Článek
Autoři knih jako Dobrodružství šesti trampů Rada a Žák kdysi napsali: „Historie nás učí, že se z ní nikdo nepoučí“. Nejspíš to bude pravda. Historie se nikdy neopakuje zcela stejně, ale paralely nacházet lze. V časech, o nichž píši, zvítězila jistá politická strana. Podle ní to znamenalo, že jí patří všechno, majetky i životy lidí. Kdo měl vlastní názor, byl nepřítel a s jako s takovým se s ním zacházelo. Samozřejmě nepřišla s tím hned, ale postupně, v řadě menších, méně nápadných kroků. V dnešní době se jisté podobnosti nabízejí. Současná vláda zřejmě chápe vítězství ve volbách jako vlastnické právo ve vztahu ke státu. Podobně, jako v předchozím případě, přitvrzuje postupně. Máme se obávat, kam až zajde?
Historie poválečných let je známa. Není problém opatřit si knihy, v nichž je ta doba popsána, jako třeba v Pražské zimě Madeleine Albrightové (1). Instruktivní a odhalující, pokud jde o dobu vlády komunismu, je např. též Novákův životopis Milana Kundery (2), ten ovšem popisuje dobu v odlišných souvislostech a z jiné perspektivy. Lidská paměť není technické záznamové zařízení, které zaznamenává události a zaznamenané je uchovává, pokud možno co nejpřesněji takové, jak se vyskytly. Lidská paměť je dynamická. Zapamatované je přepracováváno, zhušťováno, a hlavně je doplňováno o někdy dodatečně nalezené či vložené významy. Snad právě proto umožňují osobní subjektivní vzpomínky doplnit a dokreslit poznání dějů minulých získané z objektivních zdrojů. Na každý pád vsuvky založené na mých osobních vzpomínkách ukazují, jaký význam a smysl jsem v nich já nalézal.
Když válka skončila, byl jsem velmi malý chlapec, vlastně batole. Přesto se mi uchovala vzpomínka na cestu vlakem v noci a podle všeho v létě. Nejspíše jsme s matkou jeli za otcem, který se po válce vrátil do Československé armády jako vojenský lékař. To, co mi uvízlo v paměti, je vlak stojící v polích. S matkou jsme byli venku, stejně jako mnozí další cestující. Byla tma a většina cestujících byli vojáci v uniformách. Pro mě to tehdy muselo být důležité, protože to nejspíše bylo poprvé, kdy jsem byl mimo domov a jeho nejbližší okolí.
Otec byl nejmladší syn sedláka a jako takový mohl počítat jen s omezenou podporou ze strany rodiny. Přesto si prosadil studium medicíny, musel však studovat na vojenské stipendium, protože tím se ušetřilo. Když zemi obsadil Hitler a Československá armáda byla rozpuštěna, otec si zřídil praxi v malém městě na jihu Vysočiny, kde naše rodina přečkala válku. Matka říkala, že otec o kariéru v armádě příliš nestál a že mu být lékařem na venkově vyhovovalo. Jak to pro něj opravdu bylo, nevím. Problémy mu však nastaly brzy po převzetí moci komunisty. Můj otec s komunisty nesouhlasil a pokoušel se svoje stanovisko vysvětlovat kdekomu. To jednak nebylo účinné, jednak to mohlo být nebezpečné. Mohlo se stát, že by jej někdo označí za nepřítele či agenta. Komunisté měli tehdy u nás dosti příznivců, další se báli nebo byli takříkajíc opatrní.
Matka mi vyprávěla o návštěvě otcova spolužáka ze studií, který válku strávil v Moskvě jako člen týmu ošetřujícího lékaře Klementa Gottwalda. Seděli večer a povídali si. Otec vysvětloval, proč s komunisty nesouhlasí. Návštěvník byl pochopitelně člen strany. Na otcovy námitky údajně řekl: „Víš, my komunisté nejsme proti demokracii. My máme vnitrostranickou demokracii, a právě proto potřebujeme kritické lidi, jako jsi ty. Aby nám svou kritikou pomohli postupovat správně“. Nejspíše se to událo nedlouho před akcí, uskutečněnou komunisty poté, co převzali moc. Tehdy v jednom dni dali všem příslušníkům inteligence (tj. v tehdejším chápání, všem, kdo měli maturitu či vzdělání vyšší) přihlášku do komunistické strany. Ti, kdo ji podepsali, byli ještě týž den do strany přijati.
