Potravináři a supermarkety se nehorázně snaží zachovat rekordní zisky

Zdražování je dnes žhavé a bohužel až příliš časté téma. Zdražování pro rok 2024 už oznámili třeba hospodští s tím, že nebudou čekat na nový rok a rovnou ceny zvednou ještě před Vánoci, jak psaly před časem Seznam Zprávy. Zdražovat budou také energie a samozřejmě potraviny. Jestliže nenasytným hospodským se dá jednoduše vyhnout tím, že prostě do příliš drahé hospody nepůjdu (a do té, které nebere karty, už vůbec ne), tak jídlo člověk potřebuje v každém případě. O to citlivější je tohle problém. A aktuální dění ukazuje, že na českém trhu s potravinami je něco opravdu hodně špatně.

Zatímco představitelé vlády říkají, že ke zdražování potravin není důvod, osm řetězců společně ohlásilo, že prostě od nového roku zdraží (viz článek zde). Nebo to po jednání s nimi alespoň tvrdí tuzemský ministr zemědělství Marek Výborný. Argumenty, proč to musí prodejci udělat navzdory snižování DPH, jsou pořád ty stejné, které slýcháváme dokola už několik let, a sice drahé energie. Musí se také zdražovat, protože se některých nápojů bude týkat větší sazba DPH, důvodem mají být i vyšší daně z nemovitostí a tak podobně. Prostě je krize a zdražovat údajně budou dodavatelé potravin. Protože prý musí.

Jenže tahle krize posledních let je opravdu divná. Vezměme si třeba takové automobilky, které také v minulých letech a zejména během koronavirové pandemie i loni po vypuknutí války na Ukrajině měly krizi. Všechno byl hrozný problém. Výroba vázla, čipy nebyly, kabely nebyly a pak se stal zázrak, když spousta z nich oznamovala rekordní zisky. Mimochodem, Škoda rozdala letos na jaře všem svým zaměstnancům nemalé prémie kromě jiného také za výsledky společnosti v roce 2022. A odboráři proto nedávno šli stávkovat, protože se jim snižuje životní úroveň. Neuvěřitelné.

Se supermarkety to je podobné. Krize? Stačí chvíli pátrat po internetu a je jasné, jak tyto společnosti strádají. Obchodní řetězec Albert meziročně navýšil zisk o 87 %, tržby dosáhly skoro sedmdesáti miliard a zisk se dostal na 1,98 miliardy. Penny Market také loni zaznamenal zajímavé výsledky, když zisk vzrostl o 22 % na 1,2 miliardy a tržby stouply o 15,5 % na skoro 50 miliard. Penny je součástí skupiny REWE, kam patří i Billa. Tato skupina jako celek sice zaznamenala pokles zisku, nicméně čistý zisk pořád dělá 12,27 miliardy. Nebo o tom alespoň informuje web Newstream. Nezdá se, že by měly prodejny krachovat.

Prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza v nedávném rozhovoru na Seznam Zprávách uvedl mnoho zajímavých věcí. Zejména tvrdí, že na našem trhu s potravinami je velká konkurence, obchody zdražují, protože jim draze dodávají zboží potravináři a na dotaz, proč třeba Albert vykázal tak dramatický nárůst zisku, uvádí, že to je důsledkem řady investic, které provedl v minulosti. Pár věcí je ale na těchto tvrzení poněkud zvláštních.

Koncem roku 2020 psal web e15.cz o tom, že Albert vykázal zisk pouze 95,9 milionu korun s tím, že podle tiskového mluvčího Jiřího Marečka zisk ovlivnil zejména růst mzdových nákladů. Tento výsledek se týkal roku 2019. Nastoupila pandemie koronaviru způsobila to, že o rok později zisk Albertu stoupnul o 1,6 miliardy korun na 1,7 miliardy (viz zpráva zde). V roce 2021 byl zisk patrně „jen“ zhruba jedna miliarda a loni opět narostl na 1,98 miliardy. Podle pana Prouzy jsou tyto výborné výsledky právě dílem investic do úsporných opatření, ačkoliv Albert ve svém špatném roce mluvil o mzdových nákladech. Prouza zároveň tvrdí, že základní potraviny stojí v různých supermarketech stejně, protože se řetězce hlídají navzájem a sledují, kdo nabízí u základního zboží denní potřeby nejnižší cenu a podle toho nastavují ceny ostatní.

