Článek
Frans de Waal (1) je primatolog a etolog holandského původu, který se stal známým ve světě díky svým knihám o chování šimpanzů, opic a slonů. Zpočátku se zabýval především agresivním chováním studovaných tvorů, ale již na počátku své kariéry se postupně stále více zaměřoval nejen na spory a agresi, ale i na to, jak se spory u studovaných zvířat urovnávají. Ono zaměření na urovnání sporů nebylo odbornou veřejností zpočátku přijímáno zcela příznivě, avšak de Waal své myšlenky postupně prosadil. De Waal napsal celkem dvacet knih, z nichž byla do češtiny přeložena jen jedna. Je to škoda, protože de Waal píše čtivě a témata, jimž se věnuje, jsou zajímavá. Již ve své druhé knize, vydané v r. 1989, zdokumentoval vraždu mezi šimpanzi v Arnhemské zoologické zahradě a následky, které to mělo pro komunitu šimpanzů tam chovaných. Tehdy to byl svým způsobem šok, neboť šimpanzi byli dlouho považování za roztomilé a mírumilovné vegetariány.
Od té doby bylo získáno množství dokladů o tom, že šimpanzi určitě nejsou o nic roztomilejší a mírumilovnější než lidé. Slavná primatoložka Jane Goodall (2) přinesla doklady o „válkách“ mezi sousedícími tlupami šimpanzů v Gombe. Jiní výzkumníci, pracující též v terénu, zdokumentovali dokonce útok skupiny šimpanzích samců na samici, kterou zmlátili a sežrali její mládě. Útoky samců na samice jsou podle všeho u šimpanzů vzácné, ale dojít k nim může. I u jiných primátů dochází ke konfliktům, agresi a následnému usmiřování. Je celkem snadno pochopitelné, proč tomu tak je. Primáti, včetně nás lidí, jsou společenští tvorové. Jako takoví musí vycházet s dalšími jedinci stejného druhu, a to se sotva obejde bez třenic. Ke třenicím může docházet v souvislosti s přístupem ke zdrojům, dělením se o ně a jejich společném užívání. Zdroje nejsou jen materiální. Pro společensky žijící tvory je důležité také jejich postavení ve skupině, a též jejich vyhlídky do budoucna. Když dojde ke třenicím, je pak nutné vzájemné vztahy nějak urovnat. Cestou k tomu je právě usmiřování.
Lidé
Jak de Waal upozorňuje, byť je agresivní chování u primátů běžné, jeho konkrétní projevy nejsou vrozené, ale jsou ovlivněny učením. Tak tomu zajisté bude i u nás lidí. S agresí mezi lidmi se setkáváme čas od času všichni, a kromě bezprostředních osobních zážitků poznatky o nich doplňují televizní a rozhlasová zpravodajství. Některé druhy násilí se zdají být specifické pro určité země či národní kultury. Útoky jednotlivců na školy a shromáždění lidí jsou asi obvyklejší ve Spojených státech než v Evropě, i když i zde došlo k podobným násilným činům, z nichž snad nejhorší byl útok Breivika na mládežnickou organizaci v Norsku v r. 2011 (a u nás k něčemu takovému došlo o Vánocích 2023 na filozofické fakultě UK). Pro Rusko, zdá se, jsou typické stále se opakující drobné provokace, a to po všechna minulá desetiletí. Poměrně často se ve zprávách objevují sdělení o nebezpečných manévrech ruských vojenských letadel blízko strojů NATO. V létě 2023 ruská letadla v Sýrii „sundala“ tam působící monitorovací drony americké armády. Podobných událostí by bylo možné uvést za posledních třicet let celou řadu. K těmto incidentům se mi pojí zážitek z pobytu v Moskvě na počátku osmdesátých let minulého století.
Bylo to v zimě na konci roku 1980 nebo na začátku roku 1981. Byli jsme s kolegou služebně v Moskvě. Pokud jde o určení data, pamatuji si, že právě v době našeho pobytu v Moskvě uspořádali studenti na Vrabčích (tehdy ovšem Leninových) horách vzpomínkovou akci na Johna Lennona, kterou, jak už tomu v oné zemi bývá, rozháněla policie. Kromě pracovních záležitostí, které zde nebudu rozebírat, mě tehdy zasáhly skutečnosti, které naopak podrobněji popíšu.
Jak jsme s kolegou chodili odpolední Moskvou, přihodilo se mi nejméně třikrát, že do mne ramenem prudce vrazil v opačném směru procházející mladík. Kolegovi, zhruba stejně velkému a starému jako já, se nic takového nepřihodilo. Bylo to velmi nepříjemné a bylo jisté, že šlo o naschvál. Zřejmě jsem se jim nelíbil. Já jsem v té době hodně cvičil, chodil jsem v Praze do oddílu karate a byl jsem tedy vycvičen k tomu, abych se takovému útoku dokázal postavit. Kdybych se ale v Moskvě popral, doma v zaměstnání, kam by jistě moskevští „milicioněri“ poslali prostřednictvím našeho velvyslanectví zprávu, by mi to k dobrému neposloužilo.
