Proč na Dušičky zapalujeme svíčky a v Guatemale stavějí draky pro své mrtvé

Památku zesnulých si často spojujeme hlavně s návštěvou hřbitova a zapálením svíčky. Její význam je ale mnohem širší. Způsob, jakým vzpomínáme na své mrtvé, vypovídá také o nás živých: o tom, čemu věříme, jak fungují naše rodiny, jaké místo v nich mají muži a ženy i jaké jsou naše životní a finanční podmínky. Vztah ke smrti se navíc v průběhu dějin měnil. Francouzský historik Philippe Ariès tento vývoj popsal jako přechod od „ochočené smrti“ (tamed death) k „zapovězené smrti“ (forbidden death). Jednoduše řečeno: ve středověku byla smrt běžnou součástí života, zatímco v moderní době ji spíše odsouváme stranou a méně o ní mluvíme. Ani dnes však lidé na celém světě nepřistupují ke smrti stejně. V moderní západní společnosti se péče o umírající a zemřelé často přesouvá do institucí a do rukou placených služeb; loučení i vzpomínání tak může probíhat v osamění. V mnoha mimoevropských kulturách naopak zesnulí zůstávají součástí rodinného života. Blízcí s nimi udržují spojení prostřednictvím obřadů a někde také přímou péčí o jejich ostatky.

I když je článek dlouhý je ale napsaný napříč světem a každý čtenář si najde tu svoji pasáž nebo třeba i jako celek. Dnes je tento svátek pro každého z nás důležitý.

Svátky zesnulých pomáhají pochopit teorie lidského vztahu ke konečnosti. Victor Turner navázal na Arnolda van Gennepa pojmem liminality: přechodovým stavem „na pomezí“ (betwixt and between), kdy člověk opustil dosavadní společenské postavení, ale ještě nezískal nové. Smrt je krajním příkladem: zemřelý již nepatří mezi živé, avšak uctívaným předkem se stává až po příslušných, často opakovaných rituálech. Do té doby bývá vnímán jako nebezpečná, nečistá a bloudící bytost. Turnerův pojem „communitas“ označuje bezprostřední, rovnostářské pouto mezi lidmi procházejícími tímto obdobím, kdy ustupují běžné hierarchie.

S tím souvisí teorie sekundárního pohřbu Roberta Hertze. Podle něj mnoho kultur věří, že duše nalezne klid až po úplném oddělení masa od kostí. Kosti symbolizují trvalou podstatu člověka a jeho nové postavení předka, rozkládající se maso pomíjivou, nečistou tělesnost. Tento princip vysvětluje opakovanou manipulaci s ostatky, například při malgašském obracení kostí či indonéském čištění mrtvol, popsaných dále.

Z psychologického a neurobiologického hlediska lze pohřební a vzpomínkové rituály chápat jako způsob regulace emocí a zvládání strachu ze smrti. Definitivní ztráta vyvolává v amygdale, součásti limbického systému, pocit existenčního ohrožení. Prefrontální kortex, který řídí racionální plánování, se s panikou vyrovnává pomocí postupů podobných efektivní prokrastinaci: místo ochromení přicházejí konkrétní úkoly, například pečení chlebů, stavba dvacetimetrových draků, malování cukrových lebek či každoroční čištění hrobů. Tyto opakované činnosti krátkodobě zmírňují nepříjemné emoce (short-term mood repair) a poskytují pocit kontroly nad neovladatelnou situací.

Evropská Památka zesnulých má kořeny ve starověkém Římě a keltských rituálech. Římané rozlišovali úctu k laskavým předkům a ochranu před zlomyslnými duchy. Devítidenní Parentalia, začínající 13. února, patřila rodinným předkům (di parentes). Chrámy se zavíraly, sňatky byly zakázány a veřejný život utichal. Rodiny pořádaly hostiny (silicernium) u hrobek za městem, například podél Via Appia, protože pohřbívání uvnitř města bylo zakázáno. Keramickými či olověnými trubkami přinášely do hrobů víno, chléb a sůl. Závěrečný veřejný obřad Feralia symbolizoval usmíření živých členů rodiny. Elity uchovávaly v atriích voskové posmrtné masky (imagines), které vyjadřovaly čest a kontinuitu rodu; při rodinných pohřebních průvodech je nosili herci.

