Tenerife za hranicí pláží: Puerto de la Cruz a jeho překvapivé osudy u moře

Puerto de la Cruz na severním pobřeží Tenerife má jedinečné místo v socioekonomické, historické a kulturní proměně Kanárských ostrovů. S rozlohou 8,73 km² je nejmenší obcí souostroví, ale má bohatou historii a zásadní význam pro místní i mezinárodní turismus. Toto městečko mohu doporučit: je klidné, ale večer ožívá a každý turista si tu najde to své. Pro mě je srdcovou záležitostí. Koncem 19. století zde začal moderní kanárský cestovní ruch. Podle INE 2025 má přes 31 137 obyvatel a spolu s La Orotavou a Los Realejos tvoří metropolitní oblast Valle de La Orotava s více než 111 606 obyvateli.

Před příchodem španělských dobyvatelů v 15. století patřilo dnešní Puerto de la Cruz k Menceyato de Taoro, jednomu z nejbohatších a nejúrodnějších guančských království. Guančové, původní obyvatelé berberského původu, obývali především jeskyně v útesech Martiánez.

Po dobytí ostrova na přelomu 15. a 16. století zde vznikl malý rybářský a obchodní přístav pro bohatší správní centrum La Orotava. První dvě století kolonizace nesl v úředních dokumentech názvy „Puerto de La Orotava“ či „La Marina de La Orotava“. Zlom přinesla středa 5. května 1706, kdy erupce sopky Trevejo (Arenas Negras) zničila prosperující Garachico, tehdejší hlavní hospodářské centrum ostrova.

Láva zaplnila starý záliv Garachica a vyřadila přístav z provozu. Námořní obchod se okamžitě přesunul do Puerto de la Orotava. V 16. a 17. století zahrnoval především vývoz cukrové třtiny a později sladkého vína Malvasia, oblíbeného anglickými králi a zmiňovaného v dílech Williama Shakespeara. Během 17. a 18. století procházelo přístavem 80 % exportu ostrova; jeho význam ocenil Filip IV. již v roce 1648 titulem „Llave de la Isla“ (Klíč ostrova).

Název „Puerto de la Cruz“ (Přístav Kříže) se začal v lidové mluvě objevovat postupně během 17. století. Etymologie tohoto toponyma odkazuje na velký dřevěný kříž, který byl vztyčen u starého mola jako symbol ochrany pro námořníky čelící nevyzpytatelným a divokým vlnám Atlantiku. Kříž, jenž byl zdaleka viditelný z moře, sloužil i jako nezbytný navigační bod pro připlouvající obchodní lodě. Administrativní oddělení od La Orotavy a udělení oficiálního titulu „Muy Noble y Leal Villa“ králem Karlem IV. v roce 1808 definitivně etablovalo název Puerto de la Cruz na mapách, v úředních spisech i na britských námořních mapách, které do té doby zarputile používaly označení Port of Orotava.

Na konci 19. století prodělalo město svou druhou velkou transformaci. Do popředí zájmu se dostaly mimořádně blahodárné a stabilní klimatické podmínky údolí Orotava. V roce 1886 byla založena společnost „Compañía de Hoteles y Sanatorium del Valle de La Orotava“, jež adaptovala stávající dům v oblasti Martiánez na vůbec první sanatorium pro nemocné a rekonvalescenty na Kanárských ostrovech. Brzy nato, v roce 1890, byl na vyvýšeném hřebeni postaven honosný Gran Hotel Taoro. Tento monumentální komplex se stal symbolem viktoriánského luxusu a přitahoval evropskou společenskou smetánku, intelektuály i slavné spisovatele, kteří do Puerto de la Cruz přijížděli za čistým vzduchem a odpočinkem, čímž fakticky definovali počátky moderního odpočinkového turismu ve Španělsku.

Historické centrum Puerto de la Cruz spojuje mudejarské, portugalské a andaluské architektonické vlivy s koloniálními prvky, později rozšířenými do Latinské Ameriky. Typické jsou bílé vápenné omítky kontrastující s masivními rohovými kvádry z tmavého vulkanického čediče (basalto).

Nejvýraznějším prvkem je balcón canario (kanárský balkon) ze vzácného dřeva tea – hustého, těžkého jádrového dřeva endemické kanárské borovice (Pinus canariensis). Vysoký obsah pryskyřice mu dodává téměř úplnou odolnost vůči hnilobě a dřevokaznému hmyzu, takže řezbářská díla přetrvávají i tři století ve vlhkém přímořském klimatu.