U nás, když se pohybujeme v davu, měkce a jemně se vzájemně vyhýbáme. Ti moskevští mladíci na mně útočili úmyslně, snad se chtěli předvést, jak jsou smělí a tvrdí. Před pár lety, na semináři, jehož se účastnilo několik ruských studentek, jsem si na událost vzpomněl a zmínil se o ní. Na závěr jsem dodal: to ale bylo před mnoha lety, dnes by to bylo jiné. Jedna z ruských studentek poznamenala: „Nebylo“.
Ona zvláštní událost měla navíc pro mě tehdy dávno svého druhu pokračování. Druhý den ráno jsme s kolegou jeli trolejbusem z hotelu, kde jsme byli ubytováni, do instituce, jíž se týkala pracovní část našeho pobytu. V trolejbuse jsem si všiml čtyř stařenek, které seděly proti sobě na sedadlech a povídaly si. Na rozdíl od oněch nezdvořáků, kteří do mě vráželi předchozího dne, bylo až pozoruhodné, jak velmi hezky se na sebe navzájem obracely. Moje tehdejší interpretace popsaných zážitků byla následující: v Rusku vládne násilí a kdo je silný, ten má šanci se prosadit. Ty stařenky patří ke slabým, zavrženým, k těm, kdo sotva mohou najít zastání proti násilníkům. To si vynahrazují tím, že spolu vzájemně jednají tak hezky a jsou na sebe milé.
Společnost rovných
Posuzovat kulturu jiné země na základě jednotlivých událostí je pochopitelně problematické. Jestliže však svoje tehdejší zážitky spojím s poznatky o agresivních projevech Rusů v mezinárodních souvislostech současnosti, určitý vzorec to naznačuje. Onen vzorec se tak moc neliší od mých tehdejších závěrů. Abychom jej však mohli prozkoumat, musíme věnovat pozornost některým stránkám uspořádání lidských společenství. Lidské společnosti jsou organizovány hierarchicky a musí se proto vyrovnávat s tím, že lidé se liší v tom, jakou mají moc, ať již danou fyzickou silou, majetkem, vztahy k dalším jedincům apod. Důsledkem těchto rozdílů ve společenském postavení jsou v podstatě ustavičné střety rozmanitých a leckdy protichůdných zájmů a snah. Ty musí společnost nějakým způsobem řešit a urovnávat, pokud by ovšem nenašla cestu k potlačení oněch rozdílů, a tedy vytvoření ideální společnosti, v níž by si všichni byli rovni.
Pokusy ustavit společnost ve které si všichni lidé budou skutečně rovni nebyly právě úspěšné. Snad nejúspěšnější z nich byly ty, které jako angličtí kvakeři založili svoje společenství na určitém výkladu Nového zákona. Američtí shakeři, což byl do jisté míry podobný případ, za sebou zanechali vysoce ceněný starožitný nábytek, protože se však v rámci svého chápání morální čistoty nerozmnožovali, dávno vymřeli. U nás skončil jeden takový pokus tragicky. O táborských adamitech toho víme velmi málo, kromě toho ovšem, že je Jan Žižka nemilosrdně vyvraždil. Komunismus, jak si jej představovali Karl Marx a Friedrich Engels, měl být beztřídní společností ve které si budou všichni rovni. Reálný socialismus nebo též socialismus, jak existuje, jak se tomu také říkalo, měl k něčemu takovému hodně daleko. To, co jsme pod vládou Sovětů (tedy vlastně Rusů) zažívali, byl svět, v němž vládla nespravedlnost a násilí, stejně jako v současné Ruské federaci.
Společenství, v němž je vše pro všechny jeho členy urovnané a stejné, je nejspíš nemožné a když si je představíme alespoň jako možnost, nezdá se, že by to byla společnost, ve které bychom chtěli žít. Byla by to společnost bez dynamiky, bez možnosti vývoje, společnost, v níž se nic neděje. Společenství, v němž se střetávají rozmanité snahy, záměry a cíle, může být naopak postihováno až příliš bouřlivou dynamikou. Pokud by nedisponovalo postupy či nástroji, umožňujícími spory a střety řešit a zvládat, bylo by nestabilní a nejspíš by dlouho nevydrželo. Civilizace přinesla jisté pojetí, které se zdá být v tomto směru úspěšné, byť mnoha lidem nevyhovuje. Je to pojetí, opírající se o právo a zákony. Mnoha lidem nevyhovuje, protože je neosobní. Zákony platí stejně pro každého, bez ohledu na okolnosti, a tak může docházet k tomu, že někteří jednotlivci nemají pocit, že by se jim dostávalo toho, co si zasluhují. Opakem vlády práva není anarchie, bezvládí, ale vláda síly a násilí. Tam, kde vládne síla, ještě nemusí být zle, pokud třeba vládne benevolentní patriarcha. Jenže k něčemu takovému může dojít jen u nepříliš početných společenství. Pokud však jsou počty příslušníků společenství v tisících, deseti – či stotisících a více, benevolentní vůdce se se zlou potáže. V takovém případě se bude benevolence jevit jako slabost a slabý vůdce v situaci, kdy jde o sílu a moc, neobstojí.