Květnová Lemuria (či Lemuralia) naopak sloužila k vyhánění duchů z domácností. Lemures či larvae byli neklidní duchové lidí zemřelých předčasně, násilně, nepomstěných nebo bez řádného pohřbu. Ovidius v díle Fasti popisuje, jak hlava rodiny (pater familias) o půlnoci chodila bosá po domě a házela za sebe černé fazole, aby duchy odehnala a ochránila domácnost. Strach z tohoto období zachytil příslovím: „V květnu se vdávají jen zlé ženy.“

Křesťanská církev postupně přejímala pohanské tradice. Dne 13. května 609 nebo 610, v době někdejších Lemurií, papež Bonifác IV. zasvětil římský Pantheon Panně Marii a všem křesťanským mučedníkům. V 8. století Řehoř III. přesunul Svátek Všech svatých na 1. listopad; pro celou západní církev to následně potvrdil Řehoř IV. Termín navázal na keltský Samhain. Keltové věřili, že v noci z 31. října na 1. listopad, na konci zemědělského roku a začátku temného období, slábne hranice mezi živými a mrtvými a duchové se vracejí domů. Proti zlým duchům zhasínali domácí ohniště, zapalovali společné ohně a nosili špatné šaty či převleky za chudáky, aby zmátli duchy hledající těla živých. Z těchto převleků vycházejí moderní halloweenské kostýmy.

Památku zesnulých (Dušičky), slavenou 2. listopadu, zavedl roku 998 svatý Odilon, opat benediktinského kláštera v Cluny. Odtud se rychle rozšířila Evropou. Jejím jádrem nebyl strach z duchů, ale modlitby a mše za duše v očistci, které jim měly pomoci dosáhnout spásy a vstoupit do nebe.

Ve Francii se podzimní vzpomínání soustředí na La Toussaint(Svátek Všech svatých, 1. listopadu). Ačkoli tento den patří svatým a 2. listopad (Le Jour des Morts) věrným zemřelým, v praxi tradice splynuly. První listopad je státním svátkem a součástí školních prázdnin (vacances de la Toussaint), takže rodiny využívají volna k návštěvám hřbitovů, čištění hrobek a zapalování svíček.

Symbolem tohoto období je chryzantéma, jejíž spojení s památkou zesnulých sahá k první světové válce. Roku 1919, při prvním výročí příměří, prezident Raymond Poincaré vyzval občany k položení květin na hroby padlých vojáků. Chryzantémy odolné vůči podzimním mrazům byly praktickou volbou. Dnes se ve Francii každoročně prodají desítky milionů květináčů s těmito květinami. Jejich spojení se smrtí a smutkem je tak silné, že se jim říká „květina vdov“ a darovat je při jiné příležitosti, například hostiteli či ke Dni matek, se považuje za hrubý společenský přešlap.

V Česku a na Slovensku má Památka zesnulých tichý, melancholický ráz spojený s podzimní mlhou a hřbitovy rozzářenými tisíci svíček. K tomuto přechodovému období patřilo dušičkové pečivo, například kosti svatých – rohlíčky z kynutého či křehkého těsta ve tvaru překřížených kostí, rozdávané koledníkům, dětem a chudým. Obdarovávání výměnou za modlitby, zvané souling, bylo rozšířené ve středověkém křesťanském světě, například v podobě anglických soul cakes.

Na jihu Čech a Prácheňsku se zachovaly hnětynky, linecké či lité koláčky, tradičně ve tvaru květů, s čokoládovou nebo cukrovou polevou, marcipánovými figurkami, perličkami a cukrovými květy. Pečou se při podzimních posvíceních, často spojených se svátkem svatého Havla, a připomínají oslavy hojnosti před zimním nedostatkem.

V protestantských oblastech, zejména v Německu, se zesnulí připomínají až poslední neděli před adventem na Totensonntag (neděli mrtvých). Svátek zavedl roku 1816 pruský král Fridrich Vilém III. Jako Stiller Feiertag (tichý svátek) je zákonem chráněným dnem piety; na mnoha místech zakazuje hlučnou veřejnou zábavu a hudbu. Švédský Alla helgons dag připadá na sobotu mezi 31. říjnem a 6. listopadem. Hromadné zapalování svíček na hrobech začalo u bohatších městských vrstev počátkem 20. století a celostátně se rozšířilo po druhé světové válce, částečně díky návštěvám válečných hřbitovů na kontinentu. Na začátku dlouhé severské zimy tak švédské hřbitovy včetně stockholmského Skogskyrkogården (památky UNESCO) vytvářejí působivou světelnou krajinu.

