Článek
Když řekneme bolesti rozumu, měli bychom vyjádřit jasněji, co vlastně rozum je a co jej snad může bolet. V předchozí stati jsem poněkud rozšířil pojetí slova rozum tím, že jsem jej spojil s nerozumem. Takové rozšíření se někdy může hodit a jindy může vést k neporozumění. Při procesech s čarodějnicemi byl rozum používán i zneužíván. Mnohé „čarodějnice“ byly prosté sběračky léčivých bylin. Znalost účinků bylin byla uchovávána tradicí, zkušenostmi generací lidového léčení. Když ovšem vyjdeme z předpokladu, který tehdy nebyl a nemohl být zpochybňován, totiž, že jsou tu jen dvě mohutnosti, které mohou ovlivnit a změnit stav věcí, totiž Bůh a ďábel, vede nás rozum k otázce, kdo či co vlastně tajemnou moc bylin způsobuje. Na vše, co se týkalo Boha, měla monopol církev. V klášterech se sběru bylin a jejich užití v léčení věnovali mniši a mnišky, což by mohlo být v pořádku. Jak ale chápat to, že byliny mohou úspěšně užívat i nevzdělané stařenky, jejichž vztah k pravé víře mohl a také leckdy byl nejasný a možná i podezřelý?
Povšimněme si, jak se v tom, co je popsáno v předchozím odstavci, rozum a nerozum prolínají a jak je leckdy obtížné je vzájemně odlišit. Pupava má určité léčivé účinky. V rámci předchozí úvahy je však snadné považovat přiznání, že dotyčná dala na radu sousedky sežrat nemocnému teleti pupavu, dokladem čarování jich obou. Z hlediska církve by mohlo být správnější, kdyby o uzdravení telete pokorně poprosila při modlitbě, kterou by třeba podpořila zapálením svíčky v kostele. Dnes bychom předpokládali, že zapálení svíčky by sotva mohlo být účinnější než použití léčivé byliny. Jenže my dnes vycházíme z odlišných předpokladů, z jiného chápání světa. Byť je rozum tím, co nás odlišuje od zvířat a rovněž tím, co umožnilo rozvoj civilizace, obdobné rozumně-nerozumné bloudění je něčím, čemu se nedá vyhnout. Jestliže nám dnes přijdou předpoklady a přesvědčení, o něž se ve svých úvahách opírali naši předci, jako pochybné a zpozdilé, mohou se stejně tak ty, na nichž zakládáme své úvahy dnes, připadat zpozdilé pokolením, která přijdou po nás, a to ať už protože se pokrok nezastaví či naopak, např. díky ruské chuti vyzkoušet si nukleární válku, se věci vrátí někam hodně nazpátek. Jsme jen lidé, a proto na rozdíl od oněch dvou výše zmíněných mohutností nikdy nebudeme schopni dosáhnout absolutní jistoty o tom, zda předpoklady, o něž se opíráme, jsou jisté či zcestné.
Abychom se z těchto složitostí dokázali alespoň částečně poučit, pokusím se rozlišit některá možná pojetí rozumu a také prozkoumat, zda se přece jen nedají najít nějaké jistoty. Jednou z možností, jak to učinit, je obrátit se na poznatky shromážděné filozofy. S těmi se v odborné literatuře setkáme pod označením teorie pravdy. Než však k tomu přistoupím, popíšu jistý sled událostí ze svého života, v němž se rozum a nerozum proplétají tak, že je snad ani rozplést nelze. Ne že by tomu nešlo porozumět, zejména nám, kteří jsme si tím prošli.
V mlze ideologie
Ve stalinských padesátých letech minulého století byly obecně uznávány tři kariéry. První byla karierní cesta člověka pracujícího rukama, nejlépe s krumpáčem a lopatou. Druhou byla kariéra aktivního člena strany, který se dopracoval do nějaké pozice v aparátu strany a třetí byla kariéra vojáka, připraveného bojovat za mír, bude-li to nezbytné až do hořkých konců a vypálení světa jadernými zbraněmi. Ani jedna z těchto tří cest mne nelákala, ne však proto, že bych se např. fyzické práce štítil. Práci s lopatou jsem si vyzkoušel na brigádě, kdy jsme jako středoškolští studenti kopali meliorační kanály, tehdy ručně, lopatou. Měl jsem jiné zájmy. Bavila mne fyzika a v posledním ročníku tehdejší jedenáctileté střední školy jsem se zúčastnil fyzikální olympiády. V krajské kole jsem skončil snad na čtvrtém či pátém místě, což mně opravňovalo k účasti na celostátním kole. Na celostátním kole už to tak slavné nebylo, skončil jsem někde uprostřed pole. Krajské kolo bylo především o elektřině a tu jsem ovládal. V celostátním kole po nás chtěli geometrickou optiku, tu jsem nesnášel, a hlavně jsem sám sebe zklamal při výpočtu úlohy s Archimedovým zákonem. Měli jsme vypočítat, jak hluboko bude těleso zanořené do kapaliny. Mně se, ať jsem dělal, co jsem dělal, stále vznášelo nad hladinou. Jak dnes vím, zřejmě jsem někde udělal chybu ve znaménku, ale nepodařilo se mi ji najít. Tak jako tak jsem byl na svoje výsledky pyšný a chtěl jsem studovat fyziku, abych svůj talent rozvinul.
