Oskar Fischer: Objevitel nemoci zapomnění

Nejen ta naše, biologická, která se může vytratit s věkem, ale i ta historická. Když si to tak vezmete, dějiny jsou plné lidí, kteří změnili svět, a přesto jejich jména pohltil čas. Cítím zvláštní mrazení, když si uvědomím, že nemoc, která lidem krade vzpomínky, osobnost, a nakonec i samotnou podstatu bytí, trpí vlastně stejným neduhem – zapomnělo se na muže, který ji popsal s neuvěřitelnou přesností.

Dnes zná celý svět diagnózu zvanou Alzheimerova choroba. Ale když se ponoříte do starých lékařských žurnálů, ucítíte z těch zažloutlých stránek pach formaldehydu a karbolu a začtete se do hlášení z počátku dvacátého století, zjistíte, že všechno mohlo být jinak. Že v ten samý čas, kdy Alois Alzheimer v Mnichově zkoumal jeden jediný případ, stál v Praze nad mikroskopem jiný muž. Jmenoval se MUDr. Oskar Fischer. Popsal to, co dnes známe jako senilní plaky, na mnohem větším vzorku pacientů, zavedl pojem „presbyofrenní demence“ a přišel s teoriemi, ke kterým se moderní věda vrací až dnes. Napsat tento článek vznikl náhodou, a to hlavně sepsání článku o zámku Veleslavín, kde jsem o jménu Oskara Fišera psal. Napadlo mě napsal o něm článek.

Tohle není jen suchý výčet dat z Wikipedie. Tohle je příběh o brilantní mysli, o obrovské nespravedlnosti, o odvaze postavit se sadismu a o děsivém konci v terezínské Malé pevnosti. Příběh, který mi nedal spát a kvůli kterému jsem se ponořil do archivů, abych vám ho mohl odvyprávět tak, jak si zaslouží. Během svého bádání jsem vycházel z mnoha odborných pramenů, především z průlomových prací Michela Goederta publikovaných v prestižním časopise Brain, z historických analýz časopisu Journal of Neuropsychiatry a z databází obětí holocaustu.

Takže se pohodlně usaďte. Vezmu vás na cestu do doby, kdy se rodila moderní psychiatrie, do staré Prahy plné intelektuálního kvasu i do temných cel, kde se hroutila lidskost.

Je jarní den, 12. dubna 1876, a ve středočeském Slaném, malém městě ležícím zhruba pětadvacet kilometrů severozápadně od Prahy, přichází na svět chlapec. Oskar Fischer se nenarodil do žádné nuzné rodiny. Jeho otec, Josef Fischer, byl správcem rozlehlého zemědělského statku a zároveň působil jako první představený slánské synagogy.

Zkuste si tu atmosféru představit. Slaný konce 19. století bylo poklidné místo obklopené lány polí, kde se život řídil rytmem ročních období a náboženských svátků. Oskar vyrůstal v německy mluvící židovské rodině. Byla to specifická sociální bublina, která byla v tehdejším Rakousku-Uhersku běžná, ale zároveň člověka předurčovala k určité životní cestě. Od malička byl obklopen knihami, disciplínou a tlakem na vzdělání.

Po absolvování základní školy a gymnázia v rodném Slaném ho to netáhlo k zemědělství jako otce. Fascinovalo ho lidské tělo. Jak funguje? Co se stane, když se stroj porouchá? A tak si sbalil kufry a vyrazil studovat medicínu. Svá studia rozdělil mezi německou lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze a univerzitu ve Štrasburku.

Atmosféra v tehdejší Praze byla elektrizující. Město bylo kotlem, kde se mísila česká, německá a židovská kultura. Univerzita se už v roce 1882 pod tlakem rostoucího českého nacionalismu rozdělila na českou a německou část. Německy mluvící obyvatelé tvořili v Praze menšinu – zhruba 30 000 lidí z celkových 600 000 – ale jejich kulturní vliv byl enormní. Bylo to prostředí, které formovalo osobnosti jako Franze Kafku, Rainera Mariu Rilka nebo Egona Erwina Kische. V tomto lehce napjatém, ale nesmírně intelektuálním podhoubí Fischer v květnu roku 1900 promoval a získal titul doktora medicíny (MUDr.).

