Článek
Zkusme si představit společnost, která nepotřebuje úřady, ani vládce. Bylo by něco takového možné? Abychom vytvářeni takové představy usnadnili, navrhuji to napřed zkusit se společností jednoduchou a prostou, vyskytující se v příznivých podmínkách. Mohla by to být jednoduchá zemědělská společnost ve volné krajině, kde je pro všechny dost místa a také dost zdrojů. Ke zdrojům samozřejmě počítáme vodu, jak pramenitou k pití, tak tekoucí v potocích či říčkách vhodnou k napájení dobytka či případně k pohonu mlýna apod. Každá rodina má k dispozici dostatek půdy, kterou může obdělávat a jejíž výnos bohatě postačí k tomu, aby se rodina dobře uživila. V okolí budou háje a lesy, které poslouží jako zdroj dřeva jak pro stavby, tak pro otop. Vypadá to jako idylické podmínky, avšak život by ani tak nebyl snadný. Aby si obyvatelé zajistili vše, co k životu potřebují, musejí vynaložit spoustu práce. Dobytek a další domácí zvířata vám usnadní život a zkvalitní stravu, ale musíte se o ně starat. Pokud chtějí chodit oblečení, musejí vypěstovat len či jiný zdroj vláken vhodných k výrobě nití a látek. A tak bychom mohli pokračovat.
Rodiny nebudou mít s dalšími obyvateli této rurální utopie spory, pokud se s nimi nebudou stýkat a pokud populace neporoste. To však samo o sobě nestačí. Ke sporům by nedocházelo, kdyby byli všichni obyvatelé se svojí situací spokojeni a nezamýšleli by ji změnit. I v takovém případě by mohlo dojít k narušení idyly. Stačilo by, aby jednu či více rodin postihlo nějaké neštěstí, třeba povodeň, zásah bleskem, zemětřesení. Ty rodiny by se pak mohly obracet na blízké či vzdálenější rodiny s žádostí o pomoc. Tím by se všechno změnilo a ke sporům by mohlo docházet. Například proto, že by ti vzdálenější sousedé mohli poskytnutí pomoci odmítat s vysvětlením, že je to od nich daleko. Je samozřejmě možné představit si i jiné scénáře. Dejme tomu, že ženy v jedné z rodin jsou obzvláště šikovné ve výrobě látek a šití šatů. Sousedé mohou začít závidět a hledat způsoby, jak se také k pěknému ošacení dostat. Ty mohou spočívat v loupeži, vraždě těch lépe oblečených, zotročení tkadlen a šiček. Takovým morálně lepším a úhlednějším způsobem je vynalezení obchodu. Ale i obchod přináší spory.
To, co se zde pokouším popsat je jen velmi zjednodušený a obecný nárys, který by měl ukázat, že v lidském společenství nutně dochází ke sporům, které je nutné řešit. Lidé se v této věci nijak zvlášť neliší od společenství primátů, jaké studoval a popisoval de Waal (1) ve svých knihách. Liší se však v tom, jak, alespoň někdy, své spory řeší. V této kapitole proberu některé otázky, které právě s tím souvisejí. První věc, nad kterou bych se chtěl zamyslet, je ustavení nějakého řádu, umožňujícího spory vyrovnávat a řešit je. Další pak se týká účinnosti a úspěšnosti takového řešení. K tomu bude vhodné připojit poznatky a zkušenosti s některými přístupy, s nimiž jsme se v minulosti setkali či v současnosti setkáváme. V souvislosti s touto problematikou také zmíním úlohu vůdců, tedy jedinců určujících postupy a přijímaná řešení. Zvláštní pozornost bych pak rád věnoval vědeckým poznatkům o řešení konfliktů, které přinesla matematická teorie her.
Když dva dělají totéž
Způsobů, jimiž lze společenství uspořádat, je nepřeberně. Jednou z možností je ustanovení silného a mocného vůdce, dejme tomu náčelníka, který buď sám, nebo v případě většího společenství za podpory nějaké mocenské složky, jako je policie či armáda, udržuje pořádek. Opačnou možností je založit řád na kolektivním rozhodování, jako tomu bylo například v Athénách ve starověku či dnes v soudobých demokraciích. Možná je důležitější jiný rozdíl spočívající v tom, zda uspořádání společnosti umožňuje opravovat chyby a učit se z nich. Výše zmíněný náčelník může řídit společenství na základě vlastního porozumění situaci nebo se může řídit nějakými principy, vyplývajícími z přijatých morálních zásad či nějaké ideologie. Vlastně totéž lze říci i o uspořádání založeném na kolektivním rozhodování. V obou případech může být výsledkem tuhý, nepružný systém, který se drží nějakých předpojatostí nebo naopak systém, který je schopen se učit.