Ředitel naší školy si pozval mně a další dva spolužáky a vysvětlil nám, že studovat nesmíme, protože jsme z buržoazních rodin. Můj otec nějaké problémy s komunisty měl. Otec jednoho ze spolužáků byl právník a musel pracovat jako asfaltér. Nejhorší případ se týkal toho druhého spolužáka. Jeho otec obchodoval s jetelovým semínkem. To patřilo do zemědělství, takže jej nutili, aby vstoupil do zemědělského družstva. Odmítal, avšak tlak na něj byl tak značný, a především nevybíravý natolik, že spáchal sebevraždu. Jeho manželka zemřela pár let poté a z Josefa se stal sirotek. Vychovali jej opatrovníci. Josef nesměl studovat, protože jeho otec nechtěl vstoupit do družstva, jako by něco takového bylo dědičné. Nakonec jsme vystudovali všichni tři, díky tomu, že v průběhu šedesátých let se poměry uvolnily. Tím, co se stalo, si komunisté moji přízeň nezískali, spíše naopak.
Teorie pravdy
V časopise Vesmír z června 2023 (1) byl v jednom článku zmíněn osud profesora Josefa Svobody. Svoboda byl v r. 1949 jako student a skaut zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k jedenácti letům vězení za protistátní činnost. Později, poté co emigroval do Kanady, se stal profesorem na Torontské univerzitě a za svou odbornou činnost obdržel nejvyšší kanadské vyznamenání, Řád Kanady. Podobných příběhů, kdy nadaný člověk, který měl potenciál společnosti pozitivně přispět, byl za vlády komunistů šikanován, trestán a bylo mu bráněno svoje nadání rozvinout, je mnoho. Sám jsem se s některými blízce či zprostředkovaně ve svém životě setkal. Přesto se najdou lidé, staří i mladí, kteří si dobu komunistické totality idealizují či dokonce popírají, že by tehdy k něčemu podobnému docházelo.
Přestože v roce 1990 Sovětský svaz přiznal vinu za Katyňský masakr, kdy v r. 1940 Sověti povraždili 22 tisíc polských důstojníků a příslušníků inteligence, ještě dnes člen komunistické strany Skála celou událost popírá (byl proto odsouzen k podmíněnému trestu). Tyto a podobné skutečnosti vedou k otázce, co vlastně je pravda a jak se dá pravda určit. V principu je pravda považována za vlastnost, spočívající ve shodě se skutečností. Avšak stačí nahlédnout do některého filozofického slovníku a zjistíte, že věc není tak prostá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Případ komunisty Skály patří v tomto směru k těm jednodušším.
Skála může např. popírat, že k masakru došlo, případně popírat, že jej provedli Sověti. V prvním případě by musel doložit, že důkazy o masakru byly zfalšovány, že je to fabrikace falešných důkazů apod. To by ovšem doložit nemohl, důkazy jsou jednoznačné. Poněkud složitější to je v případě popírání provedení masakru Sověty. Masakr totiž krátce po přepadení Sovětského svazu odhalili Němci a velice se jim to hodilo v propagandě. Rusové takové osočení odmítli a za strůjce masakru naopak označili Němce. Na svém Rusové trvali po celá desetiletí a teprve v r. 1990 přiznali, že masakr byl proveden na Stalinův rozkaz. Pro komunistu, milujícího Sovětský svaz a zbožňujícího Stalina, je sotva možné přijmout svědectví o Stalinových zločinech.
Předchozí případ je složitější, ne snad protože by nebyly platné jednotlivé skutečnosti v případu uvedené. Komunisté se v padesátých letech snažili zbavit všech osob, které je podle nich mohly ohrozit. Vadili jim katolíci, skauti, vzdělanci, a především lidé schopní samostatně myslet. Ideální občan komunistického státu by vlastně byla zombie, jak tomu ostatně je v současném Rusku. Také je pravda, že právě proto inscenovali soudní procesy a justiční vraždy. Ty však měly i jiný důvod, totiž zastrašit obyvatelstvo. Také je pravda, že profesor Svoboda dosáhl v Kanadě významných úspěchů. Že vše proběhlo tak, jak je výše popsáno, je dosti pravděpodobné. K potvrzení, že tomu tak skutečně bylo, bychom však potřebovali vědět víc, zejména podrobnosti o onom procesu a také o možnostech, které dotyčný měl po návratu z vězení.
Uvedené dva příklady jen naznačují, že s pravdou to není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Co je pravda a jak ji stanovit studovali filozofové a také logici. Výkladů a pojetí je celá řada, i když vzájemně se mnohdy nevylučují. Pokud by někoho snad zajímala tato věc hlouběji, doporučuji obrátit se na odbornou literaturu. Zde se zaměřím jen na některé případy, jako je např. pravdivost matematických formulí, vědecký důkaz a relativní pravda. Rovněž se pokusím vyjasnit kdy má smysl pravdivost sdělení zkoumat a kdy ne.
