Článek
„Každý den zažíváme v životech mnoho situací, které v nás vyvolávají nějaké emoce. A stejně jako různé situace, tak i naše myšlenky v nás mohou vyvolat emoce. Jsou emoce, které nás mohou podpořit k dosažení optimálního výkonu, a stejně tak existují emoce, které náš výkon sabotují. Všimněte si, s jakou energií jdete za cílem, pokud jste podpořeni pozitivní emocí, jako je radost nebo láska, a naopak jakou energii máte, když chcete podat jakýkoliv výkon pod tlakem emocí, jako jsou strach, závist nebo agrese. Jistě již sami vidíte ten rozdíl a jistě si je každý schopen vybavit nějakou situaci ze svého života.“
I toto zmiňoval kouč vrcholových sportovců Marian Jelínek v rubrice Umění sebekoučinku pro seberozvojový magazín FC workshop. Marián se ve své práci soustředí především na praci se svým subjektivním světem svých svěřenců a mluví o technice vnitřního dialogu, pro kterou si osvojil tzv. teorii vnitřního dvojčete. Proč je vůbec důležité naučit se se svým subjektivním světem pracovat a co Marianova teorie obnáší, jsme rozebírali ve článku Mentální technika mistrů světa. Vyžeňte šmejda z hlavy a začnete si zase věřit.
Vnitřní dialog
Technika vnitřního dialogu pomáhá nastavit a udržet balanc mezi světem emocí a světem rozumu. Když si píšu s některými z posluchačů mého podcastu Myšlením na vrchol právě o této sebekoučovací technice, často se mě lidé ptají na otázku: „Jak často? Jak často bych měla takový vnitřní dialog vést, Lukáši?“ Na podobou otázku vždy odpovídám, že tak často, jak jen to je možné, a tak často, jak cítíte, že to potřebujete.
Víte, občas mám pocit, že na všechno potřebujeme mít stanovené tabulky a přesné recepty. Chceme vědět, kolik tisíc kroků máme každý den udělat, kolik čeho sníst a kolik hodin vstávat. Jako bychom čekali, až nám někdo řekne, co je ta správná míra, a ignorovali sami sebe, to, co nám vyhovuje. Myslím si ovšem, že zejména při práci se subjektivním světem je důležité klást důraz na individuální přístup. Každý jsme přece naprosto individuální osobnost. Neznamená, že když mi stačí vést vnitřní dialog každé ráno nebo každý večer v koupelně, že to musí fungovat i někomu jinému. Důležité je najít si svou vlastní cestu, která nám bude vyhovovat a při které máme dobrý pocit ze svých výsledků a svého chování. Proto říkám, že je to individuální, ale současně dodávám, že bychom o svou duševní hygienu měli pečovat tak moc a tak často, jak jen je to možné. A samozřejmě že čím větší je tlak na subjektivní svět každého z nás, tím více času a energie potřebujeme investovat do péče o něj.
Obecně si dovolím říct, že každý, kdo chce uspět v moderním světě, je vystaven velkému tlaku na svou identitu. Naše mysl neustále reaguje na stovky, možná i tisíce podnětů každý den. Pokud pracujete jako vrcholový manažer, děláte stovky důležitých rozhodnutí, pokud jste vrcholový sportovec, vystavujete se obrovskému tlaku ve formě očekávání sama sebe i veřejnosti. I proto jsem názoru, že je rozvoj emoční inteligence a práce se subjektivním světem klíčovou dovedností pro úspěch v moderní době, a dovolím si i říct, že by se této dovednosti měly učit děti na školách.
