Článek
Sigmund Freund (1) ve svých pozdějších spisech přidal k libidu (tj. sexuálnímu pudu, apetitu či energii) druhý princip, který označil jako pud smrti. Ten pak další autoři označovali jménem řeckého boha smrti Thanatos. Nejde mi zde o Freuda a jeho teorie, spíše jen o to, zda skutečně máme my lidé ve své mysli něco, co se pudu smrti blíží. Určitě se najdou lidé, kteří touží po zabíjení druhých a války jsou sotva o něčem jiném. Může být svět bez válek?
Svět bez válek
Něčeho takového dosáhnout nebude snadné. Důvodů, proč tomu tak je, je řada a postupně se je pokusím probrat. Dva z nich jsou obecně platné, a proto se jim budu věnovat přednostně. Prvním z nich je skutečnost, že v lidské společnosti neustále dochází ke konfliktům. Tyto konflikty je nutné neustále řešit, a ne vždy jsou dobrá řešení snadno dosažitelná. Druhým, podobně všeobsáhlým důvodem, je skutečnost, že lidé a stejně tak lidská společenství nejednají racionálně (tj. rozumně). Oba tyto důvody jsou vzájemně provázány a z nich se odvozuje mnohé, s čím se, někdy ke svému zděšení, jindy naopak s potěšením či nadějí, v každodenním životě setkáváme. Konflikty lidí a lidských společenství plynou ze sporů o zdroje a v tom se zásadně neliší od konfliktů, které v přírodě probíhají mezi smečkami, tlupami, hejny a roji nejrůznějších tvorů. Mraveniště válčí s jiným mraveništěm, lvi a hyeny soupeří o teritorium a kořist, rackové přepadají jiné ptáky a kradou jim úlovek. My lidé jsme ovšem jiní, nejsme jen pouhá nerozumná zvířata a tak, kromě soupeření, potřebujeme svoje činy zdůvodňovat, aby všem došlo, že my sami, na rozdíl od těch druhých, jsme ti správní. A právě v tom zdůvodňování je spousta prostoru pro nerozum, pochybnou logiku či dokonce podvádění a lži.
To, co mnohé z nás v nějaký už čas trvající mezinárodně politické situaci nepříjemně zaskočilo, je válka tak velmi blízko našich hranic. Přitom války nejsou v dnešním světě ničím tak neobvyklým. V současnosti probíhá již dlouholetá válka v Sýrii a také v Jemenu. Další postiženou zemí je Demokratická republika Kongo a také Náhorní Karabach není zcela klidným místem a podobné je to v Kosovu. V Etiopii probíhá nepěkná občanská válka, konfliktem je postiženo Somálsko i další místa v Africe a Asii. Spojené státy se angažují na blízkém Východě a evropští a také ruští vojáci se uplatňují při zvládání různých konfliktů v Africe. Jak reagujeme na vzdálené konflikty se ukázalo docela jasně při uprchlické krizi v r. 2015. Velké množství našich spoluobčanů by si rádo udrželo jistotu, že stačí zavřít okna, dveře a také oči a všechno bude v pořádku. Jako by si mysleli: „Ti divní lidé odjinud, ti ať si dělají, co chtějí. Nás to nezajímá, nás se to netýká. Irán, Jemen, Afganistan jsou daleko.“ Válka na Ukrajině se však odehrává příliš blízko. Dost lidí si stále ještě pamatuje, jaké to bylo, když u nás Rusové vládli a znovu to nechtějí. Reakce na válku na Ukrajině v myslích lidí jsou tak v podstatě ve všech případech směsí rozumu i nerozumu.
Je jistě rozumné si přát, aby byl zachován klid a mír. Jde ovšem o to, jak a pro koho. Je pochopitelné, že nás válka blízko našich hranic znepokojuje víc než války kdesi daleko. Avšak každá válka přináší neštěstí a utrpení. V dnešním světě, který se v důsledku globalizace efektivně zmenšil, není žádná tak vzdálená, abychom její důsledky nepocítili. Jestliže se válčí leckde kolem nás, mohla by válka přijít i k nám. Kdyby k tomu došlo, bylo by nedobré, kdybychom na to nebyli připraveni. Taková příprava spočívá především ve zbrojení. To jednomu přivádí na mysl latinské rčení si vis pacem, para bellum, tedy: chceš-li mír, připravuj válku. Když budu připravovat válku, možná ji přivolám. Zbrojení je nákladné a kde je hodně zbraní, tam se zvyšuje pravděpodobnost, že budou použity. Tak bychom mohli pokračovat. Když se na válku nepřipravíme, můžeme dopadnout špatně. Avšak i když připraveni budeme, není jisté, že výsledek bude lepší.
To však není ani zdaleka vše. Války a boje, které se v jejich průběhu odehrávají, možná ve všech z nás vyvolávají zvláštní pocity. Není to jen strach, úzkost a obavy. Lidé jsou běžně fascinováni hrdinskými příběhy ať již z dob dávných (Iliada) či z budoucnosti (v seriálech jako Star Trek či Star Wars). Války, i když si to lidé mnohdy neuvědomují, zasahují hluboko do našich myslí a ovlivňují naše chování. Tak např. Lester (2) zjistil, že během světových válek klesl počet sebevražd u mužů i u žen, a to jak v zemích, které se války účastnily, tak i v těch ostatních. Poněkud kuriózní důsledek války zmiňuje Trevelyan (s. 406; 3). Jak uvádí, kromě bavlny a cukru byl do Velké Británie dovážen z kolonií též tabák. Stejně jako v jiných částech Starého světa lidé začali kouřit, avšak koncem osmnáctého století vyšlo kouření tabáku v Británii v lepší společnosti z módy. Výjimkou byli armádní důstojníci, kteří kouřením tabáku dávali najevo pohrdání nebezpečím. To se změnilo až po Krymské válce (1854-6), kdy příslušníci elit napodobovali „krymské hrdiny“ jak kouřením, tak nošením plnovousů.