Kanárské balkony regulovaly teplotu, zajišťovaly přirozené větrání a chránily soukromí. Husté dřevěné mříže (celosías) z islámské a andaluské tradice umožňovaly obyvatelkám sledovat ulici, aniž by byly viděny. Tradiční domy s vnitřním dvorem (patiem) představují Casa Iriarte v ulici San Juan, dnes řemeslná tržnice a námořní muzeum, a Casa de la Real Aduana u starého přístavu, založená roku 1620 ke kontrole výnosného vývozu vína. Stinné, chladné patio s dřevěnými ochozy sloužilo soukromému životu rodiny, zatímco venkovní balkony reprezentovaly postavení majitele.

Bohatství obchodu na severním pobřeží přitahovalo anglické, francouzské a nizozemské korzáry. Na obranu města proto v 17. a 18. století vznikl systém pobřežních dělostřeleckých pevností. Příkladem rané fortifikace je Castillo de San Felipe na západním okraji města u dnešní pláže Jardín. Malá pětiúhelníková pevnost ze sopečného kamene, postavená v první polovině 17. století, měla hluboký příkop, padací most, tři těžká děla a kapacitu asi 35 vojáků. Později sloužila jako lazaret pro nakažlivé nemoci, vojenská ošetřovna, sklad střelného prachu i restaurace. Po citlivé rekonstrukci v roce 1993 se stala kulturním prostorem Espacio Cultural Castillo de San Felipe, kde se konají výstavy, literární akce a komorní koncerty.

Další připomínkou obrany je Batería de Santa Bárbara u Casa de la Real Aduana na dnešním náměstí Plaza de Europa. V 18. století ji nechala vybudovat vlivná rodina Franchy podle projektu Jerónima Minese k ochraně nového mola před nájezdy z oceánu. Tvořily ji palisáda, strážní budka a prachárna; dochovalo se jen schodiště k moři z roku 1741. Rekonstruovanou promenádu dnes osazují původní děla z 18. a 19. století zapůjčená Ministerstvem obrany. Některá nesou nizozemské a portugalské erby, protože byla ukořistěna z nepřátelských lodí.

Kulturní oživení v Puerto de la Cruz se rozhodně neomezuje pouze na pobřežní linku. Typickým příkladem komunitní a umělecké revitalizace je proměna čtvrti La Ranilla. Jedná se o úzkou síť původně chudších rybářských uliček rozprostírajících se mezi náměstím Plaza del Charco, ulicí Mequinez a pevností San Felipe. Tyto drobné pestrobarevné domky byly díky inovativní iniciativě proměněny v galerii současného pouličního umění pod širým nebem.

Projekt Puerto Street Art odstartoval v roce 2014 během festivalu MUECA a postupně přilákal umělce světového formátu. Kurátorský dohled nad celou oblastí často převzal lokální tvůrce Matías Mata (tvořící pod pseudonymem Sabotaje al Montaje) a také místní rodák Víctor Pacheco (KOB). Výsledkem je úžasná juxtapozice moderních obřích murálů a malých, tradičních uliček.

Unikátní Baño de las cabras (Koupání koz) se koná ráno 24. června na svátek svatého Jana (San Juan) v souvislosti s letním slunovratem. Rituál předhispánských pastevců zachránila před zapomenutím kulturní asociace z údolí Taoro. Po východu slunce přivádějí pastýři z hor nad La Orotavou stovky koz k molu v Puerto de la Cruz a postupně je vrhají do chladných vln Atlantiku. Koupel zvířata očišťuje a zbavuje případných parazitů; podle domorodých představ zajišťovala stádu prosperitu a plodnost na další rok. Událost láká davy zvědavců a doprovázejí ji ukázky dojení a prodej čerstvého kozího mléka na molu.

Srdcem komunitní identity města jsou Fiestas de Julio(Červencové slavnosti) a obřad Embarcación de la Virgen del Carmen, oslavující patronku rybářů Pannu Marii Karmelskou a svatého Telma. Oslavy vrcholí zpravidla v polovině července (např. 14. či 16. července) nábožensko-světskou slavností s více než 30 000 diváky. Poutníci nesou sochu Panny Marie z kostela Peña de Francia ulicemi na molo za doprovodu Schubertovy árie Ave Maria. Za jásotu a lodních sirén ji umístí na rybářskou loď bohatě zdobenou květinami. Ta vyplouvá v doprovodu stovek člunů, aby Panna Marie požehnala vodám a ochránila námořníky před tragédiemi.

Kanárský karneval dalece přesahuje běžné evropské slavnosti. V únoru Puerto de la Cruz ožívá obřími alegorickými vozy, tanečními skupinami (comparsas), satirickými sbory (murgas) a nespoutaným veselím. Ročník 2026 nesl podtitul „s mexickou duší“.