Když vyjdete z univerzity s diplomem v ruce, máte spoustu možností. Můžete si otevřít praxi, předepisovat sirupy proti kašli a žít klidný život. Fischer ale chtěl jít hlouběji. A to doslova. Své první dva roky po promoci (1900–1902) strávil na Ústavu patologické anatomie německé univerzity v Praze. Zdejší vzduch, nasáklý dezinfekcí a pachem fixovaných tkání, se pro něj stal domovem. Naučil se tu mistrně ovládat mikroskop a pitvat mozky, což byla dovednost, která mu brzy měla otevřít dveře k dějinnému objevu.

V roce 1902 udělal klíčové rozhodnutí. Přestoupil na Psychiatrickou kliniku německé univerzity, kterou v té době vedl legendární profesor Arnold Pick. Pick nebyl jen tak někdo. Byl to gigant tehdejší behaviorální neurologie, muž, který jako první popsal fokální mozkovou atrofii, jež dnes nese jeho jméno – Pickova choroba (dnes klasifikovaná jako forma frontotemporální demence).

Na Pickově klinice se nedělala psychiatrie jen od stolu. Pacient nebyl jen souborem bludů a zmatených slov. Pick vyžadoval, aby se klinický obraz spojoval s hmatatelnými změnami v mozkové tkáni. Diagnóza bez patologického důkazu byla pro něj poloviční. A do tohoto prostředí Fischer, vyzbrojený svými znalostmi z patologie, dokonale zapadl. Pracoval zde zpočátku jako asistent a měl na starosti neuropatologickou laboratoř.

V té době zažívala mikroskopie revoluci. Kdybyste tehdy rozřízli mozek a podívali se na něj pod čočkou, viděli byste jen šedavou masu. Aby se ukázaly detaily nervových buněk, musely se používat speciální barvicí techniky. Velkým hitem se stala impregnační metoda využívající dusičnan stříbrný, kterou vyvinul Max Bielschowsky. Fischer se tuto metodu naučil používat s naprostou precizností. Stříbro obarvilo neurofibrily do temně černé barvy a mozek najednou vydal svá tajemství.

Fischerova píle nezůstala bez odezvy. V roce 1907 se habilitoval a získal titul docenta. Jeho habilitační práce se věnovala příčinám a významu pleocytózy (zvýšeného počtu buněk) v mozkomíšním moku. Už tehdy ukazoval, že dokáže spojit klinickou praxi s precizní laboratorní prací. Ale to hlavní mělo teprve přijít.

Dostáváme se k jádru věci. Píše se rok 1907. V listopadu tohoto roku vystoupil na konferenci v německém Tübingenu lékař Alois Alzheimer. Představil tam kazuistiku jednapadesátileté pacientky Auguste Deterové, která trpěla těžkými ztrátami paměti, zmateností a paranoiou. Když zemřela, Alzheimer vyšetřil její mozek a popsal v něm podivné shluky – neurofibrilární klubka (tangly) a jakési plaky. Byl to jeden jediný případ, navíc u relativně mladé ženy, takže šlo o takzvanou presenilní demenci.

V ten samý rok, aniž by tušil, co dělá jeho kolega v Mnichově, publikoval Oskar Fischer svou zásadní práci. Její název zněl Miliare Nekrosen mit drusigen Wucherungen der Neurofibrillen, eine regelmässige Veränderung der Hirnrinde bei seniler Demenz (Miliární nekrózy s drúzovitým bujením neurofibril, pravidelná změna mozkové kůry u senilní demence). Vyšla v prestižním časopise Monatsschrift für Psychiatrie und Neurologie.