Kdyby šlo jen o kouření a plnovousy, nebylo by třeba se zneklidňovat. V souvislosti s válkami, ale i jinými případy uplatňování násilí, se můžeme setkat až s jistou fascinací ubližováním, mučením a vražděním. Ve válce na Ukrajině se takové věci také dějí. Znám je především masakr v Buči, kde ruští vojáci povraždili velký počet civilistů a Rusko již po léta útočí na Ukrajině především na civilisty. Takové věci se děly i jinde a pravdou je, že doprovázely války v podstatě vždy co lidská paměť sahá. To vede k další otázce: co dělá z lidí vraždící bestie? Na tuto otázku byla hledána odpověď v antropologii a psychopatologii, mnohdy na základě studia mýtů jak antických, tak i mnoha původních národů z různých částí světa. V souvislosti s psychopatologií se zabývali mýty, kromě jiných, Freud a Jung. Další důležité poznatky pak přinesly výzkumy psychologa Zimbarda, které umožňují vysvětlit takové případy rozsáhlého násilí a nespravedlnosti, k jakým došlo při procesech s čarodějnicemi v sedmnáctém století.
Zdroje nerozumu
Začít bychom mohli u Freuda a toho, jak ve svých teoriích využil mýtus o Oidipovi. Jak se v tomto mýtu vypráví, Oidipus byl syn královského páru v Thébách. Když se narodil, jeho otec se obrátil na orákulum s žádostí o věštbu týkající se budoucnosti jeho syna. Orákulum sdělilo, že tento jeho potomek zabije svého otce a bude spát se svou matkou. To krále vyděsilo a chlapce se chtěl zbavit. Poručil sluhovi, aby jej odnesl do hor a usmrtil jej. Sluha vykonal vše až na usmrcení. Ponechal novorozeně naživu a odešel. Dítě našel pastýř, který jej odnesl k jinému králi. Ten neměl žádné děti, a tak se dítěte s královnou ujali a vychovali jej. Když dospěl, obrátil se Oidipus na orákulum a dozvěděl se, že jeho osudem je zabít svého otce a spát s vlastní matkou. To jej vyděsilo, a tak ze země uprchl. Jenže osud jej vedl právě tam, kde se narodil. Po cestě potkal staršího muže, se kterým se dostal do sporu. Spor skončil smrtí toho staršího cizince. Když poté Oidipus dorazil do Théb, město ohrožovala příšera. Tu Oidipus přemohl a nadšení Thébané jej zvolili králem a oženili s královnou. Když pak vyšlo najevo, že muž, kterého Oidipus zabil, byl jeho otec a královna je jeho matka, Oidipus si vydloubal oči a královna spáchala sebevraždu.
Podle Freuda přivádí oidipovský mýtus na světlo to, co se ve skrytu odehrávalo znovu a znovu po celá tisíciletí v rámci psychosexuálního vývoje jedinců, v době, kdy dítě začne vytvářet svůj vztah k rodičům. V psychoanalýze jde o dobu kolem čtvrtého roku věku, tedy o něco dosti odlišného od obrazu, jaký se intuitivně nabízí. Totiž že dospívající mladíci si vždy znovu v každém pokolení začnou uvědomovat svou sílu a také sexuální impulzy. Jejich otec, který jim poroučel, jejich sílu omezoval a dozrávající sexualita u nich probudila zájem o ženy. Matka byla žena, která k nim byla nejblíž a otec byl tím, kdo jim bránil v dosažení toho, po čem toužili. Přesto právě podobné představy významně přispěly k rozvoji psychoanalýzy. Mýty a fantazie, jimž se člověk oddává při denním snění byly podle psychoanalytiků královskou cestou k nevědomí. Karl Gustav Jung k těmto myšlenkám přispěl pojmem kolektivní nevědomí, což měl být souhrn nevědomých témat společných všemu lidstvu.
Psychoanalýza výrazně ovlivnila antropologii, ale jen načas. Dnes antropologové nepředpokládají, že by zkoumáním mýtů a snů mohli odhalit nějaké podstatné poznatky o lidstvu. Přesto mohou být některé z představ, ke kterým takové chápání mýtů vedlo, užitečné i dnes a vrátíme se k nim. Jak jsem zmínil, Freudovo chápání oidipovského mýtu je značně odlišné od představ spojujících tento mýtus s tím, co se děje při dospívání. Mýtus by v takovém případě správně popisoval situaci v lidských společnostech, pokud ty by byly uspořádány podobně jako v případě morčat. Skupině morčat nekompromisně vládne vůdčí samec. Ten si dělá nárok na páření se všemi samičkami a vyhání všechny mladé samečky, aby mu v této záležitosti nekonkurovali. Tak tomu ovšem není u všech savců a u lidí se také setkáme s více řešeními generační obměny. Např. u Hebrejů odcházeli mladí muži k rodině nevěsty, v jiných společenstvích se naopak nevěsta stávala součástí rodiny manžela. Podstatné je však něco jiného. Lidská společenství jsou, na rozdíl od skupiny morčat, bytostně závislá na spolupráci. Lidská skupina, kterou by ovládalo vyhraněné soupeření zmíněného druhu, by nejspíše brzy zanikla. To jistě neznamená, že některé lidské skupiny z podobných důvodů nezanikly, nebo že dospívající muži nemohou občas prožívat něco podobného. Otec může být někdy dospívajícím vnímán jako konkurent, mnohem častěji je však ochráncem, pomocníkem a učitelem. Bez otce je pro dospívajícího jedince uplatnění v širším společenství obtížnější, ať již otec dospívajícího podporuje přímo nebo působí jako vzor.
Možná bychom místo o mýtech měli mluvit o tom, co nelze rozumově vysvětlit. V jednání lidí je toho, co nelze nebo je obtížné rozumově vysvětlit, mnoho. U Freuda to bylo především jednání vyvolané působením biologických impulzů, o nichž obvykle mluvíme jako o pudech. Freud, jak je obecně známo, předpokládal, že takto působí především pudy spojené se sexualitou. Rozšířit bychom však mohli takové chápání „nerozumu“ i na další pudové oblasti. Když lidé trpí hladem, cítí se ohroženi na životě apod., budou mnohdy jednat způsobem, který je rozumem jen stěží pochopitelný. Do hry mohou vstupovat i jiné impulzy než jen ty, které vyvolávají fyziologické potřeby. Jak ukazují výsledky výzkumů rozvoje poznávacích schopností od velmi raného věku (9), přicházíme na svět s určitými nastaveními a mechanismy, které jsou užitečné, později se však mohou dostávat do konfliktu s mechanismy, které si osvojíme učením a poznáváním světa. Jako příklad uvedu dva, analogové určování množství a dětský animismus.
