Článek
Nedlouho před maturitou mi bylo sděleno, že nesmím studovat na vysoké škole, protože jsem buržoazního původu. Otec byl synem sedláka, matka pocházela z městského dělnického prostředí. To však nic neznamenalo. Otec vystudoval medicínu a matka měla maturitu. Byli jsme tedy inteligence, měšťáci. Jako takoví jsme my, jejich děti, byli vedeni k určitému pohledu na svět a k přijetí jistých hodnot, které se s těmi, jež vyznávali komunisté, neshodovaly. Z toho důvodu byla moje předpojatost, co se týče politického dění a vývoje jiná než ta komunistická. Vlastně bych měl říci, že komunisté ve svém bránění ve studiu osobám nesprávného původu nebyli tak úplně mimo. Ovšemže jejich přístup nebyl bez problémů – vadili jim lidé vzdělaní, protože ti zhusta uvažují samostatně, a ne podle návodů ze stranického školení. Přitom se ale tak úplně bez nich obejít nemohli.
Vzpomínám si na jednu historku z padesátých let minulého století. Hlavní postavou v ní byl vysoce kvalifikovaný dělník, který uměl vyvážit ultracentrifugu. Údajně byl snad jediný v celé republice, kdo to uměl. Stalo se, že jej do svého podniku pozvala nově jmenovaná ředitelka, řádně vyškolená ve stranických školeních. V jejím podniku používali ultracentrifugu a ta nutně potřebovala vyvážit. Když soudružka ředitelka hrdinu našeho příběhu přijala, vedla řeči spočívající v papouškování ideologických frází. Mimo jiné zmínila: „Nepotřebujeme odborníky, ale lidi politicky vzdělané.“ To zmíněného vysoce kvalifikovaného dělníka urazilo, a tak se soudružce podíval do očí a řekl: „Víte co, když nepotřebujete odborníky, tak si do té ultracentrifugy strčte Rudé právo.“
Příběh o tom, jak jsem se ke studiu nakonec dostal, vlastně dokládá, že jsem v životě hledal něco zcela jiného, než co nabízel komunismus. Protože jsem nemohl studovat, začal jsem pracovat ve fabrice. Ta práce mi nijak zvlášť nevadila, ale scházelo mi naplnění. Začal jsem psát básně a je možné, že to, že jsem se nakonec ke studiu dostal, uchránilo českou literární scénu před mými výtvory. Nenáviděl jsem tehdy komunisty i svého otce, protože mohli za to, že nemohu studovat. Tehdy už to nebyla fyzika, ale psychologie. Řádně jsem podal přihlášku ke studiu na filozofické fakultě a přiložil k ní vyjádření odborové organizace z podniku, kde jsem pracoval. Soudruzi odboráři moje přihlášení doporučili. Byl jsem pozván na přijímací pohovor, kde vše proběhlo, jak mělo. Týž den mi spolužák ze střední školy, který již studoval, sdělil, že mluvil se zástupcem svazu mládeže, který se pohovoru účastnil. Podle něj jsem prý byl z uchazečů nejlepší. Za pár dní mi však přišla zamítavá odpověď se zdůvodněním, že nemám pro studium předpoklady. Velmi mně to rozzlobilo a hned týž den jsem napsal a odeslal odvolání.
Nakonec to byl můj otec kdo, i když nepřímo, mi k přijetí na vysokou školu pomohl. Jednou odpoledne, když přišel z práce mi řekl, že se u něj v ordinaci zastavila pacientka, která u něj už dlouho nebyla. Povídali si a otec se jí svěřil s tím, jaké mám potíže s přijetím na vysokou školu. Na to ona řekla, že se zná s děkanem filozofické fakulty, protože s ním před mnoha lety, když jí bylo sedmnáct, chodila. Řekla: „Zastavím se za ním a promluvím s ním.“ Za pár týdnů mi došlo vyrozumění, že moje odvolání bylo kladně vyřízeno. Když jsem pak na začátku semestru přišel na děkanát k zápisu, úřednice, s níž jsem věc vyřizoval, vyjmula ze složky lístek, přečetla, co na něm bylo napsáno a řekla: „Objednejte se u pana děkana. Chce s vámi mluvit.“
Děkan mně přijal a při té příležitosti mi mluvil do duše. Zdůrazňoval, jak je v mém případě důležité, abych se řádně choval, a především pracoval ve svazu mládeže. Samozřejmě šlo především o něj. Zaručil se za mě a kdyby se mnou byly potíže, zejména politické, mohl by na to doplatit. Tehdy jsem ovšem takto nepřemýšlel. Byl jsem rád a vděčný, že mohu studovat. Krátce na to jsem několika kolegům, kteří byli ve svazu mládeže aktivní, sdělil, že mám takovýto závazek a jsem připraven ve svazu mládeže pracovat, abych si možnost studovat zasloužil. Zanedlouho mě jeden z těch svazáku vyhledal a řekl mi: „Ty jsi říkal, že chceš pracovat ve svazu?“ odpověděl jsem, že ano. Zeptal se mě, jestli vím, kde je Krajský výbor ČSM. To jsem věděl. Bylo to přes ulici a za roh od místa, kde jsme bydleli. Pokračoval: „Takže tam zajdi ve středu ve čtyři hodiny. Půjdeš do dveří číslo …“ To číslo si nepamatuji, ale to bylo vše, co jsem věděl. Učinil jsem, jak mi bylo řešeno a ukázalo se, že v dané místnosti probíhá schůze Ideologické komise KV ČSM. Po hodině jsem ze schůze odcházel jako její člen.
