Článek
Vodník Oto byl mlád, nebyl ještě ani plnoletý, ale k vodnickému řemeslu neměl vztah. A ani mu to moc nešlo. Místo topení ubohých lidí se raději staral o ryby. Kaprům leštil šupiny a štikám brousil zoubky.
Jeho otec ale byl přísný a tvrdohlavý a jednoho dne se rozhodl, že je nejvyšší čas, aby Otík ulovil svou první oběť a donesl domů dušičku.
Otík z toho radost neměl, ale taky neměl na výběr. Musel se vydat na malý rybník, kde měl stáhnout pod hladinu starého rybáře co lovil z loďky na udičku.
Otík se nepozorovaně dostal k lodi, a když se pokusil rybáře stáhnout pod vodu, rybář rychle zareagoval a duchapřítomně chudáka Otíka praštil pádlem po hlavě. Otík se rychle vrátil pod hladinu, kde si chladil velkou bouli. Po tomto nevydařeném pokusu ho otec vyslal znovu na jiný menší rybník.
Kolem rybníku často chodila stará bába bylinářka, která sbírala po okolí houby všeho druhu, které potom zavařovala na dlouhé zimní večery.
Otík jí pozoroval několik dní jak chodí kolem rybníku a čekal na vhodnou příležitost. Tentokrát si chtěl být jistý, že to vyjde.
A dočkal se. Bába jednoho parného dne usedla na kameny na kraji rybníku, aby si svlažila své velké a nateklé nohy. Otík vycítil šanci. Potopil se, a po dně se blížil k bábě rozhodnutý ji stáhnout za kotníky do vody.
Jenže Otík nevěděl, že si bába natírá své nateklé nohy podivnou vazelínou, kterou si doma vyrábí. Ta v kombinaci s vodou byla kluzká jako mýdlo.
Ve chvíli kdy se dostal ke břehu, tak na nic nečekal, chytl bábu za kotníky a potáhl jí do vody. Jenže najednou mu ruce podklouzly pod vazelínou a on sebou trhl dozadu a narazil se o dno. Bába se lekla tak, že při vyskakování z rybníka omylem převrhla celý košík hub do vody. Houby podivných druhů zamořily vodu a přiotrávily i ryby.
Otík se znovu vrátil domů s nepořízenou a jeho otec se ještě více rozčílil, když se dozvěděl stížnosti o přiotrávených rybách. Byla to ostuda.
O tom, že by Otík netopil lidi, nechtěl ani slyšet a rozhodl se Otíka vyslat na Severní Moravu do přehrady Slezská Harta, kde působil jeho bratr vodník Alfons.
Otík se vydal na cestu napříč republikou skrz řeky, potoky a potůčky, až se mu podařilo dostat do Slezské Harty.
Jeho strýc Alfons byl pohodový vodník, který chtěl mít klid a do mladé přehrady se přestěhoval z Čech. Snažil se žít s lidmi i s jinými tvory okolo Harty v míru a dušičky sbíral spíše vyjímečně. Ale i tak to byl zkušený vodník.
Dal Otíkovi mnoho dobrých rad a doporučil mu místo, kde se občas v noci koupe jedna dívka, která by mohla být pro něho jednoduchým cílem.
Otík chtěl uspět a tak připravil léčku. Do mělčiny v rákosí schoval velkou brož, kterou mu půjčil Alfons. Ta se v odrazu měsíce krásně leskla. Otík čekal čtyři dny a pět nocí v rákosí, než dívka přišla. Svlékla se a vlezla do vody.
Její pozornost upoutal šperk, který se leskl pod hladinou. Vydala se k němu a v tu chvíli Otík vyrazil. Stáhl jí pod hladinu a začal jí divoce topit.
Jenže se spletl. Ona dívka nebyla obyčejná dívka. Jednalo se o rusalku, která měla stejně jako on nadpřirozené schopnosti. Otík dostal od rusalky pořádnou nakládačku, a ta s broží odplavala pryč. To už byla pro Otíka poslední rána a rozhodl se, že už se nebude pokoušet lidi topit.
Znechucen svým životem se nechal unášet proudem a občas překonal nějakou přehradu. Z Moravice se dostal do řeky Opavy, z ní pak do Odry a ta ho donesla až do Baltského moře.
Voda zde byla chladná a slaná a Otíkovi moc nechutnala. Proto se držel v okolí ústí řeky, kde se voda ředila. V ústí se ale pohybovalo mnoho rybářských lodí a tak si musel dávat velký pozor na to, aby se nezapletl do sítí.
Jednou pod vodou uslyšel podivné volání o pomoc. Vydal se za tím zvukem, a v jedné rybářské síti našel uvězněnou mořskou vílu. Osvobodil jí ze sítě a ta mu poděkovala. Začali se bavit a tak nějak se do sebe zakoukali.
Zbytek života strávili v ústí řeky, kde si pod vodou společně postavili domeček jako ochranu před rybáři a pěstovali různé chaluhy k jídlu.
Tak šťastně dopadl příběh vodníka Otíka, který se rozhodl žít s lidmi v míru a neškodit jím.