Když jsem procházel detaily této Fischerovy studie, člověku to nedá, aby neobdivoval jeho vědeckou metodiku. Z dnešního pohledu to byla mnohem kvalitnější práce než ta Alzheimerova. Proč? Fischer nestavěl na jednom izolovaném případu. Zkoumal mozkovou kůru celkem 16 pacientů, kteří zemřeli na stařeckou demenci. Pomocí Bielschowského stříbrného barvení našel u 12 z nich masivní výskyt zvláštních zánětlivých útvarů.

Popsal je jako inkluze neznámého původu, které měly v průměru od 10 do 120 mikrometrů. Když plaky rostly, tvořily tmavé jádro obklopené koronou z abnormálních nervových výběžků. Fischer jim začal říkat „Drusen“ (drúzy, v podstatě shluky připomínající geody) nebo také „Sphaerotrichia cerebri multiplex“. Ale Fischer šel ještě dál. Aby dokázal, že tyto plaky jsou skutečně příčinou demence, vzal si obrovskou kontrolní skupinu. Zkoumal mozky 10 zdravých jedinců, 10 pacientů s jinými psychózami a 45 pacientů s neurosyfilis. Výsledek? Ani u jednoho z těchto 65 kontrolních případů plaky nenašel. To byl ve své době naprosto neprůstřelný důkaz.

Zatímco Alzheimer popsal tangly a plaky u jedné mladší pacientky a nebyl si úplně jistý, zda jde o novou nemoc, Fischer jasně definoval neuropatologický marker běžné senilní demence na velkém vzorku. Následovala léta vědeckých diskusí. Fischer svou teorii rozvinul v roce 1910 v naprosto monumentálním stostránkovém díle Die presbyophrene Demenz, deren anatomische Grundlage und klinische Abgrenzung(Presbyofrenní demence, její anatomický základ a klinické vymezení).

V této studii Fischer prozkoumal neskutečných 275 mozků a potvrdil přítomnost plaků u 56 (někde se uvádí 58) pacientů starších padesáti let. Spojil tyto fyzické změny s konkrétním klinickým obrazem, který nazval „presbyofrenní demence“ – pacienti ztráceli paměť, byli dezorientovaní, zmatení, neschopní tvořit nové vzpomínky. Vypadalo to, že má vědecký svět jasno. Italský lékař Arturo Vedrani dokonce začal tyto útvary nazývat „Fischerovy plaky“ a razil termín „Fischerova nemoc“. Proč se tedy dnes celosvětově mluví o Alzheimerově chorobě a Oskar Fischer je pro většinu lidí velkou neznámou?

Odpověď leží v akademické politice a v egu. Šéfem Aloise Alzheimera na klinice v Mnichově byl Emil Kraepelin. Kraepelin byl tehdejší superstar světové psychiatrie. Měl obrovský vliv na to, jak se nemoci klasifikovaly. V roce 1910, v osmém vydání své slavné učebnice Psychiatrie: ein Lehrbuch für Studierende und Ärzte, Kraepelin uměle oddělil presenilní demenci (Alzheimerův případ) od běžné senilní demence (Fischerovy případy) a nazval tu první „Alzheimerovou nemocí“ (Alzheimersche Krankheit).

Udělal to, aby posílil prestiž své mnichovské laboratoře vůči konkurenci v Praze a na jiných univerzitách. I když se sám Alzheimer s Fischerem občas přel o to, co je primární příčinou nemoci (Alzheimer kladl větší důraz na tangly, Fischer na plaky), oba se nakonec shodli, že jde o jednu a tu samou klinicko-patologickou jednotku. Kraepelinův vliv byl ale tak obrovský, že pojem „Alzheimerova choroba“ nakonec pohltil i běžnou stařeckou demenci a Fischerovo jméno začalo pomalu mizet v propadlišti dějin. Jak poznamenal doktor Michael Hornberger z University of East Anglia, právem měla být nemoc nazvána „Fischerovou“ nebo minimálně „Alzheimer-Fischerovou chorobou“.