Pravda v matematice
V matematice se zdá být pravda určena jasně, jednoznačně a jednou provždy. Například 2+2=4 a přes to nejede vlak. Je však možné, že vám někdo namítne, že záleží na systému, se kterým pracujete. A že vlastně v matematice můžeme navrhnout systém, ve kterém bude platit třeba 2+2=5. Na tom samozřejmě něco je a jak si ukážeme, možností je hodně. Ve všech případech, které přicházejí v úvahu ovšem platí, že používané symboly změní svůj význam. V běžném případě, kdy považujeme za správně utvořenou a platnou formuli 2+2=4, považujeme symboly 2 a 4 za čísla, + za symbol sčítání a = za symbol rovnosti. Systém, v němž uvedená formule platí je systém aritmetiky. Můžeme ovšem systém pozměnit, např. tak, že rovnítko už nebude znamenat rovnost, ale „následník výsledku součtu“. Následníkem čísla 4 je číslo 5 a v tomto případě, když jsme změnili význam symbolu =, bude skutečně platit 2+2=5. Kdybychom skutečně potřebovali funkci vedoucí k následníku součtu, asi bychom zavedli nějaký jiný symbol, aby se to nepletlo. Ale udělat by se to dalo i tak, jak jsem to zde popsal.
Ve vymýšlení systémů, v nichž by se za správně utvořenou považovala formule 2+2=5 můžeme jít mnohem dál. Dejme tomu, že symbol 2 bude znamenat „bonbón“, + bude znamenat „a ještě“. Dále, symbol = bude znamenat „to je“ a 5 „skvělé“. Pak budeme formuli 2+2=5 číst: „Bonbón a ještě bonbón, to je skvělé“. Možná řeknete, že příklad s bonbóny vypadá jako naschvál. Proč by ne, ale pokud bychom takový záznam potřebovali, byla by to opět správně utvořená a platná formule. Všimněte si, že zde nehovořím o její pravdivosti, a tak je to i s formulí 2+2=4 v tom běžném, obvyklém pojetí. Je to správně utvořená a platná formule. Pokud bych chtěl mluvit o pravdivosti, musel bych tuto formuli interpretovat. Jestliže mám 2 jablka a dostanu ještě další dvě, pak je pravda, že budu mít čtyři jablka. Ptát se, zda neinterpretovaná formule 2+2=4 je pravdivá, nedává dobrý smysl.
V matematice a logice se obvykle pravda odvozuje z koherence, tedy vnitřní souvislosti jednotlivých součástí (axiomatického) systému. Předchozí odstavce vycházejí právě z tohoto pojetí. Nicméně, ne vše je tak zřejmé, jak to na první pohled vypadá. Začalo to s Russelovýmí myšlenkami v souvislosti s Paradoxem lháře a pokračovalo k objevům brněnského rodáka Kurta Gödela a jeho následovníků. Poněkud obecnější uvedení zmíněného paradoxu zní: Mějme množinu všech množin, které samy sebe neobsahují. Obsahuje tato množina sama sebe? Jak si snadno ověříte, jestli množina všech množin, které samy sebe neobsahují sama sebe neobsahuje, pak sama sebe obsahovat musí. Jestliže se však bude obsahovat (bude sama svým vlastním prvkem), pak se obsahovat nemůže. Co s tím? Russel přišel s jistým řešením které sice všichni nepřijali, ale v jistém ohledu uspěl. Horší to bylo s objevy Kurta Gödela. Zde postačí říci, že zjistil, že bezespornost aritmetiky nelze dokázat. Tedy, abychom byli přesní, bezespornost aritmetiky nelze dokázat v rámci aritmetiky samotné. Lze ji ovšem dokázat v rámci obecnějšího systému (2).
Tato zjištění jsou svým způsobem znepokojivá. Matematiku a formální logiku považujeme za exaktní, tedy přesné, disciplíny. Jak ovšem s exaktností souvisí to, že Russelovo řešení někteří přijali, jiní, např. Wittgenstein, ne. Jestliže záleží na názorech, má to něco společného s přesností? Gödelův výsledek popírá výchozí princip, totiž koherenci, alespoň to tak vypadá. Vyjasnit tyto věci řádně a v plné podrobnosti by vyžadovalo celou řadu stránek odborné, nebo jak se dnes pod vlivem angličtiny říká, technické povahy. Zmíněná zjištění vedla k dalšímu významnému vývoji, zejména formální logiky.
Vědecky dokázáno
Mám ve svém příbuzenstvu člověka, který tvrdí, že kouření neškodí. Argumentuje tím, že on sám kouří a nic mu to nedělá. Už dlouho však odborníci uvádějí, že kouření škodlivé je a odvolávají se na množství výzkumů. Co tedy je či může být vědecky dokázáno a jak se liší osobní zkušenost a přesvědčení od toho, co přináší věda? V tomto případě je srovnání snadné. Výzkumy škodlivosti kouření probíhaly po mnoho let a porovnávaly údaje o zdraví tisíců osob, kuřáků i nekuřáků. Jak se ukázalo, ne všichni lidé reagují na zátěž způsobovanou kouřením stejně, takže se důsledky kouření mohou u jednotlivců dosti lišit. Přesto nashromážděná data dokládají škodlivost kouření přesvědčivě. Kuřáci žijí v průměru o 13,2 a kuřačky o 14,5 roku kratší životy než nekuřáci. Pravděpodobnost, že osoba, která v současnosti kouří, zemře na rakovinu plic je 22% u mužů a 12% u žen. Údaje o škodlivosti kouření jsou snadno dostupné a týkají se řady dalších chorob (3).
