Česká atletika na ME v Birminghamu zažila historický propadák

Česká seniorská atletika se dlouhodobě potýká s problémy. Už léta ji na vrcholných akcích zachraňují především oštěpaři a oštěpařky. Ti ale postupně mizí do sportovního důchodu a současní reprezentanti v této disciplíně, s výjimkou Vadlejcha, oporami výpravy být nedokážou.

Letošní evropské mistrovství vystavilo naší atletice nemilosrdné zrcadlo. I přesto, že na evropské úrovni není zdaleka tak tvrdá konkurence jako ve světovém měřítku, odjeli jsme bez jediné medaile. Pokud bychom se takto prezentovali ve světové konkurenci, zaznamenali bychom jediné finálové umístění. Co trápí českou atletiku?

Postihnout to jistě může každého, ale je zvláštní, když naše reprezentace, spíš než sportovní tým, připomíná lazaret. Už druhým rokem nezávodí překážkářka Nikoleta Jíchová. Další překážkář Vít Müller musel oželet celou tuto sezónu. V letní sezóně nemůže závodit nadějný čtvrtkař Tomáš Horák, s potížemi se potýkali i další čtvrtkaři, Tereza Petržilková, Lada Vondrová, Matěj Krsek. Vleklé problémy měla chodkyně Eliška Martínková. Tuto sezónu výrazně ovlivnily zdravotní problémy i Tomáši Staňkovi a Vadlejchovi. Zranění nepustilo na mistrovství Radka Jušku, jeho dálkařský kolega Meindlschmid na mistrovství v podstatě začínal sezónu. Ze čtyř vícebojařů na mistrovství byli hned tři zraněni, včetně talentovaného Tomase Järvinena, který musel odstoupit během druhé disciplíny na ME. Opožděný start do sezóny měl i Jakub Dudycha.

Neutěšený zdravotní stav velkého množství našich reprezentačních opor trvá už druhý rok. Je pro mě čím dál těžší věřit tomu, že se jedná jen o náhodu a že to není systémové selhání. Je spousta aspektů v tréninku, které při jejich nedodržování vedou k většímu nebezpečí zranění. Opravdu všichni vhodně trénují, dělají správně protažení, dbají na regeneraci, na zpevnění těla, na fyzioterapii?

Těch talentů nemáme zase tak málo, ale problémem je, že drtivá většina z nich se rozplyne v průměrnosti nebo zmizí zcela. Stačí uvést pár příkladů.

Michaela Hrubá, výškařka, coby teenager vyhrávala vše, co se dalo. Jako dospělá se ale nikdy neprosadila, směřuje zvolna ke konci kariéry, ale osobní rekord má starý 10 let.

Kladivář Doležálek a desetibojař Doubek, juniorští mistři světa z roku 2021, po obou jako by se slehla země, nevyvíjejí činnost. Pravděpodobnost, že by někdy mohli být hvězdami české atletiky, se blíží nule.

Jakub Dudycha, velký běžecký talent, který udivoval svou suverenitou mezi vrstevníky. Mezitím dospěl, ale místo toho, aby se posouval dopředu, tak pokud jeho výkonnost neklesá, tak přinejmenším stagnuje. Výsledkem byl propadák na tomto mistrovství. Přitom se jedná o atleta s velmi poctivým přístupem k atletice, na jeho časech se to ale neprojevuje.

Barbora Malíková, čtvrtkařka, která válcovala od dorosteneckých let konkurenci. Ovšem pak odjela studovat do USA a atletika se dostala na druhou kolej. A tak holka s potenciálem běhat čtvrtku hluboko pod 50 vteřin, má stále osobní rekord z juniorských časů a na aktuálním mistrovství Evropy předvedla bídný výkon.

Takto by se dalo pokračovat ještě dlouho, zato výčet těch juniorů, kteří se za posledních deset let dokázali dostat do špičky, ten by byl o hodně kratší. Je to bohužel dlouhodobý jev. V čem je tedy problém? Špatná metodika přípravy? Podle mého jde o to, že v mládežnických kategoriích záleží především na talentu a chuti něco dokázat, zatímco dostat se do absolutní seniorské špičky je mnohem složitější a vyžaduje to daleko větší úsilí, znalosti a schoponosti. To nefunguje intuitivně, trenér musí vědět, co a proč dělá se svým svěřencem, měl by umět využívat technologie. Je to úplná věda, protože v souboji o centimetry a vteřiny záleží na každém detailu.

Dal jsem si s tím práci a spočítal jsem počty startů na ME pro jednotlivé země a k tomu počet výkonů, při kterých atlet dosáhl minimálně výkonu sezóny. Očistil jsem data o výsledky z chodeckých a maratónských závodů, při kterých je, vzhledem k různým tratím, problematické porovnávat dosažené výkony. Bral jsem v úvahu země, které na mistrovství absolvovali minimálně 20 startů. Takových zemí je 18. Z nich máme jednoznačně nejhorší bilanci. Jeden jediný season best, ještě navíc od dálkaře, který předtím v sezóně prakticky nezávodil. A to je vše, všichni ostatní při startu na vrcholné akci sezóny nedokázali podat odpovídající výkon. Ještě horší je, že většina našich atletů nejen, že nepřekonala svůj dosavadní sezónní výkon, ale navíc za ním zůstala velmi daleko.