Členstvím v komisi jsem splnil, co jsem byl panu děkanovi dlužen a povinnosti člena komise nebyly nijak náročné. První povinností bylo jednou měsíčně (kromě prázdnin) se zúčastnit schůze komise a dvakrát za rok zajet do některého okresního města zkontrolovat, jak tam probíhá ideologická činnost. Ty jednodenní návštěvy okresních měst byly první služební cesty v mém životě a docela mi imponovalo, že mi krajský výbor hradil cestovné a stravné. Návštěva na okrese byla předem sjednána s okresním ideologickým tajemníkem ČSM. Toho jsem navštívil a on určil ve kterých místních organizacích mám provést kontrolu. Obvykle šlo o tři organizace v místních podnicích. Zašel jsem tam, nechal jsem si ukázat jaké materiály prezentují na nástěnce, to jsem si zapsal a po návratu domů jsem sepsal zprávu.
Celá ta věc měla celkem zajímavý další vývoj, kterému se budu posléze věnovat. Předtím se však musím věnovat dvěma dosti podstatným záležitostem. První se týká mé vlastní morálky, druhá pak absurditě prováděných kontrol ideologické činnosti. Co se týče mně osobně, jde o následující věc: jestliže, jak jsem uvedl, jsem komunisty nenáviděl, jak to, že jsem s nimi tak snadno začal spolupracovat, a to ještě jako člen krajské ideologické komise? Především nešlo o komunistickou stranu, ale o tehdejší ČSM. Tato mládežnická organizace byla plně ovládána KSČ a členství v ní bylo v podstatě povinné. Sice bylo možné se členství vyhnout, ale ne bez následků. Pravdou je, že jsem tehdy tak neuvažoval. Tím, že jsem přijal členství v komisi, jsem vyhověl přání pana děkana, kterému jsem to dlužil. Chtěl jsem vystudovat a stát se odborníkem ve zvoleném oboru. Ony kontroly nástěnek na okresech mi přišly směšné, ale to jsem si pochopitelně nechával pro sebe. Že šlo o něco mnohem závažnějšího mi došlo až později.
Když jsem začínal poslední ročník studia měl jsem již nabídku práce na prestižním pracovišti v Praze. Na tehdejší první schůzi komise po prázdninách jsem šel s přesvědčením, že už jsem toho splnil dost. Hned na začátku jsem tajemnici sdělil, že chci své členství v komisi ukončit. Zdůvodnil jsem to tím, že píši diplomovou práci a že v Praze chtějí, abych nastoupil ještě před ukončením studia. To bylo možné, mohl jsem nastoupit v Praze a na závěrečné zkoušky dojíždět. Tajemnici se to velmi nelíbilo a řekla mi, že bych měl za sebe najít náhradu. Pak následoval svého druhu obřad. Tajemnice oslovila kolegu, který již dostudoval. Předala mu diplom s poděkováním za úspěšnou práci v ideologické komisi a popřála mu úspěch v práci okresního ideologického tajemníka v Břeclavi. Došlo mi to tehdy jenom z části, bylo však jasné, že členství v komisi znamenalo mnohem víc, než jsem si uvědomoval. Dnes bych řekl, že se prokázala moje neschopnost buržoazního synka porozumět nuancím komunistického myšlení.
Protože mi to došlo jen částečně, tak jsem vlastně své nepochopení posunul ještě o další kousek. Krátce po oné schůzi jsem si povídal se spolužákem ze střední, který na tom byl kádrově podobně jako já. Když jsem mu řekl, že mám za sebe najít do komise náhradu, požádal mně, ať doporučím jeho. To jsem udělal. Asi o rok později, to už se blížil rok 1968 a poměry se uvolnily, Krajský výbor ČSM navázal družbu s komunistickou mládežnickou organizací ve Velké Británii a následně uspořádal pro své členy cestu do Londýna. Zmíněný spolužák se cesty zúčastnil a v Anglii zůstal. Později se usadil v Melbourne. Když jsem pak po mnoha dalších letech krátce pobýval v Austrálii, setkali jsme se a asi čtrnáct dní jsem u nich bydlel.
Co na tom příběhu, který jsem tu vyprávěl, považuji za nejdůležitější, je svědectví o absurditě komunistického režimu. Je ovšem třeba poznamenat, že celý ten příběh se mohl takto odehrát jen proto, že v šedesátých letech do jisté míry povolila tuhost a krutost komunistického režimu. V padesátých letech, kdy ještě žil Stalin a u nás vládl Klement Gottwald, by si děkan sotva dovolil zaručit se za studenta s pochybným kádrovým profilem a také můj obojaký přístup k ideologii komunismu by sotva tak snadno prošel. Otázkou je, zda popsaný způsob ověřování kvality ideologické činnosti byl důsledkem českého (ale i jinde běžného) lajdáctví. Mohlo tomu tak být, osobně bych však dal přednost chápat to jako podstatný rys totalitních režimů, které nejsou schopny bez ledabylosti a lajdáctví přežívat. V důsledku pak toto lajdáctví upravuje cestu pro prosazení korupčního jednání. Umožňuje totiž vsouvat do běžných postupů nejrůznější klamy a finty.