Kuřáci mnohdy tvrdí, že kouření zvyšuje kvalitu jejich života, uklidňuje je a pomáhá jim vyrovnat se s běžnými obtížemi života. Výzkumy však ani toto nepotvrzují. Podle všeho kuřák cítí úlevu, když doplňuje klesající hladinu nikotinu v krvi. Jinak kuřáci obecně zažívají ve svých životech vice napětí a stresu než nekuřáci. Ve srovnání s množstvím dat, týkajících se důsledků kouření, je názor kouřícího jedince jen slabým argumentem. Zdravý jedinec, zvláště pokud je mladý nebo středního věku, si nemusí uvědomovat zátěž, kterou kouření navozuje. Jiná věc je, jak jeho návyk ovlivní jeho zdraví později, po další řadě let. K pozitivnímu prožívání kouření zajisté též přispívá skutečnost, že kouření tabáku je silně návykové. Pozitivní prožitek totiž přináší uspokojování návyku, a ne něco dalšího. Jestliže jedinec dokáže svůj návyk překonat, nebude jej muset uspokojovat, a tedy nebude trpět negativními pocity, když hladina nikotinu v jeho krvi poklesne.
Údajů, svědčících o tom, že kouření škodí, je mnohem víc než jen ta, která jsem zmínil. Ovšem skutečnost, že existuje mnoho údajů tohoto druhu naplňuje podstatu vědeckého důkazu jen zčásti. Vědecké poznatky jsou na rozdíl od těch běžných, každodenních, ověřovány. Nestačí, že se objeví nějaký výsledek výzkumu, který naznačuje to či ono. Důležité je, že se takový či obdobný výsledek objevuje opakovaně ve výzkumech, které provádějí různé týmy v různých laboratořích či šetřeních v různých zemích. Právě tato charakteristika vědeckého výzkumu pomohla odhalit jako podvod studie, které si v polovině minulého století objednávaly společnosti vyrábějící tabákové výrobky a které měly poznatky o škodlivosti kouření vyvrátit. Vědecký výzkum není činnost jedince ale rozsáhlé komunity vědců, kteří nejen hledají nové poznatky, ale také se navzájem kontrolují a nálezy své i těch druhých ověřují.
I když se určitá zjištění znovu a znovu objevují a jsou opakovaně potvrzována, sotva je budeme považovat za něco vědecky dokázaného, pokud je neumíme vysvětlit. Vysvětlení musí být ověřitelné, aby mohlo být v rámci vědeckého poznání akceptováno. Jako příklad můžeme zvolit doklady o některých pozorováních v atmosféře, obecně označovaných jako UFO. Tyto jevy začaly být pozorovány na konci druhé světové války, zřejmě v souvislosti s rozvojem akcí vojenských letadel. Protože v USA panovala obava, že by Sověti mohli vyvíjet nějaké nové prostředky vzdušného boje, uvalil Pentagon na údaje o UFO embargo, čímž možná přispěl k šíření fantastických zpráv o létajících talířích a mimozemšťanech. Dnes právě Pentagon přiznává, že ony záhadné jevy jsou reálné, avšak vysvětlení oč vlastně jde stále chybí. Proto také chybí vědecké důkazy jejich existence.
Případem, kde naopak máme ověřitelné vysvětlení, je skutečnost, že je nutné korigovat čas na družicích zajišťujících chod systému GPS. I velmi malá odchylka v čase na hodinách na Zemi a na družici by vedla ke značným chybám v určování polohy. Používané hodiny jsou velmi přesné, ale ustavičně se rozcházejí v důsledku speciální i obecné teorie relativity, a proto musí být odchylky korigovány. Odchylky vznikají jednak protože se družíce vůči povrchu Země pohybují rychlostí 24 tisíc kilometrů za hodinu, jednak protože na hodiny na družici působí slabší gravitace než na ty na Zemi. Z teorie relativity totiž vyplývá, že čím rychleji se pohybujete, tím pomaleji běží čas a rovněž čím slabší je působící gravitace, tím běží čas rychleji (4).
Teorii relativity nejspíše většina lidí přijímá jako něco vědecky prokázaného, čemu se ale nedá rozumět. Hlavně však v souvislosti s teorií relativity nemáme žádné intuice či nějaká biologická přednastavení. Proto, byť výše uvedená zmínka o GPS může být pro ledaskoho překvapující, sotva kdo bude vůči v ní zmíněným skutečnostem něco namítat. Jinak je tomu v případě očkování nebo tzv. chem trails. Obojí totiž souvisejí se zdravím, s životem a s tím, co je ohrožuje. V souvislosti s ochranou života a zdraví má náš nervový systém připravenu řadu evolučně často velmi starých mechanismů, jako je např. reflexní uhnutí před něčím, co se rychle pohybuje směrem k našemu obličeji. Nemůže proto překvapit, když u některých jedinců vyvolá např. obava z injekční jehly nepřiměřené a zcela nerozumné názory.