To, co dělá Oskara Fischera tak fascinujícím, není jen samotný popis plaků. Je to jeho analytická mysl, která se ptala: „Odkud se ty věci v mozku berou?“ Když se přes ten starý mikroskop díval na plaky, jejich vzhled mu něco připomínal. Vypadaly jako kolonie mikroorganismů, konkrétně jako aktinomycety (druh bakterií). Fischer přišel s na tu dobu naprosto kacířskou myšlenkou. Navrhl, že tyto plaky jsou produktem chronické infekce způsobené specifickým mikrobem, podobným patogenu tuberkulózy, který nazval Streptothrix. Byl prvním člověkem v historii medicíny, který navrhl, že to, co dnes známe jako Alzheimerovu chorobu, by mohlo mít infekční spouštěč. V tehdejší době se tahle hypotéza neuchytila. Byla odsunuta na vedlejší kolej na úkor výzkumu amyloidových proteinů.

Ale hádejte co? Když si čtu současné lékařské studie, musím se usmívat. Po sto letech se věda k infekční hypotéze vrací. Výzkumníci dnes nacházejí v mozcích pacientů s Alzheimerem stopy Herpes simplex viru (HSV-1), bakterie způsobující lymeskou boreliózu (Borrelia burgdorferi) nebo dokonce bakterie z ústní dutiny způsobující paradentózu (Porphyromonas gingivalis). Ukazuje se, že amyloidní plaky mohou být vlastně obrannou imunitní reakcí mozku na tyto skryté patogeny, které do mozku pronikly. Americký vědec Garth Ehrlich z Drexel University, který tento směr zkoumá, přímo říká: „Testujeme hypotézu, že Alzheimerova choroba – která by se možná měla spíše jmenovat Fischerova choroba – je spouštěna infekcí.“. Fischer tak předběhl svou dobu o více než sto let.

Jeho vizionářství se nezastavilo jen u demence. Věnoval se také progresivní paralýze, což bylo konečné a v té době smrtelné stadium neurosyfilis. Fischer hledal způsob, jak těmto lidem pomoci. Vyvinul preparát z degradovaných proteinů, který nazval Phlogetan. Když se tento lék píchnul pacientovi, vyvolal umělou horečku a masivní tvorbu bílých krvinek (leukocytózu). Tato imunitní bouře dokázala v některých případech zvrátit průběh jinak neléčitelné nemoci. Byl to velmi podobný princip jako slavná malarioterapie rakouského psychiatra Julia Wagnera-Jauregga, který za léčbu syfilis umělým nakažením malárií dostal v roce 1927 Nobelovu cenu. Fischer se pohyboval ve stejných, nejvyšších patrech tehdejší lékařské inovace. A nesmíme zapomenout, že to byl právě on, kdo jako první detailně popsal a pojmenoval „spongiformní atrofii kůry“ (spongiöse Rindenschwund) u pacientů, jako jeden z hlavních patologických znaků.

Zatímco ve svých laboratořích Fischer posouval hranice vědy, v reálném světě se schylovalo ke katastrofě. Vypukla první světová válka. Fischer byl jmenován do funkce primáře neurologicko-psychiatrického oddělení 2. posádkové nemocnice v Praze. Zkuste si představit tu zoufalou atmosféru. Do nemocnice proudily vlaky plné vojáků z východní fronty. Neměli ustřelené nohy, nekrváceli, a přesto byli zničení. Trpěli válečnými neurózami, fenoménem zvaným „shell shock“. Byli apatičtí, třásli se, oslepli nebo ohluchli bez fyzické příčiny, jejich mysl se zhroutila pod náporem nekonečné dělostřelecké palby a hrůz zákopů.

