Článek
V atletice výrazně dominovaly Spojené státy, s velkým náskokem nejlepší výprava. Opět se také potvrdil trend, že Evropa ztrácí pozice, stále více tak platí, že být úspěšný v Evropě neznamená uspět ve světové konkurenci. Mnohdy to, co stačí na ME na medaili, ve světové konkurenci není ani na finále. Dokonce i dříve tradiční evropské disciplíny začínají zabírat zámořské země, jako třeba mužský disk, kde najednou na Evropu zbylo jen stříbro. Z evropských zemí byla výrazná pouze Británie a více medailí získalo i Nizozemí, ovšem tam to v podstatě táhly 2 ženy, Femke Bol a Sifan Hassan. Ostatní evropské státy získaly maximálně 4 atletické medaile.
Česko skončilo v Paříži celkově na děleném 27. místě podle získaných bodů, spolu se Svatou Lucií, Bahrajnem a Brazílií. Mezi evropskými státy nám patří 13. místo.
Česká atletika v porevolučním období nikdy příliš nezářila, nesbírala medaile jako na běžícím pásu. Na globálních akcích to nikdy nedotáhla dál než na 3 medaile. Ale měli jsme své jistoty a několik světových atletů, kteří se na medailích podíleli, dříve hlavně Železný, Šebrle, Dvořák, později se objevili Špotáková, Veselý, Hejnová. Jejich éra pomalu končila kolem MS v roce 2017, to bylo ještě opravdu úspěšné mistrovství.
Od MS v roce 2019 je česká atletika v krizi. V posledních letech je jediným opravdu top atletem světových parametrů Vadlejch. A i pozic do osmého místa zpravidla bývá ve světové konkurenci jako šafránu. Přesto si myslím, že jsme na tom maličko lépe než kolem OH v Tokiu.
Jak jsme dopadli v Paříži ve srovnání s Tokiem? V Paříži jsme získali v bodování národů (počítá se 8 prvních míst) 15 bodů. To je o dva body více než v Tokiu. Tam jsme navíc měli jen 3 postupy do finále, tady jich bylo celkem 6.
A zatímco v Tokiu všechny 3 finálové postupy zajistili třicátníci, v Paříži se objevili ve finále dva mladí atleti s perspektivou - Švábíková a Štefela. Ti by se měli do budoucna stát našimi hlavními oporami.
Máme taky v současnosti asi vůbec historicky nejsilnější nastupující generaci, kde je řada individualit, která by se mohla prosadit. Je sice pravda, že do světové elity mají ještě dlouhou cestu, ale mohli by to dokázat. Týká se to především běžců Glorie Manuel a Dudychy. Nadějní jsou i dálkař Meindlschmid nebo sprinterka Maňasová, snad ještě i oštěpařka Sičaková nebo překážkář Habarta. A i mezi mladšími máme několik opravdu velkých talentů. Jen je třeba jejich talent podchytit, správně je vést a opravdu je do té světové špičky dostat.
Stále ještě jako nadějné atlety můžeme hodnotit i tyčkaře Holého a Ščerbu nebo překážkářku Jíchovou.
Do krize se česká atletika dostala proto, že nebyla schopna z úspěšných juniorů vychovat reprezentační opory, takoví atleti jako Hrubá, Sýkora nebo Malíková se nikdy nedokázali posunout z kategorie nadějí do seniorské špičky. Teď něco podobného hrozí dalším juniorským hvězdám, Martínková v chůzi sice už reprezentuje mezi seniory, ale do špičky má daleko. A o zlatých juniorech z roku 2021, kladiváři Doležálkovi a desetibojaři Doubkovi má povědomí jen pár zasvěcených. Mimochodem, Doubek je jen o rok mladší než letošní olympijský vítěz v desetiboji Rooth z Norska.
Do zapomnění směřují i další, kdysi nadějní junioři jako Vondrová, Krsek, Tabačková nebo Kubelík. Museli by zásadně přehodnotit svoje tréninkové plány a své cíle, pak by možná ještě mohli mít šanci se svou kariérou něco udělat. Pokud ale budou spokojeni s vlastní průměrností, tak to bude k ničemu.
Myslím tedy, že se naše atletika odrazila ode dna a začne pomalu stoupat vzhůru. Možná to bude nepříjemně pomalé, ale snad můžeme doufat v lepší atletické zítřky.
zdroje:
https://worldathletics.org/
https://www.atletika.cz