V souvislosti s očkováním se někdy můžeme setkat s argumentem, že mezi odmítači očkování jsou i lékaři. Ano, nějací se najdou. Je však otázka, proč to dělají. U některých z nich může jít o snahu škodit lidem, u jiných může jít o neznalost. Učil jsem na vysoké škole mnoho let a ověřil jsem si, že složení zkoušky nezaručuje, že dotyčný látce porozuměl. Je to smutné, ale diplom nezaručuje odbornou úroveň a vůbec už ne odbornou kvalitu. Zmínil jsem se, že někdy může jít o snahu škodit. S osobami, které chtějí škodit, se lze setkat ve všech vrstvách společnosti a u všech druhů lidí. Důvody, které ke svému jednání mají, mohou být různorodé, důsledky jejich jednání jsou však obdobné. Zmíněné skutečnosti dokládají, že u šiřitelů zpráv o škodlivosti očkování, o chem trails apod. nejde jen o (ne)znalosti či (ne)rozum, ale také o jejich morální kvality.
(1) Co tedy můžeme považovat za vědecké či dokonce vědecky dokázané? Za vědecké můžeme považovat články publikované v (zejména renomovaných) vědeckých časopisech a také ve vědeckých monografiích. Na rozdíl od některých laických představ, obsah pojednání jednotlivých témat ve vědeckých publikacích se nebude vždy vzájemně podporovat, natož shodovat. Vědecké poznání je proces, v jehož průběhu se porovnávají a tříbí poznatky, které si někdy mohou protiřečit, alespoň předtím, než je nalezeno uspokojivé a široce přijatelné pojetí. Jako příklad lze zmínit rovnice statistické mechaniky formulované Ludwigem Boltzmannem (6) Huang, K. (1987). Statistical Mechanics. New York: Wiley.
) v poslední čtvrtině devatenáctého století. Boltzmanova koncepce je ve fyzice obecně uznávána, avšak v době, kdy Boltzmann svoje pojetí vytvořil, jiný významný fyzik, Ernest Mach (podle nějž se jmenuje Machovo číslo) se jeho teorii vysmíval, protože stála na předpokladu existence molekul. Molekuly byly tehdy jen teoretický předpoklad, jejich existence byla prokázána až později.
Titus Lucretius Carus ve vědecké básni De Rerum Natura z roku 60 před křesťanskou érou popsal vířící částečky prachu v paprsku světla jako doklad existence těles tak malých, že je naše oko nevnímá. V tehdejším pojetí tedy atomů. Soudobé chápání atomů a molekul je pochopitelně odlišné od pojetí Lucretiova, to však nic nemění na skutečnosti, že existenci molekul definitivně doložil Albert Einstein v jednom z článků, které publikoval v r. 1905. Zmíněný článek popisoval pomocí matematických rovnic Brownův pohyb, tedy vlastně jev obdobný tomu, který dávno před ním popsal Lucretius. Einsteinova analýza jevu jde však mnohem dál a do větší hloubky. Navíc byla dále rozpracována a experimentálně ověřena dalšími fyziky. Dnes je existence molekul a atomů považována za něco sotva zpochybnitelného. Díky metodám elektronové mikroskopie lze molekulyJako další příklad vědecky prokázaného může posloužit přenos infekce. V polovině devatenáctého století v tehdy zakládaných porodnických klinikách docházelo k úmrtím žen po porodu na nemoc, nazývanou horečka omladnic. Takových úmrtí bylo na klinikách až třikrát více než u porodů, které prováděly porodní báby. Ignác Semmelweiss (6).
), který působil na porodnické klinice ve Vídni, si povšiml, že studenti leckdy přicházejí k porodům z pitevního sálu a požadoval, aby si před stykem s pacientkami myli ruce dezinfekcí. Přestože tím počet výskytu horečky omladnic výrazně snížil, vyvolal svými požadavky u ostatních lékařů pohoršení, což se obrátilo proti jeho osobě. Teprve po Pasteurových objevech se Semmelweissem doporučované postupy dočkaly uznání a byly zavedeny jako součást běžné praxe. Přestože je přenos infekce vědecky prozkoumán a prokázán, mohli jsme se během pandemie covidu-19 setkat s popírači, kteří např. nošení roušek prohlašovali za omezování osobní svobody.
Zdálo by se, že ve fyzice či biologii bude vědecký důkaz snazší než v humanitních vědách, nemusí tomu tak být. Zde nám jako příklad může posloužit určení autorství historického dokumentu. V historickém bádání není nijak výjimečný případ, kdy existuje dokument (nebo jen jeho pozdější opis), který by byl důležitým dokladem osvětlujícím dějinné události, pokud by byl pravý nebo např. kdyby bylo možné stanovit, kdy a kým byl sepsán. Historik v takovém případě postupuje tak, že porovnává dokument s dalšími dokumenty a poznatky. Posuzuje, zda původ a obsah dokumentu jim odpovídá nebo je s nimi v rozporu. Tento postup je náročný a složitý, a ne vždy vede k dostatečně jistému odhalení jeho pravosti či doby vzniku. Mnohdy však umožní negativní důkaz, totiž zjištění, že jeho autorem nemůže být osoba, jíž se jeho sepsání připisuje nebo že nemohl být sepsán v době, o níž se původně uvažovalo. I takové negativní zjištění je řádný vědecký důkaz. Ostatně, i v přírodních vědách je za jisté považováno vyvrácení hypotézy, tedy též negativní zjištění.
