Článek
„Je toho na mě moc…“
„Pořád po mně někdo něco chce…“
„Kdo se ale bude někdy zajímat o to, co chci já?“
Vybral jsem jen pár slov ze zprávy, kterou mi poslala Andrea, pravidelná posluchačka podcastu Myšlením na vrchol. Věřím, že už z těchto pár slov je patrné, co má Andrea za problém. Jednoduše bychom mohli říct, že je unavená životem. V jejím příběhu, který jsem slíbil, že nebudu publikovat veřejně, mi Andrea napsala: „Cítím se unavená, na pokraji vyhoření. Tak moc bych chtěla se životem něco udělat, ale nevím, kde začít, když nejdřív musím…“ Dál si myslím, že není nutné pokračovat. Těch pár vět mluví za vše. Hned mi bylo jasné, v čem tkví hlavní problém.
Na co pořád čekáme?
Také už vidíte, kde se nachází ona zásadní bariéra? Zkusme si nejprve přiznat, že je to jen o našem přístupu a nastavení mysli. Dokud budeme přesvědčeni, že nejprve musíme splnit všechny povinnosti a úkoly, které nám zadávají druzí lidé, tak co tím říkáme o našem nastavení? Jednoznačně tím člověk ukazuje, že druzí lidé jsou důležitější než on sám. A navíc, když se jedná o činnosti, jež z lidí jen vysávají energii a žádnou nedodávají, tak je jen otázkou času, než dojde k absolutnímu vyčerpání. Proto jsem Andree napsal, že dokud bude čekat, až se někdo druhý bude zajímat o její přání, sny a touhy, pravděpodobně stane jediná věc. Nejspíšse nikdy nedočká. Klidně se může stát, že celý život prožije v naději. Možná i doživotně může čekat, až se jí někdo zeptá na její přání. A až se té chvíle dočká, tak možná ani nebude znát odpověď. Prostě a jednoduše, první, kdo by nám měl položit otázku „Jaká jsou tvá přání“ je vždy každý z nás.
Už slyším tu nejčastější výmluvu.
Už slyším, jak říkáte: „Jenže kde na to mám vzít čas?“
Chápu, že někdy to nemusí být jednoduché a že když je člověk zavalen hromadou povinností a úkolů, díky čemuž snadno získá pocit, že mu život protéká mezi prsty, že nemá čas na svá přání. Jenže i to je pouze o našem nastavení. Zkusme si uvědomit, že život každého z nás není řízen časem, nýbrž prioritami. Proto dokud bude naší prioritou život druhých lidí, tak nikdy nebudeme žít život, který je odrazem našich přání a snů. Dokud nezískáme odvahu odpovědět si na otázku, jaká jsou naše přání, a nedovolíme si tato přání plnit, nikdo jiný to za nás neudělá.
Když nad tím v tento moment přemýšlíte, tak je vám to asi jasné. A možná si říkáte, že to není žádná novinka. Jak je ale potom možné, že se to daří tak málo lidem? Proč tak snadno upřednostňujeme životy druhých lidí před životem vlastním? Jak tuto jednoduchou myšlenku aplikovat do praxe?
Oběť prostředí
Zkusme se nejprve zamyslet nad prostředím a dobou, ve které žijeme. Vše kolem nás se zrychluje. Jen si zkuste představit život lidí před deseti, dvaceti nebo čtyřiceti lety. Vidíte ty propastné rozdíly ve výměně informací a mezilidské komunikaci? Z jedné strany může moderní člověk jásat. Současný svět umožňuje rychlou výměnu informací a spolupráci s lidmi po celém světě. Moderní technologie nám z jedné strany dávají do rukou obrovské příležitosti a usnadnění našeho života, ale z druhé strany nám také hodně berou. To, co nám berou nejvíce, je především naše pozornost, protože všichni žijeme ve světě plném rozptýlení. Vnitřní svět každého z nás je neustále zásobován informacemi a každá z těchto informací v nás může vyvolat nějakou emoci, jež vede k akci. Některé informace vyvolávají nadšení a radost, jiné zase vztek a strach. A když člověk neví, jakým způsobem pracovat se svým vnitřním světem nebo jak fungují naše emoce, snadno se stává obětí vnějšího světa a jen naplňuje přání a touhy druhých lidí.
Když se člověk nevyzná sám v sobě a neumí pracovat se svými myšlenkami a emocemi, tak se snadno stává obětí vnitřního světa, který jen reaguje na podněty z okolí. A protože těch informací z našeho prostředí je tak velké množství, tak se není čemu divit, že se cítíme vytížení a nedokážeme si udělat čas sami pro sebe. Máme pocit, že nic nestíháme, že máme hromadu práce, že skáčeme z jednoho rohu do druhého, ale ve výsledku nemáme nic hotové. Člověk si tak připadá jako křeček v kleci, co naskočí do malého kolečka, ale už neví, jak z něj vyskočit ven, už neví, jak má kolečko zastavit, protože když přestane běhat, tak spadne a kolo ho utluče a semele.
Jak se vymanit z krysího závodu?
Jak začít dělat věci, které mají opravdu smysl?
Odpověď nehledejte u druhých lidí, ale opět jen ve svém vnitřním světě. Představte si svou mysl jako pracovní stůl, který se neustále kupí nejrůznějšími úkoly, zápisky a projekty, na kterých pracujete. Ze začátku, když máte takových úkolů málo, to zvládáte snadno třídit a ukládat. Pak vám ale najednou začnou úkoly přibývat. Čím více lidem člověk umožní předat informace do vnitřního světa, tím více úkolů umožňuje přidat na jeho pracovní stůl. Až se v té hromadě papírů naprosto ztratí. I takto může dopadnout vaše mysl. Můžete si ji sami totálně zaneřádit a úplně v ní ztratit přehled. Představte si vaši mysl jako váš pracovní prostor. Dokázali byste dlouhodobě podávat skvělý pracovní výkon v zabordeleném prostředí? Asi jen stěží, viďte.
I proto si myslím, že právě v dnešní době je důležitější, mnohem víc než kdykoli dřív, pečovat o svůj vnitřní svět. V tomto smyslu mě svým přístupem inspiruje psycholog Petr Pacher, který zmiňuje, že stejně jako se lidé naučili provádět každý den hygienu svého těla, tak současná doba si již vyžaduje podobným způsobem pečovat také o náš vnitřní svět, a to skrze techniky duševní hygieny.
Technik duševní hygieny je mnoho. Dovolil bych si to přirovnat k čištění zubů. Někdo používá elektrický kartáček a někdo manuální. Někdo zase tvrdí, že jedině s pastou, druhý zase bez pasty. Někdo používá zubní nit, někdo zase mezi zubní kartáčky a podobně. Není důležité, jaká technika vám vyhovuje. Důležité je, že čím častěji a pečlivěji pečujete o svůj chrup, tím zářivější je váš úsměv a zdravější zuby. A podobné je to také s péčí o náš vnitřní svět. Čím pečlivěji a pravidelněji pečujeme sami o sebe, tím snadněji si stanovujeme priority a stáváme se vědomými tvůrci našich životů. Jakmile ale s péčí přestaneme, je jen otázkou času, než začneme vnitřně chřadnout.
Jak jsem již zmínil, technik duševní hygieny je mnoho. Pravidelně je představuji v podcastu Myšlením na vrchol. Vnímejte je však více jako inspiraci, než jako univerzální návod na lepší život. Jednu takovou techniku jsem sdílel také v tomto článku s názvem Jednoduché cvičení pro vyrovnaný a láskyplný pohled na život. Snad i pro vás bude inspirací.
