Článek
Nazýváme náš druh homo sapiens, tedy člověk moudrý.Tímto označením nejspíše zdůrazňujeme, že se od jiných živých bytostí lišíme v jedné důležité kvalitě. Tou kvalitou by, podle všeho, měla být úroveň a kvalita našich kognitivních (tj. poznávacích) schopností. Něco na tom nejspíš bude, je však sapientia, moudrost,skutečně nezpochybnitelnou charakteristikou našeho druhu? O tom lze mít vážné pochybnosti. Postačí připomenout ustavičné a snad nezastavitelné poškozování životního prostředí, kterému by se společenství moudrých jedinců mělo dokázat vyhnout. Nebo zmínit často uváděný příklad našich oblíbených domácích mazlíčků, koček. Zatím co psy, koně a další tvory jsme ochočili a ty nám slouží, v případě koček to není tak jisté. Tvrdí se, že lidé kočky neochočili, ale naopak kočky ochočily lidi. Pečujeme o ně, krmíme je, poskytujeme jim bydlení a zdravotní péči a ony se občas uráčí věnovat nám svou pozornost. Nejsou to potom kočky, kdo jsou chytřejší, rozumnější, moudřejší?
To, co je ve zde naznačené úvaze problematické, je pokus všechny tvory srovnat do nějaké řady uspořádané podle výkonosti poznávacího ústrojí. Byť toho máme, zejména se savci a ptáky, dosti společného, do jedné řady se poznávací schopnosti naše a těch dalších tvorů tak úplně srovnat nedají. Někteří tvorové vidí jiné barvy než my. Jiní dovedou užívat sluch mnohem dokonaleji než my a dokáží se díky tomu snadno orientovat ve tmě. Další zase mají mnohem vyvinutější čich než my. I v jiných oblastech nalezneme výrazné rozdíly, ne vždy takové, které by svědčily o naší nadřazenosti. Ptáci dovedou létat, psi či koně běhají mnohem rychleji než my, a tak bychom mohli pokračovat. Můžeme to ovšem také udělat jinak a začít od něčeho, co dokážeme jen my lidé a ostatní tvorové ne.
Matematické myšlení je založeno na schopnosti rozpoznávat abstraktní skutečnosti, jako jsou čísla a provádět s nimi jisté operace. Není nic známo o tom, že by některý jiný tvor, který není člověkem, něco podobného dokázal. Je ovšem správné zmínit, že to nedokážou ani zdaleka všichni lidé. Pravda, díky školní docházce se převážná většina lidí naučí sčítat, ale nějak daleko od toho se obvykle nedostanou. Už jen plně pochopit dělení je pro řadu lidí nedosažitelné. Takže zvládání matematiky je asi až příliš přísné kritérium. V jedné věci se ovšem odlišujeme jednoznačně. Dovedeme mluvit, a to jiní tvorové neumí. Byly tu sice pokusy naučit mluvit např. šimpanze, ale výsledky nijak slavné nebyly. Na druhé straně, dovednost mluvit ještě nezaručuje moudrost či rozum. Je možné mluvit a říkat samé hlouposti. Možná bychom mohli hledaný rozdíl stanovit, když budeme postupovat z druhé strany. Jestliže my jsme rozumní a ostatní tvorové jsou nerozumní, pak v tom, v čem se od zvířat neodlišujeme, jsme ovládáni nerozumem a jen v tom, kde se odlišujeme, se chováme rozumně a někdy snad i moudře.
Se zvířaty toho máme společného hodně. Zvířata, stejně jako my lidé, soupeří o zdroje, o potravu, sexuální partnery, o vhodné prostředí pro život a výchovu mláďat. Zvířata spolupracují a pomáhají si, především když jsou příbuzná. Samci kamzíků spolu bojují, aby získali přízeň samic. Přitom se mohou zranit či dokonce způsobit smrt některému z nich. Samci jiných druhů nesoutěží tak tvrdě, což většinou platí i pro mladé muže. Mladé surikaty jsou pověřovány péčí o mláďata, do jisté míry podobně, jako jsou u lidí mladší sourozenci svěřováni do péče těch starších. Zvířata (např. hyeny) i ptáci (např. slepice) vytvářejí hierarchicky uspořádaná společenství, v nichž jsou někteří jedinci ve vůdčí pozici a jiní jsou jim podřízeni, což i u lidských společenství také dobře známe. Výčet podobností v chování lidí a dalších tvorů, s nimiž sdílíme život na této planetě, by byl velmi dlouhý. Zajisté při tom nelze opomíjet mnohé a někdy velké rozdíly mezi druhy, a především mezi zvířaty a lidmi.
Jestliže zvířata nejsou rozumná, pak bychom asi měli to, v čem je naše chování podobné chování zvířat, považovat též za nerozumné. To neznamená, že by bylo nesprávné či nevhodné. Pokud ono nerozumné vede k požadovaným výsledkům, proč se jej nedržet a rozum ponechat pro jiné úkoly, na které již nerozum nestačí. Dokonce by bylo možné zvažovat, zda stín nerozumu nemá svého druhu ochranou funkci. Rozum může být nebezpečný, není-li užíván správně. Samci nějakého zvířecího druhu, kteří bojují o samice, svoje jednání nezdůvodňují. V tom se od lidí liší. Lidé, jako rozumné bytosti v podobných situacích vynakládají, někdy značné, úsilí na to, aby své jednání ospravedlnili a přesvědčili sebe i okolí o tom, že násilí či jiné špatnosti, jichž se dopouštějí, jsou nezbytné či dokonce obdivuhodné a vznešené. To je špatné užití, tedy vlastně zneužití, rozumu. Když prostě děláme to, co děláme, aniž bychom zneužívali rozum, neužití rozumu, tedy nerozum, nás svým způsobem ochraňuje. Jako příklad ochrany stínem nerozumu mohu uvést přílišné rozvažování, hledání příčin a zvažování následků, které nám mohou přivodit starosti, trápení a nespavost. Bez takového přílišného rozvažování je člověku obvykle lépe.