Za vědecky dokázané bychom tedy měli považovat taková zjištění, která jsou řádně ověřena a jejichž povahu dovedeme vysvětlit. Zmínil jsem, že vědecké poznání je proces, a tedy se vyvíjí. Teorii gravitace, kterou vypracoval Isaac Newton, v minulém století nahradila Einsteinova teorie relativity. Stojí za povšimnutí, že nahrazení starší teorie novou obvykle nevyvrací tu starší, ale rozvíjí ji a doplňuje. Newtonova teorie je dostatečně přesná, a i dnes dobře slouží v případech, kdy do procesu nezasahují relativistické jevy. V případech, kdy tomu tak je, můžeme vědecké objasnění věci považovat za o to jistější a spolehlivější. Darwinova teorie evoluce se od doby svého vzniku výrazně pozměnila. Její vývoj však původní Darwinovy nálezy nevyvrací, jen je koriguje a upřesňuje. Podobně je tomu v mnoha dalších případech. O infekcích je toho dnes známo mnohem víc, než znali Semmelweiss či Pasteur. Opět jde o upřesnění a další rozvoj, nikoli o nějaké zcela odlišné pojetí. Vědecké poznání, a tedy vědecká metoda, je jedním z nejvýznamnějších výdobytků novověku. Není však samospasitelné. Je založeno na lidském rozumu, který není dokonalý a má svá omezení, která ne vždy dokážeme rozpoznat. Karl Marx byl významný filozof, který přispěl k poznání povahy společenských procesů. Když se však jeho myšlenek ujali političtí marxisté a pokusili se na jejich základě vybudovat novou společnost, podle nich založenou na vědeckých základech, výsledek byl tristní. Nakonec vedl i ke vzniku marxistické monarchie v Severní Koreji, tedy k něčemu, co by Marxe muselo zhrozit.
Relativní a konsensuální pravda
Relativní pravda je pravda k něčemu vztažená či na něčem závislá. Konsensuální pravda pak je dána shodou více lidí na tom, co je pravda. Na první pohled se může zdát, že oba případy jsou podezřelé. Něco buďto je pravda nebo to pravda není. A jestliže si několik lidí myslí, že měsíc je bochník sýru Niva, tak to jako musí být pravda? Aby to bylo ještě divnější, přihodíme ještě absolutní pravdu a subjektivní pravdu. Absolutní pravda mi zde poslouží jako východisko k diskusi relativní pravdy. K subjektivní pravdě se vrátím později.
Absolutní pravda je vlastně vždy jen a pouze pravda zjevená. Pro věřícího katolíka se při eucharistii mění hostie v tělo Kristovo, a to naprosto, protože proběhne transsubstanciace. Jiné absolutní pravdy než ty zjevené, nenajdete. Zdálo by se, že kandidátem absolutní pravdy by se mohly stát ty nacházející se v logice a matematice. Není tomu tak. Jak jsem výše zmínil, formule matematiky a formální logiky mohou být pravdivé jen jsou-li interpretovány. U neinterpretované formule nedává otázka po pravdivosti smysl, neboť u ní jde jen o to, zda je formule správně utvořena. Je dobré si povšimnout, co vlastně děláme, když formuli matematiky či logiky interpretujeme. Interpretací se z přísného řádu formálního systému vracíme k našemu lidskému rozumu i s jeho omezeními.
Ani vědecky podložené poznatky nepatří k absolutním pravdám. Stačí znovu si pročíst výše uvedené podmínky, které musí vědecký poznatek splňovat. Takový poznatek, jak už jsem uvedl, musí být potvrzen opakovaně v různých laboratořích či různými vědci, musí existovat akceptované vysvětlení jevu a zároveň platí jen do té doby, než bude navržena nová a věc lépe vysvětlující koncepce. Vědecky podložené poznatky tedy vyžadují poměrně široký souhlas v rámci vědecké komunity a jeho platnost je založena na v dané době platném pojetí. Takže vědecky podložený poznatek nemůže mít povahu absolutní pravdy.
Zmínil jsem se o teorii relativity. Když se dostala v širší známost, mnozí lidé to chápali tak, jak se zpívalo v tehdy oblíbené písničce, totiž že všechno je relativní. V teorii relativity jde o něco jiného. Jestliže řekneme, že se něco pohybuje určitou rychlostí, pak je to vždy ve vztahu k něčemu jinému. V případě rychlosti auta na silnici, je to rychlost vzhledem k povrchu silnice. Na tom není nic divného ani problematického. Relativizování pravdy ovšem může nabývat i jiných forem. Některé z nich mohou být oprávněné, jiné vedou ke zpochybňování lidského poznání.