V Polsku, Bělorusku, na Ukrajině a v částech Ruska přetrvává povědomí o staroslovanském uctívání předků zvaném Dziady („dědové“ či „předkové“). Slavilo se několikrát ročně, zejména na jaře a na podzim, kdy měla být hranice mezi světy prostupná. Slované věřili ve svět mrtvých Nav a rozlišovali „čisté mrtvé“ (zemřelé přirozeně, ve správný čas a řádně pohřbené) od „nečistých“ (obětí násilí, sebevrahů a nepohřbených). První se stávali ochrannými předky, druzí škodícími duchy a démony, například rusalkami a mavkami.

Při podzimních Dziadech se předkům otevíraly dveře a okna a na stůl kladly obětiny: chléb, sůl, kaše, med a vejce. Zbytky se odnášely na křižovatky či hřbitovy. Společné hostiny s mrtvými symbolizovaly životní sílu rodu. Rituál zpopularizoval a romantizoval Adam Mickiewicz v dramatickém cyklu Dziady, který spojil předkřesťanskou slovanskou identitu a uctívání předků s národním osudem a bojem za nezávislost. Podobnou tradicí je litevský Vėlinės (2. listopadu): rodiny se scházejí u hrobů, zapalují svíčky, modlí se a často zde jedí a dělí se o jídlo s chudými.

Protipólem severoevropské a středoevropské melancholie je sicilská Festa dei Morti (Svátek mrtvých). Smrt se zde před dětmi neskrývá jako děsivé tabu, ale patří k rodinnému životu, posiluje mezigenerační pouta a připomíná přirozený koloběh existence.

Sicilské děti věří, že jim v noci z 1. na 2. listopadu zesnulí prarodiče a příbuzní přinášejí dárky, hračky a sladkosti. Ráno hledají ukryté proutěné koše u cannistru s cukrovinkami, zejména Frutta Martorana– detailně malovaným marcipánovým ovocem a zeleninou – a pupi di zucchero, barevnými loutkami z tvrdého cukru v podobě středověkých paladinů, rytířů, svatých, zvířat či folklorních hrdinů. V antropologickém výkladu tyto figury zosobňují duše mrtvých; jejich pojídáním živí symbolicky přijímají sílu předků a uchovávají je v sobě. Pečou se také ossa dei morti (kosti mrtvých), tvrdé mandlové sušenky připomínající vzhledem i strukturou kosti. Pestrobarevné městské trhy Fiera dei Morti zdůrazňují karnevalovou radost namísto ponurého smutku.

Mexický Día de los Muertos vychází z aztécké (mexické) mytologie podsvětí Mictlán. V předkolumbovské kosmologii byla smrt nezbytnou fází kosmické obnovy, nikoli trestem či definitivním koncem. Posmrtný osud určoval způsob smrti, ne morální jednání: padlí bojovníci, obětovaní a ženy zemřelé při porodu doprovázeli slunce, utonulí odcházeli do ráje boha deště (Tlalocán). Duše zemřelých běžnou smrtí čekala strastiplná čtyřletá cesta devíti vertikálními úrovněmi Mictlánu.

Víra v dočasný návrat předků a sdílení sklizně kukuřice na přelomu října a listopadu se spojila s katolickými svátky. Dnešní Día de los Muertos zahrnuje domácí oltáře (ofrendas) s jídlem, fotografiemi a oblíbenými předměty zesnulých. Cestu ze hřbitova domů rodiny sypou oranžovými lístky cempasúchilu (aksamitníku), jehož vůně a barva mají vést duše mezi živé. Hlavní obětinou je pan de muerto (chléb mrtvých): kulatý tvar značí koloběh života a smrti, překřížené proužky těsta kosti či slzy a vrcholová kulička lebku. Vizuální podobu svátku ovládl odkaz grafika Josého Guadalupe Posady, zejména elegantní kostra La Catrina. Jeho satirické rytiny měly původně politické poselství: pod drahými šaty jsme všichni jen kosti a smrt nás staví na roveň.

Tato vizuálně působivá tradice, zapsaná roku 2008 na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO, čelí v posledním desetiletí ničivé komercializaci. Filmy Coco (2017) a Spectre (2015) proměnily intimní rituály v globální popkulturní fenomén. Spectre dokonce inspiroval vedení Mexico City k zavedení velkého průvodu, který dříve neexistoval: filmová fikce tak zpětně přetvořila národní tradici.

