, a tak jsme o Vánocích seděly s mámou u stolu samy. Člověk jen ubírá talíře na štědrovečerní tabuli a snaží se tvářit, že je všechno v pořádku. Vždy jsem ta, co drží masku, která mě má chránit.
Když mi každý rok prodavačky u pokladny nabízejí dárky pro babičku nebo tatínka, pousměju se a dodám: Děkuji, ale moje rodina už leží na hřbitově, kam za nimi v tento čas chodím. Lidé se na mě často dívají jako na blázna. A pak odejdu z obchodu, vidím rodiny nakupovat dárky a je mi těžko u srdce. Raději se přes svátky zahrnu prací, abych neměla čas myslet na to, co bolelo a bolí. Někde hluboko uvnitř pořád věřím, že jednou přijde den, kdy se znovu podívám s úsměvem na tyto krásné svátky, a budu jednom své budoucí rodině vyprávět tento příběh. Ne se smutkem, ale se vzpomínkami na jejich předky, kteří mě učili mít ráda Vánoce a nevzdávat se.