V zásadě lze říci, že přijetí nějakého zjištění jako pravdivého vždy předpokládá širší souhlas, ten však sám o sobě stačit nemusí. Pokud se za záruku pravdivosti považuje jen anebo hlavně souhlas většího počtu lidí, říká se tomu konsensuální pojetí pravdy. Problém u tohoto pojetí pravdy spočívá v tom, kolik osob by mělo ono zjištění podporovat. Stačili by dva? Z psychiatrie je znám pojem folie à deux, tedy doslova „bláznovství ve dvou“. Osoba trpící stihomamem může ovlivnit jinou osobu natolik, že její chorobné přesvědčení i ona přijme. To, s čím se setkáváme v souvislosti s tzv. chem trails, je v podstatě jev stejného druhu, jen se projevuje u celých skupin osob. Je možné setkat se u nás s osobami, přesvědčenými, že podstatou chem trails je rozprašování jedovaté látky, která má vyhubit všechny Slovany, ovšem s výjimkou Ukrajinců, kteří neexistují. U takového jedince se pak, opět v psychiatrické terminologii, jedná o ideé fixe, tedy posedlost.
Můžeme narazit na případy, kdy nejde o souhlas více osob, ale o své pravdě je přesvědčena jen jedna osoba. Někdy se může ukázat, že se ona osoba skutečně nemýlila. Galileo měl pravdu, ale musel ustoupit autoritě církve. Pokud tomu tak není, hovoří se o subjektivní pravdě. To, že by lidé mohli mít každý svou pravdu, a to každý jinou, by možná mohl podpořit filozofický směr, nazývaný konstruktivismus.
Konstruktivistické pojetí pravdy vychází z toho, že to, co považujeme za pravdu je výsledkem vývoje našeho poznání světa. Naše schopnosti poznávat svět jsou omezené. Lidé si to uvědomovali již dávno – kočky vidí ve tmě, netopýři loví pomocí ultrazvuku, který my neslyšíme a mohl bych uvést řadu dalších případů. Již před tisíci lety hinduisté věřili, že svět vypadá jinak, než jak se nám jeví. Podle jejich představ milosrdná bohyně Maya zakrývá svět svým závojem. Kdyby tak nečinila, viděli bychom bohy a démony, což by pro nás bylo děsivé. Obraz světa, který nám zprostředkovává soudobá fyzika se též od našeho každodenního názoru výrazně liší. Jen v něm místo bohů a démonů vystupují leptony, fermiony a temná hmota. Vezmeme-li tyto skutečnosti v úvahu, snadno nás to může přivést k názoru, že to, co je pravda pro teoretického fyzika se bude lišit od toho, co je pravda pro, dejme tomu, operního pěvce.
Naznačené pojetí však sotva zasahuje jádro problému. Naše poznávací schopnosti jsou zajisté omezené. Lidský rozum naráží na své hranice i při řešení úloh ze středoškolské matematiky, které jsou ve srovnání se složitostí světa a života v něm, jak by řekl Sherlock Holmes, elementární. V článku věnovaném oceánské termohalinní cirkulaci zmiňuje Ivan Horáček (7) skutečnost, že podle dosavadních nálezů předcházelo vždy konci interglaciálu a nástupu doby ledové oteplení v Arktidě. Právě k takovému jevu nyní dochází. Máme tedy očekávat, že současné vlny veder vystřídá prudké ochlazení a růst ledovců? Těžko říci. Přestože jsou současné modely oběhu tepla a soli v oceánech mnohem složitější, než byly ještě nedávno, a berou v úvahu desítky proměnných, jsou modelované procesy podle Horáčka o desítky řádů složitější. Takže přes veškerý pokrok poznání a pomoc stále výkonnějších superpočítačů se více méně jen dohadujeme, jak se věci skutečně mají. Spoléháme se na modely, tedy na konstrukce, protože naše schopnost podstatu věci v plném rozsahu pochopit v daném případě nepostačuje.
Podobně jako v případě relativity je možné přijít s představou, že je-li pravda konstruovaná, může být zkonstruována jakkoli. Je škoda, že tomu tak není. Bylo by pěkné, kdybych si mohl zkonstruovat skutečnost, ve které by byl můj život jedna nepřerušovaná slavnost a sláva a já bych si toho užíval v takovém rozsahu, a tak dlouho, jak bych to jen vydržel.
Omyly, podvody a lži
Filozofické otázky, týkající se pravdy jsou, jak je z předchozího zřejmé, komplikované. Na druhé straně, to, co nás skutečně zajímá, se týká obrany před omyly, lhaním a podvody. Ony filozofické složitosti, jimž jsem se na předcházejících stránkách věnoval, jsou důležité především proto, že ukazují. jak snadné je s pravdou manipulovat, a tedy klamat a lhát. Bohužel, spolehlivá metoda umožňující odlišit pravdu od jejího opaku existuje jen v některých případech. Takovým postupem je např. použití lakmusového papírku, na které si snad pamatujete ze školy. Papírek ponoříte do roztoku a jeho zbarvení vám hned ukáže, zda je roztok kyselý či zásaditý. U různých sdělení či tvrzení to tak snadné není. Nezbývá než porovnávat různá sdělení o téže věci z různých zdrojů a ta opět porovnávat s dalšími informacemi. Ani tak se ne vždy doberete k jasnému a jednoznačnému závěru. Navíc ne vždy, kdy se domáháme pravdy, skutečně o pravdu jde. Názory a přesvědčení nejsou pravdivé či lživé. Jsou to prostě názory a přesvědčení jednotlivců či skupin osob. Když např. Andrej Babiš přišel s „úžasným“ odhalením, že u nás panuje nová totalita, tak je pravda, že on to tvrdil. Jestli říkal pravdu je něco jiného. Pokud tomu věří, pak jen sděluje, v co věří. Lež by to byla, kdyby tvrdil něco, čemu nevěří. Když člověk projde jeho výkřiky, jimiž obšťastňuje sněmovnu a média, pak je podle něj součástí nové totality každý a vše, co ho na slovo neposlouchá. Zdá se, že to má opravdu těžké.