Vrcholem recese je páteční noční Mascarita Ponte Tacón, populární a fyzicky náročný překážkový závod stovek mužů v bláznivých ženských šatech, při letních variantách i v plavkách. Dlážděnou trasu z Plaza Reyes Católicos na Plaza del Charco musí absolvovat na podpatcích vysokých nejméně 8 centimetrů, které před startem komise přeměřuje pravítky. Komický běh provázený podvrtnutými kotníky a zlomenými podpatky sledují desetitisíce pobavených diváků. Karneval vrcholí v úterý velkolepým průvodem masek Coso Apoteósicoa končí ve středu satirickým Pohřbíváním sardinky (Entierro de la Sardina), doprovázeným kvílením falešných vdov a následným ohňostrojem.

Moderní umění představuje MUECA (Mezinárodní festival umění na ulici), který každý květen na čtyři dny promění celé město v pódium nonverbálního divadla, nového cirkusu, vzdušné akrobacie a koncertů. Národní ocenění získal za komunitní řízení: místní Plataforma Cómplices MUECAvybírá program a zajišťuje logistiku. Koncem léta přichází Phe Festival pro mladší příznivce nezávislé a indie hudby. Vystupují zde britští Fat Dog, afrofunková Ibibio Sound Machine či španělští Rufus T. Firefly. Festival propojuje hudbu s udržitelnou módou, skateboardingem a extrémními sporty včetně místně vyhlášeného BMX závodu ve skocích z mola do moře.

Město strmě stoupá od oceánu k horským úbočím. Nad centrem na sopečném hřebeni (malpaís) leží Parque Taoro, zelené plíce aglomerace o rozloze 100 000 metrů čtverečních, s exotickými stromy, umělými vodopády a terasovitými jezírky. Koncem 19. století zde britská smetánka vybudovala sanatorium a poté luxusní Gran Hotel Taoro (1890). Anglický vliv v parku a okolí připomíná neogotický anglikánský kostel Todos los Santos, kde britská komunita dodnes slaví mše. Široká písková promenáda Camino de la Sortija, dnes nejoblíbenější trasa místních běžců a sportovců, získala název podle kovových kroužků (sortijas), které zde aristokraté za cvalu navlékali oštěpem při tréninku jezdecké obratnosti.

S místem je spjata Agatha Christie, která sem přijela v chladném, pošmourném únoru 1927 ve věku šestatřiceti let. Prožívala osobní krizi: po těžké nemoci jí zemřela matka, manžel Archie ji podváděl s mladší ženou a po nervovém zhroucení se zotavovala ze svého záhadného zmizení, sledovaného britským tiskem. Před jeho tlakem odplula s malou dcerou Rosalind na Kanárské ostrovy a ubytovala se v Hotelu Taoro. Zpočátku jí vadily horské mlhy a prudké vlnobití, při němž se musela prsty zachytávat sopečného písku, aby ji vlny nesmetly. Brzy však našla klid v soukromých zahradách.

V jejím zotavení sehrála zásadní roli Jardín de Sitio Litre, nejstarší dochovaná zahrada Tenerife, stará přes 220 let. Patřila anglickému obchodníkovi Archibaldu Littleovi, ze zkomolení, jehož jména vzniklo „Litre“, a později Charlesi Smithovi. Soukromá zahrada s rozsáhlou sbírkou orchidejí a staletým dračincem hostila v červnu 1799 přírodovědce Alexandera von Humboldta. V jejím tichu a s výhledem na útesy La Paz Christie nadiktovala sekretářce podstatné části románu Záhada Modrého vlaku („The Mystery of the Blue Train“). Přestože byla s jeho vznikem velmi nespokojena, finančně ji zachránil. Atmosféra ostrova a sopečné útesy, například u Mirador de la Paz, se odrazily i v povídkách: Muž z moře („The Man from the Sea“) ze sbírky Záhadný pan Quin se odehrává na srázech Puerto de la Cruz, Společnice („The Companion“) v sousedním Las Palmas. Po rekonstrukci v roce 2021 město na její počest přejmenovalo schodiště k moři, dříve Paseo de los Cipreses, na Paseo de Agatha Christie. Barevné schody s názvy jejích detektivek tvoří velkou ležící knihovnu.