Silný vůdce, který rozhoduje sám, byť nejspíše zvažuje a někdy přijímá rady, má výhodu v tom, že není tolik závislý na názorech a zájmech dalších osob a může rozhodovat rychleji. Za přednost kolektivního rozhodování se obvykle považuje to, že systém vychází ze snah a zájmů celého společenství, pokud ovšem je kolektivní orgán složen ze zástupců různých složek společnosti. To jednak není ve všech případech kolektivního rozhodování zajištěno, jednak může snaha zajistit, aby byly zájmy všech složek společenství vzaty v úvahu s patřičnou vážností, zkomplikovat rozhodovací proces natolik, že přestane dobře sloužit. Navíc, jedna věc je, co se jeví na povrchu a co se děje pod ním. V renesanční Florencii zavedli systém, který šel ještě dál než svobodné volby. Činovníci, kteří vládli městu, nebyli voleni, ale vybíráni losem. Na základě toho se tvrdilo, že k vládě nad městem mají přístup všichni občané, bez ohledu na jejich bohatství, společenské postavení apod. Zajímavé je, že losování vždy a bez výjimky do funkcí ve vládě města dosazovalo jen členy několika významných rodin (2).
Schopnost učit se z vlastních chyb, případně i z chyb jiných, je podstatná nejen pro širší společenství. Je důležitá i pro každého jednotlivce. V případě, kdy by se jedinci vždy všechno zdařilo a dopadlo tak, jak si to on přeje, by sotva mohl přijít na to, jak je něco takového možné. Zajisté by to bylo úžasné, zároveň však jaksi nepochopitelné. Určitě by mu to neumožnilo dospět k poznání, jak správně postupovat, snad až na jedno: „Co já dělám, je vždycky správné“. Zajisté známe ve svém okolí jedince, třeba i veřejně činné, kteří věří, že tomu tak v jejich případě je. Jenže ve skutečném životě, na rozdíl od fantazie, je sotva možné dělat vždy vše správně. Už jen protože to, co je správné z jednoho hlediska, může být a často bývá z jiného hlediska pochybné. Takže jedinec, který věří, že dělá všechno správně, nepřijímá kritiku. Nebo, řečeno obecněji, blokuje zpětnou vazbu. Se schopností učit se z chyb souvisí ještě jedna důležitá stránka věci. Totiž pružnost ve smyslu schopnosti přizpůsobovat se změnám. Nejspíše by to nemělo být podle hesla „kam vítr, tam plášť“, ale spíš ve smyslu „když prší vezmu si deštník“.
Schopnost učit se z chyb je zajisté důležitá, její rozvíjení však omezuje skutečnost, že kritiku nemáme rádi. Ne každý dokáže kritiku přijímat a vytěžit z ní co nejvíce. Je to však prospěšné. Pokud jde o předpojatost, je věc poněkud složitější. Jestliže se předem přihlásím k určitým hodnotám a idejím, usnadní mi to posuzování informací, jednání lidí i situací, k nimž v okolním světě dochází. Na druhé straně mně může takováto předpojatost omezovat či přivádět k chybnému chápání skutečností. U předpojatosti tedy záleží na tom, jaká předpojatost to je, jak je silná a také na okolnostech.