Když tedy ponecháme stranou názory a přesvědčení, můžeme se vrátit ke zkoumání a porovnávání sdělení, jejichž pravdivost bychom chtěli ověřit. Jedním z užitečných návodů, jak posuzovat informace, je odpověď na otázku cui bono, tedy v čí prospěch. Jako i další návody na hodnocení spolehlivosti zpráv, není samospasitelná. Avšak skutečnost, že daná informace, pokud by byla pravdivá, by tomu, kdo ji sděluje, přinášela prospěch, je přinejmenším podezřelá. Proto se vyplatí věnovat jí větší pozornost a pokusit se ji ověřit. Problematické je vybrat si autoritu a věřit všemu, co od ní pochází. Může se stát, že si vyberete jako autoritu někoho, kdo vám chce ublížit, využít vás, nebo prostě notorického lháře. Mnozí lidé si takové autority volí, jak lze doložit na počtech lidí, kteří věří dezinformátorům.
Lidé nemusí šířit nepravdy jen protože jsou špatní. Mohou se mýlit, plést. Způsobů, jak se mýlit je docela dost. V anglické Wikipedii lze nalézt dlouhý a vyčerpávající přehled. V české Wikipedii naleznete jen omyl hazardního lháře, který spočívá v chybném vyhodnocení náhodného procesu. Dejme tomu, že hrajete oblíbenou deskovku Člověče, nezlob se. Házíte kostkou a už třikrát vám padla trojka. Když usoudíte, že po čtvrté se to nestane, protože se trojky vyčerpaly, podlehli jste právě tomuto klamu. Při každém hodu kostkou je pravděpodobnost každého z šesti možných výsledků stejná, totiž jedna šestina. Klamů a omylů, které se nám stávají je mnoho druhů. Některé jsou důsledkem chyb v logice. Příkladem může být chybný sylogismus: Sokrates je jiný než Kleon. Sokrates je člověk. Tedy Kleon není člověk. Jiné jsou dány spíše obsahem, než formou a leckdy pravdivost či nepravdivost sdělení záleží na kontextu, tj. na širších souvislostech, nejen na výroku samotném. Z toho množství chyb, omylů a klamů bych se zde podrobněji věnoval jednomu, který má jistou důležitost v tom, co právě píši. Je to ekologický klam.
Ekologický klam nemá nic společného s životním prostředím. Ve skutečnosti se týká interpretace statistických údajů. Obvykle jde o to, že na základě několika zjištění prohlásím, že to, co jsem zjistil u několika málo případů, platí pro všechny možné případy daného druhu. V tom, co píši, se zmiňuji o různých věcech, které podle mne platí o Rusech, komunistech či lidech obecně. Proto si musím dávat pozor, abych se právě ekologickému klamu ubránil. Z téhož důvodu doporučuji váženému čtenáři, aby má tvrzení posuzoval právě z hlediska možného omylu tohoto druhu.
Souhrn
Tato stať má ukázat, jak je otázka, co je pravda a co ne, složitá. Právě to vede k chybám v úsudku, umožňuje lhaní a podvody. Z těchto důvodů v jejím rámci uvádím postupy, které mohou pomoci pravdu nalézat. Bohužel, nejsou to postupy, které by vždy vedly k jistému a bezpečnému odhalení pravdy či podvodu. Ale pomáhají a nic lepšího nemáme.
Zdroje
(1) Květ, J. (2023). Maringotka – domov rákosníků. Vzpomínka na arktického ekologa Josefa Svobodu. Vesmír, 102, 6, 343–345.
(2) Hronek, P. (1987). O moderní logice, metamatematice a logice dokazatelnosti. In: Smullyan, R.: Navěky nerozhodnuto. Úvod do logiky a zábavný průvodce ke Gödelovým objevům. Praha: Academia. 284–308
(3) Vavrinčíková, L. (2012). Harm reduction a užívání tabáku. Praha: Univerzita Karlova, 1. lékařská fakulta.
(4) Kaku, M. (2022). Božská rovnice. Hledání teorie všeho. Praha: Prostor.
(5) Huang, K. (1987). Statistical Mechanics. New York: Wiley.
(6) Pachner, F. (1948). I. F. Semelweiss.Praha: Orbis.
(7) Horáček, I. (2023). Potíže s oceánským THC. Vesmír, 102, 7-8, 414–420.