Guachinches jsou kulinářským i společenským fenoménem severu Tenerife a protipólem zaměnitelných, předražených turistických restaurací. Vznikly z potřeby drobných vinařů (viticultores) ze svahů nad Puerto de la Cruz a La Orotavou prodávat přebytky podzimní sklizně, především mladé, drsné víno. Překupníky a britské pocestné lákali na ochutnávky u stolů s lavicemi v garážích, kůlnách či na nádvořích, kde jejich manželky podávaly několik venkovských jídel. Tradice přetrvala, dnes však podléhá přísným pravidlům: pravý guachinche smí otevřít nejvýše na čtyři měsíce ročně nebo do vyprodání vína z vlastní sklizně, nesmí prodávat jiný alkohol a na jednoduchém, ručně psaném menu může mít maximálně 3 až 4 tradiční jídla, bez dezertů z výroben a kávy z kávovaru. Poznáte jej podle cedule „V“ (Vino) a svazku vavřínových listů nade dveřmi. Autentické Kanárské ostrovy poznáte ve svazích nad městem: v La Perdomě, Santa Úrsule, Los Realejos či La Orotavě.

Typickou stravou Guančů bylo Gofio – jemná mouka z prudce opražených obilovin, původně ječmene a divokých trav, po objevení Ameriky i pšenice a kukuřice (millo). Pražení (tueste) zajišťovalo trvanlivost a umožňovalo konzumaci bez další tepelné úpravy. Dodnes se v tradičních rodinách snídá rozpuštěné v mléce. Restaurace připravují Escaldón de Gofio: mouku se špetkou hrubé soli za stálého šlehání vidličkou či vařečkou zalévají vroucím silným rybím nebo masovým vývarem z puchera (tzv. escaldado). Směs hnětou do hutné krémové kaše bez žmolků a nechají krátce odpočinout. Podává se s čerstvou mátou (hierbahuerto), česnekovým olejem nebo ostrým červeným mojem, měkkým tvarohovým sýrem (queso fresco) a měsíčky červené cibule naložené ve vodě a vinném octě, jimiž se kaše nabírá místo chleba.

Dědictví místního rybolovu představuje Atún en adobo (Marinovaný tuňák). Silné kusy či filety tmavého tuňáka, vykrvené a zbavené páteře, se marinují ve směsi česneku, kmínu, sušeného oregana, tymiánu a ostré mleté papriky (pimentón), utlučené v mosazném moždíři (almirezu). Přidává se dostatek vinného octa, olivový olej, často bílé víno a rozlomený bobkový list. Kyselá marináda rybu konzervuje a zachovává její šťavnatost. Po marinování se kousky zprudka osmaží v oleji dozlatova. Zbylá marináda se v pánvi s vypečeným tukem prudce svaří na hustší omáčku, kterou se ryba polije. Tradiční přílohou jsou papas arrugadas– drobné brambory andského typu vařené ve vodě nasycené solí, původně přímo v oceánské vodě, až se slupka svraští (arrugar) a pokryje jemnou krustou hrubé soli.

Puerto de la Cruz spojují s celým Tenerife spolehlivé, přesné a levné zelené autobusy společnosti TITSA (Transportes Interurbanos de Tenerife S.A.), místně zvané „guaguas“ – výraz převzatý z Kuby. Řízení pronajatého auta v křivolakých dlážděných uličkách La Ranilly či strmé La Paz není pro neznalé praktické; o víkendech bývá obtížné i parkování na veřejné ploše El Muelle za radnicí. Jízdenky TITSA zlevní s dobíjecí čipovou kartou „Tenmas“ (ten+), kterou pořídíte za cca 2 €.

Tenerife spojuje civilizaci se silou oceánu. Dopřejte si čas na dávné vulkanické útvary, klid britských zahrad i nespoutanou karnevalovou energii v ulicích starého města na sklonku zimy. Puerto de la Cruz není jen místem pro letní slunění: jeho rytmus utváří sopečný ostrov, staletá rybářská minulost a odkaz světových intelektuálů viktoriánské éry.

Puerto de la Cruz je malé, romantické, ale také velmi živé městečko. Během naší desetidenní dovolené jsme ho prošli křížem krážem a objevili mnoho zajímavých míst. Hned po příletu nás napadla stejná otázka: Jsou tu i nějací Češi? Ano, a je jich tu hodně… Seznámení někdy začíná nečekaně, jako se to stalo nám druhý den na místním koupališti se slanou vodou. Jen tak jsem si plaval a nahlas si říkal: „Ty jo, jsou tu Češi?“ Za chvíli se ozvalo: „Ano, tady jsme!“ A tím to začalo. Další Čechy jsme pak potkávali v uličkách městečka i nedaleko našeho hotelu. Puerto de la Cruz žije a návštěvu doporučuji každému, kdo tu ještě nebyl. A co vy? Byli jste na Tenerife, třeba v jiném městečku? Jaké to bylo? Podělte se o své zážitky v komentářích.