Snad na základě toho, co mu řekl jeho komunistický spolužák, otec přihlášku podepsal. Odpoledne pak měli noví členové strany první stranickou schůzi. Její hlavní součástí byl projev politického pracovníka. Mnozí si jistě i dnes pamatují jaké žvásty tito lidé dokázali produkovat. Současné výlevy Andreje Babiše a Tomia Okamury v parlamentu se k příšernosti těchto projevů jen přibližují. Otec mluvčího přerušil s tím, že kvůli tomuhle nepřišel. Sdělil, co mu řekl jeho komunistický spolužák, s tím, že chce ve straně působit jako kritik, aby mohla lépe pracovat. Není nutné rozebírat co následovalo. Mému otci se tak vlastně podařilo ve stejný den do komunistické strany vstoupit a hned na to být vyloučen.
Otcův starší bratr, říkejme mu třeba Jan, byl zřejmě mnohem praktičtěji zaměřen. Byl to střední sedlák a měl tehdy již dost přes padesát. Komunisté po uchvácení moci začali v zemědělství prosazovat kolektivizaci. Údajně protože spolupráce je lepší než soutěž. Určitě není a také není problém doložit, že na kolektivním vlastnictví založené zemědělství není právě výkonné. Skutečný cíl byl odlišný. Jednak komunistický režim kolektivizací sedláky okradl, jednak si zajistil, že se nebudou moci vzpouzet, protože budou podřízeni spolehlivým členům strany. Strýc se sousedy probíral vytvoření zemědělského družstva v místní hospodě. Předtím si zjistil, co taková věc obnáší a vytvořil si vlastní názor. Sousedům vysvětloval, že vyhnout se tomu nedá, bude ale pro ně výhodnější, když místo kolchozu vytvoří sovchoz. Sovchoz, tedy státní statek, mohl být založen jen tak, že by stát hospodářství od sedláků odkoupil. Ceny by asi nebyly kdovíjak výhodné, ale sedláci by za svůj majetek alespoň něco dostali.
Proti strýcovu návrhu se ostře postavil místní komunistický agitátor. Musel, byl to jeho úkol prosadit zřízení zemědělského družstva. Došlo ke sporu a strýc Jan agitátorovi řekl: „Za války jsi donášel gestapu a teď zase komunistům.“ Došlo ke rvačce a strýce zatkli. Následně byl odsouzen ke ztrátě majetku a několika letům nucených prací. Nakonec mu byl trest zkrácen pro ustavičné překračování norem. Než se vrátil domů, družstvo v jeho vsi zkrachovalo a místo něj byl zřízen státní statek. V době, kdy byl strýc zavřený, si našla teta práci v místní slepičárně. Strýc se k ní po návratu domů přidal a pracoval na produkci vajec tak usilovně, že se brzy stal, v době potravinových lístků a nedostatku potravin, významným dodavatelem vajec nejen svým příbuzným. Byl tak výkonný, že z výnosu černého obchodu s vejci časem postavil každému ze svých tří synů dům.
Když jsem se začal věcí zabývat, přišel mi na mysl bonmot: „Vítězství bolševiků v Rusku vedlo ke strašlivé tragédii. Vítězství komunistů u nás vyústilo v komedii, byť trpkou a truchlivou.“ Sice jsem jej zcela nezavrhl, ale tragédie to byla i v naší zemi. Je dobré si povšimnout, že komunisté postupovali vždy stejně jako hitlerovci. Oni vše věděli správně a nemýlili se. Diskuse nepřicházela v úvahu. Lidé měli jediné právo – na slovo poslouchat. Výsledkem byla neschopnost prakticky ve všech ohledech, bída pro většinu a výjimečný prospěch pro několik málo.
Zdroje:
(1) Albrightová, M. (2014). Pražská zima. Osobní příběh o paměti, Československu a válce. Praha: Argo.
(2) Novák, Jan (2020). Kundera. Český život a doba. Praha: Argo/Paseka.