Charakteristiky společenského řádu, které jsem zde předestřel, ukazují jisté možnosti, jak může dané uspořádání vyhlížet, avšak jen zčásti naznačuje, jak by mohlo fungovat. Důvodem je to, že dvě stejná uspořádání mohou vést k výsledkům, které budeme považovat za velmi odlišné, budeme-li je poměřovat z hlediska etiky a morálky. Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Pokusím se doložit, že tomu tak je, pomocí příkladů. V říjnu 2023 zaútočilo palestinské hnutí Hamás a podařilo se mu proniknout na území Izraele. Jeho příslušníci unášeli nejen Izraelce, ale i cizince, vraždili dospělé i malé děti. Situace v oblasti je složitá. V Izraeli by větší část obyvatelstva chtěla dospět k mírovému soužití s Palestinci. Nejsou to všichni, jistá část Izraelců se hlásí k principům ze Starého zákona, totiž že Jahve daroval zemi jejich národu a oni proto mají právo ji obsadit a nechat si ji pro sebe. V případě Palestinců je situace jednodušší. Chtějí Izrael zničit a Izraelce vypudit či pobít. Poměry v oblasti jsou důsledkem určitého historického vývoje a pochopení lze nalézat pro obě strany, pokud by ovšem hledaly usmíření a takové urovnání, které by umožnilo spolužití obou národů v míru. Avšak snaha vyhnat či dokonce vyvraždit protivníky sotva může být schvalována.
Ne vždy se lidé shodnou na tom, co je správné a co ne. Když Američané vedli válku ve Vietnamu, vyvolali tím odpor nejen ve světě, ale i doma, především na univerzitách. Hodnocení toho, co dělali dobře a co špatně, ponechám historikům a politologům. Pravda ovšem je, že válku vyvolali komunisté ze Severního Vietnamu. Vietnam se dnes zdárně rozvíjí, ale v jiných případech tomu tak nebylo. V době po druhé světové válce podporovali Sovětský svaz a Čína partyzánská hnutí všude po světě. Důsledky byly leckdy velmi nepěkné. Boje, zvraty a převraty poškozovaly všechny vrstvy místních společností, vedly k rozvratu, bídě, nemocem a umírání. Jako příklad zmíním krvavý režim Rudých Khmerů v Kambodži. Již dříve předtím byla ustavena marxistická monarchie v Severní Koreji, která je dalším odpudivým příkladem. Ruský imperialismus, ať již sovětský či dnes ruský, má jednu zvláštní vlastnost. Slibuje sice osvobození a zlepšení života lidí, obvykle však dosahuje pravého opaku. Nezmiňuji to proto, abych Rusko pomlouval, byť si negativní hodnocení zaslouží. Dělám to proto, abych se dobral poznání toho, co škodí.
Nacionalismus a fašismus
Láska k vlasti je důležitá hodnota. Je dobré, když má člověk rád zemi, ve které se narodil a vyrůstal. Něco jiného je politický nacionalismus. Vyhrocený nacionalismus se sotva liší od fašismu. Je však třeba upozornit, že Rusové to chápou jinak. V ruském pojetí je fašistou či dokonce nacistou každý, koho nemají rádi. Takže v ruském pojetí může být fašistou kdokoli, případně každou chvíli někdo jiný. O fašismu napsal Umberto Eco celou knihu. Měl s ním osobní zkušenost, protože vyrůstal v době, kdy Itálii vládl Benito Mussolini, o němž bychom mohli říci, že fašismus vynalezl. Začnu však raději nacionalismem, přičemž se přidržím eseje George Orwella (3), známějšího díky knihám Farma zvířat a 1984. Zmíněný esej se jmenuje příznačně Poznámky k nacionalismu. Vyšel krátce po konci druhé světové války a Orwell se v něm zamýšlí nad hnutími, v nichž se lidé vymezují pro něco či proti něčemu.
Ve zmíněném eseji Orwell obsah pojmu nacionalismusvýrazně rozšiřuje. Jak uvádí, to, co se pokouší popsat, je značně rozšířený způsob myšlení, který se vyznačuje dvěma hlavními charakteristikami. Jednak přesvědčením, že lidi lze klasifikovat podle příslušnosti k určitým skupinám a že tyto často i mnohamilionové skupiny mohou být označeny jako dobré nebo špatné. Druhá a nejspíše důležitější charakteristika je pak sklon ztotožňovat se s některou skupinou, stavět toto ztotožnění mimo hodnocení dobra a zla a neuznávat žádnou jinou povinnost než jednat v zájmu této skupiny. Když se nad Orwellovým pojetím nacionalismu zamyslíme, může nás napadnout české slovo, které by něco takového označovalo možná lépe. Mohla by to být slova „stranění“ a „stranictví“. Orwellův nacionalista je vlastně ten, kdo straní, upřednostňuje, určitou skupinu a oddaně jí slouží. Když toto připustíme, jsou nejspíše Orwellovy názory, kdy označuje za druh nacionalismu i takové věci, jako komunismus, politický katolicismus, sionismus, nacismus, pacifismus apod., přijatelné a srozumitelné.