Kultura a násilí
V Hofstedeho (3) koncepci rozdílů národních kultur je Rusko zemí s vysokou hodnotou na dimenzi vzdálenosti moci. V takových zemích se považuje za samozřejmé, že moc není ve společnosti rozložena rovnoměrně. Příslušníci takových společenství dávají přednost autoritativním vůdcům. Na tom samo o sobě nemusí být nic špatného. Jde však též o to, kdo a jakým způsobem se stává autoritou, resp. mocnou osobou. Může to být tak, že se mu něco podaří. Zbohatne nebo se narodí do správné rodiny. Případně něco dokáže, má nějaký mimořádný výsledek. Jane Goodall v knize Ve stínu člověka popisuje, jak se šimpanz Michal stal alfa samcem. V jejím táboře vzal dva prázdné kanystry a když s nimi mlátil o sebe, dělal takový rámus, že všichni ostatní členové tlupy byli vyděšeni a báli se. V případě zmíněných mladíků z Moskvy či provokujících vojenských pilotů to bude něco subtilnějšího.
Můžeme se domnívat, že v zemi, kde je moc tak důležitá, oni moskevští mladíci chtějí svoji moc posilovat a rozvíjet. Když silně vrazí do jiného muže a ten je za to neztrestá, nejspíše odcházejí s pocitem, že oni sami jsou ti silní, odvážní a nadaní mocí. Ten druhý je zbabělec. Tak si vytvářejí příjemný, uspokojivý pocit. Podobně tomu může být i s těmi piloty, ovšem až na jednu věc. Je známo, že v ruském vojsku není žádná osobní iniciativa povolena. Ti piloti to zajisté dělají, protože jim to bylo přikázáno a v tom je skryto vážné nebezpečí. To spočívá v tom, že ruské armádní velení může skutečnost, že provokace jejich pilotů nejsou druhou stranou trestány či alespoň napodobovány, chápat jako projev slabosti druhé strany. Na tomto základě by mohli dospět k přesvědčení, že druhá strana je slabá a neschopná odporu. Může být, že právě toto se projevuje ve výkřicích ruských propagandistů, kteří ustavičně vyhrožují zničením kde koho, případně celého světa použitím jaderných zbraní.
V popsaném lze nalézt rozum i nerozum, moudrost sotva. Mezi lidmi dochází ke sporům v důsledku rozdílných zájmů stejně jako je tomu u de Waalových primátů. Co však v jednání oněch mladíků v Moskvě tehdy před lety a v současných ruských vojenských provokací zcela schází, je jakýkoli náznak či pokus o snahu konflikty mírnit nebo po nich dosáhnout usmíření. To se jistě netýká jen Rusů a jen dnešní doby. Podobně neústupní byli hitlerovci a příklady podobné neústupnosti najdeme i v posvátných textech, vzniklých v dávné minulosti a vlastně také v současném politickém dění u nás (tj. v roce 2026).
Souhrn
Násilí se vyskytuje jak mezi zvířaty, tak mezi lidmi. Záměrem této kapitoly bylo ukázat, že pokud jde o násilí, lidé se od lidoopů a opic nijak zvlášť neliší. Z tohoto hlediska spadá násilí do oblasti nerozumu. Rozum je ovšem používán při snahách násilí zabránit, ale také využitím násilí k dosažení dalších cílů. Uplatňování násilí se netýká jen skupin a společností. Je otázka, zda lze násilí naprosto vymýtit. Společnosti, v níž by nedocházelo ke konfliktům, by scházela dynamika a nevyvíjela by se.
Násilí může být součástí národní kultury. Část kapitoly je založena na mých osobních zážitcích v Moskvě na počátku osmdesátých let, které právě s touto skutečností souvisejí.
Prameny:
(1) de Waal, F. (1989). Peacemaking among primates. Cambridge, Mass.: Harvard University Press.
(2) Goodall, J. (1971). Ve stínu člověka. Praha: Mladá fronta.
(3) Hofstede, G. (2007). Kultury a organizace. Praha: Linde.