Filmový turismus přivedl do Mexika statisíce zahraničních návštěvníků. V regionech jako Oaxaca zájem expatů a digitálních nomádů, podpořený novou dálnicí Barranca Larga-Ventanilla mezi vnitrozemím a pobřežím, urychluje gentrifikaci. Historická centra se stávají pro místní cenově nedostupná; rodinné trhy a stánky ustupují módním kavárnám a tisícům bytů na Airbnb. Svátky a návštěvy hřbitovů, původně určené k tichému rozmlouvání s mrtvými, se pro zahraniční influencery mění ve fotopříležitost. Místní aktivisté a neziskové organizace proto prosazují regenerativní turismus, aby autentická kultura nezůstala pouhou atrakcí pro bohatý Sever.

V guatemalských vysočinách, například v Sumpangu a Santiagu Sacatepéquez, se 1. listopadu koná Festival de Barriletes Gigantes(Festival obřích draků). Mayové Kaqchikel měsíce společně staví z bambusu a barevného papíru (papel de China) draky o průměru přes dvacet metrů. Původně měli nad hřbitovy odhánět zlé duchy a po provázcích přenášet vzkazy předkům. Dnes nesou také výzvy k ochraně domorodých práv a životního prostředí. Společná stavba naplňuje Turnerův koncept komunity. Významným emancipačním krokem v silně patriarchálním prostředí bylo roku 1999 založení Orquídeas Barrileteras, prvního čistě ženského týmu tvůrkyň draků.

V andském Ekvádoru patří k Día de los Difuntos (2. listopadu) nápoj colada morada a pečivo guaguas de pan. Když španělská inkvizice brutálně potlačila rituální mumifikaci náčelníků a jejich nošení v horských průvodech, domorodci je nahradili figurkami z těsta ve tvaru zavinutých mumií či nemluvňat. Guaguas (v jazyce kichwa „dítě“), zdobené barevnou cukrovou polevou a plněné džemem či mancarem, představují těla mrtvých. Zapíjejí se hustým, horkým, purpurově fialovým nápojem colada morada, původně ze zkvašené kukuřice a lamí krve. Dnes krev nahrazují ostružiny, andská borůvka mortiño, ananas, babaco a amazonské koření ishpingo. Rodiny tuto kombinaci těla (chleba) a krve či života (nápoje) konzumují u hrobů, aby upevnily spojení se zemřelými.

V Kambodži se v desátém lunárním měsíci (na přelomu září a října) koná patnáctidenní Pchum Ben (Svátek předků). Podle khmerské buddhistické tradice král podsvětí Yama otevírá pekelné brány a propouští preta– hladové duchy se špatnou karmou, často násilně zemřelé či lidi bez potomků, kteří by za ně přinášeli obětiny. Mají obrovská, věčně hladová břicha a ústa malá jako ucho jehly.

Základem svátku je starobylý rituál bay ben: lidé před úsvitem obcházejí pagody po směru hodinových ručiček a házejí na zem kuličky vařené lepivé rýže pro hladové duchy, kteří se bojí světla a pohybují se jen ve tmě. Přímé krmení mrtvých vychází z animistických představ, ale odporuje ortodoxní buddhistické nauce. Mniši je kritizují: podle nich nelze mrtvým předat fyzickou potravu, nýbrž jen karmické zásluhy (merit), získané darováním jídla mnichům a duchovně přenesené na trpící předky. Patnáctý den patří rodinným shledáním, návratům do rodných vesnic a úctě k žijícím starším lidem.

Podobný princip má v taoismu a čínském buddhismu sedmý lunární měsíc, zvaný Měsíc duchů, slavený v Singapuru, na Tchaj-wanu a v diasporách. Zatímco jarní Qingming slouží hlavně k úklidu rodinných hrobů, Zhongyuan(Hungry Ghost Festival) má chránit společenství před opuštěnými bloudícími dušemi.

Komunity pálí papírové peníze (joss paper) a modely aut, domů, oblečení či smartphonů v přesvědčení, že oheň je přenese do záhrobí a zajistí duchům pohodlí. Obětují také pečená masa a do rýže zapichují hůlky svisle – gesto jinak zakázané, protože připomíná vonné tyčinky pro mrtvé. Duchy mají zabavit hlučná pouliční představení Getai a čínské opery; první řady zůstávají prázdné pro neviditelné hosty z podsvětí. K tabu patří plavání (vodní duchové údajně hledají náhradníka), stěhování, černé a červené oblečení, noční pískání a sbírání mincí, které mohou patřit mrtvým. Vietnamský Vu Lanzdůrazňuje konfuciánskou úctu k rodičům: děti jim rituálně myjí nohy a nosí růži – červenou, pokud matka žije, bílou, pokud zemřela. Stovky papírových luceren pouštěných po vodě, zejména v Hoi An, mají duším osvětlit cestu k reinkarnaci.