Analogové určování množství je vývojově velmi starý mechanismus, který kojencům umožňuje rozpoznat na které misce je více sušenek a který nejspíš sdílíme s ostatními obratlovci. Analogové určování množství se zásadně liší od počítání, protože v rámci jeho působnosti je rozdíl mezi 1 a 2 mnohem větší, než rozdíl mezi 9 a 10. V prvním případě je to totiž dvakrát tolik, zatímco ve druhém případě je to víc jen o kousek. Analogové určování množství s námi zůstává celý život a je užitečné, i když jsme se později naučili počítat. Jinak je tomu s dětským animismem. Jako dětský animismus označoval Jean Piaget víru dětí zhruba ve věku 4 let, že živé je to, co se hýbe. V tomto dětském pojetí světa je živý vítr i Slunce. Rostliny ovšem pro děti v raném věku živé nejsou. Časem, nejpozději do 12 let věku, si děti osvojí pokročilejší chápání věci. Ne však vždy. Osoby trpící Williamsovým syndromem, což je vrozená porucha spojená s omezeními v oblasti exekutivních funkcí a fluidního IQ, zůstávají i v dospělosti v chápání živého a neživého na úrovni čtyřletých dětí (4).
Bylo by možné, aby podobně jako u analogového určení množství, dětský animismus nadále působil v myslích dospělých, byť by si byli již dávno osvojili ono pokročilejší chápání věci? Pokud je mi známo, tato otázka nebyla dosud vědecky zkoumána. Jsou tu však některé indicie naznačující, že by tomu tak být mohlo. Jak citovaní autoři uvádějí, v dětském animismu je samovolný pohyb spojován se záměrem. V dětské mysli je slovo „živý“ spojeno s nediferencovaným pojmem pokrývajícím zejména významy vnímající, působící, činný, jsoucí a skutečný (v originále animate/agent/active/existent/real). Představte si, že kráčíte v noci temným lesem. Náhle zaslechnete za sebou nejasný zvuk, možná zapraskání, jako by někdo nebo něco zlomilo větev. Je docela dobře možné, že pocítíte obavy či dokonce strach. Stane-li se tak, ve vaší mysli se snadno vynoří představy o něčem živém, co vás pronásleduje.
Abychom se posunuli v řešení problému, kterým se na tomto místě zabývám, připomenu dobře prozkoumaný jev označovaný jako pareidolie. Jako pareidolie se označují případy, kdy nacházíme smysluplné obrazy v materiálu náhodné povahy, jako když vidíme tvář nebo např. zvířecí siluetu v oblaku nebo skalním útvaru. Před nedávnem jsem se večer, za šera, vracel domů a náhle jsem spatřil před sebou dvě menší věci, které jako by se honily či zápasily. V tu chvíli jsem je vnímal jako dvě myši. Když jsem však udělal pár dalších kroků, rozpoznal jsem, že to jsou dva suché listy, které se točí v nějakém malém vzdušném víru. Taková záměna docela dobře odpovídá dětskému animismu. Protože však jsem dospělý a poučený, učinil jsem závěr, že můj původní vjem byl mylný. Někdo jiný, možná v jiné době či společnosti dosti odlišné od té naší, by však mohl usoudit, že v tom případě působily čáry, které proměnily myši v suché listy. Ostatně, čáry a kouzla jsou i v naší dnešní společnosti blízké obecnému myšlení, jak naznačuje obliba Harryho Pottera či čarodějnic v románech Terryho Pratchetta. Přitom ponechávám stranou dosti rozšířenou víru v horoskopy, numerologii apod. Zřejmě je tedy i v dnešní společnosti zdrojů iracionality víc než dost.
Nevědomí
Přihodilo se mi to na samém začátku devadesátek. Tehdy, po politické změně, se toho ve společnosti měnilo hodně. Já jsem změnil zaměstnání a snad právě proto, že jsem od té změny mnoho očekával, byl jsem brzy zklamán. Neměl jsem jasnou představu, co bych s tím měl udělat. Tehdy se mi ozvala spolužačka, kterou jsem od studií neviděl. Jak jsem si ji pamatoval, byla to hodná, upřímná a poctivá evangelička, tedy osoba pro mě důvěryhodná. V telefonickém hovoru mi sdělila, že se po převratu ocitla v BIS, odkud však chce odejít. Zeptala se, zda bych nechtěl nastoupit místo ní. Protože byla psycholožka, předpokládal jsem, že v BIS působila jako odbornice a že bych vlastně mohl dělat to stejné. Tedy například testovat pomocí Rohrschachova testu agenty, případně jim pomáhat vyrovnat se s traumaty, ke kterým v průběhu jejich nasazení došlo apod. Kolegyně mi předala telefonní číslo, na které bych měl v případě zájmu zavolat. Přišlo mi to zajímavé, a tak jsem to učinil.
Byl jsem následně vyzván, abych se dostavil na lékařskou prohlídku. Ta se odehrála v jakési zakamuflované ordinaci – z venku to vypadalo spíš jako nějaká firma a uvnitř objekt střežil uniformovaný policista. Pak jsem byl pozván na pohovor. Hovořili se mnou dva muži z vedení BIS. Z toho, čeho se pohovor týkal, si pamatuji jen dotaz na mou znalost jazyků. Odpověděl jsem, že angličtinu mám dost dobrou. Jeden z těch dvou mužů se obrátil na svého kolegu a řekl: „Ti lidi mně fakt štvou. Každý má dobrou angličtinu, ale umět nějaký východoevropský jazyk, to ne.“ Tak jsem dodal, že ruštinu mám taky docela kvalitní a polsky jsem psával dopisy. Načež se tentýž muž opět otočil na kolegu a řekl: „Co říkáš, to je slovo do pranice.“ V tu chvíli se moje představa, že bych snad pracoval v dané instituci jako psycholog, vytratila. Místo ní vyvstala myšlenka - „možná rezident v Minsku“.
Po skončení rozhovoru mi bylo sděleno, že se za pár dní ozvou a odešel jsem nejspíš poněkud zaražený. Pár měsíců před oním rozhovorem se u nás objevil seriál pojatý, jak bych to řekl, jako velmi nízkonákladový James Bond. Hlavní hrdina stále běhal po střechách a střílel z pistole. V noci po pohovoru jsem měl velmi živý sen, kdy jsem to byl já, kdo běhal po střechách a střílel z pistole. To bych tak moc vážně nebral, ale když se mi ten sen opakoval i po další dvě noci, zavolal jsem na BIS, že tu práci nechci.