Takto chápaný nacionalismus vždy souvisí s touhou po moci. Cílem každého takového straníka je získat moc a prestiž pro skupinu. Nikoli však pro sebe, protože svou individualitu zaměnil za příslušnost ke skupině, straně, národu. Jak citovaný autor píše, nacionalista může věnovat energii tomu, aby něco prosazoval nebo něco potíral. Dění kolem sebe i ve světě vnímá jako vítězství a pády, triumfy a krachy. Všechno, co se děje, je pro něj důkazem vzestupu jeho strany a úpadku těch druhých. Takové stranění je vždy posilováno sebeklamem. Cokoli se děje podle něj dokazuje, že ta strana, kterou nacionalista podporuje, je ta správná, ta silnější, ta, která zcela jistě zvítězí. Svého přesvědčení se bude držet bez ohledu na fakta, a to především proto, že je přesvědčen, že slouží něčemu vyššímu.
Z uvedeného je zřejmé, že popisovaný jev, ať již mu říkáme nacionalismus, stranictví nebo nějak jinak, je velice rozšířený. Když se podíváme na současnou politickou scénu u nás najdeme řadu příkladů. Kromě jiného vysvětluje, proč se v průzkumech veřejného mínění Andrej Babiš objevuje na pozici jednoho z nejvíce důvěryhodných osob. Babiš je bývalý estébák, usvědčený lhář a člověk, který do politiky sotva vstoupil proto, aby pomáhal lidem či vedl zemi ke světlým zítřkům. Do politiky vstoupil nejspíše proto, aby mohl ovlivňovat přidělování dotací Agrofertu. Babišovi tak mohou věřit ti, kdo straní Agrofertu nebo naopak nenávidí Babišovy politické protivníky. Je tu však ještě jedna možnost, která se stranictvím či nacionalismem tak úplně nesouvisí. Domnívám se, že mnozí lidé v naší zemi se bojí po všechna ta léta od roku 1989. Za časů komunismu se jako by nic nedělo, neměnilo. Ne náhodou Václav Havel hovořil v této souvislosti o bezčasí. Od té doby, co komunistický režim u nás skončil, děje se toho stále až dost. V posledních letech se k tomu přidal covid, po něm přišla válka, následovaná inflací a enormním růstem cen energií. To vše může vést k obavám, že se všechno pro nás zhorší. Babiš právě tím lidi straší, a tak jim může připadat důvěryhodný.
Když se vrátím k nacionalismu, mohu uvést docela pěkný příklad ze současného Slovenska. Robert Fico, pravděpodobný budoucí ministerský předseda Slovenska (psáno v říjnu 2023), se v posledních dnech opětovně velmi nelichotivě vyjádřil o slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové, protože mu nechce schválit jím navrženého kandidáta na pozici ministra životního prostředí Rudolfa Huliaka. Huliak je slovenský nacionalista a pokud jde o životní prostředí zastává extrémní názory. Podle něj nedochází k žádné klimatické změně a vůči ekologickým aktivistům by se mělo zasáhnout silou, aby neškodili. Prohlašuje také, že medvědi jsou biologická zbraň, kterou Brusel používá ke zničení slovenského venkova.
O vztazích mezi našimi národy se obvykle hovoří jako o vztazích bratrských, vyznačujících se vzájemnou blízkostí a porozuměním. Někdy to tak je, ale určitě to neplatí o slovenských národovcích. Ti nás Čechy nenávidí ještě víc než Maďary. Setkal jsem se opakovaně s velmi nepřátelskými Slováky v době, kdy se Československo dělilo. Slovensko tehdy vedl Vladimír Mečiar, který si sice velmi dobře rozuměl s Václavem Klausem, ale Čechy určitě v lásce neměl. Jen pro dokreslení, jak to s těmi nacionalisty bývá, zmíním odpověď slovenského novináře na otázku českého komentátora, proč Slovenská národná stran nenavrhne místo Huliaka někoho jiného. Ta zněla: „Oni iných nemajú.“
Současná ruská oficiální politika je zcela jistě nacionalistická a podle všeho přímo fašistická. Pokud by snad uspořádání ruské společnosti postrádalo některé charakteristiky obvykle spojované s fašismem, pak se v ní jasně projevují následující: Společenský řád v Rusku je autoritářský, převládající ideologie je ultranacionalistická, v čele státu stojí diktátor, vláda v Rusku je vysoce centralizovaná autokracie. Typický pro fašistické režimy je militarismus a také ovládání hospodářství a života lidí příkazy shora. To v Rusku zajisté platí a také jsou tam individuální zájmy podřízeny tomu, co režim považuje za správné. Kromě toho je možné též poukázat na to, že se v Rusku lze setkat s ideology, kteří se otevřeně k fašismu hlásí.
