Zaslíbený houbařský podzim

Houbařit jsem se naučil už v útlém dětství od táty. A musím říct, že mě to hned chytlo. Sice rád houby jím, na všechny možné způsoby, ale ještě raději mám ten samotný proces hledání a nalézání. Nutno podotknout, že v posledních létech jsem houbaření moc nedal, odvyknul jsem si. Ovšem nedávno jsem si pořídil psa. A když bydlíte prakticky u lesa, tak se nabízí, že právě tam s ním budete vyrážet na vycházky.

S těmi houbami to tak trochu začalo na jaře. Už koncem května se mi běžně stávalo, že jsem šel po lesní cestě a najednou koukám, co to tam vykukuje za klobouček! A on to byl třeba bílý hřib nebo hřib kovář, v té době rostlo též hodně masáků (muchomůrka růžovka). Takže se běžně stávalo, že z vycházky se psem jsem se vracel s náručí plnou hub. Tak polovina z toho byla červivá, ale i tak to stačilo. Pak bylo léto a horké dny, které houbám příliš nesvědčí.

Přišel ale podzim, a to teprve začaly ty pravé houbařské časy. Moje houbaření nicméně mělo velmi zvláštní charakter. Ani jednou za celou sezónu jsem nevzal košík, abych ráno vyrazil houbařit. Prostě jsem šel venčit psa, klidně třeba odpoledne, a tam, kudy prošla kolem už za ten den řada lidí, jsem už z cesty viděl nějakou krásnou houbu, a tak jsem neodolal a šel jsem ji sebrat. A při té příležitosti jsem se ještě porozhlédl kolem a pak to třeba skončilo tím, že jsem to ani neměl kam dávat. Ale pravým houbařem jsem nebyl, spíš se jednalo o jakési houbaření v ilegalitě. Vždycky to vlastně bylo tak, že jsem se nechal svést nějakým nálezem, který byl viditelný už z cesty.

A tak jsem spíš trochu nedopatřením a tím, že mám tak nějak naučené, že když jdu po lesní cestě, tak se dívám do jejích břehů, jsem přicházel z venčení s krásnými úlovky. Jednou to bylo asi 20 krásných kozáků na jednom místě, jindy exkluzivní bedly nebo rodinka bílých hřibů.

Houbařské žně pak vrcholily v říjnu, kdy u nás konečně začaly růst ve značném množství i hřiby hnědé. Jednou takhle dopoledne vyrazím se psem jen na takovou krátkou procházku, ani už žádné houby sbírat nechci, i já jsem jich byl přejedený, nasušeno už taky bylo dost. Vejdu tedy do lesa, čistě kvůli psovi, ale najednou spíš jen periferně zahlédnu u cesty pod stromkem, že tam roste nějaká velká houba. Jdu se na to mrknout a on je to velký hřib. Rozmýšlím se, jestli si ho mám vzít, jednak je trochu zespodu vyžraný, a navíc jsem si předsevzal, že dnes přece ty houby sbírat nebudu. Zrovna šel kolem jiný pejskař, a tak jsem mu hřib věnoval.

Myslel jsem si, že tím je to vyřízeno, ale nebylo. Jak jsem chtěl vykročit dál, tak najednou koukám, že na mě vykukují kousíček ode mě další tři krásné hřiby. A to už jsem neodolal a musel jsem je jít sebrat. Nakonec to dopadlo tak, že jsem během asi 40 minut na malém prostoru, tak 50×100 m, nasbíral plnou bundu (kterou jsem musel kvůli tomu sundat) výstavních hub. Většinou šlo o kováře, bílé a hnědé hřiby, prostě nedokázal jsem tomu odolat. Výsledek této vycházky je vidět na úvodní fotce. Myslím, že je to slušné na to, že nešlo o houbařskou výpravu.

Velmi podobný průběh měla návštěva lesa v poslední říjnový den. Opět jsem byl sveden houbou, která rostla hned u cesty a vlastně nechápu, jak tam mohla zůstat tak dlouho neobjevena. Opět šlo o velmi rychlé a radostné houbaření, zpracovaný výsledek je k vidění zde:

Především říjen byl letos natolik vydatným houbařským měsícem, že jsem zpravidla jiné než hřibovité houby nechával bez povšimnutí. A to přitom byl les doslova zaplaven klouzky, bedlami (naplnit jejich hlavami košík by byl úkol tak maximálně na půl hodiny), holubinkami. Ačkoliv jsem tedy houbařit nechodil, hub jsem si letos užil tolik jako už dlouho ne.

Našel jsem za tuto sezónu spoustu exkluzivních hub, i opravdu majestátní exempláře, například takového pěkného kováře:

Toho jsem našel v době, kdy už se šeřilo, viděl jsem ho z cesty, už z dálky. Tento rok jsem také viděl asi největšího klouzka ve svém životě, obrovité bedly, spoustu velkých bílých hřibů, velikánského kozáka, kterého jsem zahlédl na dálku v neděli večer, poté, co kolem muselo projít řada houbařů.

Jen trochu nesplněným snem pro mě zůstávají křemenáče. Ne, že bych žádné nenašel, ale nebylo jich moc, tak dohromady 15 za celou sezónu. Ale hlavně žádný z nich nebyl z kategorie opravdu velkých hub. Ono to asi bude dáno i tím, jak křemenáč roste a jak vypadá. Dlouho jen vyrůstá vysoká, štíhlá noha a klobouček je pořád maličký, až teprve potom začne růst i klobouk. Ten je ale díky svému zbarvení dobře viditelný. A tak to chce mít štěstí na místo, kde alespoň pár dní nikdo nebyl.

Tak alespoň mohu mít do příštích let nějaké nové cíle, třeba konečně vyrazit do lesa opravdu primárně na houby.