Mýty a chápání světa
Robert Graves (5) byl básník a romanopisec, řeckým mýtům se však věnoval důkladně. Podle něj řecké mýty zachycují vzpomínky na to, jak se společnost měnila, když do Řecka dorazili kulturně odlišní árijští nájezdníci ze vzdálených oblastí východu a severu. Podle Gravese a pramenů, jež cituje, byly v neolitické Evropě rozšířeny stejnorodé náboženské představy. Světu vládla Velká Matka, jejímiž symboly byly jak Luna, tak i Slunce. Klanům vládly královny, které si opatřovaly milence pro potěšení, protože početí tehdy ještě nebylo s potěšením spojováno. Milenci setrvávali s královnou jen po čas stanovený posvátným kalendářem, a poté byli obětováni. Že k něčemu takovému v neolitu a někde snad i v době bronzové docházelo, nejspíše dokládají nálezy obětovaných mužů v bažinách v Dánsku a Irsku. Dnes nám to sice může připadat šílené, ale Bailie (6) cituje případ z doby mnohem méně vzdálené. Svědectví, které cituje, bylo původně publikováno v r. 1861 a týká se volby nového krále v Gabonu. Zřejmě měl král, jak v oněch dávných dobách, jimž se věnoval Graves, tak i u některých afrických kmenů v době relativně nedávné, roli nejen obřadní, ale přímo posvátnou. Zastupoval boha na zemi či zprostředkovával spojení s bohy. Podle pramenů, které Bailie cituje, se věřilo, že na králi záleží, zda a jak mnoho naprší, a tedy i jaká bude úroda. Pokud vážně onemocněl, spadl na zem nebo došlo k neúrodě, byl v noci uškrcen, protože takové události byly chápány jako známka toho, že jeho posvátná moc upadá. Bylo tedy nutné jej obětovat a nahradit.
Možná si říkáte, proč zde uvádím podivnosti z dávných časů či ze zapadlých končin, kde lidská společenství setrvala u pojetí světa odlišného od toho, jaké je uznáváno dnes v zemích s rozvinutým chápáním souvislostí, s pokročilou technikou a vědou. Ony tu však jsou jasné souvislosti i se současným děním u nás. Pro lidi je mnohdy nesnadné pochopit, proč se například jejich situace nepředvídatelně zhoršila a dokonce, pokud by to mohli pochopit, něco takového přijmout. V poslední době se nám takové věci dějí dokonce opakovaně. Když přišla pandemie covidu 19, byl to pro mnohé šok. Najednou se od nás chtělo, abychom změnili svoje chování a návyky. Pro řadu lidí to bylo nepřijatelné, odmítali to, protestovali. Dokonce i u nás došlo, podobně jako v dalších zemích, k vraždě jen z toho důvodu, že vrah nosit roušku nechtěl.
Po covidu přišla energetická krize a inflace. Obojí zajisté zasáhlo do našich životů a pro některé lidi je vyrovnání s jejich důsledky obtížné. Došlo k demonstracím požadujícím demisi vlády. Jedním z hesel, se kterým demonstranti přišli, bylo: „Zastavte vládu“. Když se nad tím zamyslíte, sotva můžete nedospět k názoru, že chtít něco takového je totální nesmysl. Vláda ani energetickou krizi, ani inflaci (alespoň přímo) nezpůsobila a její možnosti v řešení s těmito skutečnostmi spjatých nesnází jsou omezené. Vláda však přesto něco dělat může a kdyby nekonala, bylo by hůř. Nabízí se vysvětlení, že si demonstranti přáli zakročit proti vládě v podstatě na základě stejného principu, na jehož základě bývali posvátní králové obětováni, když se nedařilo. Ostatně, bylo to podobné i dalším událostem známým z historie. V 17. století se v Evropě rozmohly procesy s čarodějnicemi právě v souvislosti s neúrodou. K upalování čarodějnic došlo na základě úvahy, která s rozumem nemá nic společného. Bylo to asi takto: „Je neúroda a daří se nám zle. Za to mohou čarodějnice, a proto je třeba je upalovat, aby nemohly dále škodit“. S tím, co se zde pokouším vysvětlit, je však spjat zásadní problém. Mýty nám snad mohou pomoci pochopit nerozum, jak jim však máme rozumět, když se s rozumem nescházejí?
Oprávněné a neoprávněné násilí
Gil Bailie před časem sepsal knihu, která se jmenuje Violence Unveiled, tedy Násilí odhaleno. Bailie vyšel z koncepce Reného Girarda, francouzského polyhistora, který zemřel v r. 2015. Girard ovlivnil řadu oborů, včetně teologie, antropologie a mytologie. Koncepci, o níž se Bailie opírá, lze shrnout asi takto: kultura začala vznikem náboženství, když spor o něco žádané všemi, vedl k situaci všichni proti všem. Ta se vyřešila nalezením (zdánlivého) viníka a změnou situace na všichni proti jednomu. Viník byl zabit, a protože jeho smrt vedla k všeobecnému smíru, byl zbožštěn. Pak vždy znovu, kdy ve společenství docházelo k nebezpečnému nesouladu, nebo pravidelně, podle posvátného kalendáře, byl obětován další člověk. Oběť opět přinesla klid a smír. Podle Girarda, a tedy i Bailieho, pomáhaly lidské oběti dávným civilizacím překonávat krize. Bylo-li tomu skutečně tak a platí-li totéž i pro civilizace mladší, je otázka, které se v dalším textu dotkneme, sotva ji však můžeme rozhodnout. Bailieho odhalování násilí je pro naše účely důležité z jiných důvodů. Prvním z nich je překvapivě časté použití násilí k řešení vztahů mezi lidmi a společenstvími, druhým pak rozlišení druhů násilí.
Začít můžeme právě u lidských obětí. Jak je známo, pro Aztéky byly lidské oběti natolik zásadní, že vedli války především pro získávání zajatců, které mohli obětovat. Ze zajatců každý rok vybrali jednoho, kterého považovali za nejlepšího, oblékli jej do krásných šatů a přidělili mu čtyři mladé ženy. Po celý rok jej uctívali jako božstvo a pak jej obětovali. Zmíněný rituál odpovídá pojetí, k němuž se Girard a Bailie hlásili. Stojí za to si povšimnout, že i v Písmu se setkáváme se spoustou násilí, jak ve Starém, tak i v Novém zákoně, a podle Bailie je to opět násilí stejného druhu. Ukřižování Ježíše Krista je také zabití jednoho, proti němuž stojí dav a jeho následné zbožštění. Podle citovaného autora v Písmu a zejména v Evangeliích dochází k zásadní změně oproti podobným aktům násilí v jiných kulturách. Tato změna podle něj spočívá v tom, že násilí začíná být nahlíženo z pozice oběti a nikoli těch, kdo násilí konají. To Bailie považuje za posun, který je morálně správný, ale zároveň přináší problém. K problému dle něj dochází, protože změna v zaměření od aktu skupinového násilí na toho, komu je násilí způsobováno, oslabuje rozdíl mezi sakrálním a profánním násilím. Posvátné násilí, spjaté s obětováním, vede k uklidnění a smíru. Světské násilí, alespoň tedy podle citovaných autorů, takový účinek nemá.