Jak uvádí Timothy Snyder (4), prvním a zřejmě nejvýznačnějším ruským ideologem, který se k fašismu otevřeně hlásil, byl Ivan Iljin. Iljin se k fašismu, a tedy podpoře násilných akcí, dopracoval v reakci na bolševickou revoluci, kterou odmítal a proti níž v emigraci bojoval. Po rozpadu Sovětského svazu hledali někteří Rusové nový zdroj autority a oslavy imperiální minulosti. K tomu právě se Iljinovy spisy hodily a byly po roce 1991, tedy téměř čtyřicet let po Iljinově smrti, znovu vydávány. Před tímto rokem byl Iljin prakticky zapomenut, avšak po něm našel vlivné zastánce. Iljin zemřel ve Švýcarsku a byl tam pochován, Vladimír Putin však v r. 2005 zařídil převoz ostatků a jeho nový pohřeb v Moskvě. Podobně se Putin postaral i o přesun Iljinovy literární pozůstalosti. Putin často Iljina citoval ve svých projevech a využil jeho odkaz ke zdůvodnění nutnosti podkopávat autoritu Evropské unie a zaútočit na Ukrajinu.
Iljin, který byl obdivovatelem Hitlera, nebyl jediným, ani posledním fašistickým myslitelem, který získal vliv v Ruské federaci. Jmenovat můžeme i dnes činného Alexandra Dugina. Fašistické ideje ovlivnily vývoj Ruska poté, co se k moci dostal současný diktátor Vladimír Putin. Pod jeho vůdcovstvím byla postupně omezována svoboda občanů ve smyslu práva vybírat a volit své představitele. Podle ruského ideologa Surkova však tomu tak není. Rusové mají stále svobodu pohroužit se do kolektivu, který následuje vůdce (Snyder, s. 51).
Russkij mir v Česku
Ruská společnost je jiná, liší se od toho, na co jsme zvyklí u nás. Rusové tomu, nač jsou zvyklí, říkají russkij mir, tedy v překladu ruský svět. V časech, kdy nám Sověti (tedy Rusové) vládli, jsme něco z toho ruského světa zažívali. Nejsilnější zážitky tohoto druhu se v mých vzpomínkách pojí s dobou, kdy jsem pracoval na generálním ředitelství Vojenských staveb. Ve Vojenských stavbách jsem byl zaměstnán jako psycholog a jako takový jsem byl zařazen do kádrově-personálního útvaru. Větší část vedoucích pracovníků na generálním ředitelství byli důstojníci Československé lidové armády a všichni vedoucí pracovníci byli bez výjimky členové KSČ. Bylo to v sedmdesátých letech minulého století, kdy např. pražský Dopravní podnik běžně používal k posuzování řidičů psychologické testy. Ve Vojenských stavbách bylo něco takového stále ještě podezřelé a trvalo mi notný čas, než jsem se prosadil a mohl dělat svoji práci tak, jak jsem sám považoval za správné. Kvůli tomu však zde své vzpomínky z té doby neuvádím. To, co podle mne bylo významným vlivem ruského světa, se kterým jsem se v tomto zaměstnání potkal, byly především dvě věci. Zaprvé patos odvážných a odhodlaných komunistů, jaký dnes poznáváme v projevech dnes již ne komunistických, ale krajně nacionalistických ruských propagandistů. Zadruhé pak (mohli bychom říci étos) vydatných oslav narozenin a svátků zaměstnanců.