Pokud by trh byl zdravý a konkurence byla opravdu tak tvrdá, pak by člověk možná čekal, že když třeba zrovna řetězec Albert vykazuje více než miliardový zisk a provedl investice do úsporných opatření, mohl by si dovolit marže snížit, nabídnout levnější potraviny, získat konkurenční výhodu, tím pádem toho prodat více a nakonec by zisk byl ještě vyšší a zákazníci spokojenější. Jenže to se neděje. Proč? Provedli stejná úsporná opatření i ostatní řetězce a nikdo si nemůže dovolit na maržích ubrat, aby klíčové a tím pádem nejprodávanější potraviny nabídl výhodnější? Nebo na těchto základních potravinách jsou marže nulové? Zvláštní.

Ty marže jsou vůbec diskutabilní. V řetězci Billa jsem nedávno kupoval marmeládu. Cena s věrnostní kartou byla asi o 30 % nižší než cena bez karty. Jindy jsem v Bille chtěl koupit prací prášek, který stál s věrnostní kartou zhruba 450 Kč a bez karty více než dvojnásobek. Pokud řetězce mohou takhle dramaticky snižovat ceny, tak si člověk říká, jak velké teda ty marže vlastně jsou? Opět, je to zvláštní.

Nedávno také rozproudil debatu na téma potravin příspěvek Agrární komory ČR, který připomíná, že mlékárna prodá sýr řetězci za 19 korun a na pultech je k mání za 52 korun. Tak musí ty řetězce zdražovat kvůli rostoucím cenám od dodavatelů, nebo kvůli své chamtivosti?

Tohle je ta naše slavná vertikála. Jeden článek celého dodavatelského řetězce hází vinu ohledně zdražování na článek jiný a ve výsledku je v tom takový guláš, že nikdo přesně neumí nebo spíš nechce říci, kdo za ty často neuvěřitelné ceny teda vlastně může. Velcí dodavatelé potravin ale stejně jako supermarkety nepůsobí, že by měly dřít bídu s nouzí. Minimálně na první pohled se zdá, že spokojení jsou všichni. Kromě zákazníků. Příklad?

Mlékárna Olma loni dosáhla svého historicky úplně nejvyššího zisku ve výši 215,8 milionu korun. Tržby se opět počítaly na miliardy, uváděly Seznam Zprávy v létě tohoto roku. Penam loni zvýšil čistý zisk o 57 % na zhruba 150 milionů korun, píše Asociace soukromého zemědělství ČR. Možná díky své inovativní lince na toustový chléb, na kterou dostala dodnes nedořešenou dotaci? Celý Agrofert loni vykázal zisk třináct miliard, jen tak pro zajímavost.

Možná u malých dodavatelů to je jinak, ale ti velcí sice brečí a škemrají o dotace, jenže stejně jako u supermarketů se nezdá, že by měli existenční problémy.

Jak už to tak bývá, pravda zřejmě bude někde mezi. Článků celého dodavatelského řetězce u potravin je více a své marže si ochotně drží všichni. Psal to na jaře tohoto roku Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (zpráva je zde). Ten zároveň také uvádí, že všechny články promítly do svých marží nárůst cen energií a konečný zákazník tak tyto zvýšené náklady zaplatí několikanásobně. Pokud jsou články v řetězci třeba tři, zaplatí to třikrát. Na maržích nechce ubrat nikdo. A tady nastává moment, který hraničí s absolutní nehorázností.

Ať už totiž slibované zdražování vychází primárně od dodavatelů potravin, nebo od supermarketů, je dobré si uvědomit následující: Stát během kovidové pandemie a během loňských krušných časů kolem rapidního zdražování energií hojně dotoval nejrůznější společnosti a firmy. Třeba takový cenový strop na drahé energie stál spoustu peněz. To samé byl odpuštěný poplatek za obnovitelné zdroje, který stát dosud platil za ostatní. Fakt je prostě ten, že uplynulé roky byly z mnoha důvodů náročné a fakt č. 2 je ten, že velcí dodavatelé potravin i supermarkety během těchto krušných let měly enormní zisky. Díky té pomoci.

