Adagio – jak barokní „benátský diletant“ k hitu ve 20. století přišel

Mezi ony barokní šlágry určitě patří Pachelbelův kánon, Vivaldiho Čtvero ročních dob nebo Rondo od Henryho Purcella. Johann Sebastian Bach toho má na svědomí pochopitelně více, jmenujme Air, Toccatu a fugu d moll nebo Badinerii. Do výčtu však můžeme směle zařadit i italského skladatele Tomasa Albinoniho, který žil na přelomu 17. a 18. století a svou nejznámější skladbu složil až po druhé světové válce. Příběh této skladby je velmi zajímavý.

Tomaso Albinoni se narodil v roce 1671 v rodině bohatého benátského kupce, výrobce papíru a výrobce hracích karet. Tomaso byl zaučován do profese svého otce, ale také chodil na hodiny hudby, což se v zámožných rodinách tehdy slušelo. V roce 1694 už byl znám jako skladatel, když napsal svou pravděpodobně první operu a cyklus instrumentálních skladeb [1]. Od roku 1709 se věnoval již jen hudbě, rodinný podnik přenechal mladším bratrům. Sám o sobě mluvil jako o „benátském amatérovi/diletantovi“ nebo „houslovém amatérovi/diletantovi“ („dilettante veneto“ nebo „dilettante di violino“), a to i když byl již uznávaným a zkušeným skladatelem [10]. Dokonce i jedna gramofonová deska nesla takový název [2].

Ve dvacátých letech osmnáctého století už byl znám i v zahraničí, o čemž svědčí mj. to, že z Mnichova dostal dvě zakázky na operu, jejichž premiéry si v Bavorsku také sám oddirigoval. Dokonce se tenkrát psalo, že se akce zúčastnil „ten správný Albinoni“, protože se v Německu a ve Švédsku pohyboval podvodník, který se za Tomasa Albinoniho z Benátek vydával [5]. Popularitu benátského skladatele dokládá i to, že na motivy jeho děl napsal čtyři fugy Johann Sebastian Bach.

Albinoni patřil za svého života k nejznámějším italským skladatelům, po jeho smrti (1751) však povědomí o něm a jeho díle postupně upadalo. Připomenut byl až v polovině 20. století, kdy italský muzikolog Remo Giazotto vydal biografie několika skladatelů, mj. Antonia Vivaldiho a právě Tomasa Albinoniho. Vydal také systematický katalog Albinoniho děl [11].

Největší sbírku Albinoniho děl na světě má dnes Saská zemská knihovna v Drážďanech, zřejmě díky vztahům skladatele s drážďanským dvorem. Na saském dvoře byla italská hudba v kursu, italští hudebníci v Dražďanech působili, němečtí zase v Itálii studovali. Saský kurfiřt v letech 1716-1717 se svými dvorními hudebníky navštívil mj. Benátky a houslista Johann Georg Pisendel pořizoval kopie hudby italských skladatelů pro drážďanský dvorní orchestr [12]. Drážďany však byly v závěru druhé světové války vybombardovány a tehdy utrpěla i knihovna [8, 9].

Nejznámější Albinoniho skladbou je Adagio g moll. Tuto skladbu jsme však poznali až po druhé světové válce, kdy výše zmíněný italský muzikolog Remo Giazotto nejprve v roce 1949 oznámil, že v troskách knihovny vybombardovaných Drážďan nalezl rukopis dosud neznámého Albinoniho díla, a v roce 1958 vyšlo v nakladatelství Ricordi tiskem Adagio g moll pro smyčce a varhany [3]. Skladba se stala velmi populární, přece jen je s ní spojen silný příběh (Drážďany) a k tomu je opravdu působivá. Ke známosti jistě přispěl též světoznámý dirigent Herbert von Karajan, který ji zařazoval do svých koncertů.

Než se pustíme do dalšího pokračování příběhu, můžeme si toto dílo připomenout.

Klasických verzí je na YouTube plno, komorní i orchestrální. Uveďme si verzi Herberta von Karajana, který přispěl k popularizaci skladby:

Po této skladbě však sahali také hudebníci z jiných proudů, ano, i rockových. Příkladem může být britská skupina Procol Harum: Adagio di Albinoni (YouTube), 1976. Nebo nizozemská skupina Ekseption, na desce v roce 1969, zde živě v roce 1973:

A někdy si dopisovali slova, jako britská skupina Renaissance: Cold Is Being (YouTube), 1975. Případně americká skupina The Doors, Jim Morrison – The Severed Garden (Adagio), 1978: 

Samozřejmě ve výčtu nesmí chybět ani Karel Gott: jeho verze Adagia (YouTube), 1971.