A tak jsme mohli opakovaně sledovat naše atlety, kteří patřili v rozběhu nebo kvalifikaci někam na hranu postupu svými přihlášenými výkony, ale místo toho končili hluboko v poli poražených.

To se třeba týkalo našich sprinterek-překážkářek. Měli mít reálnou naději bojovat o postup, ale u obou bylo od prvních kroků zřejmé, že na své soupeřky nemají a směřují k poslednímu místu.

Podobně zoufalé představení nám předvedli naše oštěpařky. Po loňském fiasku na MS si to samé zopakovali i letos, kdy ani jedna nebyla schopna přehodit ani slaboučkých 57 metrů.

Podobně vyhořeli i naši výškaři, včetně medailového kandidáta Štefely, když se nevypořádali ani s výškami, které by měli zvládat ještě v teplácích.

Bolestný byl pohled i na jednu z posledních našich nadějí, Lurdes Gloria Manuel. Už semifinále, kdy neměla na svou polskou soupeřku, naznačilo, že je z formy. A finále to jen potvrdilo. Původně se očekávalo, že svede boj se svou norskou soupeřkou o zlato. Ale zatímco Norka zlepšila národní rekord, tak Manuel předvedla nejhorší čas celé své sezóny a prohrála i s těmi, které jinak stabilně porážela. Ona totiž jediná z evropské špičky na své trati nepřijela na šampionát v dobré formě.

A takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho. Zato počet našich reprezentantů, kteří podali solidní výkony, by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Problém s časováním formy na vrchol sezóny přitom není pro naši atletiku nic nového, to je záležitost mnoha let v řadě, jen s tím nikdo není schopen, možná ani ochoten, nic dělat. V minulosti se to vždy přikrylo jednou, dvěma medailemi, a všichni se tvářili, že je vše v nejlepším pořádku.

Přitom to ale není nic, co by jiné reprezentace nezvládaly mnohem lépe. Česko tím jedním výkonem sezóny skončilo na 3 % úspěšnosti v plnění alespoň season best na počet startů. Všechny ostatní země se dostaly mininálně na 11 %, ale zcela běžné bylo i to, že kolem 20 % startů za stát bylo opatřeno označením SB, PB (osobní rekord), nebo NR (národní rekord). Vůbec nejúspěšnější byla z tohoto hlediska Belgie, která proměnila 44 % svých startů ve výkon sezóny. Přes 20 % se dostalo dále Řecko, Maďarsko, Irsko, Itálie, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko a Švýcarsko. Myslím, že pro českou atletiku je až nepředstavitelné, že by bylo možné nasbírat za jeden šampionát 10 osobních rekordů, jako to zvládla Belgie nebo Itálie. Pro nás by to byl úkol na celou dekádu.

Všechny ty tři popsané okruhy problémů mají podle mého společného jmenovatele, nedostatečně kvalitní trenéři a metodická zaostalost, nedostupnost špičkové techniky nebo neschopnost z jejího měření vyvodit správné závěry. Dost je to také o penězích, velmi totiž schází špičkově vybavené sportovní centrum, jak pro přípravu a tréninky, tak pro regeneraci (samozřejmě nejen pro atlety). Ono by to bylo dobré i k tomu, že by pak příprava reprezentantů měla alespoň základní kvalitativní parametry. Pak by třeba nebylo možné to, co dělá Lukáš Dejdar s talentovaným Jakubem Dudychou. Mládežnický trenér, který, ačkoliv s tím nemá zkušenosti, tak se rozhodl, že bude dál trénovat Jakuba i v dospělosti. Výsledkem je to, že Dudycha se výkonnostně zasekl, v podstatě je stále na úrovni roku 2024 nebo spíš trochu pod ní. A pan Dejdar má Jakuba jako pokusného králíka, i když evidentně neví, jak dostat Dudycha do evropské, natož světové špičky.

Bohužel, zatím to na mě celé působí strašně amatérským dojmem, jako kdyby nikdo nevěděl, co dělá, stylem „tak to zkusíme a uvidíme, co to udělá“. Vnímám pouze bezradnost, trenéři našich reprezentantů vesměs netuší, jak u svých svěřenců docílit vyladění formy na vrchol celého roku, jak je udržet, pokud možno, zdravé a jak pracovat s mladými atlety, aby se plynule posouvali mezi elitu.

Vysvědčení pro naše atletické trenéry je celkem nemilosrdné. Výsledkově alespoň částečně Česko zachraňovali Myslyvčuk, který se trénuje sám, Gloria Manuel, která trénuje v zahraničí, a Jakub Vadlejch, pro kterého je trenér spíše jen takovým konzultantem.

Má vedení naší atletiky na to, aby to změnili? Aby konečně bylo vidět, že se něco děje, že to někam směřuje a že se nehraje jen na náhodu? Nevypadá to na to, i když bych si to moc přál. Možná by bylo lepší, kdyby vedení české atletiky předalo řízení někomu jinému, schopnějšímu, kdo to bude zvládat. Zkušenost s tím, že jsme nosili nálepku jedné z nejhorších výprav na mistrovství Evropy, asi není nic příjemného. Chceme to opakovat nebo se dočkat změny?

zdroje:

https://live.european-athletics.com/birmingham-2026

přenosy v TV

https://www.atletika.cz/

https://worldathletics.org/