Karl Marx vycházel z Hegelovy filozofie, kterou sice přetvořil, ale ve své koncepci zachoval víru ve vývoj. U Hegela se vyvíjel Duch, u Marxe pak společnost. Proces vývoje byl nadán nadlidskou silou směřující k předem určenému cíli v důsledku střetávání protikladů. Komunisté se považovali za nástroj tohoto dění, a tedy za osudově určené k vítězství. To vedlo k jejich přesvědčení, že vše, co konají, je správné, protože je to v souladu s cestou, kterou se ubírají dějiny. Věřili, že překážky, které se na této cestě vyskytnou, musí být bez váhání a s rozhodností odstraněny. K překážkám patřili také lidé s nějakým (ne nutně kdovíjak vysokým) vzděláním, kteří přemýšleli a snažili se ověřovat to, co se jim k věření předkládalo. Na přesvědčení komunisty, že on sám s jistotou ví, jak se věci mají a ten, kdo má opačný názor by měl být odstraněn z cesty, jsem narazil ne protože bych netušil, co jsou komunisté zač, ale protože jsem v daném případě byl poněkud méně opatrný. Jak vypovím, měl jsem v tomto případě štěstí, a nakonec se mi to vyplatilo.
Jedna z věcí, které jsem v době svého působení ve Vojenských stavbách vykonal, bylo založení psychologické poradny na učňovském učilišti podniku. Učně psychologická poradna nezajímala, ale chodili za mnou mistři odborného výcviku, kteří byli rádi, že je někdo ochoten se zabývat problémy, se kterými se ve své práci setkávají. Jednoho dne se na mně obrátil mistr odborného výcviku a vyprávěl mi o podivném chování jednoho z učňů. Na detaily si již po těch letech nevzpomínám, ale to, co popisoval, připomínalo chování člověka pod vlivem nějaké drogy. Tehdy se mezi učňovskou mládeží šířilo čichání toluenu, což je značně nezdravá věc. Dotyčnému mistrovi jsem řekl, že v případě toho učně jde nejspíš o čichání toluenu a že by na něj měl dávat pozor. Pro něj to nejspíš bylo něco nového, co jej vyděsilo. Jak se ukázalo, neprodleně napsal rodičům onoho učně, že jejich syn je narkoman a že je nezbytné, aby přijeli do Prahy a s chlapcem to vyřešili. Vůbec jej nenapadlo, aby se mnou tento postup konzultoval.
Učňovi rodiče přijeli hned další den po obdržení dopisu. Co se dělo na učňovské učilišti nevím. Můj ředitel mně zavolal a v jeho kanceláři jsem se setkal s velmi rozčilenými rodiči. Ti se do mě hned pustili, zdůrazňovali, že oba jsou členy strany a považují za obrovský prohřešek, když nestraník a člověk, podezřelý už jen tím, že je ověšen akademickými tituly, očerňuje chlapce z dělnické komunistické rodiny. Nechal jsem si vynadat a odešel jsem. Přišlo mi zbytečné pokoušet se cokoli vysvětlovat. Situace byla pro mě nepříjemná a vlastně i nebezpečná. V té době, v sedmdesátých letech minulého století, nebyly záležitosti tak vyhrocené jako v padesátých letech. Tehdy bych byl mohl dopadnout opravdu špatně. I tak se však mohlo stát, že v důsledku stížnosti učňových rodičů bude zpochybněna moje odborná kompetence, případně moje další uplatnění v podniku. Pravda je, že jsem měl záležitost s oním mistrem podrobněji probrat a vysvětlit mu, aby napřed podezření ověřil, než bychom přistoupili k dalším krokům.
Měl jsem tenkrát štěstí. Horší už to bylo s tím učněm. V pátek měli učni praxi na stavbě. Když se jim podařilo zmizet ještě před koncem pracovní doby, prodloužili si o pár hodin víkend. Na konci téhož týdne, kdy jsem to schytal od jeho rodičů, dotyčný učeň ze stavby zmizel. Domů k rodičům ale nedorazil. V sobotu večer jej zadržela veřejná bezpečnost v Trenčíně. Nepamatoval si, jak se jmenuje, ani jak se tam dostal. Pro mě to mělo nečekaný důsledek. Místo průšvihu moje pozice v podniku výrazně posílila. Začali se na mně obracet i jiní odborní ředitelé než jen ten, kterému jsem byl podřízen. Bylo to trochu nezasloužené kvůli tomu, co jsem výše zmínil. Na druhé straně, vzhledem k tomu, jak se věci udály, kdybych byl s mistrem odborného výcviku dojednal opatrnější postup a kdyby se o tom vědělo, bylo by možné mi vyčíst, že jsem nekonal dostatečně důrazně. Takže, vzato kolem a kolem, o zvýšení mé prestiže v podniku se vlastně zasloužil ten mistr.