Pokud se dnešní debata vede v duchu stát vs. prodejci potravin/dodavatelé, je to zcela nepřesné. Stát nemá žádné vlastní peníze, má peníze vybrané na daních. Nebyl to stát, kdo firmám pomáhal, ale byli to daňoví poplatníci. Právě díky jejich penězům dosáhly firmy takových zisků, že se s tím raději ani nechtěly chlubit. A jako poděkování za tuto pomoc si všichni teď svorně odmítají utáhnout opasek, protože chtějí velké zisky zachovat a jakékoliv zvýšení daní okamžitě hodí na koncového zákazníka, přestože to minimálně v některých případech znamená návrat do stavu před vypuknutím války na Ukrajině. Na toho stejného, který je před časem svými penězi dotoval. Je to absolutní nehoráznost, ale vrcholným manažerům je to úplně jedno. Vůle velkých firem podílet se na řešení současných problémů se blíží nule. Ony se mají dobře.

Poznámka na okraj k té pomoci daňových poplatníků: Jestliže velké řetězce prováděly investice do úspory energií, zcela určitě na to využily evropské dotace. I to jsou peníze od daňových poplatníků. Kromě těch českých tak k těm velkým ziskům přispěli i poplatníci z Evropy. Jestliže třeba pan Mareček z řetězce Albert dnes vysvětluje rekordní zisky právě velkými investicemi a pan Prouza toto jeho vysvětlení horlivě opakuje a celé to má dělat dojem, že si vlastně společnost tyto velké peníze zaslouží, protože na počátku musela nasypat spoustu milionů do úsporných opatření, takže teď se pouze to úsilí vyplácí, pak si zadejte do nějakého internetového vyhledávače spojení „dotace Albert“. Úspory energie v distribučním centrum Albert Olomouc = 27 214 250 Kč z EU, Úspory energie v distribučním centru v Klecanech = 27 095 841 Kč z EU. Podle webu Hlídač státu Albert ale dostal spoustu dalších dotací, v posledních letech to byly právě dotace na úsporná opatření a třeba na centrum v Klecanech jich bylo více. Dotace samozřejmě čerpaly i jiné řetězce jako Lidl nebo Kaufland. Vše lze dohledat na zmíněném webu.

Dotace přirozeně čerpají i dodavatelé potravin. Pro ilustraci, mlékárna Olma podle webu Hlídač státu čerpala obrovské množství dotací a spousta z nich se pohybovala v řádu desítek milionů korun. Třeba taková dotace Podpora vývoje nových produktů, postupů a technologií = 64 604 372 Kč.

Tohle je absolutní kocourkov. Řetězce načerpají dotace na úsporná opatření a jinou pomoc, kterou jim fakticky zaplatí daňoví poplatníci a pak úsporami energií vysvětlují své velké zisky a zároveň vyhrožují zdražováním kvůli cenám energií, přestože za peníze ostatních byly modernizovány výrobní provozy a ty by teď tedy měly být efektivnější. Je to stejné, jako kdyby supermarkety a jiné firmy říkaly: „Nejprve jsme si od vás vzali peníze a teď z vás díky vašim penězům vytáhneme ještě více dalších peněz.“

Je opravdu zarážející vidět, jakou bezradnost při řešení tohoto problému předvádí vláda i antimonopolní úřad. A je nehorázné, co předvádí i samotné firmy.

Jedním z nápadů, jak situaci zlepšit, byl totiž oficiální srovnávač cen. V době drahých pohonných hmot něco podobného alespoň na chvíli zabralo, když stát začal kontrolovat marže prodejců, kteří museli své ceny zadávat do nějakého systému. Jenže u supermarketů takový záměr okamžitě narazil na neochotu poskytovat data, na základě kterých by takový srovnávač mohl fungovat. Z mého laického pohledu jsou to pouze výmluvy a nechuť se stávající situací cokoliv dělat a je to logické, protože by zákazník pak měl přímo ve svém mobilu naservírovánu skutečnost, že tady vlastně žádná velká cenová válka napříč řetězci nezuří. Všichni vydělávají, všichni jsou spokojení. Přitom by to byla jen úplná maličkost. Proč je to problém, když pan Prouza říká, že za vyšší ceny mohou hlavně ti dodavatelé? Mají se snad supermarkety za co stydět?

V Rakousku mimochodem takovou srovnávací aplikaci mají a vypadá velmi zajímavě, v Řecku údajně tento způsob jakési veřejné kontroly také zabral. Řetězce mají samozřejmě značné množství dat, ale proč by je poskytovaly, když jim stávající situace vyhovuje.

Konkurence na trhu s potravinami se nám někam vytratila. Zdá se, že máslo na hlavě mají všichni. Někdo ho má možná na hlavě trochu více, někdo trochu méně, ale všichni za stejnou a poněkud vysokou cenu.