Bailie uvádí citát z díla Reného Girarda, v němž se praví: „zeptáte-li se obětníka, proč obětuje, … dozvíte se, že to dělat musejí, protože tak to činili jejich předkové“. Naskýtá se otázka, zda Putinovo vraždění na Ukrajině je též opakováním vraždění, které prováděl Stalin a mnozí před ním, jako třeba Ivan Hrozný. Sotva to však vypadá tak, že by vraždění na Ukrajině cokoli uklidňovalo či přinášelo smír. Je však jisté, že vraždění přitahuje některé lidi jako světlo můry. Když Stalin upevňoval svou moc, vyhlásil, že je třeba nalézt a odstranit nepřátele nového pořádku. Okresy tehdy měly stanovené kvóty, kolik lidí mají popravit a mnohé následně radostně oznamovaly překročení plánu. Takové věci se samozřejmě nedějí jen v Rusku. Vraždící sekty se objevují leckde, pokud však vzniknou v USA, je to lépe mediálně pokryto a zdokumentováno. V sedmdesátých letech minulého století založil reverend Jim Jones církev Chrám lidu. Jones odvedl téměř tisíc členů sekty do Guyany, kde je nechal těžce pracovat ve svém táboře v džungli. Zároveň zajistil, aby důchody a sociální dávky členů chodily na jeho konto. Nakonec je nechal zavraždit oddanými příslušníky, kteří následně spáchali sebevraždu.
S násilím se skutečně jak v dějinách, tak i v každodenním zpravodajství setkáváme často. Zdaleka ne vždy má povahu onoho posvátného násilí. To platí dokonce pro násilí, k jakému u nás docházelo v časech husitských válek. K násilí tehdy mnohdy docházelo v těsném sepětí s náboženskou vírou a tedy tím, co tehdy lidé považovali za posvátné. Vraždili se ovšem bez milosti a smír a klid to přineslo až po naprostém vyčerpání země a obyvatelstva. Podobně tomu bylo i ve třicetileté válce. A pak jsou tu ještě formy násilí, které není snadné zařadit. Například onen podivný zlozvyk, který se v posledních letech, snad nápodobou, šíří do světa z USA. Koho by ještě před pár desetiletími napadlo, že bude tak často docházet ke střelbám do dětí ve školách. To skutečně vypadá jako krvavé oběti nějakému neznámému božstvu, avšak smír a uklidnění to opět nepřináší. Je to vlastně něco strašného, avšak Američané si, zdá se, tu kulturní zvláštnost chrání a pěstují, neboť zatím odmítají přijmout opatření, která by podobným excesům zabránila.
Od rozlišení sakrálního a profánního násilí, o němž pojednává Bailie, se snadno dostaneme k rozlišení násilí oprávněného a neoprávněného. Takové rozlišení je užitečné, přestože se někdy mohou lišit názory na to, které je které. Je také pravda, že v současnosti se v řadě případů rozdíl mezi těmito dvěma druhy násilí stírá. Nemám na mysli relativizování, kdy ruský prezident s násilím na Ukrajině začal a celou dobu tvrdí, že byl napaden, a tedy má právo se bránit. Jde mi o případy, v nichž je nesnadné určit, která strana je v právu.
Psychologické zdroje násilí
V předchozí části jsem zmínil násilí v Písmu a během husitských válek u nás. Tak jen pár příkladů. Když jde o oběti v Písmu, přichází na mysl téměř samovolně příběh Abrahama a jeho syna Izáka. Za oněch časů bylo v Kanaánu zvykem obětovat bohům prvotiny – první ovoce, první beránky a snad také prvorozené děti. Abraham je vyzván Bohem, aby obětoval svého prvorozeného Izáka. Jak se však ukáže, Bůh Abrahama jen zkoušel. O své zkoušce jej zpraví a přichystá mu k obětování beránka, který se příhodně poblíž zamotal do trní. Příběh tak končí jako boží sdělení, že obětovávat děti mu není po chuti. Abraham žil o dlouhou dobu dříve, než do Kanaánu Mojžíš přivedl Izraelity. Jeden by si myslel, že když Bůh již před řadou generací dal najevo, že mu nejde o umírání lidí, bude tomu tak i nadále. On to však nejspíše byl velmi odlišný případ. Jak je známo, když se Mojžíš vrátil z hory Sinaj, kde se radil s Bohem, setkal se s něčím, co jej velmi rozzlobilo. Izraelité v jeho nepřítomnosti přiměli jeho bratra Aarona, aby jim vyrobil modlu. Té se Izraelité klaněli podobně, jak to v té době činily i všechny národy v okolí. Rozhněvaný Mojžíš zvolal: „Kdo je pro Jahveho, ke mně!“ Přidali se k němu synové Léviho. Mojžíš jim přikázal, aby vzali meče a zabíjeli ve jménu Boha a ten den zemřelo tři tisíce mužů.
Po Mojžíšově smrti vedl Izraelity Ješua a začal dobývat zaslíbenou zemi. Součástí dobývání byl striktní zákaz ponechat si jakoukoli kořist. Vše muselo být zabito či zničeno. V rámci popisu zákazu můžeme najít formulace, jako „musí být zabito vše, co by mohlo močiti na zeď“. Bailie tvrdí, že tomu tak bylo, protože válečné vraždění nahradilo obětování. Poté, co Izraelité dobyli Jericho, setkali se při dobývání dalšího města s neúspěchem. To bylo vysvětleno tím, že někdo porušil zákaz, a proto Bůh odepřel Izraelitům pomoc. Viník byl brzy nalezen díky uplatnění poněkud zvláštního rituálního postupu a byl ukamenován. Důležité při výběru oběti je, aby postup výběru byl neosobní, a tedy nevedl k ziskům obětujících (vlastně podobně jako svatá válka po překročení Jordánu). Znáte však lidi, kdo ví, jak to opravdu bylo. Tento příběh navíc připomíná současnou událost. Ruští vládci se chlubili, že jejich hypersonická střela Kinžál je nezachytitelná protivzdušnou obranou. Jak ukázaly události z poslední doby, není tomu tak. Ruští vládci k této věci přistoupili tak, že nechali vědce, kteří zbraň vyvinuli zatknout a obvinili je z velezrady.