Vnitřní dvojče
A stejně jako četnost, tak i způsob práce se subjektivním světem by měla být velmi individuální. Abychom vůbec byli schopni vést nějaký dialog, je proto dobré vědět, s kým ten dialog vlastně vedeme. Marian Jelínek mluví o vnitřním dvojčeti. V zásadě si zvědomuje emoční část své mysli, aby s ní byl schopen navázat přátelský vztah. Jiní psychologové zase používají jiné techniky. Například Shirzad Chamine ve své knize Pozitivní inteligence mluví o tzv. soudcích a sabotérech v naší mysli, které označuje jako kritické hlasy v naší mysli. Používá tedy trochu jinou techniku, ale také se jedná o dialog a navázání vztahu. Chamine se snaží vypudit z naší hlavy sabotérské myšlenky a pracovat s nimi trochu jinak než Marian Jelínek a já věřím, že i tato forma práce se subjektivním světem může někomu fungovat.
Myslím si, že v tomhle ohledu nelze říct, co je správně a co špatně. Důležité je najít si to, co nám bude fungovat a bude nás podporovat k růstu. Já jsem spíš pacifista, a proto věřím, že investovat energii do jakéhokoliv boje nedává smysl. Proto se ji snažím investovat spíše do spolupráce. A proto mi dává větší smysl navázat s emoční částí vlastní mysli co možná nejlepší vztah. Já si pro tuto práci nepředstavuji vnitřní dvojče jako Marian, já si představuji svého psa.
Možná to teď někomu přijde divné, ale věřím, že pejskaři to budou chápat. Pro mě je můj pes Chuck životní parťák. Brzy už mu bude 14 let. Mám ho od štěněte a přirostl mi k srdci. Kdo máte psa, tak víte, že pes vám dokáže předat neuvěřitelnou porci lásky a vždy, když je vám smutno, tak to vycítí a dokáže zahřát u srdce. Ne nadarmo se říká, že pes je nejlepším přítelem člověka. Takže když já vstupuji do vnitřního dialogu, vedu ho právě s Chuckem.
Když se mi něco povede, je třeba s ním navázat dialog a říct: „Hele, Chucku, to se nám dneska povedlo, to jsme ten den dobře prožili, to byla skvělá schůzka, to bylo parádní setkání. To jsme šikovní, že jsme tohle dokázali.“ A Chuck mi odpovídá: „Jojo, ale nezapomeň taky, že jsi tohle mohl udělat ještě líp.“ Nebo naopak když se mi něco nedaří, něco pokazím nebo udělám nějakou chybu, začne se mi Chuck ozývat a já s ním navazuji dialog. Pomohlo mi představit si ho právě jako mého psa, protože ho mám moc rád, a i když mám špatnou náladu, tak ve mně dokáže najít dobré emoce. Ale také mě dokáže strašně naštvat a dokážu mu nějakým způsobem vyčinit. A právě proto si své vnitřní dvojče představuji jako svého psa, kterého mám rád.
Když jsem se snažil jen tak uměle si sám se sebou povídat, vyhodnocovat, poskytovat sám sobě zpětnou vazbu, šlo mi to velmi těžko. Ale ve chvíli, kdy jsem si jej tímto způsobem označil a pojmenoval, usnadnilo mi to celý proces. Cílem dialogu je navázat a udržovat ten nejdůležitější vztah, který žijeme celý život. Tedy vztah sami se sebou. Jenže jak bychom mohli navázat takový vztah s někým, koho vlastně ani neznáme? Těžko se spřátelit s někým, když ani nevíme, jak se jmenuje. A proto jsem si zvolil tuto cestu, kdy jsem si označil svého nejlepšího přítele sám v sobě, a vlastně i díky tomu vím, že tady můj Chuck bude vždycky se mnou.
- Jak to vnímáte vy?
- Máte nějakou podobnou techniku nebo způsob, který vám pomáhá udržet balanc mezi rozumem a emocemi?
Budu se těšit na vaše zkušenosti, které zanecháte v komentářích pod článkem.
Zdroje a doporučená literatura:
- Kniha Vnitřní svět vítězů od Mariana Jelínka
- Kniha Pozitivní inteligence od Shirzad Chamin
- Kniha Emoční inteligence od Daniel Goleman