Armádní velení na ně nahlíželo s opovržením. Byli to pro ně zbabělci a simulanti. Fischerovým nadřízeným v pražské nemocnici byl německý lékař s hodností plukovníka rakouské armády, jistý Halbhuber. Tento muž byl ztělesněním bezcitnosti. K „léčbě“ traumatizovaných vojáků používal takzvanou Kaufmannovu metodu. Šlo o brutální aplikaci silného střídavého elektrického proudu přímo do těla vojáků, často doprovázenou řevem a ponižováním. Cílem bylo udělat „léčbu“ tak nesnesitelnou, aby voják raději přestal „simulovat“ a okamžitě se vrátil do mlýnku na maso na frontě.

Oskar Fischer měl hluboce zakořeněný smysl pro lidskou důstojnost a lékařskou etiku. Nedokázal se na to týrání dívat. Navzdory přísné vojenské subordinaci, navzdory tomu, že Halbhuber měl silné konexe mezi německými nacionalisty v Praze, se Fischer postavil čelem svému veliteli. Veřejně ho obvinil ze sadistického chování a psychické lability a požadoval jeho odvolání.

Šlo do tuhého. Případ se dostal před vojenský tribunál. A Fischer vyhrál. Soud uznal Halbhubera za duševně nemocného a z funkce ho odvolal. Ale vojenská mašinérie neodpouští vzpouru. Fischer byl za svou opovážlivost potrestán přeložením do polní barákové nemocnice v Pardubicích, kde musel zůstat až do konce války. Když se na to dívám s odstupem, tenhle exil měl pro Fischera i svou světlou stránku. Právě v pardubické nemocnici, uprostřed bolesti a dezinfekce, se seznámil s Franziskou, dobrovolnou sestřičkou Červeného kříže. Vzali se a později spolu měli dvě děti, dvojčata Lotte a Heinze.

Ještě před vypuknutím války, v roce 1908, udělal Fischer krok, který definoval jeho další životní etapu. Spolu se svým bratrancem, lékařem Leem Kosákem, koupili velký statek se zámečkem ve Veleslavíně na okraji Prahy. Byla to nádherná barokní stavba z roku 1725, původně snad postavená podle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera pro císařovnu Amálii Brunšvickou. Kolem se rozkládal tříhektarový historický park se starými stromy, kterým protékal Dejvický potok. Bratranci nechali přistavět novobarokní křídla a vytvořili zde jedno z nejlepších soukromých sanatorií pro léčbu nervových a plicních chorob v tehdejší Evropě.

Fischer tady našel útočiště pro svou praxi i rodinu (sám v areálu nějakou dobu žil). Atmosféra ve Veleslavíně musela být magická. Hluk velkoměsta sem nedoléhal, vzduch voněl vlhkým dřevem a stínem stromů. Na zdejších lavičkách hledaly klid ty největší osobnosti tehdejší doby, kterým se svět vymkl z rukou. V roce 1917 sem byla na devět měsíců zavřena tehdy dvacetiletá Milena Jesenská, budoucí slavná novinářka a přítelkyně Franze Kafky. Její otec, přísný profesor chirurgie, se nemohl smířit s jejím bohémským životním stylem a „patologickým nedostatkem morálního cítění“, jak se tehdy říkalo, a tak ji poslal k Fischerovi. Milena se nakonec propustila sama, vdala se a odjela do Vídně.

Ještě slavnější kapitolou byl pobyt Charlotte Garrigue Masarykové, manželky prvního československého prezidenta. Během první světové války, kdy byl její muž v exilu a rodina pod neustálým tlakem rakousko-uherských úřadů, trpěla Charlotte těžkými záchvaty deprese. Útočiště našla právě u Oskara Fischera ve Veleslavíně. Když se Tomáš Garrigue Masaryk v prosinci 1918 triumfálně vrátil do vlasti jako prezident, jeho úplně první kroky vedly právě sem, na Veleslavínský zámek. Přivítali ho Fischer s Kosákem. Masaryk sem pak za svou ženou často jezdil, a dokonce tu měl i provizorní kancelář. V sanatoriu se léčil také slavný funkcionalistický architekt Adolf Loos. Veleslavín byl prostě symbolem prvotřídní péče a Oskar Fischer byl jeho duší.