Výrazným příkladem péče o těla zesnulých jsou Toraja v horských oblastech indonéského Sulawesi. Smrt zde není náhlým, definitivním koncem: zemřelý je měsíce či roky považován za „nemocného“ (makula). Tělo konzervované formalínem a aromatickými listy potlačujícími zápach zůstává v rodinném domě (Tongkonan). Rodina mu denně nosí jídlo a vodu, převléká ho a svěřuje se mu. Jedním z důvodů odkladu pohřbu je nákladnost obřadu Rambu Solo: porážka desítek vodních buvolů má duši zajistit bohatství na onom světě, ale rodiny zadlužuje na léta. Buvolí rohy pak zdobí dům.

Kontakt pokračuje rituálem Ma'nene (čištění mrtvol), konaným každých několik let, obvykle v srpnu po sklizni. Rodiny vyjímají těla či mumie předků ze skalních krypt, čistí je od prachu a hmyzu, ošetřují, oblékají do nových společenských šatů a opravují poškozené rakve. Mrtvým nasazují sluneční brýle, vkládají do úst zapálené cigarety a radostně se s nimi fotografují. Někdy s těly procházejí vesnicí v přímých liniích podle víry, že duchové (hyang) se pohybují pouze přímočaře. Smrt tak pro Toraja není odloučením, ale pokračováním života v komunitě.

Malgaši na Madagaskaru věří, že mrtví se mění ve vlivné předky (razana), prostředníky mezi nejvyšším božstvem (Andriamanitra) a lidmi. Bdí nad potomky a vyžadují dodržování přísných společenských tabu (fady).

Spojení s předky udržuje Famadihana („Obracení kostí“), konaná v období sucha každých pět až sedm let v termínu určeném místním astrologem (mpanandro). Podobně jako v Indonésii rodiny otevírají hrobky, vyjímají ostatky a nahrazují poškozené rubáše novým drahocenným hedvábím. Při oslavě zvedají zabalená těla nad hlavy a za doprovodu kapely s nimi tančí kolem hrobky. Předkům sdělují rodinné novinky a rituálně usmiřují dávné spory. Tradici dnes ohrožují vysoké náklady na pohoštění a hedvábí, především však agresivní expanze evangelikálních křesťanských hnutí, která ji odsuzují jako modlářství neslučitelné s vírou. Propojování věr se rozpadá a rodiny dodržující zvyk čelí společenskému vyloučení.

U Yorubů v jihozápadní Nigérii se předkové zpřítomňují prostřednictvím tajné společnosti a rituálních masek Egungun. Nejsou uctíváni jako bohové, ale jako „nejstarší členové rodiny“; rozklad těla podle této víry kontakt nepřerušuje. Při komunitních svátcích je ztělesňují tanečníci ve výrazných, barevných, vrstvených kostýmech, které zcela skrývají jejich identitu. Nejde jen o hraní role: podle rituálního výkladu do tanečníka vstupuje duch předka.

Egungunové vystupovali a dodnes vystupují jako zástupci zákona ze záhrobí: prosazovali morální kodex a společenský pořádek, popravovali obviněné z čarodějnictví a modlili se za odvrácení epidemií. Doprovází je prudké bubnování a ženský zpěv oriki (starobylých oslavných jmen a básní předků). Pod kostýmy tančí výhradně muži; ženy obvykle nesmějí do posvátného háje, často kvůli podezření z čarodějných sil. Kult však skrytě řídí spolek starších žen Iya Agba Oje (starší matky Egungunů), bez jehož souhlasu nesmí žádná maska vystoupit. Tento obrat ilustruje Turnerův koncept antistruktury: ženy podezírané v běžném životě z uřknutí získávají v rituálu kontrolu nad samotnými soudci.

Na karibském ostrově Haiti se uctívání předků na začátku listopadu transformovalo ve Fèt Gede (Festival mrtvých), což představuje naprosto dokonalou syntézu francouzského katolicismu a afrického duchovního dědictví vodou (voodoo). Zatímco katolický kalendář 1. a 2. listopadu nařizuje tichou modlitbu za duše v očistci, Haiťané oslavují božstva Gede (duchy smrti a plodnosti).

