Peníze, nebo život? Existuje work-life balance, nebo dřeme jen pro přežití?

Své o tomto tématu moc dobře ví i paní Petra (36 let): „Poslední měsíce přemýšlím o tom, jestli ještě vůbec žiju, nebo už se ze mě stal jen robot na peníze. Pracuju jako živnostnice, v době covidu jsem přišla o práci, kde jsem byla od vysoké, a tak jsem se rozhodla postavit se na vlastní nohy. Vyrostla jsem v bilingvní rodině, takže skvěle ovládám češtinu i němčinu, k tomu dělám grafiku, a tak jsem rozhodila sítě a začala dělat pro několik klientů – překládám a vytvářím grafické návrhy. Musím říct, že jsem byla nadšená, když se mi podařilo najít pět stálých klientů. A říkala jsem si, že to, že trávím prací až 16 hodin denně, jsou jen začátky, že se to zklidní, víc se zaběhnu a půjde to snáz, aby se mi srovnal poměr výdělku se stráveným časem. Nestalo se tak.“

Skloubit soukromý a profesní život a dosáhnout work-life balance by mělo být snahou každého z nás, abychom žili spokojený život a udržovali jej v rovnováze. Jenže hranice mezi zdravým a toxickým přístupem k pracovním povinnostem je mnohdy velmi tenká, což dokládá i paní Petra: „Dneska už mám pocit, že vlastně vůbec nežiju. Abych zvládla vše, co jsem klientům naslibovala, a vydělala si částku, kterou potřebuju na život, musím pracovat 12–16 hodin denně včetně víkendů, nebo navýšit ceny – to ale každý půjde k levnější konkurenci. Spadla jsem do jakéhosi workoholistického stereotypu, kdy ráno zasednu ke kompu, přes den si dám maximálně hodinku pauzu, abych rozhýbala trochu tělo a nestala se ze mě nepohyblivá koule, a pak jedu do pozdního večera či noci. Den co den. A nedokážu ubrat – nebo dokázala bych, ale když pustím některého klienta, nevydělám dost na to, abych se uživila.

Od té doby, co vylítly nahoru ceny energií, platím třikrát tolik za elektřinu a plyn. K tomu hypotéka na můj malý byt, zdravotní, sociální, internet, telefon a samozřejmě jídlo. A to ani nemám auto, to už bych neutáhla. Musela jsem si koupit nový notebook, protože můj starý už nebyl výkonný, to byla také raketa – mám ho na splátky, nemohla jsem si dovolit vyhodit jednorázově tolik peněz z okna.“

Stejně jako paní Petra upřednostňuje spousta lidí pracovní život před osobním – ať už z důvodu, že potřebují vydělat dost peněz, nebo proto, že je to v práci jednoduše baví a doma na ně mnohdy třeba ani nikdo nečeká. Jenže jednoho krásného dne může tento způsob života vést k mnoha potížím, které se začnou projevovat jak na fyzické rovině, tak i na psychice. A mnohdy tento přístup k životu hraničící s workoholismem končí syndromem vyhoření. Ten se projevuje zejména únavou, pocity úzkosti, poruchami spánku i paměti, nejrůznějšími trávicími obtížemi, pocity zklamání či ztrátou činorodosti, a to v jednotlivých fází – od předfáze tvořící podhoubí pro vznik syndromu vyhoření až po třetí fázi znamenající ztrátu veškerého nadšení a zájmu.

„V posledních týdnech přemýšlím, jestli to vše má ještě nějaký smysl a jestli jsem předurčena jen k tomu, abych dřela jen proto, abych si mohla zaplatit to nejnutnější, co k životu potřebuju. Dovolenou jsem letos ještě neměla – musela bych si ji nadělat, nikdo mi ji nezaplatí. Jímá mě hrůza při představě, že bych onemocněla – okamžitě bych se dostala do mínusu, který mi nikdo nenahradí. Sice si připlácím pojištění, ale za týdenní chřipku stejně nedostanu nic. Mám pocit, že je ze mě robot generující peníze, které ale obratem zase hned vydá za složenky. Přemýšlím, že se zase začnu poohlížet po zaměstnaneckém poměru, třeba by se mi pak trochu ulevilo… Ale když vidím, jaké peníze firmy v okolí nabízejí, měla bych tak stěží na to, abych utáhla bydlení a energie. Připadám si trochu jako blázen, ale vím, že v tom nejsem sama, žije takto spousta lidí kolem mě. A tak se ptám, jestli to někdy skončí a budu zase moct žít normální život, užívat si dovolené, zajít s přáteli posedět bez výčitek, že mi stojí práce, a mít na účtu nějakou železnou rezervu pro případ, že prostě budu chtít jednoduše na pár dnů vypnout,“ uzavírá paní Petra.

Zdroje: cs.wikipedia.org, hedepy.cz, rozhovor s paní Petrou