Během husitských válek docházelo k násilí opakovaně (7). Na počátku, kdy byli Husovi následovníci ještě nepočetní, pohněvali si obyvatele Kutné hory. Ti kacíře lovili a spoutané do dlouhých řad je svrhávali do šachet tamějších dolů. Později husité posílili, jak počtem, tak vojenskou silou. Poté, co kališníci dobili Chomutov, šly do města jejich ženy a vyzívaly ženy z města, aby bez obav vyšly ven, že je zavedou do bezpečí. Ty jim uvěřily, nechaly se vyvést za hradby, kde je husitské ženy okradly o všechno včetně šatů. Pak je nahnaly do jednoho stavení. To zapálily a chomutovské ženy upálily. Žiji ve Slaném, což je spíše menší město ležící na severozápad od Prahy. V časech husitských válek to bylo město bohaté, protože leželo na obchodní cestě do Saska. V Praze v podstatě stále probíhaly spory a šarvátky mezi husity ze Starého a Nového města. Při jednání, které mělo sporům a rozbrojům zabránit, došli jednající k závěru, že spory mezi Pražany nic nepřináší. Vhodnější by bylo přepadnout Slaný, kde by bylo možné získat tučnou kořist. Pražští husité vytáhli proti husitům ve Slaném a město oblehli. Nějaký čas se jim nedařilo město dobýt, pak však díky zradě uspěli. Vojáky upálil v Masných krámech a konšele postínali na náměstí. Dodnes lze na slánském náměstí nalézt kamenné kříže v dláždění v místě, kde byli konšelé stínáni. Zvláštní je, že ani v komunistických časech, kdy byly křesťanské symboly potlačovány, kříže v dláždění nebyly narušeny.
Kromě nějakých těch rituálních charakteristik násilí, má každé násilí další důležitý rozměr, a to psychologický. Ten, kdo násilí uplatňuje, musí k tomu v sobě najít odhodlání, ba touhu, po ubližování druhým. Co vlastně vede jedince k tomu, aby druhým ubližoval? O tom vypovídají jisté psychologické výzkumy, vesměs uskutečněné v polovině minulého století. Dnes by podobné experimenty s lidmi žádná etická komise, alespoň tedy v rozvinutých zemích, nepovolila. Je to pochopitelné, protože je sotva možné dopustit, aby byli lidé vystavováni takovému zacházení. Na druhé straně se tím ovšem vzdáváme možnosti věc lépe pochopit.
Na začátku bych asi měl zmínit Festingera a jeho teorii kognitivní disonance. Oč v této teorii jde, lze vyjádřit stručně (a ne zcela přesně) tak, že když někoho přimějeme, aby dělal něco, s čím nesouhlasí, dokáže si najít důvody, kterými to ospravedlní. Festingerovy výsledky ovlivnily výzkumy, které prováděl Stanley Milgram (8. Milgram byl Žid, a proto jej zajímalo, jak vlastně mohlo v Německu dojít k holokaustu, na němž se podíleli mnozí obyčejní lidé. Když se pak jejich podíl na páchaných zvěrstvech probíral u soudů, někteří z nich tvrdili, že jen poslouchali rozkazy. Někdy se můžeme setkat s názory, že něco takového je důsledkem německé národní povahy. Milgram ukázal, že tomu tak není.
Milgram v podstatě zkoumal poslušnost vůči autoritě. V jeho experimentu byl subjekt přiveden do laboratoře s tím, že zkoumat se budou paměť a procesy učení. V laboratoři byla další osoba, ve skutečnosti domluvená s experimentátorem, o čemž ovšem subjekt nevěděl. Experimentátor subjektu vysvětlil, že bude učit onu druhou osobu slovní asociace a pokud ta při zkoušení udělá chybu, potrestá ji elektrickým šokem. Protože zkoušená osoba chybovala, měl jí subjekt dávat stále silnější rány elektrickým proudem. Přestože ve skutečnosti k trestání zkoušené osoby proudem nedocházelo, což subjekt netušil, zkoumaná osoba předváděla reakce na trest a prosila, aby byla od přístroje odpojena. Experimentátor naopak podněcoval subjekt ke stále přísnějším trestům a zdůvodňoval experiment jeho významem pro vědecké poznání. K překvapení odborné veřejnosti, až 65 % subjektů pokračovalo v trestání elektrickými ranami velmi vysoké intenzity.
Milgramův výsledek je pochopitelný, vezmeme-li v úvahu, že poslušnost vůči autoritám je důležitou součástí společenských procesů. Navíc, jestliže mi autorita něco nařizuje (resp. doporučuje), pak odpovědnost za to, co se stane, padá na ni a já se mohu cítit být z obliga. Stanovit hranici, po kterou ještě autoritě věřím a kdy mi už začíná být podezřelá, nemusí být snadné. A tak mohou pochybné autority leckdy šířit zlo a násilí, aniž by se jim jejich podřízení postavili na odpor.
Co se stane v případě, kdy je autorita svěřena do rukou osob, které ji mohou uplatňovat podle své libovůle zjišťoval Philip Zimbardo (9) ve studii, známé jako Stanfordský vězeňský experiment. Zimbardo pocházel z rodiny přistěhovalců ze Sicílie. Vyrůstal v nuzných poměrech, ale již od raného věku projevoval nadání. Během let se setkával s diskriminací, kdy byl považován za příslušníka různých menšin, jak za Portorikánce, Žida, či dokonce Afroameričana. To u něj vedlo k zájmu o chování lidí a následně se z něj stal významný sociální psycholog, který publikoval řadu vědeckých prací a inicioval řadu projektů, např. na podporu výuky psychologie nebo podporu afroamerických studentů. Vězeňský experiment je studie, která jej nejvíce proslavila, ovšem nejen v pozitivním smyslu. Experiment byl kritizován jak pro nedostatky metodologické, tak i z hlediska etiky.