Klíčovými postavami tohoto panteonu jsou Baron Samedi (cynický pán hřbitovů) a jeho choť Grann Brigitte. Účastníci oslav se oblékají do jejich barev – fialové, černé a bílé –, nasazují si na hlavy vysoké cylindry a tváře si bělí pudrem. Všudypřítomný je surový rum naložený s enormním množstvím pálivých papriček, jímž se věřící potírají (nebo jej pijí), aby prokázali svou odolnost a spojení se smrtí. Za frenetického rytmu bubnů dochází k jevu zvanému posedlost (či "jízda"), kdy loa (duchové smrti) „vstoupí“ do vybraných tanečníků, ovládnou jejich nervovou soustavu a prostřednictvím jejich úst pronášejí vulgární vtipy, udělují proroctví a radí komunitě v problémech. Smrt je zde zcela zbavena hrůzy – stává se z ní mocný spojenec, vládce neviditelného světa, ze kterého lze čerpat životní energii. Tím se oslava stává největší party v zemi.

Svátek Gai Jatra (Svátek krav), konaný na přelomu srpna a září, pomáhá zvládat sdílený zármutek. Podle tradice král Pratap Malla v 17. století uspořádal průvod, aby utěšil královnu po nečekané smrti jejich syna. Povinně se ho účastnila každá rodina ve městě, která během roku ztratila člena. Při pohledu na zástupy královna pochopila, že v bolesti není sama a smrt je společnou zkušeností všech.

Ústředním motivem průvodu je kráva, která v hinduistické tradici bezpečně převádí mrtvé přes Vaitarnu, děsivou řeku mezi světem živých a podsvětím boha Yamy. Protože ji málokterá rodina vlastní, chlapci z truchlících rodin nosí žlutá posvátná roucha a papírové čelenky s kravskými tvářemi a rohy. Po průvodu následuje tanec s holemi (Ghintang Ghisi) a satira zpochybňující vládu i společenská tabu. Tradice navazuje na královo zrušení cenzury, jež mělo královnu rozptýlit. Svátek prolamuje normy převlékáním do šatů jiného genderu a poskytuje bezpečný prostor znevýhodněným menšinám, například průvodům za práva LGBTQ+ komunity v Nepálu. Sdílená radost tak pomáhá mírnit bolest.

Na českém venkově se o Dušičkách někde nechávalo jídlo na stole pro zemřelé. Tento zvyk na podzim 2026 připomíná Národní muzeum spolu s dušičkovým pečivem a koledováním. Podobný obraz nabízí přehled, který 27. října zveřejnilo Litevské národní muzeum. Starší prameny v něm zachycují hostiny v posvátných hájích i jídlo připravované pro zemřelé doma. Dnes si lidé v Litvě připomínají své blízké především návštěvou hřbitova a zapálením svíčky.

V guatemalském Sumpangu a Santiagu Sacatepéquez zase místní lidé tráví měsíce výrobou obřích papírových draků, jejichž prostřednictvím se podle tradice obracejí ke svým předkům. V roce 1999 se do festivalu v Sumpangu zapojila první čistě ženská skupina Orquídeas Barrileteras. V roce 2024 zapsalo UNESCO techniku výroby těchto draků na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva. Také v Mexiku stojí za to rozlišovat stáří zvyku podle toho, kde se odehrává. Oslavy zemřelých v domorodých komunitách UNESCO vyhlásilo už v roce 2003 a na reprezentativní seznam je zapsalo v roce 2008. Velký průvod kostlivců, který dnes zaplňuje ulice hlavního města, se přitom poprvé konal až v roce 2016.

Když dnes rodiny v Litvě přicházejí na hřbitov, zapalují na hrobech svíčky. Jejich předkové však měli i jiný způsob, jak na své blízké vzpomenout. Litevské národní muzeum 27. října 2026 připomnělo, že nejstarší prameny popisují hostiny v posvátných hájích. Pozdější svědectví zachycují rodiny, které připravovaly jídlo pro zemřelé doma. Podobný zvyk známe i z českého venkova, kde se o Dušičkách nechávalo jídlo na stole. Vedle svíčky na hrobě tak k příběhu listopadového vzpomínání patří i prostý domácí obraz. Rodina prostřela také pro ty, kteří už s ní ke stolu zasednout nemohli.