Příběh měl své pokračování v 80. letech, kdy knihovna v Drážďanech začala uvádět na pravou míru informace, že by vůbec kdy měla ve svém držení tohoto Albinoniho rukopisu, že Giazotto jej nikdy nikomu k nahlédnutí neposkytl a že dílo muselo být napsáno v současnosti [4]. Ustálila se verze, že Giazotto našel pouze fragment basového partu a střípky Albinoniho harmonie. A zbytek že je jeho dílem.

Když se podíváme zpět, tak zjistíme, že v roce 1958 byla skladba vydána nakladatelstvím Ricordi pod názvem „remo giazotto: adagio in sol minore per archi e organo su due spunti tematici e su un basso numerato di tomaso albinoni“ (včetně těch malých písmenek). Tedy česky asi „remo giazotto: adagio g moll pro smyčce a varhany na dva tématické motivy a číslovaný bas od tomase albinoniho“ [5].

V předmluvě bylo uvedeno, že skladba je součástí triové sonáty g moll bez opusového čísla, z níž se dochoval pouze vytištěný generální bas a dva ručně psané fragmenty prvních houslí (celkem šest taktů).

Onen generální či číslovaný bas neboli basso continuo je způsob zápisu not používaný v baroku, kdy je uvedena jen basová linka a k tomu jsou přidány nějaké symboly či číslice, které konkrétní tóny tam mají zaznít. A slovem „continuo“ se říkalo nástrojům, přičemž jeden z nich musel být schopen hrát akordy. Obdobný zjednodušený zápis používáme ve zpěvnících, kam si píšeme akordové značky [6].

Giazotto nejprve nechal basso continuo a doplnil jej krátkým úvodem a poté na tomto základě použil existující fragmenty k vytvoření melodického spojení. Vzhledem k tomu, že bas vytváří „zvýrazněnou mystickou náladu“, považoval editor za vhodnější svěřit basso continuo varhanám, nikoliv cembalu.

Skladba tedy byla na titulní straně i v předmluvě jasně označena jako Giazottovo dílo (v poznámce o autorských právech bylo také uvedeno, že Adagio je původní skladba chráněná platným autorským zákonem). Avšak po úspěchu díla byl jako skladatel téměř vždy uváděn Albinoni, kdežto Giazotto pouze jako aranžér. A někdy se Giazottovo jméno úplně vynechávalo [5].

V 60. a 70. letech se snažilo několik hudebních badatelů v korespondenci s nakladatelstvím Ricordi a knihovnou v Drážďanech zjistit pravý stav věcí, ale bezvýsledně, odpověď zněla: „Údajný fragment Adagia, který se stal tak slavný, připisovaný Albinonimu, v naší hudební sbírce není a nikdy zde nebyl.“ Takže Adagio bylo zřejmě napsáno od začátku do konce Giazottim [5].

Remo Giazotto je v některých zahraničních článcích na Internetu označován za mystifikátora, jindy se naopk zdá, že bylo jeho autorství neprávem opomíjeno, byť je uvedl už při prvním vydání. Nebudu soudit, protože jen tolik se mi podařilo poskládat z různých internetových zdrojů. V češtině k příběhu této skladby není k nalezení prakticky nic s výjimkou jednoho článku z roku 2020 na rozhlas.cz [7]. Ale třeba se najde někdo, kdo se do tohoto příběhu ponoří hlouběji a napíše obsáhlejší článek. Ta skladba si ho určitě zaslouží.

[1] https://pl.wikipedia.org/wiki/Tomaso_Albinoni

[2] Benátský amatér https://www.discogs.com/release/9217890-Tomaso-Albinoni-Musico-di-Violino-dilettante-Veneto

[3] Tomaso Albinoni – kompozytor hitu, którego nie było https://www.polskieradio.pl/6/242/Artykul/300371,Tomaso-Albinoni-kompozytor-hitu-ktorego-nie-bylo

[4] https://pl.wikipedia.org/wiki/Adagio_g-moll_(Albinoni)

[5] https://de.wikipedia.org/wiki/Adagio_g-Moll_(Giazotto)

[6] https://cs.wikipedia.org/wiki/Basso_continuo

[7] https://d-dur.rozhlas.cz/albinoniho-zrozeni-aurory-8390909

[8] Saská zemská knihovna: https://blog.slub-dresden.de/beitrag/2023/2/13/und-dann-war-alles-alles-gut-erinnerungen-an-gottfried-benndorf-und-die-zerstoerung-der-saechsischen-landesbibliothek-1945

[9] Saská zemská knihovna: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sask%C3%A1_zemsk%C3%A1_a_univerzitn%C3%AD_knihovna_v_Dr%C3%A1%C5%BE%C4%8Fanech

[10] https://www.wilanow-palac.pl/tomaso_albinoni_dla_pary_elektorskiej_koncerty_obojowe_op_9.html

[11] https://en.wikipedia.org/wiki/Remo_Giazotto

[12] Italská hudební tradice na saském dvoře (slub-dresden.de)