Jak o tom Zimbardo sám píše, k vězeňskému experimentu jej přivedla jedna seminární práce jeho studentů. Jeden ze studentů projevil zájem o prožívání podmínek vězeňského života a navrhl, že by na koleji vytvořili experimentální vězení, ve kterém by někteří studenti zastávali pozici dozorců a druzí pak pozici vězňů. Celá záležitost trvala jen pár dní, jak se však ukázalo velmi negativně ovlivnila vzájemné vztahy účastníků. To Zimbarda zaujalo a rozhodl se prozkoumat věc důkladněji. Za tím účelem připravil studii, která měla trvat dva týdny a během níž se mělo studovat chování účastníků.
Účastníci experimentu byli získáváni pomocí inzerátu zveřejněného v novinách a za každý den účasti měli získat 15 dolarů. Zájemci byli rozděleni náhodně do skupiny dozorců a skupiny vězňů. Po necelých pěti dnech se ukázalo, že „dozorci“ se chovají k „vězňům“ natolik nevhodně, že experiment musel být ukončen. Vězeňský experiment vyvolal mnohé kontroverze a vedl kromě jiného k revizi etických standardů výzkumu na amerických univerzitách. Pokud jde o vyhodnocení jeho výsledků spočívá problém v tom, že právě z etických důvodů nemohl být nikdy replikován, takže nebylo možné ověřit, zda by k podobným výsledkům došlo vždy a za všech okolností. Nicméně se zdá být jisté, že svěřit moc do rukou jednotlivců, kteří nejsou kontrolováni nadřízenou autoritou, je riskantní.
Z mého osobního pohledu je na věci zajímavý ještě jeden aspekt. Zažil jsem Zimbarda na jednom kongresu, kdy v rámci večerního programu vyprávěl o jiných svých výzkumech. On uměl velice hezky vyprávět a u studentů musel být značně oblíben. Domnívám se, že právě jeho schopnost tak hezky všechno vysvětlit jej uchránila před postihem za to, co vlastně provedl. Zimbardo jistě patří k významným psychologům naší doby, ale to, co zde zmiňuji, ukazuje na další nebezpečí. Občas se najde jedinec, který je poctivý, pravdomluvný a upřímný a dokáže podat vysvětlení něčeho ne zrovna dobrého tak hezky, a tak přesvědčivě, že mu to projde. Tímto nechci znevážit význam vězeňského experimentu, přes všechny výhrady svůj význam měl, a navíc jej potvrzují i poznatky o chování dozorců k vězňům ve skutečných vězeních.
Čáry, máry
Záporný hrdina Sapkowského románu Lux Perpetua (10) prochází noční Vratislaví, a protože je čaroděj, vidí bytosti noci, které ostatní lidé nevidí. Vratislav je biskupské město, plné kostelů. Přesto je v noci plné tvorů jako jsou urkinové, chlupaté koule olizující z dlažby hnůj, vražedná kalkabra či lamie. Sapkowského román se odehrává v době husitských válek a výčet i popisy strašidel jsou zajisté ovlivněny autorovou fantazií. V duchy, démony a čáry však lidé věřili i později a někteří v ně věří dodnes i u nás, v srdci Evropy. Dnes to však pro většinu z nás není ani zdaleka tak žhavé téma, jako tomu bývalo, dejme tomu ještě v sedmnáctém století. V medicíně se běžně užívala zaříkávadla. Když pronesete, byť třeba jen v duchu, formuli, která má pomoci s uzdravením či omezit bolest, nestojí vás to skoro nic a co kdyby to náhodou pomohlo. Při přípravě léků se někdy zaříkávadla užívala k měření času. Při přípravě léků, podobně jako při vaření, je leckdy třeba přidávat přísady postupně a s jistým časovým odstupem. Pronesení formule mohlo pomoci s jeho dodržením. Zároveň, pokud dotyčný věřil, že by zaříkadlo mohlo fungovat, mu pomáhalo pronesení formule k zachování vnitřního klidu a posílení sebejistoty.
Mnohdy setrváváme u postupů, které s magií souvisely, byť je dnes bereme jen jako takový zvyk. Když někdo kýchne, popřejeme mu zdraví, když mluvíme o něčem, co by se nemělo prozradit, zaklepeme na dřevo. V sedmnáctém století však čarovali skoro všichni a ti, co nečarovali, se modlili. Rozdíl mezi čarováním a modlitbou je následující: Modlitba je prosba, s níž se pokorně obracím na Boha s prosbou o pomoc. Čáry a kouzla, jsou troufalým pokusem svou vůli vnutit světu.
V křesťanské Evropě bylo modlení správné a čarování ne pouze nesprávné, ale nesmírně nebezpečné, protože posilovalo moc Zlého, tedy protikladu Boha. Podle Fagana (11) k procesům s čarodějnicemi v sedmnáctém století došlo v souvislosti s klimatickým jevem, který se označuje jako „malá doba ledová“. Na rozdíl od současnosti, kdy teploty stoupají, tehdy teploty poklesly. Teploty začaly v Evropě klesat již ve třináctém století. Asi v roce 1350 bylo opuštěno vikingské Západní sídliště v Grónsku, nejspíše v souvislosti s klesajícími teplotami. Ve druhé polovině patnáctého století se, opět v souvislosti s poklesem teplot, v Anglii přestalo pěstovat víno. Nejchladnější období však nastalo až ve druhé polovině sedmnáctého století a trvalo až do konce prvního desetiletí století následujícího. S chladem byla spojena neúroda. Jedním z možných vysvětlení bylo, že neúrodu způsobují čarodějnice. Čarodějnice byly nástrojem ďábla, a proto škodily, jak se dalo. Z toho důvodu se považovalo za nutné proti čarodějnicím zasáhnout, aby se jejich nekalé rejdy překazily. Dnes nám přijde něco takového jako absurdní, ale v souvislosti s covidem i s ruskou válkou proti Ukrajině jsme se setkávali a stále se setkáváme s názory snad ještě pochybnějšími. Kromě toho není od věci upozornit, že upalování čarodějnic je také obětní rituál.
U nás došlo k velké vlně čarodějnických procesu v sedmnáctém století zejména na Jesenicku (12). Před sedmnáctým stoletím byly procesy s čarodějnicemi ve Slezsku spíše výjimkou. Potom však, nejspíše v souvislosti s nouzí vyvolanou třicetiletou válkou, počty procesů a popravených vzrostly. Procesy s čarodějnicemi jsou v souvislosti se zde zkoumanou problematikou důležité pro podobnost jejich průběhu a důsledků s politickými procesy, které neprováděla svatá inkvizice, ale komunisté a nacisté. V případě těch původních procesů s čarodějnicemi procesy vycházely z přesvědčení, že čarodějnice jsou a škodí a je tedy nutné je odhalit a odstranit. Dokonce se za největší hřích označovala nevíra v čarodějnice. Stejně tomu bylo v případě politických procesů. Ty byly založeny na tvrzení, které rovněž nesmělo být zpochybňováno, že jsou ve společnosti nepřátelé, kteří škodí a které je nezbytné odstranit. Když byl někdo obviněn z čarodějnictví, byl zatčen a mučen. Cílem bylo přimět jej/ji k přiznání a odhalení dalších viníků. Podobně tomu bylo i při politických procesech v padesátých letech minulého století.