Všeobecně je známo, že v Rusku se hodně pije. Ve Vojenských stavbách byl v této věci skutečně Sovětský svaz náš vzor. V budově, kde sídlilo generální ředitelství podniku, bylo též ředitelství závodu Praha. Soudružky kádrovačky měly perfektní přehled o tom, kdy má kdo na obou ředitelstvích narozeniny či svátek. A tak se chodilo přát a přání se zapíjela. Obvykle se začínalo v sedm ráno vodkou nebo gruzínským koňakem a pokračovalo se nejméně do oběda. Zvláštní a obzvláště důkladné oslavy se konaly navíc o MDŽ a Dni stavbařů. V těchto dvou slavných dnech bylo veškeré pití zdarma, podle všeho to hradily odbory.
Po čase, byť jsem se ve Vojenských stavbách měl dobře, můj tehdejší plat byl nejméně o třetinu vyšší, než kdybych pracoval jako klinický psycholog ve zdravotnictví, jsem dostal nabídku práce v dosti kvalitním výzkumném ústavu. Plat tam byl sice o něco nižší, ale pracovat ve výzkumu bylo to, co jsem si přál. Změnil jsem zaměstnavatele a v novém místě jsem byl spokojen. Na rozdíl od předchozího zaměstnání, nové pracoviště bylo výrazně suché, což mi nevadilo, jen jsem si povšiml jakýchsi zvláštních pocitů, které se občas projevovaly v mém organismu. Oč šlo jsem zjistil, když opět nastal MDŽ.
Naše oddělení bylo mimo hlavní umístění ústavu, byli jsme o pár ulic dál v prostorách jiné instituce. Takže ti hlavní gratulanti k rovnoprávnému postavení žen v socialistické společnosti, tedy předseda stranické organizace a předseda odborové organizace, jak se to tehdy prezentovalo, k nám dorazili poněkud později a již dosti ovíněni. Vedoucí našeho oddělení pokynula sekretářce, ta vyjmula z ledničky již načatou láhev maďarského vína a nalila víno do skleniček. V tu chvíli jsem pocítil to, co specialisté na závislosti označují jako bažení. Došlo mi, že ony zvláštní pocity byly prostě odvykací příznaky. Naštěstí bylo moje nové pracoviště skutečně tak suché, jak jen bylo možno. Nepamatuji si a snad jsem si ani nevšiml, jak a kolik ostatní z toho nalitého vína vypili. Jen mi přišel první doušek na jazyk, byl s bažením konec. Bylo to příšerné. Později jsem se zeptal naší sekretářky, jak dlouho byla ta otevřená láhev v ledničce. „Od kdy?“, řekla, „No přece od minulého MDŽ.“ Ve Vojenských stavbách jsem měl velmi dobrou pozici. Kdybych vstoupil do strany, což jsem ovšem nezamýšlel, měl jsem asi slušnou šanci dotáhnout to na personálního ředitele. Avšak změna zaměstnavatele v mém případě znamenala záchranu pro moje játra.
Souhrn
V této kapitole uvádím úvahy o možných uspořádáních společností, a to vzhledem k možným způsobům jejich fungování. Zvláštní pozornost jsem tu věnoval vyhraněnému nacionalismu a fašismu. Dále jsem uvedl odkazy na fašismus v současné Ruské federaci. V závěru kapitoly pak dokládám ne právě prospěšné zvláštnosti ruského chápání světa, jak jsem se s nimi setkal na generálním ředitelství Vojenských staveb.
Zdroje
(1) de Waal, F. (1989). Peacemaking among primates.Cambridge, Mass.: Harvard University Press.
(2) King, R. (2021). Knihkupec z Florencie. Příběh rukopisů, které zažehly renesanci. Praha: Slovart.
(3) Orwell, G. (1995). Úpadek anglické vraždy.Olomouc: Votobia.
(4) Snyder, T. (2019). Cesta k nesvobodě. Rusko, Evropa, Amerika. Praha: Prostor.
