Článek
Každý průvodce má v zásobě nějakou tu vtipnou nebo trapnou historku, se kterou se musel popasovat s předstíraným klidem. Někdy to není vůbec o tom, co se děje, ale jak dobře umíte zahrát, že se nic neděje. Tenkrát za dobu své brigády jsem zažila ledacos, nečekané dotazy, ztracené turisty, arogantní skupinky. Všechno jsem ustála. Ale pak přišla ta noc…
Už když jsem přicházela na nádvoří zámku, měla jsem hrozně zvláštní pocit. Jako obvykle jsme ten večer byli v dobových kostýmech, všude na zemi byly umístěny zapálené svíčky pro tajemnou noční atmosféru. Jenže od rána se mi prostě lepila smůla na paty.
Když jsem nezakopla na terakotových schodech a nesedla si už podruhé během jedné hodiny na zadek, podařilo se mi převrátit stojan se svíčkou, která naštěstí nebyla ještě zapálená. A pak to začalo… Asi půl hodiny před začátkem akce se k naší partě donesla zpráva, že syn majitele si při pokusu „něco opravit“ zlomil ruku. Hrozně mě to zaskočilo, protože najednou vypadl jeden člen. Jak ho nahradit? Prostě postava mladého hrabětě na zámek tu noc nepřijede. Zbývalo jen pár minut do odbití devatenácté hodiny, kdy měly začít noční prohlídky zámku, a mě nic lepšího nenapadlo, než že bych mohla lidi zaujmout krásným, ale pořádně těžkým pláštěm.
Byl to kousek, který připomínal plášť prefekta ze známé pohádky o Popelce a já si blbec říkala:„Co bych pro návštěvníky neudělala..“ Když jsem si ho oblékla, sevřel mě takový divný pocit kolem krku. Nechtěla jsem tomu věnovat žádnou pozornost, protože čas běžel. Rozhodla jsem se ještě před spuštěním celé akce, zaběhnout do sklepa, kde to krásně vonělo připravovaným jídlem pro návštěvníky. A pak to přišlo! Na posledním schodu jsem si svojí blbostí přišlápla plášť, který jsem měla dlouhý jako nevěsta vlečku a automaticky jsem si dala ruce pod sebe, když jsem padala.
V levé ruce jsem ucítila obrovskou bolest. Během vteřiny u mě byla starší kolegyně a snažila se mě pomoct zvednout, ale přece to zvládnu ne! Zatnu zuby a večer proběhne, tak jak má! Prášky na bolest pro mě byly připravené už v kavárně a já kvapem spěchala přivítat četnou skupinu. Vše probíhalo celkem v klidu, smích se ozýval prakticky z každé místnosti, spokojenost byla na místě. Před poslední prohlídkou, kdy se blížila půlnoc mi začalo kručet v žaludku. „Do háje, od rána jsem skoro nic nejedla, proto jsem dneska tak zpomalená.“ V jedné z místností jsme měli připravenou malou hereckou hostinu.
Bramborový salát, alko i nealko pití, řízky, domácí buchty, koláče… Kolega, co velice rád mluvil o zbraních, a taky se rád chlubil, přebral poslední skupinku. Hlad mi zatemnil mozek a já spěchala se najíst. Uběhlo 10, 15 minut a já byla spokojená. Jak si tam tak v klidu sedím, přiběhl celý udýchaný nejmladší kolega, který představoval mnicha a s neklidem v obličeji se měl zeptal, jestli nemám náhodou ještě provázet. Sebejistě jsem jen kroutila hlavou, že už mám padla. Co čert nechtěl, vzápětí za ním přiběhl další kolega a oznámil mi, že mě hledají po celém zámku dobrých 20 minut. Ejhle… Zapomněla jsem na poslední skupinku, kterou jsem nechala věčně vzteklému kolegovi, který uměl všechno nejlíp.
Do knihy návštěv jedna „milá“ paní zanechala prostý, ale docela výstižný vzkaz: “ Prohlídka byla skvělá, až na zmatenou hraběnku.“ V té chvíli by se ve mě krve nedořezal. Se zatuhlým skoro až křečovitým úsměvem jsem jí vysvětlila, že jsem si jen na chvíli odskočila, abych se najedla, navíc mám poraněnou ruku, a přesto jsem dokončila všechny prohlídky bez jediné přestávky. Zamračila se a odsekla mi něco ve stylu „Zaplatila jsem si stoprocentního průvodce, nemáte nárok na to si stěžovat, vaše chyba!“ Nádech, výdech… tuhle ženskou už rozhodně potkat nechci, pokud ano, tak v civilu.
Aby toho nebylo málo, můj věčně vzteklý kolega se do mě po prohlídkách pustil. Údajně nevěděl, co má lidem říkat, přestože mi neustále vyčítal, že ho nenechám domluvit, když má výklad. Přestože jsme byli na zámku skoro poslední, pozhasínaly jsme ve sklepě svíčky. A pak se to stalo… Kousek od místa, kde jsem já spadla, se pořádně bouchnul do hlavy, protože se zapomněl sklonit. Strop je holt v tom místě hodně nízký a při mé výšce se nemusím sklánět, on na to při naší konverzaci bohužel zapomněl… Pořádně to zadunělo, zatnul čelist a zamotal se, kdy se na poslední chvíli zachytil. Velmi rychle jsem byla pryč, asi bych to nepřežila podle jeho výrazu… A jak dopadla moje ruka? Místo naraženiny mi druhý den v nemocnici řekli, že se jedná o zlomeninu…