Obvinění se při mučení přiznávali k věcem, které by dnes sotva byly brány vážně. Tak jedna žena uvedla, že na osmnáct týdnů zakopal déšť, jiná, že jako neviditelná létala sousedům do sklepa, kde jim kradla mléko a dělala z něj čarodějné máslo. Čarodějnice i čarodějové měli na sabaty létat v podobě různých zvířat a při sabatu se oddávat sexuálním orgiím, jichž se zúčastňoval sám ďábel.
Když byl někdo označen za čaroděje/čarodějnici, jen zřídka se dostal na svobodu. Přihodilo se to v Lehnici v r. 1644 šestnáctileté Anně Vogelové, kterou udala její vlastní šestiletá sestra, že se účastní sabatů a čaruje. Anna byla nakonec propuštěna pro nedostatek důkazů. Když byl někdo mučením přiměn, aby sdělil, koho viděl na sabatu, uvedení jména bylo pro jmenovanou osobu obvykle osudné. V Nise dokonce nechal postavit místní biskup pec na upalování čarodějnic, protože upalování v peci bylo praktičtější než upalování na hranici. Čarodějnické procesy byly výnosný obchod. Příbuzní odsouzených museli za věznění, proces, mučení a popravu platit nemalé částky.
Po mučení někdy obžalovaní své výpovědi odvolávali, pak však byli znovu mučeni a opět se přiznali. I ti, kdo se statečně drželi a odmítli se přiznat, neměli naději. Tribunál takové obviněné označil za zarputilé velké čaroděje (Magnus magus) a odsoudil je. Jistá Eva Umblaufová z Frankštátu to zkusila jinak. Při procesu prohlásila, že na sabatu viděla všechny členy tribunálu. Členové tribunálu byli ovšem pravověrní, a tak nemohli na sabatu být. Navíc, po procesu ve vězeňské cele ji údajně „ďábel uškrtil“.
Modelová situace, odpovídající procesům s čarodějnicemi i politickým procesům z poloviny minulého století u nás či o pár desetiletí dříve ve stalinském Rusku je vlastně velmi obratný způsob, jak zakrýt podstatu toho, co se děje a přesvědčit veřejnost, že jde vlastně o něco jiného. Procesy s čarodějnicemi byly bezuzdným rituálním vražděním, které vydělávalo značné peníze. Politické procesy zastrašovaly veřejnost, zvyšovaly moc vládnoucí vrstvy a rovněž její zisky. Byly politické procesy též bezuzdným rituálním vražděním? Podle všeho ano. Stalinské čistky ve třicátých letech minulého století se opíraly o celostátní plán, přikazující jednotlivým okresům, kolik lidí v nich má být popraveno. Okresy pak radostně hlásily podstatné překročení plánu. To však nebyla jediná inovace, kterou Sověti vraždění obohatili. Zatímco čarodějnice při mučení vypovídaly, co jim na mysl přišlo, při komunistických procesech dostali obvinění předem připravené přiznání, které se museli naučit zpaměti a byli mučeni tak dlouho, dokud tak neučinili. Na samotný závěr bych rád upozornil, že zhůvěřilosti nepoctivého zneužívání rozumu a zdůvodňování se nemusí týkat jen politických či čarodějnických procesů. V podstatě k němu může docházet vždy, kdy je prosazována něčí moc nepodléhající široké veřejné kontrole.
Souhrn
V této kapitole jsem se pokusil uvést a popsat odkud se bere zlo. Freud předpokládal, že kromě pudu rozmnožovacího, máme ve své duševní výbavě i něco jako pud smrti. Při hledání skutečností, které by tomu nasvědčovaly, jsem se zabýval mýty, vývojem lidské mysli, oprávněností násilí a procesům s čarodějnicemi. Zmínil jsem se též o psychologických výzkumech, které se násilí týkaly, zejména o Zimbardově vězeňském experimentu.
Zdrojů násilí je v lidském společenství nespočet. Můžeme se s ním setkat i ve Starém zákoně, a to nejen s jeho popisem, ale i s jeho ospravedlňováním. U nás bylo násilí běžné např. v době husitských válek, ale jistě i v jiných časech. Procesy s čarodějnicemi a stalinské čistky jsou jevy velmi podobného druhu. Jsou to případy rituálního vraždění.
Odkazy
(1) Freund, S. (1999). Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920–1924. Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek.
(2) Lester, D. (1994). Suicide rates before, during and after the world wars. European Psychiatry 9(5):262-264 DOI:10.1017/S092493380000362X
(3) Trevelyan, G. M, (1972). English Social History. A Story of Six Centuries, Chauser to Qeen Victoria. London: Pelican Books.
(4) Bascandzieva, I.; Tardiff, N.; Zaitchik, D.; Carey, S. (2018). The role of domain-general cognitive resources in children’s construction of a vitalist theory of biology. Cognitive Psychology. 104, 1–28.
(5) Graves, R. The Greek Myths;
(6) Bailie, G. (1995). Violence Unveiled. Humanity at the Crossroads. New York: The Crossroad Publishing Company.
(7) ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české. Sv. 5 1402-1437. 2., rev. vyd. vyd. Praha: Paseka, 2010. 790 s. ISBN 978-80-7432-007-1
(8) Milgram, Stanley (1963). Behavioral Study of Obedience. Journal of Abnormal and Social Psychology. 67 (4): 371–8.
(9) Zimbardo, P. (2021). Paměti psychologa. Rozhovor s Danielem Hartwigem. Praha: Portál.
(10)Sapkowski, A. (2008). Lux Perpetua. Ostrava: Leonardo.
(11)Fagan, B. (2007). Malá doba ledová. Praha: Academia.
(12)Neubauerová, M. & Polách, D. (2010). Zpráva o nevíře. Raport o niewierze. Die Nachrict vom Umglaube. Šumperk: Jeseníky – sdružení cestovního ruchu.