Poválečná doba přinesla vznik samostatného Československa. Fischer byl velmi aktivním občanem, kandidoval do parlamentu i do pražského zastupitelstva za Německou demokratickou liberální stranu. Nebál se veřejně vystupovat, což ho v roce 1923 stálo i fyzické napadení od antisemitských studentů během volební kampaně.

Ačkoliv byl ve světě vědy obrovským pojmem, na své alma mater zažíval trpké zklamání. Navzdory své habilitaci z roku 1907 a jmenování mimořádným profesorem v roce 1917, mu byla v roce 1919 odepřena definitivní řádná profesura na německé univerzitě v Praze. Důvody nebyly nikdy oficiálně plně vysvětleny. Možná to byl rostoucí antisemitismus, možná akademická řevnivost nebo národnostní pnutí v nové republice. Každopádně Fischer z hrdosti svou výzkumnou pozici opustil (zůstal jen rok jako neplacený asistent) a plně se vrhl do vedení Veleslavína a své soukromé neurologické praxe v centru Prahy. Zde se stal uznávaným a respektovaným lékařem; jeho soused, pozdější slavný český psychiatr Vladimír Vondráček, na něj vzpomínal jako na „milého muže s velmi osobitou povahou, který byl neobyčejně originální“.

Dvacátá a třicátá léta prožil v relativním klidu, plně oddán pacientům. Ale pak přišel rok 1938. Mnichovská dohoda. V březnu 1939 nacisté obsadili zbytek republiky a zřídili Protektorát Čechy a Morava. Pro muže jako byl Oskar Fischer – německy mluvící, z židovské rodiny, s jasně liberálními, protinacistickými a demokratickými postoji – to byl rozsudek smrti. Rychle přišel o právo vůbec vkročit na půdu univerzity. Nacisté jemu a Leo Kosákovi okamžitě zkonfiskovali milované sanatorium ve Veleslavíně. Rodina se musela stáhnout do ústraní, Fischer byl registrován na adrese Hradešínská 49 na pražských Vinohradech. I přesto se snažil svou praxi držet při životě tak dlouho, jak to jen šlo.

Pak se stalo to nevyhnutelné. Bylo to v roce 1941, kdy si pro pětašedesátiletého profesora přijelo do bytu gestapo. Fischer nebyl deportován běžným transportem do židovského ghetta v Terezíně. Nacisté si byli moc dobře vědomi jeho postavení a vlivu. Byl zatčen jako politický vězeň a odvezen přímo do Malé pevnosti v Terezíně (Kleine Festung Theresienstadt).

Tady končí jakákoliv logika a začíná peklo. Kdo někdy stál v Malé pevnosti, zná ten svíravý pocit. Místo, které mělo původně bránit zemi, nacisté od roku 1940 proměnili v policejní věznici gestapa. Zatímco ve vedlejším ghettu žili lidé v zoufalé tlačenici, hladu a nemocech, Malá pevnost byla určena k aktivnímu vyhlazování a lámání vůle. Pod velením sadistického Heinricha Jöckela (který připomínal Halbhubera, ale v mnohonásobně zrůdnější podobě) zde vládly pochody smrti, mučení, bití a popravy. Vězni byli nuceni k drastickým pracím, stáli hodiny v mrazu na apelplacu, byli mláceni za sebemenší prohřešek. Z 32 000 lidí, kteří prošli Malou pevností, jich tu 2 600 zemřelo přímo na místě v důsledku mučení a vyčerpání.

Lékař, který zkoumal jemné nitky lidské paměti, člověk, který se nebál bránit bezbranné vojáky a jenž pro Masarykovu ženu vytvořil oázu klidu, byl nyní vržen do bláta terezínských kobek. Věznění trvalo několik měsíců. Podmínky v celách byly natolik úděsné, že lidské tělo nemělo šanci dlouhodobě vzdorovat. MUDr. Oskar Fischer zemřel v Malé pevnosti 28. února 1942 ve věku 65 let. Oficiální záznamy sice cynicky a chladně uvádějí jako příčinu smrti infarkt, nicméně výpovědi přeživších a historické kontexty věznice jasně hovoří o tom, že starý profesor byl doslova ubit k smrti. Jeho parťák a bratranec Leo Kosák nepřežil o moc déle; byl deportován do terezínského ghetta a v říjnu 1944 nastoupil do jednoho z posledních transportů do Osvětimi, kde byl zavražděn.

