Článek
Po smrti mého předchozího psa jsem si po nějaké době nemohla připustit, že bych našla někoho podobného, stejná barva, stejný čuch. Každý den utíkal normálně, ale čím déle jsme byli bez pejska, tím to pro nás bylo nějak horší. Dům byl prázdný. Zahrada byla najednou o dost lepší, ale to domácí přivítání chybělo. A já nevěděla, co se děje. Bylo mi hrozně smutno, potřebovala jsem někoho vedle sebe. Když mi pes zemřel skoro v náručí, nedokázala jsem si představit, že bych to musela ještě jednou zažít.
Jednoho dne jsem našla podobného psa kousek od nás. Vypadal barevně skoro stejně, jako náš předchozí. Neváhala jsem a prostě do toho šla. Ale jakmile jsme tam dorazili, myslela jsem, že bude po mě. Zápach byl hrozný. Venku za dveřmi bylo vidět psy, ale údajně malá plemena byla o dost větší než obvyklá plemena tohoto typu. Jedno štěně mělo nafouklé břicho, což mi přišlo hodně divné, protože jsem to v životě neviděla.
Pán, který tam byl, říkal že to štěně se jen pořádně najedlo. Po nějaké době jsem měla silné nutkání se pro něj vrátit, přestože mu mělo být údajně v té době osm týdnů, ale chtěli ho ještě nechat u nich. Prosila jsem mamku, že mám divný pocit. Doma to bylo docela ostřejší, ale přesto jsem pro psa jela. Veterinář mi nakonec jen potvrdil, že to štěně ani tak staré není, že to byla lež, když jsem mu ho ukazovala.
Poradil nám, alespoň něco proti škrkavkám, ale varoval nás, že psi z množíren často nepřežijí. Stála jsem u něj a říkala si, že když ho ztratím, už žádného psa nikdy chtít nebudu. Druhý den měl pejsek spadlé bříško a všude kolem něho byly provázky. Nakonec jsme zjistili, že to jsou škrkavky, opravdu jich bylo hodně. Když jsem volala k veterináři, tak mi jen potvrdil s radostí, že to dopadlo dobře.
Krmila jsem ho injekční stříkačkou, protože sám jíst nedokázal. Postupně začal přijímat potravu, ale práce s ním byla obrovská. Odčervovat jsme ho museli po velmi krátkých dobách, protože byl ve velmi ve špatném stavu. Možná to nebyla náhoda, že jsem měla to nutkání si pro něj dojet dřív, než jsme měli. Třeba bych se ho ani už nedočkala. Jak dospíval, rostly mu zadní zuby zvláštně. Hůř kouše, ale na to jsme si zvykli.
Nohy jsme mu také museli trochu rovnat, ale stejně je nemá stoprocentní, spíše jak barokní židle. Snažila jsem se osud pejska nějak změnit, aby byl stejný, jako všichni ostatní, ale pan veterinář se jen smál, kdy dodal: Psi z těchto podmínek jsou často zdegenerovaní, nic s tím už nenaděláte, ale zachránila jste ho tím, že jste si pro něj přijela dřív.
Hrkly mi až slzy, protože to byl zrovna ten veterinář, co dával předchozímu pejskovi něco proti otravě, ale díky tomu, že pejsek byl starý a začal marodit, tak to tělo tenkrát nezvládlo. Tento náš voříšek je chytrý jako opice. Vůbec nevypadá na to, kolik mu je. Skoro je to už senior a každý mu tipuje věk, jako mladému psovi.
Ale upřímně, po tolika letech vím, že bych ho za nic nevyměnila. Dokáže mě rozesmát, blbnout, a hlavně by se hodil na Agility, protože mi připomíná lišku, jak skáče. Dalšího psa z množírny bych už nechtěla, je s tím velká práce, a hlavně musí mít člověk trpělivost a nikdy nevíte, co se bude dít, ale tohle za to tenkrát stálo.