Jak z uvedeného vyplývá, stanovení nějaké jasné hranice mezi rozumem a nerozumem není snadné. Je však zřejmé, že toho nerozumného můžeme v jednání příslušníků rodu homo sapiens nalézt mnoho, aniž bychom napřed museli říše rozumu a nerozumu jednoznačně a zřetelně vymezit. Snad bychom se mohli shodnout, že rozumné a nerozumné se v našich lidských životech složitě proplétají, a zatímco zkoumání toho rozumného nás vede především k význačným výsledkům poznávání světa, zaměření se na ono nerozumné by nám snad mohlo pomoci porozumět jak tomu běžnému a obyčejnému v našich životech, tak také k lepšímu pochopení nejrůznějších zádrhelů a strázní, které si tak často sami způsobujeme.
Celé to uvažování o rozumu a nerozumu v mé mysli, započalo vpádem Ruska na Ukrajinu, dnes už před více než čtyřmi lety. Když k tomu došlo, nemohl jsem uvěřit, že by někdo mohl být tak zpozdilý a opakovat postupy a především chyby, jichž se před zhruba osmdesáti lety dopustil Adolf Hitler. Těch chyb, jak se ukázalo, bylo mnohem víc. Nešťastné Rusko, místo aby využilo možností k produktivnímu úsilí a rozvoji, zvolilo cestu, za kterou draze platí a platíme za to i my ostatní. Svět je náhle mnohem nebezpečnější místo a hrozí, že jej celý, nejen pro Rusko, ale pro celé lidstvo, nějaký pošetilý diktátor zcela a naprosto zničí. Když jsem o tom uvažoval dále a také se více dozvídal o tom, jak se válka na Ukrajině vyvíjí, začalo mi postupně docházet, jak mocně nad námi všemi nerozum vládne, a to po všechny časy známé historie.
Jak jsem zmínil, nerozum nemusí být jen pochybný či škodlivý, avšak v tom, co provádějí ruští nacionalisté, seznávám prospěšným sotva co. Ovšem psát o ruských absurdnostech mi přišlo poněkud pošetilé, a navíc mi došlo, že témata týkající se nerozumu jsou důležitá i v řadě dalších souvislostí. To mně přivedlo k jejich zkoumání nejen v souvislosti se současnými politickými událostmi, ale též v souvislostech historických. Též není od věci porovnat jednání lidí a chování zvířat při řešení konfliktů a zvládání kritických situací. Souvislosti zde zcela jistě nalézat lze a snad by právě takto široký záběr mohl přispět k porozumění tomu, co provádíme, leckdy v rozporu s tím, co by pro nás bylo prospěšné. Zároveň je však jisté, že pokus zvládnout, tedy promyslet a popsat, naznačenou problematiku v takto širokém rámci je přinejmenším riskantní. Někdo jiný, než pisatel může považovat za důležitější jiná témata, přikládat jim jiný stupeň důležitosti či odlišný smysl. To se může stát, přesto se domnívám, že stojí za to se o to pokusit.
Slovní spojení „stín nerozumu“ lze samozřejmě chápat a vykládat různě. Jeden z těch výkladů se opět váže k Rusku (potažmo Sovětskému svazu). Podle ruských propagandistů jsou Češi nevděční, když např. před časem odstranili pomník maršála Koněva. Sověti (tedy Rusové) přece jejich vlast osvobodili a zbavili je nacistů. Tento argument má jisté nedostatky. Především byli Češi součástí boje proti nacistickému Německu. Ve Velké Británii se čeští piloti podíleli na obraně svobodného světa a na leteckých útocích na německý průmysl. V samotném Sovětském svazu vznikl 1. československý armádní sbor, který se účastnil pod vedením generála Ludvíka Svobody bojů na východní frontě. Na konci války Plzeň a západní Čechy osvobodily americké jednotky vedené generálem Pattonem. Praha se Pražským povstáním osvobodila sama a sovětské jednotky vjely do již svobodného města. Nejzávažnějším nedostatkem sovětského (tedy ruského) narativu je skutečnost, že Sověti (tedy Rusové) naši zemi neosvobodili, ale obsadili a kolonizovali ji, jak ostatně dosvědčili vpádem svých vojsk do země v srpnu 1968.
Význam rozumu a stejně tak úlohu toho, co je v nás nerozumné lze sotva docenit, a to nejen s ohledem na dřívější události, které jsem výše zmiňoval. V posledních měsících, zdá se, stín nerozumu zastřel dění v nejvyšších patrech české politiky ke škodě a ostudě nás všech. Snad se díky uplatnění rozumu podaří najít ze současných trapností východisko přinášející řešení, které by pomohlo zlepšit kvalitu našich politických činitelů. Rozum sám však stačit nebude, protože současné dění je dáno ne pouze nedostatkem rozumu některých politických osobností, ale též emocemi, tedy tím, co rozumem nelze zvát.