Příběh o sanatoriu Veleslavín po válce nabral hořký konec. Nacisty zabavený majetek se nevrátil přeživším z rodiny. Komunistický režim v roce 1951 zámek znárodnil, udělal z něj státní pneumologickou kliniku a žádosti rodiny o restituci smetl ze stolu. Dnes, když projdete kolem ohradní zdi, uvidíte jen chátrající budovy čekající na rekonstrukci.

Proč vám to všechno říkám? Proč na tom všem po více než sto letech záleží? Po druhé světové válce bylo jméno Oskara Fischera v podstatě zapomenuto. Kraepelinovy učebnice celosvětově ukotvily pojem „Alzheimerova choroba“. Ale věda, pokud je dělána poctivě, nenechá své hrdiny ležet v prachu věčně. V roce 2008, u příležitosti stého výročí Alzheimerova a Fischerova objevu, se začali historikové medicíny (zejména Michel Goedert) vracet do starých univerzitních archivů a oprašovat dokumenty, které ležely ladem.

Svět byl najednou šokován. Akademická obec si uvědomila, že český psychiatr německo-židovského původu předběhl dobu. Fischerův detailní popis miliárních nekróz u 16 pacientů z roku 1907 a jeho masivní studie na 275 mozcích z roku 1910 byly základním kamenem pro pochopení senilní demence. Dnes už se naštěstí věci mění. V USA byla před nedávnem založena „Oskar Fischer Prize“ (Cena Oskara Fischera), dotovaná částkou 5 milionů dolarů americkým byznysmenem Jamesem Truchardem. Její cíl? Motivovat nejbystřejší mozky dneška k novému pohledu na Alzheimerovu (nebo chcete-li Fischerovu) chorobu, navazující přesně na ty infekční a systémové teorie, se kterými Fischer přišel jako první na světě už před více než stoletím. A když zavítáte do Pinkasovy synagogy v Praze, najdete jeho jméno vytesané do zdi mezi tisíci dalších obětí šoa.

Dopíjím kávu. Zase mi přijde na mysl ta paradoxní hra s pamětí. Demence ničí lidské vzpomínky fyzicky. A totalitní režimy, rasismus a lidská závist se snaží zničit naši společnou, historickou paměť. Oskar Fischer zkoumal to první a stal se obětí toho druhého. Ale člověku to nedá, aby nepocítil alespoň trochu naděje. Protože pravda a skvěle odvedená práce mají obrovskou trvanlivost. Možná trvalo celé jedno století, než se jméno MUDr. Oskara Fischera vrátilo tam, kam patří – do panteonu největších lékařů světové historie. O muži, který naučil svět chápat rozpad lidské mysli, už se dnes znovu mluví. A tentokrát nahlas.

Zdroje k tomu článku jsou hlavně z mého článku o zámku Veleslavín, kde jsem se inspiroval a sestavil tento článek. I kduž jsem použil k vyhledání podkladů umělou inteligenci i tak jsem musel tento článek sestavit tak aby to dávalo smysl. Publikací a materiálu by dalo ještě o mnoho více článků Proto hlubší pochopení práce si necháme na později. Klíčové vědecké práce o Oskaru Fischerovi a historii Alzheimerovy choroby (PubMed/PMC, Journal of Neuropsychiatry), původní Fischerova studie z roku 1907 (ScienceOpen) a české odborné přehledy z proLékaře.cz. Doplňuje je biografický kontext (Biografický slovník, Holocaust.cz) a moderní interpretace významu Fischerovy práce (Dell Medical School, UEA).