Jak si vyléčit zraněné srdce a zvednout sebevědomí

Je to jen pár bodů, které bychom mohli shrnout jako nízká sebeláska. Upřímně řečeno, mnoho z těch bodů se mne samotného týká celý život a vždy když už si myslím, že jsem to mám v sobě zpracované, nastane období, které mě vrátí do starých kolejí.

Například období, kdy jsem nedokázal mít sám sebe rád. Nesnesl jsem pohled na své tělo v zrcadle, ve svém charakteru jsem spatřoval mnoho vlastností, se kterými jsem nemohl být v životě šťastný. Dlouhá léta jsem svou duši utápěl v sebelítosti, žil minulostí a říkal si, co by bývalo bylo, kdyby… Myslel jsem si, že nejprve musím všechny mé blízké a lidi, na kterých mi záleží, učinit šťastnými. Jen tak si já sám zasloužím štěstí. Jen tak se budu cítit i já sám šťastný. Dnes už vím, jak bylo podobné nastavení v mé mysli hloupé, a uvědomuji si, že jen šťastní jedinci jsou schopni tvořit šťastnou i celou společnost. Proto je důležité, aby se každý z nás nejprve cítil spokojený a šťastný. Až potom bude člověk schopný pomáhat ke štěstí i druhým lidem. Proto je důležité pečovat o svou vnitřní sílu, chcete-li sebelásku.

Jenže jak dosáhnout onoho pocitu vnitřní spokojenosti, když jsme mnohdy i celá desetiletí žili v nastavení, že nejprve musíme něco získat nebo se někým stát, abychom dosáhli a přivábili štěstí? Jak se zbavit pocitu, že mi moje váha, výška nebo snad flek na tváři brání ve štěstí? Je důležité si uvědomit, že se vždy můžeme rozhodnout, jakým způsobem budeme na věci pohlížet. Že nám společnost, rodiče, učitelé a přátelé vsugerovali do mysli jakousi představu o dokonalosti, ještě neznamená, že jsme nuceni se této představě bezpodmínečně podřídit. Vždy se můžeme rozhodnout, jakým způsobem budeme pohlížet sami na sebe. Na všem, o čem si dnes myslíme, že nám brání k lepšímu životu, potažmo k lepšímu pocitu ze sebe sama, můžeme objevit něco, díky čemu uvidíme svou výjimečnost. Něco, díky čemu se dokážeme do sebe zamilovat.

Inspiraci můžeme vidět všude kolem nás. Stačí se jen oprostit od dokonalosti moderního světa a vrátit se ke kořenům. V moderní společnosti má vše svůj řád, vše se snaží o krásu a dokonalost. Dokonalé tvary budov, krásně naleštěná auta, magazíny plné modelů a modelek. Netvrdím, že je na takovém světě něco špatného. Pouze si uvědomuji, jakou paseku takový vnější svět může napáchat v našem vnitřním světě. Je totiž těžké přijmout sebe sama jako dokonalou osobnost a milovat se takové, jací jsme, když neodpovídáme představám, jež nám předkládá moderní společnost. Proto říkám, že je dobré vrátit se ke kořenům celé společnosti. Chcete-li kořenům veškerého dobra.

Už v nedávném příspěvku s názvem Jak uvěřit v lepší zítřky, když se v životě nedaří, jsem zmínil myšlenku Dalajlamy, který kořen veškerého dobra vidí v půdě vděčnosti. A  rozhodně není jediným z velikánů moderní i dávné historie, kteří mluví o vděčnosti jako o nástroji pro lepší život. O vděčnosti mluví snad veškeré náboženské směry, které vybízejí k rozvoji vděčnosti. Po tisíce let je vděčnost tématem mnohých filozofů a stala se zájem také vědeckých studií, které jen potvrzují dopady opravdové vděčnosti na naše vnitřní světy.

Osobně jsem se naučil vnímat vděčnost jako lék pro můj vnitřní svět. V současném světě se každému z nás může velmi snadno přihodit, že pod tlakem představ a obrazů dokonalé společnosti se začíná ve svých vnitřních světech utápět v závisti, smutku či snad hněvu. Tedy emocím s negativní energií, které nás už z principu nemohou vést k  pozitivním výsledkům

Příběh farmáře

Představte si například farmáře, který zdědil půdu, o kterou se jeho předci příliš dobře nestarali. Políčko plné plevele, které již mnoho let nevydalo žádnou úrodu, přestože má mnoho vláhy a splňuje všechny podmínky pro úrodnou půdu. Důkazem může být sousedovo pole, které je naopak bohaté na úrodu již mnoho let. Problém tedy není v půdě samotné ani v prostředí. To vše je totožné. Jediný problém je v péči, kterou farmáři své půdě dávali.

Protože předci našeho farmáře o svou půdu nepečovali, přidělávali práci i svému sousedovi, který musel vynakládat o to více energie, aby se plevel ze sousedních polí nerozšířil k němu. Ten zodpovědný farmář mohl nadávat. Mohl si stěžovat a rozčilovat se, jak mu nezodpovědní sousedé přidělávají práci. Jenže to nedělal. Věděl, že by jen plýtval energií, a tak raději pečoval o svou půdu. Díky tomu měl bohatou úrodu. Nezaměřoval se ve své mysli na důvody, pro které nedává smysl o půdu pečovat, hledal jen způsoby, jak o ni pečovat. A podobně začal přemýšlet i nový farmář, který zdědil půdu po svých nezodpovědných předcích.

Jednoduše si řekl: Když může sousedovou pole plodit každý rok tak bohatou úrodu, proč by něčeho podobného nebylo schopné i moje pole? Touto otázkou udělal farmář první krok, aby se z jeho neúrodného políčka stalo stejně úrodné jako sousedovo pole. A možná se stane ještě úrodnější. Protože když soused nebude muset plýtvat energii na boj s plevelem ze špatně obhospodařovaného vedlejšího pole a bude mít také zodpovědného souseda, jako je on sám, společně mohou dosáhnout každý mnohem kvalitnější a bohatší úrody. A podobně jako políčka v tomto příkladu, fungují také subjektivní světy každého z nás.

Podobným stylem se můžete naučit uvažovat také nad svým vnitřním světem. Každý totiž máme v sobě malé políčko a záleží jen na nás, jakým se staneme farmářem. Pravda. Můžeme zdědit pole plné plevele. Pole, o které léta nikdo nepečoval a které už dlouho neurodilo nic dobrého. Možná se tak stalo, protože jsme se nenaučili o svůj vnitřní svět pečovat. To ale není omluva ani důvod, proč s tím nezačít. Je to jen na každém z nás. Každý se můžeme rozhodnout pro změnu a stát se zodpovědným farmářem. Každý může být schopen na poli plném plevele vidět semínka nějakého dobra. Ptáte se jak? Odpověď můžete hledat v myšlence od Dalajlamy v tomto článku.